ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.1.2018:52
sp. zn. 5 Azs 1/2018 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: O. M., zastoupený Mgr. Bc. Filipem
Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4.
2015, čj. OAM-39/LE-BE02-P16-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017, č. j. 49 Az 55/2015-107,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč, která bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 20 4. 2015 žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu dle §12,
§13, §14, §14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon
o azylu“).
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
[3] Krajský soud po doplnění dokazování ve vztahu k předpokladům pro přiznání
mezinárodní ochrany pro žalobcem tvrzený odůvodněný strach z pronásledování spočívajícího
ve výkonu vojenské služby za podmínek porušujících mezinárodní válečné a humanitární právo
dovodil, že je málo pravděpodobné, aby byl žalobce v rámci případného zapojení do bojových
operací veden ke spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Podle krajského soudu bylo
v dané situaci na žalobci, aby prokázal, že jednotka, ke které patří (resp., v níž má vykonávat
vojenskou službu), provádí nebo prováděla činy, které lze podřadit pod čl. 12 odst. 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany,
o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu,
a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Krajský soud se ztotožnil
se žalovaným v závěru, že strach žalobce z pronásledování v zemi původu není odůvodněný.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1, písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Kasační stížnost je dle stěžovatele přijatelná, neboť rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný a navíc krajský soud postupoval nezákonně.
[6] Stěžovatel zejména namítl, že za situace, v níž krajský soud dospěl k závěru
o nedostatečnosti skutkových zjištění žalovaného ohledně stěžovatelem tvrzeného
odůvodněného strachu z pronásledování spočívajícího ve výkonu vojenské služby za podmínek
porušujících mezinárodní právo, mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno.
[7] Krajskému soudu stěžovatel v této souvislosti rovněž vytkl, že přistoupil k doplnění
dokazování, přestože zároveň dovodil, že v této věci nelze aplikovat čl. 46 odst. 3 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany (dále jen „směrnice 2013/32/EU“), čímž stěžovateli odepřel přístup
na spravedlivý přezkum správního rozhodnutí.
[8] Podle stěžovatele krajský soud dále dospěl k nesprávným skutkovým závěrům,
že na Ukrajině nedochází k projevům porušování mezinárodního humanitárního práva
a stěžovatelovy obavy proto nejsou na místě. Podle stěžovatele naopak z provedených důkazů
vyplývá, že na obou stranách konfliktu na Ukrajině dochází k nelidskému zacházení.
[9] Za nepřípadný označil stěžovatel závěr krajského soudu, že právě stěžovatel měl prokázat,
že jednotka, v níž má vykonávat vojenskou službu, provádí, popř. v minulosti prováděla, operace,
u nichž je vysoce pravděpodobné spáchání činů, které odpovídají čl. 12 odst. 2 kvalifikační
směrnice. Takové skutečnosti není stěžovatel schopen prokázat.
[10] Dále není podle stěžovatele zřejmé, proč krajský soud doplnil dokazování ve vztahu
k možnému porušování humanitárního práva, ale neučinil tak ve vztahu k odmítavému postoji
stěžovatele k vojenské službě.
[11] Stěžovatel také krajskému soudu vytkl, že mu nedal reálnou možnost se seznámit
se zprávami provedenými k důkazu u jednání, přičemž krajský soud z těchto zpráv pouze citoval
dle jeho názoru významné pasáže.
[12] Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud na jedné straně uvádí, že nebyly
objasněny motivy stěžovatelovy neochoty účastnit se bojů, ale na straně druhé dochází k závěru,
že těmito důvody nebyly náboženské či politické důvody. Rozsudek krajského soudu je tedy
v uvedeném směru vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. Stěžovatel rovněž uvedl, že bližší
motivy jeho neochoty k vojenské službě jsou zjevné již ze žaloby.
[13] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek krajského soudu zrušil a zrušil také
rozhodnutí žalovaného.
[14] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, přičemž odkázal na své rozhodnutí
a napadený rozsudek; obě rozhodnutí považuje za správná a zákonná. Podle názoru žalovaného
stěžovatel nesplnil žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, přičemž žalovaný i krajský
soud se podrobně zabývali všemi důvody uváděnými stěžovatelem, které ho vedly k opuštění
země původu. Námitky v kasační stížnosti nemají podle žalovaného opodstatnění a dostatečně
se jimi zabýval již krajský soud.
[15] Ve věcech mezinárodní ochrany se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti
v souladu s §104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS takovou kasační stížnost odmítne
jako nepřijatelnou (viz usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39).
[16] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[17] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, k níž musí soud přihlédnout i z úřední
povinnosti, by zakládala přijatelnost kasační stížnosti, pokud by mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé; takovou vadu však NSS neshledal. Krajský soud se dostatečně věnoval
zjištěními žalovaného, jakož i tvrzeními stěžovatele, popsal rozhodný skutkový stav a se všemi
žalobními námitkami se vypořádal.
[18] Stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona
o azylu. Stěžovatel se obával pronásledování z důvodu odepření povinné vojenské služby,
resp. výkonu vojenské služby za podmínek porušujících mezinárodní válečné a humanitární
právo. Vojenskou službu nechtěl stěžovatel nastoupit, neboť nechtěl „válčit, střílet a zabíjet“.
NSS v obecné rovině poznamenává, že služba v armádě, ač nedobrovolná, není důvodem
pro udělení azylu či doplňkové ochrany (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015,
čj. 5 Azs 158/2015-24).
[19] Stěžovatelovy námitky směřovaly zejména proti postupu krajského soudu, který doplnil
dokazování ve vztahu k tomu, zda by výkon vojenské služby na Ukrajině zahrnoval zločiny
nebo jednání spadající pod výčet vymezený v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Žalovaný
se přitom ve svém rozhodnutí podrobně zabýval tím, proč výkon branné povinnosti není
důvodem pro udělení mezinárodní ochrany; tuto otázkou detailně hodnotil rovněž krajský soud.
Žalovaný se tedy otázkou výkonu branné povinnosti zabýval a krajský soud pouze s ohledem
na žalobní námitky doplnil dokazování ve vztahu ke skutkovým zjištěním, zda na Ukrajině
nedochází k výkonu vojenské služby za podmínek porušující mezinárodní válečné a humanitární
právo (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2018, čj. 5 Azs 332/2017-27). Krajský soud tedy pouze
doplnil dokazování ohledně otázky, kterou se zabýval již žalovaný, tj. otázky, zda ve věci
stěžovatele může být odepření povinné vojenské služby důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany dle §12 zákona o azylu.
[20] Vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o doplnění skutkových zjištění, byl krajský soud
v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s. oprávněn doplnit dokazování sám, neboť se nejednalo o rozsáhlé
dokazování (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2007, čj. 1 As 32/2006 - 99,
č.1275/2007 Sb. NSS). Současně je nutné podotknout, že žádost o mezinárodní ochranu
stěžovatel podal dne 2. 3. 2015, aplikace čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU
proto v nyní projednávané věci nebyla možná (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2017,
čj. 5 Azs 293/2016 – 19), což ovšem nevylučuje postup dle §77 odst. 2 s. ř. s., tj. možnost
doplnění dokazování krajským soudem.
[21] K námitce stěžovatele, že mu nebyla krajským soudem dána reálná možnost,
aby se seznámil se zprávami provedenými k důkazu u jednání, nelze než poukázat na protokol
z jednání krajského soudu ze dne 20. 11. 2017, z něhož je zjevné, že krajský soud provedl
dokazování zprávami Úřadem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv
na Ukrajině v období od 1. 12. 2014 do 15. 2. 2015 a za období od 16. 2. 2015 do 15. 5. 2015 tak,
že v souladu s §129 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s §64 s. ř. s.
sdělil jejich podstatný obsah a rovněž je předložil k prostudování zástupci stěžovatele.
[22] Ve vztahu k dokazování přesvědčení a motivů odepření vojenské služby stěžovatelem
NSS konstatuje, že je to především žadatel o udělení mezinárodní ochrany, kdo je primárním
zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany, z obsahu jeho žádosti
se v následujících fázích řízení o udělení mezinárodní ochrany vychází (srov. např. rozsudek NSS
ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 22/2003 - 41). Stěžovatel v rámci řízení o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany pouze uváděl, že nechce „válčit, střílet a zabíjet“, což dále rozvedl
až v žalobě tak, že v uvedeném spatřuje výhradu svědomí, kterou měl žalovaný opomenout
posoudit. Stěžovatel ovšem v řízení o udělení mezinárodní ochrany k této otázce neuvedl žádné
další konkrétní okolnosti, které by žalovaný vůbec mohl blíže posoudit. Žalovaný přitom ve svém
rozhodnutí vzal v úvahu tvrzení stěžovatele, že nechce „válčit, střílet a zabíjet“ a zabýval se jím
při posuzování obavy stěžovatele z pronásledování z důvodu odepření výkonu vojenské služby.
Pokud stěžovatel neuváděl žádné další konkrétní skutečnosti, nelze vytýkat žalovanému, že se jimi
podrobně nezabýval. Krajský soud pak v napadeném rozsudku, na který NSS v podrobnostech
odkazuje, rozvedl, že stěžovatel blíže neosvětlil bližší okolnosti, z nichž pramení jeho odmítavý
postoj k výkonu vojenské službě, tedy zda se jedná o projev jeho náboženského nebo politického
přesvědčení, o důsledek jeho humanistického názoru, anebo se jedná o projev toho,
že nemá žádný zájem o dění v zemi svého původu. Následně krajský soud doplnil, že vzhledem
k tomu, že stěžovatel neodpírá výkon vojenské služby z důvodu náboženského vyznání
či politického přesvědčení, nelze na nyní projednávanou věc aplikovat závěry rozsudku NSS
ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 – 49. Tyto závěry nejsou dle názoru NSS nijak vnitřně
rozporné. Bylo přitom zejména povinností stěžovatele, aby uvedl konkrétní a relevantní důvody,
pro něž by mu mohla být udělena mezinárodní ochrana.
[23] Příslušná právní úprava (zejména zákon o azylu) a ustálená judikatura NSS tedy poskytují
dostatečnou odpověď na všechny námitky uvedené v kasační stížnosti. NSS neshledal ani žádné
další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
[24] Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele; NSS ji proto odmítl podle §104a s. ř. s.
[25] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[26] Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem Mgr. Bc. Filipem
Schmidtem, LL.M., který mu byl ustanoven krajským soudem již v řízení o žalobě;
toto zastoupení pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 poslední věta
s. ř. s.). Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování,
hradí v takovém případě stát. NSS přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši 3 100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, a dále částku odpovídající
DPH ve výši 21 %, celkem tedy 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
Ondřej Mrákota
předseda senátu