ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.41.2016:47
sp. zn. 5 As 41/2016 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: O. B.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se
sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2014, č. j. DSH/13867/14,
spis. zn. ZN/2609/DSH/14.
[2] Citovaným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a současně
bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
20. 10. 2014, č. j. MMP/223162/14, spis. zn. SZ MMP/177466/14, dle kterého byla stěžovateli
uložena pokuta ve výši 1500 Kč za spáchání správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 6. 2017, jehož se stěžovatel jako provozovatel
osobního motorového vozidla tov. zn. Seat Ibiza, RZ: X, dopustil tím, že v rozporu s §10 odst. 3
citovaného zákona nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích; na základě
oznámení Městské policie Plzeň bylo totiž zjištěno, že dne 26. 4. 2014 v době nejméně
od 06:45 hod. do 13:05 hod. neznámý řidič s uvedeným vozidlem neoprávněně zastavil a stál
v Plzni, na vozovce ulice Jungmannova v úseku označeném dopravní značkou B 28 (zákaz
zastavení), čímž porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu a naplnil skutkovou podstatu
přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) téhož zákona.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Napadeným rozsudkem krajský soud podanou žalobu zamítl dle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť neshledal ani jeden ze dvou základních žalobních bodů jako důvodný.
[4] Krajský soud nejprve odmítl tvrzení stěžovatele, dle něhož nebyly ze strany správního
orgánu I. stupně učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele předmětného přestupku
a v důsledku toho bylo následně zahájené řízení ve věci správního deliktu provozovatele
vozidla nezákonné, stejně jako je ve výsledku nezákonné i rozhodnutí žalovaného. S odvoláním
na judikaturu, zejm. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 – 21, a ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, k tomu krajský soud
konstatoval následující. Pokud stěžovatel na výzvu správního orgánu I. stupně označil jako řidiče
osobu J. R. B. ze S. k. V. B. a S. I., kterému se nepodařilo doručit předvolání k podání vysvětlení
a současně se nepodařilo bezprostředně identifikovat řidiče vozidla přímo v době spáchání
přestupku, bylo na místě věc odložit a následně zahájit řízení o správním deliktu provozovatele
vozidla – stěžovatele.
[5] Krajský soud se neztotožnil ani s další žalobní námitkou, v níž stěžovatel dovozoval
nezákonnost zahájení řízení o správním deliktu na základě toho, že mu předcházela výzva
správního orgánu I. stupně, kterou byl vyzván k uhrazení částky 300 Kč nebo ke sdělení
totožnosti řidiče vozidla RZ: X; stěžovatel je totiž majitelem a provozovatelem vozidla RZ: X a
neměl tedy důvod hradit uvedenou částku za protiprávní stání jiného vozidla. Krajský soud
v tomto ohledu připustil pochybení správního orgánu I. stupě, nicméně vyhodnotil ho jako
písařskou chybu, která nemohla mít a neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Nebylo
totiž pochyb o tom, že žalobce měl povědomost o spáchání přestupku, protože to byl právě on,
kdo zavolal dne 26. 4. 2014 v 13:05 hod. hlídku městské policie, která následně sejmula z vozidla
technický prostředek bránící jeho odjezdu. Stěžovatel navíc na výzvu správního orgánu I. stupně
– i když obsahovala zmíněnou chybu v psaní – reagoval a sdělil totožnost řidiče, který měl v dané
době vozidlo k užívání a řídil jej (viz výše zmíněný J. R. B.).
[6] Krajský soud tak dospěl k závěru, že projednání správního deliktu se stěžovatelem
jako provozovatelem vozidla, kterým byl spáchaný shora uvedený přestupek (nedodržení zákazu
zastavení), bylo zcela v souladu s ustanovením §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním
provozu, podle něhož předpokladem pro projednání správního deliktu provozovatele vozidla
bylo to, že správní orgán I. stupně: „…učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil
řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.“
III. Kasační stížnost
[7] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá jednak
z důvodu jeho částečné nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jednak z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[8] Nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud jeho první žalobní bod
nedostatečně vypořádal. V odůvodnění rozsudku absentuje přímá reakce na jeho stěžejní žalobní
argumentaci, dle níž správní orgán I. stupně poté, co se mu nepodařilo J. R. B. doručit předvolání
k podání vysvětlení, mohl a měl činit další – dle stěžovatele nezbytné – kroky, a sice: doručit
písemnost do ciziny opakovaně, příp. požádat o součinnost příslušné orgány Velké Británie či
přímo osobu stěžovatele jako provozovatele vozidla a osobu oznamující totožnost přestupce.
Správní orgán I. stupně nic z toho neudělal, byl pasivní a dle stěžovatele tak nedostál
požadavkům dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Podle posouzení krajského soudu
bylo pro splnění těchto požadavků dostatečné, že se správnímu orgánu nedařilo doručit
stěžovatelem označenému řidiči do zahraničí. Stěžovatel má však za to, že bylo nutné učinit ještě
další shora naznačené kroky, s čímž se krajský soud nijak nevypořádal.
[9] V další části kasační stížnosti již stěžovatel přešel do roviny věcné argumentace
a zpochybnil právě uvedené posouzení věci krajským soudem. Zopakoval přitom, že je toho
názoru, že správní orgán I. stupně ho měl požádat o součinnost – konkrétně předvolat k podání
vysvětlení, pokud byl jím označený řidič nekontaktní, resp. nebylo mu možné doručit
na označenou adresu v zahraničí. Tato skutečnost nemůže označenému řidiči zajišťovat
beztrestnost a současně vést k tomu, že je trestán stěžovatel jako provozovatel vozidla, kterým
byl přestupek spáchán. Správní orgán měl – i poté, co se mu nepodařilo doručit J. R. B.
předvolání k podání vysvětlení – pokračovat v šetření přestupku, jak výslovně uvádí §125h
odst. 5 zákona o silničním provozu. Namísto toho ovšem správní orgán I. stupně zahájil řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla, což stěžovatel považuje za nezákonné a nezákonné
je tak dle jeho názoru i výsledné rozhodnutí správního orgánu I. stupně, potažmo rozhodnutí
žalovaného.
[10] Dalším důvodem, na kterém stěžovatel stavěl nezákonnost napadeného rozsudku,
je skutečnost, že krajský soud vzal nesprávné označení registrační značky vozidla ve výzvě
správního orgánu I. stupně za zjevnou písařskou chybu. Předně, pokud by se skutečně
jednalo o chybu v psaní, tato by byla dle stěžovatele usnesením opravena. K tomu nedošlo a dle
jeho názoru tak výzva nebyla řádná, neboť v ní nebyla uvedena registrační značka vozidla, které
bylo – dle výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně – zaparkováno v rozporu s právními
předpisy.
[11] Na základě toho tedy stěžovatel v závěru kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek
je nezákonný, neboť krajský soud v případě obou žalobních bodů nesprávně hodnotil právní
otázku, resp. na jednu otázku nereagoval, čímž zatížil rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně uvedl, že s jejími důvody
nesouhlasí, setrvává na svém vyjádření k žalobě a souhlasí se závěry rozsudku krajského soudu.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a stěžovatel je ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Podstatou projednávané věci je otázka zákonnosti postupu žalovaného, jakož i jemu
předcházejícího postupu správního orgánu I. stupně, který se stěžovatelem zahájil řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 ve spojení s §125f odst. 4 písm. a)
zákona o silničním provozu a následně mu za tento delikt uložil pokutu ve výši 1500 Kč. Krajský
soud dospěl k závěru o zákonnosti tohoto postupu, což stěžovatel napadl v zásadě ze dvou
důvodů, které podřadil pod důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Současně
však napadl rozsudek krajského soudu i z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V.a) K nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[15] Nejprve k namítané nepřezkoumatelnosti, která představuje takovou vadu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž
možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] Veškerá výše uvedená kritéria napadený rozsudek krajského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné a odůvodněné rozhodnutí. Z jeho obsahu je jasné, jaké otázky – v návaznosti
na žalobní body – krajský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých úvah,
jakož i nosné důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné.
Stěžovatel v žalobě uplatnil dva základní žalobní body, k nimž se krajský soud vyjádřil a vysvětlil,
proč je nepovažuje za důvodné. Skutečnost, že v případě prvního žalobního bodu krajský soud
výslovně nereagoval na veškerou argumentaci stěžovatele k tomuto bodu, sama o sobě nezakládá
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[17] Podstatou prvního žalobního bodu byla otázka splnění předpokladů pro projednání
správního deliktu stěžovatele jako provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 ve spojení s §125f
odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, k níž se krajský soud jasně a srozumitelně vyjádřil –
viz bod 15 odůvodnění jeho rozsudku. Jde sice o vyjádření velmi stručné, avšak implikující také
odpověď na argumenty stěžovatele v tom směru, že žádných dalších kroků z hlediska splnění
předpokladů pro projednání správního deliktu stěžovatele již nebylo potřeba; podle krajského
soudu postačilo, pokud se správnímu orgánu I. stupně nedařilo stěžovatelem označenému řidiči
doručovat ani identifikovat řidiče vozidla přímo v době spáchání přestupku. Skutečnost,
že si stěžovatel myslí opak, neznamená, že jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Povinnost soudu
řádně odůvodnit své rozhodnutí není nutno pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit
podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (k tomu srov. judikaturu Ústavního
soudu, zejm. nález ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, publ. jako N 3/36 SbNU 19,
nález ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, publ. jako N 108/41 SbNU 349, či nález
ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publ. jako N 207/54 SbNU 565).
[18] Napadený rozsudek krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud za přezkoumatelný.
Jinou otázkou je jeho správnost, resp. zákonnost, kterou se zdejší soud zabýval následně –
při věcném posouzení dvou kasačních námitek rozporujících již samotné právní posouzení věci.
V.b) K nezákonnosti rozsudku krajského soudu
[19] Prvním důvodem, pro který stěžovatel zpochybnil zákonnost napadeného rozsudku,
je, že se správní orgán I. stupně spokojil s tím, že se mu nepodařilo doručit předvolání k podání
vysvětlení osobě označené za řidiče vozidla; namísto toho, aby dále pokračoval v šetření
přestupku, věc odložil a následně projednal správní delikt se stěžovatelem jako provozovatelem
vozidla ve smyslu §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, dle kterého: „[p]rávnická nebo fyzická
osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem.“
[20] Citovaná skutková podstata činí provozovatele vozidla odpovědným za správní delikt;
tato odpovědnost je konstruována jako objektivní, přičemž cílem dané úpravy – vložené
do zákona o silničním provozu novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., s účinností
od 19. 1. 2013 – je to, aby nedodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních
komunikacích nezůstávalo nepotrestáno a aby za takové jednání v případě nezjištění pachatele
odpovídal právě provozovatel vozidla (v podrobnostech viz zápis z hlasování v Poslanecké
sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011,
dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm).
[21] Takto konstruovaná objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení
povinností řidiče prošla i testem ústavnosti, když Ústavní soud zamítl návrh na zrušení §10
odst. 3 zákona o silničním provozu a na vylovení protiústavnosti §125f odst. 1 téhož zákona
(ve znění účinném do 30. 6. 2017); blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018,
sp. zn. Pl. ÚS 15/16, publ. pod č. 116/2008 Sb. Současně byla opakovaně předmětem
rozhodování Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 – 21, potvrdil, že: „…je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu
odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti -
z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
[22] Je to tedy provozovatel vozidla – zde: stěžovatel, vůči němuž je uplatňována odpovědnost
za porušení povinností řidiče, nicméně stále jde o odpovědnost subsidiární, podpůrnou (shodně
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45).
Na prvním místě stojí odpovědnost za přestupek, kterou nese řidič, nikoli provozovatel vozidla;
proto také zákon výslovně počítá s možností provozovatele vozidla sdělit údaje o totožnosti
řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§125h odst. 6 zákona o silničním provozu). O této
možnosti musí být provozovatel vozidla poučen, což se v tomto případě stalo.
[23] Jak vyplývá z předloženého správního spisu, stěžovatel – v návaznosti na písemnou výzvu
správního orgánu I. stupně ze dne 29. 4. 2014, č. j. MMP/094487/14, aby uhradil částku
ve výši 300 Kč anebo sdělil totožnost řidiče, který dne 26. 4. 2014 parkoval v úseku platnosti
dopravní značky B 28 – prostřednictvím svého zmocněnce: společnosti FLEET Control s. r. o.
uvedl, že v dané době měl vozidlo k užívání a řídil jej „J. R. B., nar. X v G., č. pasu: X, trvale bytem
65 R. s., G., S. k. V. B. a S. I.“ Na základě toho správní orgán I. stupně výzvou ze dne
21. 5. 2014, č. j. MMP/111509/14, předvolal označeného řidiče k podání vysvětlení. Výzva se mu
ovšem vrátila jako nedoručená s poznámkou „adress incomplete“ – adresa neúplná. Posléze správní
orgán doručoval na uvedenou adresu opakovaně v případě dalších přestupků, u nichž byl
provozovatelem vozidla, resp. zastupující společností FLEET Control s. r. o. rovněž uváděn
jako možný přestupce J. R. B. I toto doručování bylo neúspěšné, a proto správní orgán I. stupně
usoudil, že jmenovaný je pro něho nedosažitelný a od jeho dalšího předvolávání upustil. Současně
celou věc odložil dle §66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.
[24] Podle názoru Nejvyššího správního soud správní orgány splnily podmínky pro projednání
správního deliktu provozovatele vozidla stanovené v §125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním
provozu, podle něhož: [o]becní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná,
pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil,
protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.“
[25] Z uvedených skutkových okolností případu stěžovatele je totiž zřejmé, že správní orgán
I. stupně „nezahájil řízení o přestupku a věc odložil“; to je nezpochybnitelný fakt. Současně také
„učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“, pokud prokázal, že se mu opakovaně nedaří
doručovat do zahraničí osobě označené za řidiče v době spáchání přestupku. Za dané situace
zde nebyl dán žádný důvod činit další rozsáhlé šetření či jiné kroky naznačované stěžovatelem.
Ostatně byl to sám stěžovatel, kdo uvedl J. R. B. jako osobu řidiče a bylo nepochybně v jeho
zájmu, aby bylo možné uvedeného řidiče nejen ztotožnit, ale také zkontaktovat. A pokud se to
nepodařilo, nelze to primárně přičítat pasivitě správního orgánu I. stupně, nýbrž právě stěžovateli
– a to tím spíše, že postup jeho zástupce: společnosti FLEET Control s. r. o. v této věci
odpovídal účelovým procesním strategiím a obstrukcím, které její činnost, jakož i činnost Mgr.
Jaroslava Topola, zastupujícího stěžovatele v řízení o kasační stížnosti, pravidelně provázejí při
zastupování jednotlivých pachatelů přestupků, kdy jsou jako řidiči opakovaně označovány
zemřelé osoby či cizinci, zpravidla ze zemí mimo Evropskou unii, kteří jsou pro správní
orgány zcela nekontaktní, kupř. L. Y. či G. G. (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40, ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016 - 39
nebo ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 324/2016 - 46).
[26] Žalobce má jistě právo hájit se ve správním i navazujícím soudním řízení jakkoliv;
uvedené však neznamená, že by správní orgány či soudy byly povinny praktiky jeho obhajoby
akceptovat. A dlužno dodat, že dle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu je sdělení údajů
o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku považováno za „podání vysvětlení“ a jakékoli
další předvolání provozovatele vozidla, kterého se stěžovatel ve své argumentaci setrvale
dožaduje, by šlo proti cíli předmětné právní úpravy, který byl naznačen shora.
[27] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že po správních orgánech nelze podle §125f
odst. 4 zákona o silničním provozu vyžadovat činění rozsáhlých kroků ke zjištění pachatele
přestupku, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 téhož zákona zjevně nevede k nalezení
a usvědčení pachatele přestupku; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 As 110/2015 – 46, v němž bylo rovněž konstatováno, že: „…pokud provozovatel vozidla
k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně
označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích
(srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí
dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích
naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“ (pozn. podtržení
doplněno Nejvyšším správním soudem).
[28] Ve světle všech výše uvedených skutečností lze proto uzavřít, že postup správních orgánů
považuje Nejvyšší správní soud – ve shodě s krajským soudem – za dostatečný k projednání
správního deliktu stěžovatele jako provozovatele vozidla dle §125f odst. 1 ve spojení s §125f
odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu.
[29] První kasační námitka mířící na nezákonnost napadeného rozsudku je tedy nedůvodná.
A nedůvodnou je i druhá námitka, v níž stěžovatel rozporoval zákonnost rozsudku
krajského soudu z toho důvodu, že ve výzvě správního orgánu I. stupně ze dne 29. 4. 2014,
č. j. MMP/094487/14, byla uvedena nesprávní registrační značka jeho vozidla – RZ: X, namísto
RZ: X.
[30] K uvedenému omylu zjevně došlo, jak je patrné ze správního spisu. Nicméně šlo o zjevný
omyl či „překlep“ při specifikaci registrační značky vozidla ve výzvě podle §125h odst. 6 zákona
o silničním provozu, nikoli v písemném vyhotovení rozhodnutí. Pravidla předvídaná v §70
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zde tudíž neuplatní;
to znamená, že předmětnou chybu v psaní nebylo na místě opravit v podobě opravného
usnesení, jak nesprávně namítal stěžovatel. Navíc jeho (žalobní) tvrzení, že neměl důvod hradit
ve výzvě uvedenou částku za protiprávní stání jiného vozidla, vyznívá dosti účelově,
neboť neodpovídá doloženému skutkovému stavu věci. Byl to totiž sám stěžovatel, kdo přivolal
městskou policii na místo přestupku a kdo také následně na danou výzvu reagoval sdělením údajů
o totožnosti řidiče bez toho, že by jakkoli zpochybnil, že se nejedná o jím provozované vozidlo.
Za daných okolností tak krajský soud správně dovodil, že písařská chyba obsažená ve výzvě
dle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu představuje vadu, která rozhodně nemůže mít vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
VI. Závěr a náklady řízení
[31] S ohledem na vše shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal napadený
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu