ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.38.2016:28
sp. zn. 5 As 38/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: PhDr. A. K., CSc.,
zastoupený Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 14, Břeclav, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem
třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 27. 1. 2016, č. j. 33 A 42/2015 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2015, č. j. KÚSP-9319/2015/DOP/Ků,
č. j. KUZL-9319/2015.
[2] Citovaným rozhodnutím žalovaného jako odvolacího orgánu bylo změněno rozhodnutí
Městského úřadu Uherský Brod (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 12. 2014,
č. j. OS-D/2050/27/14/Po, dle kterého byl stěžovatel shledán vinným z přestupku: 1. podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 7 a 2. podle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5000 Kč a zákaz
činnosti (spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců ode dne nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí); zmíněná změna rozhodnutí správního orgánu I. stupně
spočívala v částečné změně výroku o vině (přeformulování skutkové a právní věty v případě
přestupku ad 2.), ve zbytku zůstalo předmětné rozhodnutí beze změny a bylo žalovaným
potvrzeno.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Výrokem I. napadeného usnesení krajský soud žalobu odmítl pro její opožděnost podle
§46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“); současně výrokem II. a III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení a že žalobci, resp. stěžovateli bude vrácen zaplacený soudní poplatek
(ve výši 3000 Kč).
[4] Na základě posouzení otázky zastoupení stěžovatele v předmětném přestupkovém řízení
krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl zastoupen advokátkou Mgr. Ivanou Mičkeovou
pro celé řízení. Krajský soud sice připustil, že obě plné moci udělené jmenované advokátce
dne 27. 10. 2014 a dne 15. 12. 2014 nejsou z hlediska svého obsahu jednoznačné, nicméně
z úkonů Mgr. Mičkeové lze dle jeho názoru usuzovat, že přistupovala k zastupování v rozsahu
celého řízení; ostatně tomu, že vztah mezi stěžovatelem a jeho zástupkyní fungoval standardně
v režimu generální plné moci, nasvědčuje dle krajského soudu i obsah doplnění odvolání
podaného samotným stěžovatelem.
[5] Žalovaný správní orgán proto postupoval správně, pokud své rozhodnutí o odvolání
doručil do datové schránky jmenované advokátky jako zástupkyně stěžovatele, k čemuž došlo
dne 15. 3. 2015. Lhůta pro podání žaloby činí dva měsíce ode dne, kdy rozhodnutí bylo žalobci
(zde: stěžovateli) oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení (§72 odst. 1 s. ř. s.); v daném
případě tak podle pravidel počítání lhůt (§40 s. ř. s.) uplynula lhůta pro podání žaloby dne
15. 5. 2015. Žaloba byla ovšem podána k poštovní přepravě (dle prezenčního razítka na poštovní
obálce) až dne 7. 8. 2015 a následně doručena krajskému soudu dne 10. 8. 2015. Krajský soud
proto podanou žalobu jako opožděnou odmítl.
III. Kasační stížnost
[6] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesení krajského soudu napadá v části výroku I.,
kterým byla jeho žaloba odmítnuta, a to z důvodu jeho nezákonnosti ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[7] Stěžovatel tvrdil, že krajský soud pochybil, protože nesprávně vyhodnotil okolnosti
zmocnění Mgr. Mičkeové a tyto také nesprávně právně posoudil. Jako zásadní uvedl to,
že zmocnil jmenovanou advokátku pouze k právním úkonům, které byly v plné moci ze dne
27. 10. 2014 vymezeny – konkrétně k zastupování ve věci zapůjčení spisu k nahlédnutí u Úřadu
městské části Praha 6 a jeho prostudování a dále ve věci žádosti o poskytnutí lhůty k seznámení
se se spisem; tomu, že úmyslem stěžovatele bylo zmocnění jmenované advokátky pro jednotlivé
úkony a nikoli generální plná moc podle jeho názoru svědčí také to, že v další plné moci ze dne
15. 12. 2014 zmocnil Mgr. Mičkeovou toliko k vyjádření se k podkladům správního rozhodnutí.
[8] Absenci zákonných předpokladů zmocnění pro celé řízení nemůže dle stěžovatele
v daném případě zhojit ani postup Mgr. Mičkeové – a sice její korespondence se správním
orgánem I. stupně či podání (blanketního) odvolání. Stejně tak na věci nic nemění ani postup
samotného stěžovatele v podobě doplnění (blanketního) odvolání, z něhož krajský soud usuzoval
na to, že rozsah zmocnění pokrýval celé přestupkové řízení. Naopak stěžovatel podotkl,
že v případě generálního zmocnění jmenované advokátky by bylo doplnění odvolání plně v její
režii. Dle stěžovatele tedy nebyly dány důvody, pro které by žalovaný mohl důvodně
předpokládat zmocnění Mgr. Mičkeové pro celé řízení a na základě toho následně oznamovat
své rozhodnutí doručením do datové schránky jmenované. Postupoval-li tak, pak žalovaný
pochybil podobně jako krajský soud, který jeho postup aproboval a na základě toho počátek běhu
dvouměsíční lhůty pro podání žaloby nesprávně počítal ode dne 15. 3. 2015, kdy bylo rozhodnutí
žalovaného doručeno do datové schránky Mgr. Mičkeové.
[9] Současně stěžovatel odmítl, že by na nyní souzenou věc dopadaly závěry vyslovené
v judikatuře Nejvyššího správního soudu, konkrétně v usnesení rozšířeného senátu ze dne
18. 12. 2008, č. j. 8 Azs 16/2007 – 158 a v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 9/2015 – 27,
na které krajský soud v odůvodnění svého usnesení odkázal. Plná moc stěžovatele byla
formulována jinak než v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu a dle jeho názoru
nezakládala Mgr. Mičkeové zmocnění pro celé přestupkové řízení; jmenované tak bylo
rozhodnutí žalovaného doručeno dne 15. 3. 2015 bez řádného zmocnění a vycházel-li krajský
soud při posuzování včasnosti žaloby právě z tohoto data, postupoval nezákonně a zcela
formálně bez toho, aby vycházel z objektivně zjištěného stavu věci a aby si k osvětlení rozsahu
zmocnění zjistil stanovisko samotné Mgr. Mičkeové.
[10] Závěrem, na základě shora uvedeného stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti shrnul podstatu věci s tím, že formulace
obou plných mocí udělených stěžovatelem Mgr. Ivaně Mičkeové vzbuzovala pochybnosti,
zda se jedná o generální plné moci či speciální plné moci jen pro určitý úkon (úkony) v řízení.
Proto bylo na místě postupovat podle §34 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tj. tak, že jmenovaná zástupkyně stěžovatele
je oprávněna vystupovat jeho jménem v celém řízení. Tento závěr byl navíc ještě podpořen
dalším postupem Mgr. Mičkeové, jak konstatoval krajský soud.
[12] Žalovaný sice vyjádřil souhlas se stěžovatelem, že v případě generálního zmocnění
by mělo být doplnění odvolání v režii zmocněnce – advokátky Mgr. Mičkeové. Na druhou stranu
však poznamenal, že ani toto generální zmocnění nezbavuje zmocnitele – stěžovatele možnosti
činit v řízení úkony také samostatně. Poukázal přitom, že s touto procesní taktikou se jako
odvolací orgán setkává poměrně často s tím, že jejím důvodem je zastření vzájemných vztahů
a komplikování doručování za účelem dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. V závěru
žalovaný odkázal na své rozhodnutí, jakož i na vyjádření k žalobě, neboť kasační námitky
se do jisté míry kryjí s námitkami žalobními, a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a stěžovatel je ve smyslu ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené usnesení netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Podstatou projednávané věci je posouzení postupu krajského soudu, který odmítl žalobu
stěžovatele pro její opožděnost. Vycházel přitom z toho, že žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného bylo řádně doručeno dne 15. 3. 2015 zplnomocněné zástupkyni stěžovatele –
advokátce Mgr. Ivaně Mičkeové. Naproti tomu stěžovatel účinnost tohoto doručení zpochybnil,
neboť tvrdil, že jmenovanou advokátku zplnomocnil pouze pro některé (vybrané) úkony,
nikoli pro celé přestupkové řízení. Žalobu proto podal až posléze, kdy mu v návaznosti na jeho
žádost formulovanou během nahlížení do spisu, žalovaný doručil dne 11. 6. 2015 kopii svého
rozhodnutí o odvolání.
[15] Jak vyplývá z předloženého soudního spisu, žaloba byla podána k poštovní přepravě
dne 7. 8. 2015. Byla by tudíž podána včas, pokud by Nejvyšší správní soud vzal za rozhodný
okamžik oznámení žalobou napadeného rozhodnutí den 11. 6. 2015 s tím, že stěžovatel v daném
správní řízení nebyl zastoupen v rozsahu celého řízení, a proto bylo nutno doručovat přímo jemu.
Nejvyšší správní soud je ovšem – v souladu s krajským soudem – toho názoru, že stěžovatel
v tomto případě byl zastoupen Mgr. Mičkeovou v rozsahu celého řízení a rozhodné datum
pro počátek běhu lhůty pro podání žaloby je 15. 3. 2015, tedy datum, kdy bylo stěžovateli
rozhodnutí žalovaného oznámeno doručením do datové schránky jeho zástupkyně.
[16] Stěžovatel ve své kasační stížnosti předestřel několik dílčích námitek, které měly
prokazovat, že doručení rozhodnutí žalovaného dne 15. 3. 2015 nebylo právně účinné
a že v důsledku toho nebyla jeho žaloba podána opožděně. V prvé řadě poukázal na udělené plné
moci ze dne 27. 10. 2014 a ze dne 15. 12. 2014, které jsou založené ve správním spise.
[17] K tomu je nutno předeslat, že plnou mocí se dává třetím osobám na vědomí, že zástupce
je oprávněn zastoupeného zastupovat, je tedy osvědčením existence práva určité osoby
zastupovat osobu jinou (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004,
č. j. 5 Afs 16/2004 – 60, publ. pod č. 437/2005 Sb. NSS). Plná moc je pouhým průkazem
zastoupení, nikoliv aktem zastoupení konstituujícím. Smluvní zastoupení vzniká ujednáním stran,
tj. uzavřením smlouvy o zastoupení. Z hlediska určení rozsahu zastoupení je pak potřeba
vycházet z toho, jaký byl úmysl smluvních stran, na který lze usuzovat především z textu plné
moci, jakožto vnějšího průkazu, že zmocnitel udělil zmocněnci zmocnění.
[18] V projednávaném případě stěžovatel vystavil plnou moc dne 27. 10. 2014 Mgr. Ivaně
Mičkeové, advokátce. V této plné moci stěžovatel uvedl, že zmocňuje jmenovanou k zastupování
ve věci: „1) žádosti o zapůjčení spisu čj: OS-D/2050/14/Po k nahlédnutí k MÚ Praha 6 a k jeho
prostudování, 2) žádosti o poskytnutí lhůty k seznámení se se spisem čj OS-D/2050/14/Po do 30. 11. 2014.“
Citovanou pasáž plné moci napsal hůlkovým (velkým tiskacím) písmem, načež následoval tento
předtištěný text: „[a]by mne v této věci obhajoval, resp. ve všech právních úkonech zastupoval, aby vykonával
veškeré úkony, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával
uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával řádné a mimořádné opravné prostředky, vzdával se jich, vymáhal
nároky, plnění nároků přijímal, jejich plnění potvrzoval, a to vše i tehdy, když je podle právních předpisů
zapotřebí zvláštní plné moci. Tuto povinnost uděluji i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu,
občanského soudního řádu, správního řádu, zákoníku práce a zákona o správě daní a poplatků. Odměna
advokáta se řídí advokátním tarifem. Přísudek, pokud je přiznán soudem, připadá advokátovi.“
[19] Tuto plnou moc zaslala advokátka Mgr. Mičkeová správnímu orgánu I. stupně
jako přílohu přípisu ze dne 30. 10. 2014 označeném
takto:„[v]ěc: Předložení plné moci pro zastupování,
žádost o poskytnutí dostatečně dlouhé lhůty k seznámení se s výsledky dokazování a žádost o zapůjčení spisu
k prostudování k jinému správnímu orgánu.“ Vedle přiložení předmětné plné moci ze dne 27. 10. 2014
advokátka v uvedeném přípisu také sdělila správnímu orgánu I. stupně, že stěžovatel je toho času
v zahraničí – na Kubě. Pořádala proto o poskytnutí lhůty k seznámení se výsledky dokazování
do 30. 11. 2014 a doložila elektronickou letenku. Současně s odkazem na místo bydliště
stěžovatele, jakož i sídlo své kanceláře, které je v Praze, požádala o zapůjčení spisu Úřadu
městské části Praha 6 za účelem jeho prostudování.
[20] V dalším přípisu ze dne 5. 11. 2014 adresovaném správnímu orgánu I. stupně advokátka
Mgr. Mičkeová zopakovala, že stěžovatel je nyní na zahraniční pracovní cestě a že žádá,
aby mu bylo umožněno nejprve prostudovat spis a následně mu byla poskytnuta lhůta k vyjádření
se k výsledkům dokazování. Sdělením ze dne 14. 11. 2014, č. j. OS-D/2050/24/14/Po, správní
orgán I. stupně informoval Mgr. Mičkeovou, že žádosti o zaslání spisu na Úřad městské části
Praha 6 nevyhověl s tím, že doba k prostudování spisu již byla dostatečně dlouhá, nicméně nabídl
ji možnost prostudovat spis přímo v sídle Městského úřadu Uherský Brod, k čemuž také následně
došlo. Ke správnímu orgánu I. stupně se – na základě substituční plné moci vystavené
Mgr. Mičkeovou – dostavila E. L., která pořídila kopii správního spisu vlastním fotoaparátem, jak
vyplývá ze záznamu ze dne 5. 12. 2014, č. j. OS-D/2050/14/Po. Přípisem ze dne 5. 12. 2014
současně Mgr. Mičkeová požádala o poskytnutí lhůty 14 dnů k vyjádření se k podkladům
rozhodnutí s tím, že E. L. ofotila správní spis a kopie jí bude předána v průběhu týdne od
8. 12. 2014; tento přípis byl správnímu orgánu I. stupně doručen dne 12. 12. 2014. Dne
15. 12. 2014 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí ve věci, které doručil Mgr. Mičkeové
prostřednictvím datové schránky dne 21. 12. 2015.
[21] V mezidobí zaslala Mgr. Mičkeová vyjádření k podkladům správního rozhodnutí,
k němuž přiložila další stěžovatelem vystavenou plnou moc ze dne 15. 12. 2014. V této plné moci
stěžovatel uvedl, že zmocňuje jmenovanou k zastupování ve věci: „[k] vyjádření se k podkladům
rozhodnutí“ Citovanou pasáž plné moci opět napsal hůlkovým (velkým tiskacím) písmem,
načež následoval stejný předtištěný text, jako v případě plné moci ze dne 27. 10. 2014;
v podrobnostech viz výše – bod 18 odůvodnění tohoto rozsudku.
[22] Vyjde-li Nejvyšší správní soud z prostého textu obou plných mocí ze dne 27. 10. 2014
a ze dne 15. 10. 2014, musí konstatovat, že tento zcela jednoznačný není a z hlediska rozsahu
zmocnění jistě mohl zakládat pochybnosti. Nebylo zřejmé, zda se jedná o omezenou plnou moc
pouze k některým (vybraným) úkonům nebo naopak o generální plnou moc, doplněnou
o zvláštní plnou moc pro některé (vybrané) úkony: zapůjčení spisu, poskytnutí lhůty k seznámení
se se spisem, vyjádření se k podkladům rozhodnutí (viz text psaný v obou plných mocech
hůlkovým písmem). Ani jednu z naznačených interpretací nelze prima facie vyloučit.
Nicméně v případě, že existují pochybnosti o tom, v jakém rozsahu byla plná moc udělena
(např. zda je udělena pro celé řízení či pouze k určitému úkonu nebo skupině úkonů), platí podle
§34 odst. 3 správního řádu, že zástupce je oprávněn vystupovat jménem zastoupeného
v celém řízení.
[23] Jednoduše řečeno, jsou-li dány pochybnosti stran rozsahu zmocnění, normuje správní řád
jasné pravidlo, podle kterého se uplatí zásada plného zastoupení – tedy zastoupení pro celé řízení
ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 písm. b) správního řádu.
[24] K postupu „ve prospěch zastoupení“ se ostatně přiklonil i rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 18. 12. 2008, č. j. 8 Azs 16/2007 – 158, publ. pod
č. 1811/2009 Sb. NSS, na které lze v podrobnostech odkázat podobně, jako to udělal krajský
soud. Nejednalo se zde sice o posouzení plných mocí pro zastupování před správním orgánem,
ale před soudy ve správním soudnictví, v principu však jako východisko citované usnesení
nepochybně obstojí, stejně jako odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 9/2015 – 27. Je pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že plná moc v tomto
případě byla formulována jinak než v nyní souzené věci, přesto jsou závěry z tohoto rozsudku
aplikovatelné. Potvrzují totiž zmíněnou presumpci rozsahu zastoupení podle ustanovení §34
odst. 3 správního řádu s tím, že jeho užití přichází v úvahu v případech, kdy jsou dány
pochybnosti o rozsahu zastoupení v rámci „jednoho“ správního řízení. Uvedené ustanovení se tedy
aplikuje tam, „…kde je zřejmé, že se zastoupení na dané řízení vztahuje, jsou však pochybnosti o tom,
v jakém rozsahu (např. zda se vztahuje na konkrétní úkon, část řízení nebo celé řízení)“; blíže viz bod 29
odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[25] To zcela odpovídá okolnostem projednávané věci, kdy je nepochybné, že bylo vedeno
pouze „jedno“ správní řízení o přestupku stěžovatele, na jehož spisovou značku, resp. číslo jednací
dokonce plná moc ze dne 27. 10. 2014 výslovně odkazovala. Postup podle §34 odst. 3 správního
řád byl proto plně opodstatněný a námitky stěžovatele zpochybňující použitelnost uvedené
judikatury, jakož i další námitky týkající se rozsahu zastoupení, je třeba odmítnout jako
nedůvodné.
[26] Jak již bylo naznačeno shora, znění obou plných mocí rozhodně není jednoznačné,
jak se snaží sugerovat stěžovatel s tím, že z nich vyplývalo omezení zastoupení toliko k určitým
úkonům. Naopak, na základě textu plných mocí lze mít z hlediska rozsahu zmocnění pochybnosti
a v takovém případě se aplikuje pravidlo dle §34 odst. 3 správního řádu – tedy, že Mgr. Mičkeová
byla oprávněna vystupovat jménem stěžovatele v celém řízení. Tomu ostatně svědčí i postup
jmenované před správním orgánem I. stupně podrobně popsaný shora, jakož i její další postup
ve věci, kdy poté co obdržela prvostupňové rozhodnutí, podala proti němu (blanketní) odvolání
ze dne 3. 1. 2015. Na výzvu správního orgánu I. stupně k odstranění vad odvolání sice reagoval
přímo sám stěžovatel, který přípisem ze dne 30. 1. 2015 odvolání doplnil. Z jeho obsahu je však
zřejmé, že byl seznámen s prvostupňovým rozhodnutím a že tzv. vnitřní vztah mezi ním jako
zmocnitelem a Mgr. Mičkeovou jako zmocněncem reálně fungoval i v této (další) fázi řízení.
To rovněž nasvědčuje zákonem presumovanému závěru, že rozsah zastoupení pokrýval celé
přestupkové řízení.
[27] Žalovaný – stejně jako správní orgán I. stupně – tak neměl důvod pochybovat o existenci
funkčního vztahu mezi stěžovatelem a jeho zástupkyní Mgr. Mičkeovou, který vyhodnotil
jako zastoupení pro celé řízení. A nic na tom nemění ani stěžovatelem namítaná skutečnost,
že pokud by skutečně Mgr. Mičkeová byla jeho zástupkyní pro celé řízení, jistě by bylo v její režii
i doplnění odvolání. Jak totiž správně poukázal žalovaný ve svém vyjádření, zmocnění pro celé
řízení nijak neomezuje zmocnitele v tom smyslu, že by nemohl některé úkony činit sám.
[28] Úkon samotného stěžovatele jako zmocnitele neznamená, že by zastoupení (automaticky)
zaniklo; k tomu by bylo třeba odvolání zmocnění ze strany stěžovatele, vypovězení zmocnění
ze strany Mgr. Mičkeové či jiného zákonem předvídaného důvodu zániku zmocnění (srov. §448
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kde je uveden
demonstrativní výčet zániku zmocnění, další důvody jsou obsaženy v jiných právních předpisech
nebo vyplývají z podstaty zastoupení). Podobně k tomuto problému přistupuje i komentářová
literatura, podle níž udělení plné moci „…zřejmě nelze chápat tak, že by se jím zmocnitel zcela vzdával
možnosti jednat, jakkoli by bylo racionální, aby před tím plnou moc odvolal“ (srov. Vedral, J.: Správní řád,
komentář, RNDr. Ivana Exnerová – BOVA POLYGON, Praha, 2012, s. 389).
[29] Lze tedy uzavřít, že žalovaný správně a v souladu se zákonem vycházel z toho,
že se v daném případě jednalo o zastoupení pro celé řízení, tj. řízení jak v prvním, tak v druhém
stupni (řízení v obou stupních tvoří jeden celek), což odůvodňovalo doručení rozhodnutí
žalovaného pouze zástupkyni stěžovatele ve smyslu ustanovení §34 odst. 2 správního řádu.
Podle tohoto ustanovení se totiž doručují písemnosti pouze zástupci s výjimkou případů,
kdy má zastoupený v řízení něco osobně vykonat (např. dostavit se k výslechu, strpět ohledání
či vydat věc). O nic takového ovšem v tomto případě nešlo, doručováno bylo rozhodnutí
žalovaného, kterým se předmětné přestupkové řízení končilo, nebylo tudíž třeba již osobní
součinnosti stěžovatele, a proto žalovaný správně doručoval pouze jeho zástupkyni
Mgr. Mičkeové. Doručením do datové schránky jmenované dne 15. 3. 2015 nabylo rozhodnutí
žalovaného právní moci a počala rovněž běžet dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, která
uplynula dne 15. 5. 2015. Podal-li tudíž stěžovatel žalobu (k poštovní přepravě) až dne 7. 8. 2015,
podal ji opožděně a krajskému soudu nezbylo než tuto žalobu odmítnout dle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
[30] V kontextu výše uvedeného ještě dlužno, že jakékoli zjišťování stanoviska Mgr. Mičkeové
by bylo ze strany krajského soudu nadbytečné, nehledě na to, že v žalobě ho stěžovatel
ani nenavrhoval; k důkazu navrhl pouze plné moci ze dne 27. 10. 2014 a ze dne 15. 12. 2014,
které jsou součástí správního spisu, z jehož obsahu soud přirozeně vychází, aniž by tento postup
bylo možno označit za dokazování ve smyslu §52 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, publ. pod č. 2383/2011 Sb.).
VI. Závěr a náklady řízení
[31] Na základě všech shora uvedených skutečností lze učinit konečný závěr, podle kterého
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu krajského soudu naplnění důvodu dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., a proto podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
[32] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel (žalobce) ve věci úspěch neměl (kasační stížnost
byla jako nedůvodná zamítnuta), a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladů řízení příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
neboť mu nad rámec jeho běžné administrativní agendy žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu