ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.197.2017:40
sp. zn. 5 As 197/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: A. Š., zastoupený Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 12, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9.
2015, čj. KUZL – 56189/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, čj. 72 A 31/2015 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Vsetín (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
31. 3. 2015, čj. MUVS 12002/2014/OSA/Vr/19, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupků podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v relevantním znění,
za což mu byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč. Uvedeného správního deliktu se měl dopustit
žalobce tím, že porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu, neboť dne 26. 10. 2014 v 19:35
hodin v obci Valašská Polanka, na silnici I/57, v místech před RD č. p. 171, ve směru jízdy
z obce Lužná na Leskovec řídil motorové vozidlo BMW, RZ: X, a předjel vozidlo přes plnou
čáru a tím nerespektoval dopravní značení V1a „podélná čára souvislá“, dále žalobce porušil §5
odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, v souvislosti s §37 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o
podmínkách provozu na pozemních komunikacích, v relevantním znění, ve spojení s §36 odst. 2
písm. a), §36 odst. 7, §36 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické
způsobilosti vozidel a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
(dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“), neboť dne 26. 10. 2014 v 19:35 hodin v obci Valašská
Polanka, na silnici č. I/57, v místech před RD č. p. 171, ve směru jízdy z obce Lužná na Leskovec
řídil motorové vozidlo BMW, RZ, přičemž užil motorové vozidlo, které nebylo technicky
způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť na pravé zadní pneumatice nebyl
viditelný dezén s hloubkou hlavních dezénových drážek nejméně 1,6 mm, nesvítilo levé přední
obrysové světlo a na přívěsném vozíku nesvítilo pravé koncové světlo.
[2] Rozhodnutí správního orgánu I. stupně k odvolání žalobce změnil žalovaný rozhodnutím
ze dne 10. 9. 2015, čj. KUZL – 56189/2015, tak, že výrok o sankci nově zní: „a za to se Adamu
Škrabánkovi ukládá podle ustanovení §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a podle ustanovení
§11 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích pokuta ve výši 2.000 Kč (slovy: dva tisíce korun českých)“.
Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaný potvrdil (tj. výroky o vině a o náhradě
nákladů řízení zůstaly beze změny).
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě,
pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný se řádně a správně vypořádal se všemi
odvolacími námitkami. Dále krajský soud dovodil, že skutkový stav byl správně a úplně zjištěn
provedenými důkazy, a to zejména výpověďmi svědků – zasahujících policistů. Krajskému soudu
nevznikly pochybnosti o tom, že žalobce předjížděl přes plnou čáru jiné jedoucí vozidlo
a ve kterém místě se tak stalo. Provedení svědeckého výslechu řidiče předjížděného vozidla,
které žalobce označil jeho údajnou registrační značkou, považoval za nadbytečné.
Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud rovněž žalobní námitku, která se týkala hloubky
dezénu pneumatik., neboť ze svědeckých výpovědí a fotodokumentace vzal za prokázané,
že místy byl vzorek na pravé pneumatice vybroušen až na tkaninu na kostře (resp. do hladka) tak,
že vzorek již ani nebyl zjevný. Ani znečištění pneumatik a světelné podmínky nezabránily
viditelnosti této vady. Krajský soud ani nepřisvědčil námitce žalobce, že mu světla přestala svítit
až během jízdy. Krajský soud s odkazem na příslušné právní normy konstatoval, že není sporné,
že předmětná světla nebyla funkční. Nouzové dojetí pak žalobce neprokázal a včas netvrdil nic,
co by takovému stavu mohlo nasvědčovat. Závěrem krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní
námitku, že není zjevné, kterou právní normu měl jakým jednáním žalobce porušit.
Podle krajského soudu je uvedené přesně, jasně a srozumitelně popsáno v rozhodnutí správního
orgánu I. stupně.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) a d). s. ř. s.
[6] Stěžovatel vytkl, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně je nesrozumitelný,
neboť jednotlivé přestupky byly spáchány v jednočinném souběhu a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně mělo souběh mezi přestupky obsahovat přímo ve svém výroku. Z tohoto
důvodu měl být také uložen úhrnný trest, který měl být takto označen (analogicky s rozsudky
trestních soudů). Krajský soud tuto žalobní námitku nijak nevypořádal.
[7] Dále stěžovatel namítl, že skutkový stav, který byl zjištěn správními orgány, nemá oporu
v obsahu spisového materiálu a krajský soud pro tuto vadu rozhodnutí žalovaného nezrušil.
Zejména nebylo postaveno najisto, že vozidlo, které stěžovatel objížděl (nikoli předjížděl),
bylo v pohybu. S uvedeným souvisí další námitka, která spočívá v tom, že nebyl vyslechnut řidič
objížděného/předjížděného vozidla; jeho výpovědí mohlo být tvrzení stěžovatele, že vozidlo
objížděl, prokázáno. Stěžovatel zdůraznil, že již ve správním řízení tvrdil, že dotčené vozidlo
pouze objížděl – toto vozidlo stálo. Krajský soud však ze svědeckých výpovědí policistů
nesprávně dovodil, že dotčené vozidlo jelo. Stěžovatel uvedl, že policisté sice konstatovali,
že dotčené vozidlo se určitě pohybovalo, ale zároveň objasnili, jak k tomuto závěru dospěli.
Nebylo tomu tak proto, že „by vozidlo viděli se pohybovat v okamžiku, kdy jej vozidlo žalobce objíždělo,
ale je tomu tak proto, že potom, kdy se za vozidlem vydali, stále jelo“. Podle stěžovatele tedy policisté viděli
objížděné vozidlo jet až v době, kdy se vydali za vozidlem stěžovatele. Z tohoto důvodu pouze
dovodili, že dotčené vozidlo jelo i v době, kdy jej stěžovatel objížděl. Z časového hlediska tedy
ve vztahu k pohybu objížděného/předjížděného vozidla nebyly svědecké výpovědi relevantní
k okamžiku, kdy mělo dojít ke spáchání přestupku. Za tohoto stavu bylo na místě, aby byl jako
svědek vyslechnut řidič objížděného/předjížděného vozidla. Správní orgány vyslechly jako svědky
pouze zasahující policisty, tj. svědky, o nichž bylo zřejmé, že budou svědčit „ve prospěch obvinění“,
ale odmítly vyslechnout označeného svědka, který by svědčil ve prospěch obhajoby.
Podle stěžovatele je takový postup zcela nepřijatelný, neboť jej „drasticky“ zkrátil na právu
na spravedlivý proces [viz čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod]. Stěžovatel zdůraznil, že tohoto práva nemůže být zbaven ani poukazem
krajského soudu na údajně bez důvodných pochybností zjištěný skutkový stav. Ten byl totiž
zjištěn pouze z výpovědí policistů a stěžovateli nebylo umožněno, aby prokázal svou skutkovou
verzi. Stěžovatel dále v této souvislosti zdůraznil, že k posuzovanému jednání došlo v noci,
policisté stěžovatele viděli na značnou vzdálenost a vypovídali o něm se značným časovým
odstupem. Výpovědi policistů jsou sice obecně věrohodné, ale dle názoru stěžovatele jim nelze
přisuzovat statut „nevyvratitelné právní domněnky“. Stěžovatel tedy byl zkrácen na právu
na spravedlivý proces, neboť nebyl vyslechnut svědek, který mohl vypovídat v jeho prospěch.
[8] Dále stěžovatel namítl, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn ani ve vztahu k hloubce
dezénu kontrolované pneumatiky. Podle názoru stěžovatele krajský soud nesprávně dovodil,
že svědeckými výpověďmi a fotografiemi bylo prokázáno, že místy byl vzorek (dezén) na této
pneumatice vybroušen až na tkaninu na kostře či do hladka a dezén již nebyl zjevný
(viz fotografie č. 4); tento skutkový stav nemá oporu ve spise. Stěžovatel namítl, že policisté,
kteří byli vyslechnuti jako svědci měli provést měření vzorku na dané pneumatice, což neučinili.
Stěžovatel zdůraznil, že z fotografie se nepodává, že by hloubka dezénu nevyhovovala právnímu
předpisu [§36 odst. 7 písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb.]. Stěžovatel zároveň uvedl, že mu není
zřejmé, zda správní orgány měly za to, že bylo porušeno právě v závorce uvedené ustanovení,
neboť z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně to není zcela zřejmé. Závěr krajského
soudu, že „místy byl vzorek na pravé pneumatice vybroušen až na tkaninu“ a jeho odkaz na fotografii č. 4,
na které je zachycena dotyčná pneumatika z boční strany, ještě neznamená, že došlo k porušení
právního předpisu. Tato „nesrozumitelnost výroku“ dle stěžovatele bránila soudnímu přezkumu
tohoto rozhodnutí. Dále stěžovatel vytkl, že argumentace krajského soudu, že „místy“ není
na pneumatice dezén a při pohledu na pneumatiku z boční strany je viditelná vada pneumatiky,
nereaguje na žalobní námitku, která se vztahovala k výroku správního rozhodnutí, dle kterého byl
dezén „v hlavních“ dezénových drážkách menší než 1,6 mm. K tomu stěžovatel dále s odkazem
na ilustraci, která má být součástí Metodiky Ministerstva dopravy č. 3/2012/STK/5.2, uvedl,
že na fotografiích, na které odkazuje krajský soud, nejsou hlavní dezénové drážky vůbec viditelné.
Hlavní dezénové drážky se nacházejí na ploše pneumatiky, a to před místem, kde se pneumatika
začíná zaoblovat, přičemž z fotografií je zřejmé, že v této části je pneumatika špinavá a nadto je
i přes přítomnou špínu viditelný reliéf dezénových drážek. Brání-li pohledu na hlavní dezénové
drážky na fotografii nános bahna, musel tento nános bránit také pohledu svědků – policistů.
V případě vady dezénu na pneumatice se přitom podle názoru stěžovatele nejedná o vadu natolik
zjevnou a intenzivní, že by nebylo zapotřebí provádět měření. Pneumatika byla zablácená
a nebylo tedy možné, aby policisté pod nánosem bahna poznali, zda hloubka (na fotografii
viditelné dezénové drážky) je méně než předepsaných 1,6 mm. Není přitom pravdou,
že by pneumatiky byly zcela hladké, jak tvrdili policisté a jak dovodil krajský soud. Za popsaného
stavu byli policisté povinni přikročit k měření za pomoci hloubkoměru.
[9] Stěžovatel rovněž uvedl, že není sporu o tom, že mu nesvítilo levé přední obrysové světlo
na vozidle a současně světlo na pravém koncovém světlometu u přívěsného vozíku. Zároveň
ovšem také tvrdil, že k poškození těchto světel muselo dojít až během cesty, neboť před
započetím jízdy vozidlo kontroloval a světla svítila. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že dospěl
k nesprávnému závěru o nadbytečnosti polemiky účastníků o možnostech poničení
elektrospotřebiče po přivedení vyššího proudu a provázejícím zápachu. Stěžovatel s odkazem
na §2 odst. 1 zákona o přestupcích zdůraznil, že přestupkem je pouze zaviněné jednání
(stěžovatel tedy nenese odpovědnost za výsledek s možností liberace) a stěžovatel by byl
postižitelný pouze tehdy, pokud by jednal úmyslně nebo nedbalostně. Přestane-li až za jízdy svítit
obrysové světlo (této skutečnosti si přitom nelze všimnout, neboť vozovka je osvětlována světly
tlumenými), nelze v tom shledávat nedbalost.
[10] Stěžovatel také krajskému soudu vytkl, že rozhodnutí žalovaného nezrušil
pro nepřezkoumatelnost, neboť žalovaný se nevypořádal s odvolací námitkou stěžovatele,
že byly splněny podmínky nouzového dojetí, a to i v případě, v němž by stěžovatel o výše
uvedené závadě věděl. Stěžovatel uvedl, že pokud by žalovaný vypořádal jeho odvolací
argumentaci způsobem, který zvolil krajský soud, mohl by stěžovatel v řízení před soudem svá
tvrzení prokázat, např. svědeckou výpovědí. Vypořádal-li však tuto námitku poprvé krajský soud,
nemůže takovou možnost stěžovatel uplatnit v řízení před krajským soudem.
[11] Stěžovatel v neposlední řadě namítl, že nesvícení světel přívěsného vozidla není
protiprávní, neboť podle §36 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 341/2002 Sb., jehož porušení správní
orgány konstatovaly, je závadou v osvětlení pouze stav, kdy jsou svítilny chybně zapojeny
nebo propojeny. Nesvítí-li tedy na přívěsném vozíku světlo, jedná se o závadu pouze tehdy,
je-li špatně zapojeno nebo propojeno; to však správní orgány nekonstatovaly. Krajský soud
uvedenou námitku nevypořádal, což má za následek nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[12] Závěrem stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně dovodil nedůvodnost žalobní
námitky, že výrok správního rozhodnutí není srozumitelný, protože v něm není uvedeno,
jakým jednáním měl stěžovatel porušit jakou právní normu. Správní orgán I. stupně totiž podle
stěžovatele pouze vyjmenoval, kterých protiprávních jednání se stěžovatel dopustil a dále
vyjmenoval porušená ustanovení právního předpisu, aniž by ztotožnil tvrzené protiprávní jednání
s porušenou právní normou. Podle stěžovatele je ovšem vyloučeno, aby správní orgán ve výroku
rozhodnutí nejprve uvedl slovní výčet protiprávních jednání a následně uvedl „změť“ porušených
ustanovení právních předpisů. Z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně především nelze
vyčíst, zda jednání stěžovatele, které spočívá v řízení motorového vozidla, jemuž nesvítilo levé
přední obrysové světlo, je jednáním, kterým byl porušen §36 odst. 2 písm. a), anebo §36 odst. 7
či §36 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 341/2002 Sb. Dále z uvedeného výroku nelze podle
stěžovatele ani seznat, jakým jednání stěžovatel porušil §36 odst. 7 vyhlášky č. 341/2002 Sb.
(podle stěžovatele: „v této souvislosti je nutno též konstatovat, že tato má dva odstavce, a není tak zřejmé,
který z nich byl porušen“).
[13] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] NSS nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.); stěžovatel je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] NSS dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] V prvé řadě nelze přisvědčit kasační námitce, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně měl být obsažen jednočinný souběh mezi přestupky. Výrok o spáchání přestupku totiž
nemusí být koncipován tak, že každému spáchanému přestupku odpovídá samostatná skutková
věta popisující spáchané jednání. V případě jednočinného souběhu dvou přestupků postačuje
uvedení souhrnného popisu skutku (obsahujícího všechny znaky skutkových podstat spáchaných
přestupků) a vymezení přestupků, jichž se pachatel dopustil. Jakým způsobem byly naplněny
jednotlivé znaky skutkové podstaty jednotlivých přestupků (v jakém konkrétním jednání byl
spatřován který z přestupků), je náležitostí odůvodnění rozhodnutí o přestupku, nikoliv výroku
rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2016, čj. 9 As 131/2016 – 33).
[19] NSS nepřehlédl, že krajský soud se s touto námitkou explicitně nevypořádal.
Nedostatečné vypořádání se s žalobní námitkou krajským soudem přitom může mít vliv
na zákonnost rozsudku, a proto by mohlo být důvodem pro jeho zrušení z důvodu
nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť ze zásad spravedlivého procesu mimo
jiné vyplývá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky
a vysvětlit jejich případné odmítnutí. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. jsou soudy rozhodující ve správním
soudnictví povinny přezkoumat výrok napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů a učinit
úsudek o skutkovém stavu dle obsahu správního spisu nebo dokazováním dle §77 odst. 2 s. ř. s.,
přičemž důvodnost jednotlivých žalobních bodů jsou povinny posoudit samostatně a nemohou
se omezit na pouhé konstatování, že odvolací správní orgán rozhodl správně (srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 242/02 a rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2003,
čj. 5 A 62/2000 - 27).
[20] Přestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních
principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž
může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého
jednotlivého případu. Tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností
podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994,
Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním
a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení.
Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se krajský soud ve svém rozhodnutí
vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala
bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech
konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srov. rozsudek NSS ze dne
28. 2. 2018, čj. 1 As 192/2017 – 36).
[21] Zároveň rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016 - 123,
uvedl, že aplikace kasačního důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.: „připadá v úvahu výjimečně, není-li z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vůbec
patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze
považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním
celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým
skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů nemůže být založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně
chudé, popř. že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky (osobami zúčastněnými
na řízení)… je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
přistupovat krajně zdrženlivě. Jeho použití je namístě např. tehdy, pomine-li krajský soud podstatná skutková
tvrzení opřená o obsah správního spisu či podložená důkazními návrhy, mohou-li reálně vést k přehodnocení
merita věci“. NSS konstatuje, že přestože se krajský soud výslovně s dotčenou námitkou
nevypořádal, je z kontextu jeho rozsudku zřejmé, že ji považoval za nedůvodnou.
V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že tato námitka obsahově úzce souvisela s další žalobní
námitkou, a to námitkou, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně není uvedeno,
jakým jednáním měl stěžovatel porušit jakou konkrétní právní normu. Touto námitkou se přitom
krajský soud, byť stručně, zabýval a rovněž ji vyhodnotil jako nedůvodnou. Za této situace,
v níž již navíc dotčená otázka formulace výroku rozhodnutí v případech jednočinného souběhu
byla také konstantní judikaturou vyřešena, by bylo v rozporu s výše citovaným usnesením NSS
čj. 2 As 196/2016 - 123, pokud by jen z důvodu explicitního nevypořádání této námitky bylo
přistoupeno ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu.
[22] Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele, které se týkají nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci.
[23] NSS nejprve v obecné rovině uvádí, že správní orgán má podle §3 správního řádu
postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu,
který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu,
tj. s požadavky na zákonnost jeho postupu. Správní orgány mají povinnost i bez návrhu zjišťovat
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu v řízení z moci
úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost (§50 odst. 3 správního řádu). Správní orgány
podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, hodnotí podle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu).
Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování poté upravuje §51 a násl. správního
řádu (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2009, čj. 1 As 44/2009 – 101, ze dne 2. 5. 2013,
čj. 3 As 9/2013 - 35). NSS v usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011 -
68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS., mimo jiné konstatoval, že „v řízení o přestupku postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném
pro rozhodnutí o přestupku.“ Stav bez důvodných pochybností je možné vyjádřit jako míru
pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku (srov. rozsudek NSS ze dne
2. 3. 2017, čj. 7 As 313/2016 – 30).
[24] Obviněný z přestupku si může zvolit libovolnou taktiku pro hájení svých práv
a uplatňovat libovolné argumenty, přitom je může uplatnit v různých fázích řízení (viz rozsudek
NSS ze dne 21. 9. 2017, čj. 5 As 33/2017 – 36). Ačkoli primárně tíží důkazní břemeno správní
orgán, v případě, že je obviněným z přestupku zpochybněn jeho tvrzením některý z důkazů,
je na obviněném, aby své tvrzení prokázal. Opačná situace, kdy by správní orgán musel
prokazovat jakékoli tvrzení předložené obviněným z přestupku, by popíral princip procesní
ekonomie a vedl by v praxi k absurdním situacím (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2018,
čj. 3 As 11/2017 – 42, ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013 – 35). Správní orgány nemusí přijmout
nereálné skutkové verze obviněných z přestupků, případně je mohou důvodně považovat
za účelové. V již citovaném usnesení rozšířeného senátu NSS sp. zn. 5 As 126/2011
bylo k uvedenému konstatováno: „Tvrdí-li obviněný určité skutečnosti, které jsou podle obecných
zkušenostních pravidel krajně nepravděpodobné, nenabízí k nim žádný rozumný důkaz a ani správní orgán
takový důkaz není s to opatřit, lze dospět na základě toho, jak se věci obvykle dějí, k závěru o nevěrohodnosti
takových tvrzení.“
[25] Stěžovatel zejména namítá, že dotčené jiné vozidlo nepředjížděl, ale pouze objížděl
(toto vozidlo nebylo v pohybu).
[26] Nejvyšší správní soud ve shodě se správními orgány a krajským soudem dospěl k závěru,
že ve správním řízení provedené důkazy, zejména svědecké výpovědi policistů J. P. a P. B. byly
dostatečné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Nejvyšší správní
soud rovněž považuje výpovědi jmenovaných policistů za zcela věrohodné a vnitřně konzistentní.
K námitkám stěžovatele lze uvést, že výpověď policisty jistě nelze hodnotit jako
nezpochybnitelný důkaz, nicméně pro založení pochybnosti o pravdivosti jeho tvrzení by měly
existovat konkrétní důvody. Jakékoli pochybnosti o věrohodnosti výpovědí těchto svědků nevyšly
v průběhu řízení najevo, tito vykonávali pouze svou služební povinnost a nejsou zde ani dány
jakékoli důvody, pro které by je nebylo možné považovat za nestranné svědky posuzovaného
jednání stěžovatele (viz rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013 – 27, a ze dne 27. 9.
2007, čj. 4 As 19/2007 – 114). Z výpovědí policistů J. P. a P. B. je zřejmé, že viděli, že vozidlo
stěžovatele, které jelo v protisměru, předjíždělo jedoucí vozidlo přes plnou čáru. Viditelnost
přitom byla dle výpovědí obou těchto policistů dobrá, nepršelo, nesněžilo, byla sice tma, ale
silnice byla osvětlená. Manévr stěžovatele přitom viděli dle výpovědi svědka B. na vzdálenost cca
10 – 15 m, přičemž k vozidlu stěžovatele se přibližovali. Za těchto okolností nemá ani NSS
pochybnosti o tom, že uvedení policisté posuzovaný manévr včetně pohybu předjížděného
vozidla a vozidla stěžovatele viděli zřetelně a nemohli se zmýlit v otázce, zda dotčené vozidlo
stěžovatel předjížděl nebo objížděl. Stěžovatel v rámci své argumentace pouze účelově z výpovědí
těchto svědků vyjímá jejich části. Poukazuje-li tedy stěžovatel na to, že policisté dle svých
výpovědí předjížděné vozidlo neviděli v době předjíždění, ale až později, tj. v době, kdy se za
vozidlem stěžovatele vydali, jedná se o zavádějící argumentaci. Naopak z výpovědí obou svědků
je zjevné, že dotčené vozidlo jelo nejen v době, kdy bylo stěžovatelem předjížděno, ale v jízdě
pokračovalo i poté, co se za vozem stěžovatele vydali tito svědci.
[27] O účelovosti tvrzení stěžovatele svědčí rovněž to, že stěžovatel při silniční kontrole
nesdělil policejní hlídce, že dotčené vozidlo pouze objížděl; tuto skutečnost neuvedl
ani v písemném vyjádření k přestupku. Toto tvrzení stěžovatele bylo poprvé uplatněno až v jeho
vyjádření ze dne 17. 12. 2014, ačkoli by bylo zcela přirozené a logické, aby je stěžovatel uvedl
právě v okamžiku kontroly.
[28] NSS dále souhlasí se závěrem krajského soudu, že provedení důkazu, který stěžovatel
navrhoval k prokázání této námitky (svědecký výslech řidiče předjížděného vozidla údajné
registrační značky X), by bylo za daného stavu nadbytečné, neboť věrohodné svědecké výpovědi
policistů postačovaly ke zjištění skutkového stavu, o němž jinak nejsou jakékoli důvodné
pochybnosti.
[29] Důvodné nejsou ani námitky stěžovatele, které se vztahují k hloubce dezénu pravé zadní
pneumatiky. Nejvyšší správní soud přisvědčuje závěrům krajského soudu, že svědeckými
výpověďmi policistů a fotografickou dokumentací bylo prokázáno, že místy byl vzorek (dezén)
na dotčené pneumatice vybroušen až na tkaninu na kostře či do hladka, a to včetně hlavních
dezénových drážek. Tato skutečnost je zjevná nejen z fotografií, ale také z úředního záznamu
ze dne 28. 10. 2014 (viz „…na vozidle měl sjetou zadní pravou pneumatiku pod stanovenou
mez…Pneumatika byla sjetá po celém jejím obvodu dezénu od její půlky až na plátno.“),
jakož i ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Zjištění (viditelnosti) této vady také
na fotografiích nemohlo zabránit ani určité znečištění pneumatiky; tato vada byla natolik zjevná,
že nebylo nutno použít ani hloubkoměr. Krajský soud v této souvislosti rovněž správně
konstatoval, že tato vada (stejně jako nefunkční světla na vozidle stěžovatele a přívěsném vozíku)
je zjistitelná pouhým okem, což jako důkaz postačuje (srov. rozsudky NSS ze dne 2. 5. 2010, čj. 8
As 100/2011 – 70, ze dne 19. 5. 2016, čj. 9 As 124/2015 – 46). Skutečnost, že krajský soud
v napadeném rozsudku výslovně neuvedl, že se jedná o dezén v hlavních dezénových drážkách,
nemění nic na správnosti jeho závěrů, z nichž je zjevné, že měl tento dezén na mysli. Ostatně sám
stěžovatel v žalobě nepoužíval termín „hlavní dezénové drážky“, ale rovněž pouze „dezén“.
[30] NSS se dále zabýval kasační námitkou vztahující se k tomu, že na stěžovatelově vozidle
nesvítilo levé přední obrysové světlo a současně světlo na pravém koncovém světlometu
u přívěsného vozíku.
[31] Podle §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“), je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje
zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný
správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.
[32] K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně,
že je třeba úmyslného zavinění (§3 zákona o přestupcích). Přestupek je spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí
nebo nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem,
ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Přestupek je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem
nebo věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší
nebo ohrozí, byl s tím srozuměn (§4 zákona o přestupcích).
[33] Stěžovateli je nejprve nutno přisvědčit v jeho výtce, že krajský soud nesprávně dovodil,
že odpovědnost řidiče za funkčnost osvětlení je odpovědností za výsledek, pokud
se odpovědnosti nezprostí prokázáním nouzového dojetí. Se stěžovatelem lze jen souhlasit,
že přestupkem je pouze zaviněné jednání a nejedná se o objektivní odpovědnost. Krajský soud
tuto otázku posoudil chybně, ale tato nesprávnost nemá bez dalšího za následek nezákonnost
výroku napadeného rozsudku. Správní orgány se totiž touto otázkou podrobně zabývaly
a shledaly, že ze strany stěžovatele se jednalo o nedbalostní zavinění. S tímto závěrem NSS
souhlasí a v podrobnostech v tomto směru odkazuje na rozhodnutí správních orgánů, a to včetně
vypořádání tvrzení stěžovatele, že předmětná světla mu přestala svítit až za jízdy.
Nelze než připomenout, že řidič motorového vozidla odpovídá za jeho stav i během jeho jízdy;
stěžovatel sám musel ve večerních hodinách (ve tmě) i při jízdě poznat, že mu nesvítilo levé
obrysové světlo. NSS podotýká, že argumentace stěžovatele je značně nevěrohodná,
neboť na jedné straně sice tvrdí, že před započetím jízdy vozidlo zkontroloval, ale při kontrole
byla na vozidla zjištěna celá řada závad, které by musel stěžovatel při vynaložení obvyklé péče
při jím tvrzené kontrole zjistit, jak správně uvedl žalovaný.
[34] NSS dále nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že žalovaný nevypořádal jeho odvolací
námitku, v níž namítal, že i v případě, že by o závadách na vozidle věděl, jednalo se o nouzové
dojetí a za takové jednání nemůže být postižen; krajský soud pak nemohl tuto
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného zhojit vlastním vypořádáním této námitky.
Tuto námitku totiž žalovaný vypořádal str. 8 a 9 svého rozhodnutí; žalovaný považoval námitku
stěžovatele týkající se nouzového dojetí za absurdní za situace, v níž se stěžovatel hájil tím,
že o závadách nevěděl.
[35] Jako nedůvodnou vyhodnotil NSS rovněž námitku stěžovatele, že nesvícení světel
přívěsného vozidla není protiprávní, neboť nesvítí-li tedy na přívěsném vozíku světlo, jedná
se o závadu pouze tehdy, je-li špatně zapojeno nebo propojeno [podle §36 odst. 2 písm. e)
vyhlášky č. 341/2002 Sb.]; tím se však správní orgány nezabývaly a krajský soud uvedenou
námitku nevypořádal.
[36] NSS konstatuje, že správní orgány obou stupňů i krajský soud s odkazem na citovaný §36
odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 341/2002 Sb. uvedly, že na přívěsném vozíku nesvítilo pravé světlo,
což stěžovatel nijak nezpochybňuje. Je tedy zřejmé, že pravé koncové světlo přívěsného vozíku
bylo chybně zapojeno nebo chybně propojeno. Ani tato námitka tedy není důvodná; jedná se jen
o účelové fabulace stěžovatele.
[37] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že výrok rozhodnutí správního orgánu I.
stupně není srozumitelný, protože v něm není uvedeno, jakým jednáním měl stěžovatel porušit
jakou právní normu.
[38] NSS nejprve v tomto směru odkazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016 - 46, ve kterém se rozšířený senát zabýval náležitostmi výroku
správních rozhodnutí v oblasti správního trestání a dospěl k závěru, že „správní orgán rozhodující
o správním deliktu musel ve výrokové části rozhodnutí uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních
předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu. Pokud správní
orgán ve výrokové části rozhodnutí neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu,
bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení
určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné
vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil.
Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl“.
[39] NSS této stěžovatelově námitce nepřisvědčil, neboť má stejně jako krajský soud za to,
že v odst. [1] tohoto rozsudku citovaný výrok rozhodnutí je dostatečně určitý a obsahuje všechna
ustanovení, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě jednotlivých
přestupků. K námitce, že není zřejmé, jakým jednání stěžovatel porušil §36 odst. 7 vyhlášky
č. 341/2002 Sb. NSS uvádí, že z vymezení skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu I.
stupně je zjevné, že stěžovateli bylo vytýkáno, že na pravé zadní pneumatice jeho vozidla
nebyl viditelný dezén s hloubkou hlavních dezénových drážek nejméně 1,6 mm [§36 odst. 7
písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb.]. Stěžovatelova tvrzení o neurčitosti výroku tedy nemohou
obstát, neboť stěžovatel nemůže mít s ohledem na znění výroku žádných pochyb o právní
kvalifikaci skutků, za které byl postižen, ostatně sám proti této kvalifikaci obsáhle brojil v rámci
soudního řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2018
Ondřej Mrákota
předseda senátu