ECLI:CZ:NSS:2018:5.AFS.19.2017:37
sp. zn. 5 Afs 19/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: CREATIVE
TRADE, s. r. o., se sídlem Fryčovická 331, Staříč, zast. JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem,
se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 1387/7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2016, č. j. 52 Af 34/2016 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 8. 10. 2015, č. j. 57711/2015-
590000-21, nebylo podle čl. 4 odst. 15 a čl. 161 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým
se vydává celní kodex Společenství, v relevantním znění [dále jen „celní kodex Společenství“;
pozn.: ode dne 1. 6. 2016 bylo uvedené nařízení v plném rozsahu nahrazeno nařízením
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie
(přepracované znění)], a §104 odst. 9 tehdejšího zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon,
v relevantním znění, zboží uvedené v položkách č. 2 a 3 celního prohlášení žalobce ze dne
8. 10. 2015, č. 15CZ5900002C1Q7P17, propouštěno do navrhovaného režimu vývozu, neboť
předmětné zboží - líh ve spotřebitelském balení - bylo opatřeno kontrolními páskami, ačkoliv
dle §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o povinném značení lihu“), líh ve spotřebitelském balení propuštěný k vývozu
značen být nesmí. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 1. 4. 2016, č. j. 16966/2016-900000-304.4, zamítl a rozhodnutí celního úřadu potvrdil.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích, v níž namítal, že neexistuje právní překážka bránící vývozu lihu
ve spotřebitelském balení, který byl na území České republiky uveden do volného daňového
oběhu, zdaněn a řádně označen kontrolními páskami. Žalobce si je sice vědom existence §12
odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, dle kterého značen nesmí být líh
ve spotřebitelském balení, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu podle §9 odst. 2 písm. a)
téhož zákona, nicméně žalobce je přesvědčen, že uvedené ustanovení je třeba interpretovat tak,
že „až do okamžiku dokonaného propuštění (tj. vydání rozhodnutí o povolení k vývozu) může mít spotřebitelské
balení lihu značení kontrolními páskami“. Vzhledem k tomu, že po podání žádosti o povolení
k vývozu (ale ještě před vlastním rozhodnutím tento vývoz povolujícím) je zboží pod celním
dohledem, dle žalobce nic nebrání tomu, aby před vydáním povolení k vývozu byly kontrolní
pásky ze spotřebitelského balení vyváženého lihu odstraněny, a byla tak splněna podmínka §12
odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu.
[3] Krajský soud se s argumentací žalobce neztotožnil a rozsudkem ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 52 Af 34/2016 – 32, žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud připustil, že zboží
navržené v celním prohlášení do režimu vývozu je od okamžiku přijetí celního prohlášení
až do okamžiku, kdy opustí celní území Evropské unie, pod celním dohledem dle čl. 59 odst. 2
nařízení celního kodexu Společenství. Dále však krajský soud zdůraznil, že žalobce přehlíží článek
162 celního kodexu Společenství, dle kterého se zboží propustí k vývozu s podmínkou, že opustí
celní území Evropské unie ve stejném stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku přijetí vývozního
prohlášení. Žalobce proto nesmí od okamžiku podání celního prohlášení manipulovat se zbožím
nebo s kontrolními páskami.
[4] Krajský soud dále shrnul, že z §12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu
ve spojení s čl. 162 celního kodexu Společenství jednoznačně plyne, že líh ve spotřebitelském
balení, který je předkládán deklarantem k propuštění do celního režimu vývoz, nesmí být značen
již v okamžiku přijetí celního prohlášení a tato skutečnost musí být v celním prohlášení uvedena.
[5] Závěrem krajský soud podotkl, že nová právní úprava [zejména §6, §11 a §15 odst. 1 a 2
písm. a) bod 1 zákona o povinném značení lihu], až na určité výjimky týkající se lihu určeného
pro osobní spotřebu, znemožňuje vyvážet značený líh uvedený do volného daňového oběhu.
V žádném případě však nebrání hospodářským subjektům nakládat s lihem a vyvážet jej v mezích
zákona o povinném značení lihu a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, v rozhodném
znění (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Hospodářský subjekt splňující zákonné
předpoklady má možnost z daňového území České republiky vyvážet líh, pokud využije
zákonných institutů daňového skladu (§19 a násl. zákona o spotřebních daních) a dopravy
vybraných výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi členskými státy (§25 a násl.
zákona o spotřebních daních) a dodrží všechny zákonné požadavky.
II.
Kasační stížnost
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když se krajský soud přiklonil
k závěru žalovaného, že dle čl. 162 celního kodexu Společenství ve spojení s §12 odst. 1 písm. a)
zákona o povinném značení lihu nelze v okamžiku podání celního prohlášení již manipulovat
se zbožím nebo s kontrolními páskami. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a poukazuje na to,
že z §12 odst. 1 písm. a) citovaného zákona toliko vyplývá, že kontrolní páskou nemůže
být značen líh ve spotřebitelském balení, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu, což dle
stěžovatele nelze zaměňovat s okamžikem přijetí prohlášení k vývozu. Pokud je zboží přijato
k celnímu řízení, avšak ještě nebylo propuštěno do režimu vývozu, a je pod celním dohledem,
má stěžovatel za to, že nic nebrání odstranění kontrolních pásek. Takto stěžovatel rovněž
v minulosti postupoval, přičemž celní úřady jeho postup akceptovaly. Stěžovatel tedy legitimně
očekával, že takto bude moci postupovat i nadále.
[7] Žalovaný (míněn pravděpodobně celní orgán prvního stupně – pozn. NSS) dle
stěžovatele nemůže tvrdit, že o těchto skutečnostech nevěděl a že jej deklarant uvedl v omyl.
Dle stěžovatele naopak žalovaný má vědomost o tom, že stěžovatel nemá daňový sklad, zboží
nakupuje se spotřební daní i s daní z přidané hodnoty a pak toto zboží vyváží, přičemž následně
oprávněně požaduje vrácení výše uvedených daní v souladu s §14 odst. 1 zákona o spotřebních
daních. Je přitom logické, že toto zboží stěžovatel nakupuje s kontrolními paskami, a jediná
možnost, jak toto značení sejmout, je v okamžiku, kdy zboží je pod celním dohledem tak,
jak to již bylo opakovaně uskutečněno. Stěžovatel dále nesouhlasil s tvrzením krajského soudu,
že jediná možnost jak vyvážet líh z daňového území České republiky je využití institutu daňového
skladu. Pokud by tomu tak bylo, stěžovateli není zřejmý účel §14 odst. 1 písm. a) zákona
o spotřebních daních.
[8] Stěžovatel má za to, že výklad krajského soudu je ryze formalistický, znemožňující
stěžovateli uskutečňovat jeho obchodní činnost v souladu s právními předpisy. Stěžovatel
souhlasí s tím, že od roku 2013 došlo ke zpřísnění nakládání s lihem, pokud se však neprojevilo
změnou právních předpisů, dle stěžovatele nemůže mít negativní dopad na hospodářské subjekty.
[9] Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného, replika stěžovatele a duplika žalovaného
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s posouzením
krajského soudu, a odkázal na odůvodnění žalobou napadaného rozhodnutí a své vyjádření
k žalobě. Dále žalovaný označil za nepřípustnou kasační námitku poukazující na porušení
legitimního očekávání stěžovatele z toho důvodu, že jeho předchozím vývozům v letech 2011
až 2015 bylo vyhověno, neboť tato námitka nebyla v řízení před krajským soudem zmíněna,
přičemž v odvolacím řízení stěžovatel uvedl pouze obecné nepodložené tvrzení, že v několika
obdobných případech nebylo stěžovateli v minulosti ve vývozu bráněno. Namítá-li nyní
stěžovatel v kasační stížnosti konkrétní skutečnosti, z nichž dovozuje své legitimní očekávání, měl
tyto skutečnosti namítnout již ve svém odvolání. Z procesní opatrnosti žalovaný k uvedené
námitce dále podotkl, že zásada legitimního očekávání nemá absolutní povahu, a nemůže jí být
proto aprobován nezákonný postup.
[11] Dle žalovaného bylo objektivně zjištěno, že stěžovatel vyvážel líh ve spotřebitelském
balení do třetích zemí a v této souvislosti musel buď nakládat s neznačeným lihem (což sám
stěžovatel tvrdí) a dopustit se tak správního deliktu dle §59 odst. 1 písm. a) zákona o povinném
značení lihu, nebo musel vývozem spotřebitelských balení lihu opatřených kontrolními páskami
porušit §12 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Pokud současně v takových případech neuvedl
v celním prohlášení, že se jedná o líh, který nesmí být značen, dle §12 odst. 2 citovaného zákona,
jedná se též o naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle §59 odst. 1 písm. a) ve spojení
s §15 odst. 2 písm. d) zákona o povinném značení lihu.
[12] Žalovaný v této souvislosti dále poznamenal, že se bude zabývat správností postupu
Celního úřadu pro Pardubický kraj ve stěžovatelem zmiňovaných případech, nicméně
z informací, které stěžovatel uvedl ve své kasační stížnosti, jednoznačně vyplývá, že postupy
stěžovatele v rámci předchozích vývozů realizovaných za účinnosti nové právní úpravy značení
lihu (odstraňování kontrolních pásek ze spotřebitelských balení lihu jinde než v daňovém skladu
nebo místě pro značení lihu, absence informace o tom, že jde o líh, který nesmí být značen,
v celním prohlášení) byly v rozporu se zákonem. Právě z těchto důvodů na případ stěžovatele
nelze aplikovat zásadu legitimního očekávání.
[13] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že §14 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních
ztrácí účel, žalovaný poukázal na to, že toto ustanovení je nadále použitelné v případě vývozů
jiných vybraných výrobků než lihu (např. minerální oleje, pivo, šumivá vína). Navíc toto
ustanovení dle žalovaného poněkud paradoxně nevylučuje možnost žádat vrácení spotřební
daně v souvislosti s vývozem lihu, při němž došlo k porušení některého z ustanovení zákona
o povinném značení lihu. Důvodem jsou zcela odlišné režimy těchto dvou právních předpisů,
z nichž vyplývá, že v oblasti značení lihu mohou být uděleny pouze správní sankce za přestupek
nebo správní delikt, aniž by to nějak ovlivnilo naplnění podmínek pro vrácení spotřební daně
dle §14 zákona o spotřebních daních. Zmíněný závěr dokazuje i situace stěžovatele, který
při svých vývozech údajně odstranil před samotným vývozem ze spotřebitelských balení lihu
kontrolní pásky. Následně požádal u svého místně příslušného správce daně o vrácení spotřební
daně z těchto vyvezených vybraných výrobků, a protože prokázal naplnění podmínek uvedených
v §14 zákona o spotřebních daních, byl mu nárok na vrácení spotřební daně z lihu přiznán.
V této souvislosti žalovaný podotýká, že místně příslušným správcem spotřební daně z lihu
je v případě odvolatele Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, tedy jiný celní úřad, než u kterého
stěžovatel žádal o propuštění zboží do režimu vývozu.
[14] Za zcela zavádějící žalovaný závěrem označil tvrzení stěžovatele, že nakládání s lihem sice
bylo od roku 2013 značně zpřísněno, ale neprojevilo se to změnou právních norem. V roce 2013
nabyl účinnosti zákon o povinném značení lihu a zákon č. 308/2013 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 308/2013 Sb.“). Podle žalovaného došlo v právní úpravě značení lihu
k podstatným změnám, které se právě projevily jiným postupem celních orgánů v případě
posuzovaného vývozu spotřebitelských balení lihu opatřených kontrolní páskou. Tato změna
je také důvodem, proč se stěžovatel nemůže dovolávat zásady legitimního očekávání vzhledem
k vývozům, které realizoval v době účinnosti dřívější právní úpravy.
[15] Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[16] Stěžovatel ve své replice k vyjádření žalovaného poznamenal, že jeho argumentace
obsažená v kasační stížnosti je toliko upřesňující. Jak žalobní důvody, tak důvody kasační
stížnosti se týkaly jen jednoho konkrétního vývozu, přičemž navazující argumentace slouží toliko
k objasnění časových souvislostí posuzovaného případu. Stěžovatel má za to, že vždy dodržoval
příslušné zákony, a pokud snímal u vyvážených lihových nápojů kontrolní pásky, vždy tak činil
až po podání vývozního prohlášení a jeho přijetí celním úřadem, kdy se vyvážené lihové nápoje
nacházely v režimu vývozu. Stěžovatel nikdy kontrolní pásky nesnímal svévolně, nýbrž na pokyn
a pod dohledem pracovníků celní správy, proto legitimně předpokládal správnost tohoto
postupu, a to i po nabytí účinnosti nového zákona č. 308/2013 Sb. Samotné sejmutí kontrolní
pásky přitom dle stěžovatele nemění charakter ani obsah tohoto konkrétního zboží.
[17] Žalovaný ve svém vyjádření k replice stěžovatele (duplice) zopakoval své přesvědčení,
že argumentace stěžovatele obsažená v kasační stížnosti není pouhým upřesněním žalobních
bodů, neboť žaloba předchozí vývozy lihovin vůbec nezmiňuje. Žalovaný dále označil vyjádření
stěžovatele za nekonzistentní, neboť tvrzení obsažené v kasační stížnosti, dle něhož byly
v některých případech „kolky znehodnoceny předem“, odporuje tvrzení stěžovatele uvedenému
v replice. Žalovaný dále konstatoval, že propuštěním do celního režimu vývozu sice zboží
pozbývá celní status zboží Společenství, ale nadále se jedná o vybrané výrobky, které se fyzicky
nacházejí na daňovém území Evropské unie a do místa vývozu musí být dopraveny v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně.
IV.
Právní hodnocení věci
[18] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s).
[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[20] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že jak žalovaný, tak krajský soud dospěli
k nesprávnému závěru, podle něhož nelze dle čl. 162 celního kodexu Společenství ve spojení
s §12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu v okamžiku podání celního prohlášení
již manipulovat se zbožím nebo s kontrolními páskami. Stěžovatel souhlasí s tím, že líh
ve spotřebitelském balení nemůže být značen v okamžiku, kdy je celním úřadem propuštěn
k vývozu. Dle stěžovatele však nic nebrání tomu, aby v době od podání celního prohlášení
do rozhodnutí o propuštění zboží do režimu vývozu, došlo k odstranění kontrolní pásky.
[21] Nejvyšší správní soud se s touto argumentací neztotožňuje a naopak považuje za správný
výklad provedený správními orgány a krajským soudem.
[22] Podle čl. 59 odst. 1 celního kodexu Společenství „[v]eškeré zboží určené k propuštění do celního
režimu musí být uvedeno v celním prohlášení pro tento celní režim“. Odstavec 2 téhož ustanovení dále
stanovil, že „[z]boží Společenství navržené v celním prohlášení do režimu vývozu, pasivního zušlechťovacího
styku, tranzitu nebo uskladnění v celním skladu je pod celním dohledem od okamžiku přijetí celního prohlášení
až do okamžiku, kdy opustí celní území Společenství nebo kdy je zničeno nebo kdy je platnost celního prohlášení
zrušena“.
[23] Podle čl. 162 celního kodexu Společenství „[z]boží se propustí k vývozu s podmínkou, že opustí
celní území Společenství ve stejném stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku přijetí vývozního prohlášení“.
[24] Podle §12 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu „[z]načen nesmí být líh
ve spotřebitelském balení, který byl celním úřadem propuštěn k vývozu podle §9 odst. 2 písm. a)“.
[25] Podle §10 odst. 1 zákona o povinném značení lihu „[v]yrobený nebo dovezený líh
ve spotřebitelském balení musí být nejpozději v okamžiku jeho uvedení do volného daňového oběhu označen
kontrolní páskou“.
[26] Výjimky z povinnosti značit líh obsahuje §11 zákona o povinném značení lihu, jenž
stanoví, že „[p]ovinnost značit líh se nevztahuje na líh, který je
a) osvobozen od spotřební daně nebo který je v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně,
b) umístěn před jeho značením v daňovém skladu podle zákona o spotřebních daních nebo v jiných
prostorách, které jsou v rozhodnutí o registraci uvedeny jako místo značení lihu,
c) dovezen na daňové území České republiky ze třetích zemí pod celním dohledem a následně umístěn
v celním skladu, ve svobodném pásmu nebo svobodném skladu, anebo dočasně uskladněn na místě, které
je v rozhodnutí o registraci uvedeno jako místo značení lihu,
d) výsledkem pěstitelského pálení ovoce podle zákona o lihu, nebo
e) dovážen pro osobní potřebu fyzické osoby“.
[27] Podle §15 odst. 1 zákona o povinném značení lihu je „zakázáno nakládat s neznačeným
lihem“, přičemž následující odstavce téhož ustanovení definují, co je třeba rozumět pod pojmem
neznačený líh.
[28] Podle §6 zákona o povinném značení lihu „[n]akládáním s lihem se pro účely tohoto zákona
rozumí výroba, zpracování, prodej nebo jiný převod, přeprava, doprava, skladování, převzetí, užití, držení, dovoz
nebo vývoz lihu“.
[29] Ustanovení §59 zákona o povinném značení lihu dále upravuje správní delikty na úseku
nakládání s lihem, přičemž v odstavci 1, v rozhodném znění, stanovilo, že „[p]rávnická nebo
podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že
a) v rozporu s §15 odst. 1 nakládá s neznačeným lihem, nebo
b) v rozporu s §12 odst. 1 označí líh ve spotřebitelském balení, který nesmí být značen“.
[30] Z citované právní úpravy je dle Nejvyššího správního soudu zcela zřejmé, že nakládání
s neznačeným lihem ve spotřebitelském balení je možné toliko na základě výjimek obsažených
v zákoně o povinném značení lihu. Tak tomu může být zejména při využití režimu daňového
skladu, resp. režimu podmíněného osvobození od daně.
[31] Mylná je ovšem domněnka stěžovatele, že by výjimku ze zákonné úpravy nakládání
s lihem mělo představovat rovněž umístění zboží pod celní dohled. Skutečnost, že je předmětné
zboží umístěno pod celním dohledem, totiž nemá vliv na to, že se jedná o líh ve volném
daňovém oběhu dle §10 zákona o povinném značení lihu a neopravňuje tedy stěžovatele
k odstranění kontrolních pásek.
[32] Orgány celní správy tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru o nemožnosti propuštění
předmětného zboží do celního režimu vývozu z toho důvodu, že dle §12 zákona o povinném
značení lihu nesmí být líh ve spotřebitelském balení, který byl propuštěn k vývozu podle §9
odst. 2 písm. a) téhož zákona, značen kontrolními páskami, přičemž dle §10 uvedeného zákona
současně platí, že z lihu, jenž se nachází ve volném daňovém oběhu, nelze kontrolní pásky
sejmout.
[33] Stejně tak lze souhlasit s žalovaným, že ačkoliv by propuštěním do celního režimu vývozu
předmětné zboží pozbylo celní status zboží Společenství (nyní Unie), i nadále by se jednalo
o vybrané výrobky ve smyslu zákona o spotřebních daních, které se fyzicky nacházejí
na daňovém území Evropské unie a do místa vývozu by musely být dopraveny v režimu
podmíněného osvobození od spotřební daně.
[34] Nelze přitom souhlasit ani s námitkou stěžovatele, dle níž by výklad krajského soudu
učinil §14 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních obsoletním, neboť, jak správně uvedl
žalovaný, zmíněné ustanovení je nadále použitelné v případě vývozů jiných vybraných výrobků
než lihu, a dané ustanovení navíc není relevantní z hlediska hodnocení splnění podmínek zákona
o povinném značení lihu.
[35] Pokud jde o námitku porušení zásady legitimního očekávání, dle níž byl stěžovateli vývoz
lihu ve spotřebitelském balení za obdobných podmínek dříve umožňován, tato námitka nebyla
stěžovatelem řádně uplatněna v řízení o žalobě a tedy vzhledem k tomu, že se jí nemohl zabývat
krajský soud, nemůže ji nyní posuzovat ani Nejvyšší správní soud, neboť v řízení o kasační
stížnosti je v mezích kasačních námitek primárně přezkoumávána zákonnost napadeného
rozhodnutí krajského soudu. Námitku, kterou stěžovatel uplatnil až v kasační stížnosti, ač ji mohl
uplatnit již v řízení před krajským soudem, je tedy třeba považovat dle §104 odst. 4 s. ř. s.
za nepřípustnou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2015,
č. j. 8 Afs 30/2014 – 75, dostupný na www.nssoud.cz).
V.
Závěr a náklady řízení
[36] Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči
stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. října 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu