ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.295.2018:18
sp. zn. 5 As 295/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. P., proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018,
č. j. 4 Ad 21/2018 - 10,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se zamít á.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Ad 21/2018 – 10,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Ostravě ze dne 8. 6. 2018,
č. j. 26851/2018/BOH, nebyl žalobci dle §49 a §63 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné
nouzi, v relevantním znění (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), přiznán příspěvek
na živobytí. Žalobce dle správního orgánu prvního stupně nesplnil podmínky pro přiznání dávky
v hmotné nouzi, neboť k žádosti doložil pouze tiskopis „Potvrzení o celkových sociálních
a majetkových poměrech“ a jako místo svého skutečného pobytu uvedl adresu X. Na základě
dožádání provedl Úřad práce České republiky - krajská pobočka pro hlavní město Prahu sociální
šetření, z něhož vyplynulo, že byl telefonicky kontaktován majitel nemovitosti, který sdělil, že
žalobce nezná a nikdo toho jména na této adrese nebydlí, což následně potvrdil také písemně.
[2] Na základě této skutečnosti byl žalobce vyzván k doložení přesné adresy místa
skutečného pobytu a k doložení dalších dokladů. Žalobce správnímu orgánu prvního stupně
zaslal tiskopis „Informace o užívaném bytu“, v němž označil za bydliště jiný nebytový prostor –
přístřešek na zahradě a uvedl GPS souřadnice místa pobytu. Dále uvedl, že příjmy k doložení
za poslední půlrok nemá. Na základě těchto informací proběhlo další sociální šetření, kterým
bylo zjištěno, že na uvedené adrese se nachází zahrádkářská kolonie, vchod byl odemčen
a žalobce nebyl zastižen. V uličce mezi jednotlivými pozemky byla oslovena žena, jež uvedla,
že jméno žalobce nezná, kdysi protější pozemek obýval mladík, kterému vyhořel přístřešek.
Protější zahrádka již byla dříve předmětem sociálního šetření, není oplocena, je upravena
a na pozemku stojí pergola a zahradní nábytek. Obhospodařuje ji paní V. Dle vyjádření oslovené
ženy v kolonii není dovoleno přespávat a po 18.00 hod. se zde nesmí nikdo zdržovat. Z těchto
skutečností správní orgán prvního stupně dovodil, že žalobce se na adrese, kterou uvedl jako
skutečný pobyt, nezdržuje a rozhodl o nepřiznání příspěvku na živobytí.
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2018, č. j. MPSV-MPSV-2018/143262-923, zamítl
odvolání stěžovatele a potvrdil napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Dle žalovaného žalobce nesplnil ve lhůtě stanovené správním orgánem prvního stupně svou
povinnost vyplývající z §49 zákona o hmotné nouzi osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku. Žalobce ani na výzvu neuvedl místo svého skutečného pobytu, čímž správnímu orgánu
prvního stupně znemožnil ve smyslu §63 odst. 2 zákona o hmotné nouzi provést sociální šetření
k ověření skutečností rozhodných pro nárok na požadovanou dávku v hmotné nouzi.
Ačkoliv se v záznamu o sociálním šetření hovoří i o pozemku, kde se měl dle svého vyjádření
žalobce v loňském roce zdržovat, ani na původně označeném pozemku žalobce nebyl přítomen
a nic nenasvědčovalo tomu, že by zde pobýval, což lze ověřit i bez vstupu na pozemek.
Žalobce rovněž k výzvě správního orgánu nedoložil tiskopis „Doklad o výši měsíčních příjmů“,
který dokládá i osoba bez příjmů a svým podpisem stvrzuje, že žádné příjmy nemá.
[4] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze,
v níž namítal, že správní orgán prvního stupně uvedl „lživě“, že se na udané adrese nezdržuje.
Žádost podaná elektronicky neumožňuje zadat libovolnou adresu. Jelikož adresa v zahrádkářské
kolonii nemá číslo popisné ani ulici, byl nucen správnímu orgánu sdělit souřadnice pobytu.
Skutečnost, že nemá příjmy, sdělil správnímu orgánu prvního stupně dvakrát datovou schránkou.
[5] Městský soud na základě předloženého rozhodnutí žalovaného rozhodl usnesením ze dne
11. 9. 2018, č. j. 4 Ad 21/2018 – 10, o postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě jakožto
soudu dle jeho názoru věcně i místně příslušnému, neboť vyšel z toho, že je znám žalobcův
trvalý pobyt v B. a v prvním stupni správního řízení rozhodl Úřad práce ČR – Krajská pobočka
v Ostravě.
[6] Dne 12. 9. 2018 podal žalobce proti zmiňovanému usnesení Městského soudu v Praze
o postoupení věci kasační stížnost.
II.
Obsah kasační stížnosti
[7] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu a současně s podáním kasační
stížnosti požádal o ustanovení zástupce z důvodu nemajetnosti.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel tvrdil, že již 10 let žije v P. – S., momentálně na zahrádce u
svého známého hned „v první kolonii za hasičárnou“ a je „maximálně spokojen“. Na zahrádce, kterou
stěžovatel obýval před 2 lety po dobu 8 let, byli úředníci správního orgánu na sociálním šetření již
několikrát. Po určitou dobu již pobíral dávku v hmotné nouzi.
[9] Stěžovatel dále poukázal na to, že Nejvyššímu správnímu soudu musí být znám evidenční
charakter adresy trvalého pobytu. Správní orgány či soudy mají dle něj právo se domnívat,
že tato adresa je i skutečným bydlištěm osoby pouze do doby, než jim sdělí, že jeho skutečná
adresa je jiná. Stěžovatel neví, jaké dokumenty správní orgán vyžaduje, aby doložil, že je jeho
oznámení pravdivé, a rád by se to konečně dozvěděl (když žije na zahrádce u svého známého
či různě u přátel atd.). Dle jeho názoru je zcela zřejmé, že napadené rozhodnutí městského soudu
je výlučně formalistické a brání tak spravedlivému procesu.
III.
Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s názorem Městského soudu
v Praze ohledně místní příslušnosti souhlasí, a žádá, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.).
[12] Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku a povinného zastoupení advokátem
v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na svou konstantní
judikaturu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu
ze dne 3. 12. 2015, č. j. 9 As 266/2015 - 61, a ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 As 200/2016 – 18;
všechna zde citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz),
z níž vyplývá, že podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, jímž se řízení
nekončí, nevzniká stěžovateli poplatková povinnost za kasační stížnost a ani stěžovatel
bez příslušného právního vzdělání nemusí být v řízení o takové kasační stížnosti zastoupen
advokátem.
[13] I přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o dané kasační stížnosti, neboť byť není zastoupení stěžovatele advokátem
v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. Ačkoliv by ovšem dle dostupných informací
o majetkových poměrech stěžovatele bylo lze dospět k závěru, že stěžovatel by splňoval
podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní
soud shledal, že není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce dle §35 odst. 9
s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba pro ochranu jeho práv.
Projednávaná věc je totiž jednoduché povahy, kasační stížnost je projednatelná a Nejvyšší správní
soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů obsažených ve spise, rozhodnout. Nejvyšší
správní soud proto návrh stěžovatele na ustanovení zástupce zamítl.
[14] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[15] Spornou otázkou je v nyní projednávané věci určení místní příslušnosti krajského soudu,
který by měl rozhodovat o žalobě stěžovatele. Jelikož je předmětem žaloby rozhodnutí ve věci
příspěvku na živobytí, tedy dávky pomoci v hmotné nouzi, je pro určení místní příslušnosti
rozhodný §7 odst. 3 s. ř. s., podle něhož je mj. ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi k řízení
příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě,
v jehož obvodu se zdržuje.
[16] Zatímco městský soud při určení místní příslušnosti vycházel z adresy trvalého pobytu
stěžovatele, kterou zjistil ze správního rozhodnutí, a vzal za své místní šetření správních orgánů,
stěžovatel poukazuje na své tvrzené skutečné bydliště v zahrádkářské kolonii v P.– S. Tuto adresu
stěžovatel také uvedl ve správním řízení, v žalobě i v rámci řízení o kasační stížnosti.
[17] Otázkou výkladu pojmu bydliště podle 7 odst. 3 s. ř. s. se již zabýval Nejvyšší správní
soud například ve svém usnesení ze dne 20. 3. 2013, č. j. Nad 17/2013 – 16. Vyšel zde
z interpretace tohoto pojmu v odborné literatuře a také ve své dosavadní judikatuře (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2004, č. j. Nad 79/2004 - 25, publ. pod č. 371/2004 Sb.
NSS) i v judikatuře Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. 30 Cdo 444/2004, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
na www.nsoud.cz) a dospěl k závěru, že „bydlištěm fyzické osoby podle §7 odst. 3 s. ř. s. je místo, kde tato
osoba bydlí s úmyslem zdržovat se zde trvale. Při určování místní příslušnosti soudu podle bydliště osoby tak
rozhoduje faktický stav, který nemusí být totožný s ohlašovaným pobytem podle správních předpisů“.
[18] Je tudíž nutné zjišťovat faktické bydliště stěžovatele jako místo, kde bydlí s úmyslem
zdržovat se zde trvale. Pojem „bydliště“ ve smyslu obdobně formulovaného §85 odst. 1 o. s. ř.
jako místa, v němž fyzická osoba bydlí s úmyslem se tam zdržovat trvale, je dle Nejvyššího soudu
definován oběma znaky – bydlením a úmyslem trvale se zdržovat, které musí být splněny
kumulativně. Má-li fyzická osoba úmysl v daném místě se trvale zdržovat, ale nebydlí tam,
nejde o bydliště pro účely určení místně příslušného soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1593/2017, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2832/2017).
Dle Nejvyššího správního soudu se tento výklad vztahuje také k určení místní příslušnosti
na základě bydliště navrhovatele dle §7 odst. 3 s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud má v dané věci za to, že městský soud ve svém posouzení učinil
několik chybných závěrů. Především ztotožnil bydliště stěžovatele s místem jeho trvalého pobytu,
ačkoliv z uvedené adresy trvalého pobytu vyplývá, že se jedná o budovu Městského úřadu
Bohumín. Jak uvádí doktrína k výkladu obdobně užívaného pojmu bydliště v občanském
soudním řádu, „[p]řípadem, ve kterém je třeba odmítnout trvalý pobyt jako východisko pro určení bydliště
ve smyslu §80 obč. zák., je i trvalý pobyt na obecním či městském úřadě, neboť tento údaj slouží pouze
pro doručování a je zřejmé, že žalovaný nemá zájem se na této adrese zdržovat“ (Lavický, P. a kol., Občanský
soudní řád: Praktický komentář. Praha: ASPI 2016). Jestliže tedy absentuje úmysl (dle §7 odst. 3
s. ř. s. navrhovatele) trvale se zdržovat na adrese trvalého pobytu, a naopak stěžovatel projevil
svůj záměr zdržovat se trvale na jím popsaném místě v P. – S., bylo na městském soudu, aby
přezkoumal, zda tento úmysl koresponduje se skutečností.
[20] Vlastní zhodnocení podmínek pro určení místní příslušnosti soudu bylo v daném případě
základním předpokladem pro závěr o tom, že městský soud není ve věci místně příslušný
a že je ve věci místně příslušný jiný krajský soud, jemuž by bylo třeba věc postoupit. Rozhodující
pro určení místní příslušnosti je přitom stav v době podání žaloby (pro případné další změny platí
dle §11 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. zásada perpetuatio fori), nebylo tedy na místě
bez dalšího přebírat závěry šetření správních orgánů provedených v jiném období a za jiným
účelem, které navíc stěžovatel v žalobě zpochybňuje, a mají být tedy předmětem meritorního
posouzení věci. Navíc nebylo v žádném případě zjištěno, že stěžovatel má své bydliště, případně
se zdržuje v obvodu Krajského soudu v Ostravě, jemuž byla věc městským soudem postoupena.
[21] Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 8. 6. 2004,
č. j. Nad 79/2004 – 25, druhé kritérium určení místní příslušnosti dle §7 odst. 3 s. ř. s., „tj. podle
místa, kde se navrhovatel zdržuje, se uplatní teprve tehdy, když místní příslušnost krajského soudu nelze určit
podle pravidla prvého, tj. podle místa bydliště žalobce, a to např. proto, že v České republice neexistuje žádné
místo, kde by žalobce bydlel s úmyslem zdržovat se zde trvale“. Dané posouzení však opět vede k nutnosti
zhodnotit tvrzení stěžovatele, že se zdržuje v zahrádkářské kolonii na území hlavního města
Prahy, tedy v obvodu Městského soudu v Praze.
[22] V tomto ohledu lze také přihlédnout ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud již místní
příslušnost krajských soudů v jiných věcech stěžovatele posuzoval, např. v usnesení ze dne
28. 2. 2018, č. j. Nad 25/2018 – 39. V uvedené věci sice dospěl k závěru, že příslušným je Krajský
soud v Ostravě, ovšem výlučně z toho důvodu, že jeho původní nepříslušnost měla být zhojena
tím, že ve věci již učinil řadu úkonů, přičemž tento právní názor Nejvyššího správního soudu byl
překonán usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2018,
č. j. Nad 99/2018 – 75. V každém případě zdejší soud ve věci sp. zn. Nad 25/2018 konstatoval,
že „bydliště se dle samotného tvrzení žalobce obsaženého v přípisu doručenému Nejvyššímu správnímu soudu dne
19. 2. 2018 nacházelo na území hlavního města Prahy. Nejvyšší správní soud sice nepřehlédl, že tento přípis není
zcela bezrozporný, neboť žalobce uvádí, že se s největší pravděpodobností zdržoval na Praze 6, což by evokovalo,
že žalobce může mít bydliště jinde; avšak k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na obsah napadených
rozhodnutí, které popisují, že stěžovatel v minulosti žil v Praze, v chatce, která však shořela, lze dovodit,
že stěžovatel v rozhodné době podání žaloby neměl bydliště vůbec, potom je nutné konstatovat, že místní
příslušnost soudu v dané věci je nutné odvodit od místa, kde se žalobce zdržoval (což vzhledem k tvrzení žalobce
bylo v Praze), nebo jím uvedená informace skutečně znamená, že v rozhodné době se jednalo o jeho bydliště,
které se nacházelo v Praze. Oba závěry tedy vedou k tomu, že je nutné vycházet při určení místní příslušnosti
dle ustanovení §7 odst. 3 s. ř. s. z toho, že stěžejním místem je území hlavního města Prahy“. Jestliže tedy
v jiné věci stěžovatele dospěl Nejvyšší správní soud k citovaným závěrům ohledně místní
příslušnosti městského soudu, měl městský soud popisované rozhodné skutečnosti k datu podání
žaloby o to pečlivěji prověřovat.
V.
Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[24] V souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti
Městský soud v Praze, případně jiný místně příslušný krajský soud, bude-li mu věc postoupena,
ve svém konečném rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. prosince 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu