ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.128.2018:45
sp. zn. 5 Azs 128/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: H. K., zastoupen
Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 2018, č. j. 28 Az
5/2018 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Gabriely Kopuleté
se u r č u je částkou 6800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 1. 2018, č. j. OAM-987/ZA-ZA11-ZA15-2017,
byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou podle §10a odst. 1
písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
a řízení ve věci mezinárodní ochrany bylo dle §25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Zároveň
bylo určeno, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí
země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin
III“), je Spolková republika Německo, která uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce
o mezinárodní ochranu, což žalovanému oznámila dne 1. 12. 2017.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Hradci Králové, v níž namítal, že se žalovaný nedostatečně zabýval ohrožením, kterému může
být žalobce v případě svého návratu do země původu vystaven. Žalobce dále nesouhlasil
s vyslovením příslušnosti Německa k vyřízení jeho žádosti, neboť má za to, že jeho původní
žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla v Německu spravedlivě posouzena a nebylo
přihlédnuto ke všem podkladům, které žalobce předložil, čímž dle žalobce došlo k porušení
principu non-refoulement. Žalobce se obává, že v případě přemístění do Německa budou on a jeho
rodina vyhoštěni do Arménie, kde jim hrozí vážná újma.
[3] Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 6. 4. 2018, č. j. 28 Az 5/2018 – 24, zamítl.
Při svém rozhodování vycházel ze správního spisu, z něhož zjistil, že žalobce podal dne
27. 11. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, dne 30. 11. 2017 poskytl
údaje k podané žádosti a stejného dne s ním byl proveden i pohovor. Žalobce uvedl, že v květnu
2016 přiletěl s manželkou a dětmi do SRN, kde požádali o mezinárodní ochranu. Jejich žádost
byla však zamítnuta, proto odjeli do České republiky. Dále vypověděl, že jeho zdravotní stav
i zdravotní stav dětí je dobrý, špatně je však na tom manželka, která ze stresu a strachu
onemocněla a doposud má psychické problémy. Jako důvod žádosti o mezinárodní
ochranu uvedl, že má problémy s jezídskou komunitou, neboť s celou rodinou konvertoval
ke křesťanství a navštěvoval křesťanskou církev. Jezídská komunita od té doby rodinu nepřijímá,
je jim vyhrožováno odebráním dětí k výchově podle jezídských tradic; žalobce zbili a vyhrožovali
mu zabitím. K dotazu dále uvedl, že v České republice nemá známé ani příbuzné, v případě
vrácení do Německa se obává toho, že budou navráceni do Arménie. Během pobytu v Německu
s úřady potíže neměl. Ze záznamů EURODAC pak žalovaný zjistil, že žalobce podal žádost
o mezinárodní ochranu v SRN dne 19. 5. 2016 a dne 15. 9. 2017. Ve správním spise
je dále založeno uznání příslušnosti SRN k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu
ze dne 1. 12. 2017 a dále je zde založena Informace OAMP MV ze dne 15. 1. 2018, vypracovaná
oddělením zahraničních a evropských záležitostí, která se týká azylového systému v Německu.
[4] Krajský soud dále na základě uvedených skutkových zjištění konstatoval, že žalovaný
postupoval v souladu s nařízením Dublin III a správně určil, že státem příslušným k posouzení
žádosti žalobce je SRN. Žalovaný se dle krajského soudu dostatečným způsobem zabýval
situací v německém azylovém systému, přičemž existenci systémových nedostatků neshledal.
Ve vztahu k namítanému porušení §12, §14 a §14a zákona o azylu pak krajský soud podotkl,
že žalobou napadeným rozhodnutím byl určen jiný členský stát, který je dle nařízení Dublin III
příslušný k meritornímu posouzení žádosti žalobce, věcné posouzení předmětné žádosti v ČR
namísto SRN by proto bylo v rozporu s citovaným nařízením.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž odkazoval na důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti konkrétně namítal, že se krajský soud v napadeném
rozsudku řádně nevypořádal s námitkou stěžovatele, dle níž je rozhodnutí žalovaného nezákonné
z důvodu porušení povinností vyplývajících z §2 a §3 správního řádu a nařízení Dublin III.
Žalovaný dle stěžovatele nezjistil řádně stav věci, nepřihlédl ke všem specifickým okolnostem
jeho případu a nezabýval se okolnostmi, které odůvodňují užití čl. 17 nařízení Dublin III.
Jak žalovaný, tak krajský soud měli dle stěžovatele zejména zohlednit skutečnosti, které jej a jeho
rodinu vedly k odchodu ze země, jakož i rodinnou situaci stěžovatele a zejména pak zdravotní
a psychické problémy jeho manželky.
[7] Stěžovatel dále namítal, že se žalovaný a následně i krajský soud nedostatečně zabývali
možností jeho přemístění do SRN a průběhem tamního azylového řízení a své závěry
nedostatečně odůvodnili. Stěžovatel má za to, že správní orgán neshromáždil dostatečné důkazy
týkající se aktuálního stavu azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu
v Německu, a proto závěry, které v tomto směru učinil, nemají oporu ve správním spisu.
[8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek
krajského soudu, tak žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nepovažuje námitky stěžovatele
za opodstatněné. V průběhu správního řízení bylo postupováno v souladu s příslušnými
ustanoveními správního řádu, zákona o azylu i nařízení Dublin III. K rozhodnutí o zastavení
řízení a o příslušnosti SRN k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu dospěl
žalovaný na základě dostatečně zjištěného stavu věci.
[10] Žalovaný se rovněž zabýval podmínkou uvedenou v čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci
nařízení Dublin III a dospěl k závěru, že v případě SRN neexistují závažné důvody se domnívat,
že zde dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky
přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU. V této souvislosti žalovaný odkázal
na obsah správního spisu, zejména pak na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na své vyjádření
k žalobě. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 6 Azs 324/2016 – 38 (všechna zde citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná
na www.nsosud.cz), podle něhož tzv. dublinský systém stojí na předpokladu, že se žadatelem
o mezinárodní ochranu se bude zacházet stejně, ať podá žádost v jakémkoli členském státě.
[11] Ve vztahu k možnosti uplatnění diskrečního ustanovení (čl. 17 nařízení Dublin III)
žalovaný uvedl, že v posuzovaném případě nedisponoval diskrečním oprávněním převzít
posuzování dané žádosti o mezinárodní ochranu, neboť příslušnost SRN byla určena na základě
zbytkového kritéria dle čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení Dublin III (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 – 34, publikovaný
pod č. 3447/2016 Sb. NSS, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná též na www.nssoud.cz).
[12] Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro její nepřijatelnost, popř. ji zamítl pro nedůvodnost.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
[15] Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[16] Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
[17] Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky řešené dosud správními soudy jednotně.
[18] Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[19] Stěžovatel v tomto případě v zásadě namítá nesprávnou aplikaci čl. 3 odst. 2 druhého
pododstavce nařízení Dublin III z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci,
na jehož základě krajský soud dospěl k závěru, že přemístění stěžovatele do SRN je možné.
Stěžovatel tedy namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla mít dopad
do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační
stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná.
[20] Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti zmiňuje dva hlavní důvody, v nichž spatřuje pochybení
správního orgánu i krajského soudu: jednak nedostatečné vypořádání se se skutečnostmi
uváděnými stěžovatelem v řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a jednak
nezajištění dostatečného množství relevantních podkladů ve vztahu k posouzení případných
systémových nedostatků německého azylového systému.
[22] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v dané věci je přezkoumáváno rozhodnutí,
kterým žalovaný shledal žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou a řízení
ve věci mezinárodní ochrany dle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil, přičemž současně určil,
že státem příslušným k posouzení podané žádosti je SRN.
[23] Vzhledem k učiněnému zjištění, že příslušným státem není Česká republika, již tedy
nebylo namístě věcně posuzovat jednotlivé důvody stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní
ochrany z toho hlediska, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení azylu nebo doplňkové
ochrany (viz §10a odst. 2 zákona o azylu). Žalovanému a následně ani krajskému soudu proto
nelze vytýkat, že se stěžovatelem uváděnými důvody pro udělení mezinárodní ochrany nezabývali
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2017, č. j. 2 Azs 98/2017 – 21).
[24] Pokud jde dále o posouzení otázky, zda v daném případě byly skutečně splněny podmínky
pro zastavení řízení s tím, že pro posouzení stěžovatelovy žádosti je příslušná SRN, je vhodné
nejprve připomenout, že v posuzované věci podle žalovaného nebyla naplněna kritéria pro určení
příslušnosti členského státu obsažená v kapitole III nařízení Dublin III, nicméně žalovaný
postupoval za této situace dle zbytkového kritéria uvedeného v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci
citovaného nařízení, na jehož základě určil, že státem příslušným k posouzení žádosti stěžovatele
je SRN, neboť v ní stěžovatel podal jakožto v prvním členském státě dne 19. 5. 2016 a následně
též dne 15. 9. 2017 žádost o mezinárodní ochranu.
[25] Stěžovatel uvedené skutečnosti nikterak nezpochybňuje, namítá však, že se žalovaný
a následně i krajský soud nedostatečně zabývali možností jeho přemístění do SRN a průběhem
tamního azylového řízení a své závěry nedostatečně odůvodnili. Žalovaný rovněž dle stěžovatele
neshromáždil dostatečné důkazy týkající se aktuálního stavu azylového řízení a podmínek přijetí
žadatelů o mezinárodní ochranu v Německu, a proto závěry, které v tomto směru učinil,
nemají oporu ve správním spisu.
[26] Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III „[n]ení-li možné přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát“, přičemž třetí pododstavec dále stanoví, že „[p]okud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění
do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského
státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává
příslušným členským státem“.
[27] V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl například ve svém rozsudku ze dne
12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 – 22, následující:
„Z citovaných ustanovení tedy vyplývá, že v rámci dublinského systému nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní
ochranu do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik
závažné, tedy systémové nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému
(resp. z hlediska srovnatelných závazků ostatních zemí dublinského systému, které nejsou právními předpisy
Společného evropského azylového systému v té či oné míře vázány), že by zde v případě přemístění žadatele do dané
země dublinského systému vzniklo riziko nelidského či ponižujícího zacházení s tímto žadatelem rozporné
s požadavky zejména čl. 4 Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, jak byly konkretizovány v judikatuře obou evropských soudů, tedy Soudního dvora
Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva (přímo k možnosti vzniku takové újmy v rámci uplatňování
dublinského systému srov. zejména rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. prosince 2011, N. S.
a M. E., C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865; ze dne 14. listopadu 2013, Puid, C-4/11,
EU:C:2013:740 a ze dne 10. prosince 2013, Abdullahi, C-394/12; EU:C:2013:813 a dále rozsudky
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. ledna 2011 ve věci M.S.S. proti Belgii
a Řecku, stížnost č. 30696/09 a ze dne 4. listopadu 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost
č. 29217/12), a to ať již přímo v této zemi, do níž má být žadatel přemístěn, anebo - z důvodu absence řádného
posouzení jeho žádosti - v zemích třetích, včetně případně i země jeho původu (pozn. NSS: i přesto, že české znění
čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III používá výraz ‚systematické nedostatky‘, podrží
se zdejší soud i v tomto rozsudku přesnější formulace ‚systémové nedostatky‘, která odpovídá
např. francouzskému i anglickému znění téhož ustanovení nařízení Dublin III, jakož i předcházející výše
zmiňované judikatuře velkého senátu Soudního dvora EU k této otázce, kterou dané ustanovení kodifikuje).“
[28] Nejvyšší správní soud se ovšem v dané věci ztotožňuje s posouzením krajského soudu,
že žalovaný požadavkům vycházejícím z citované judikatury obou evropských soudů i Nejvyššího
správního soudu ve vztahu k posouzení azylového systému v SRN z hlediska jeho možných
systémových nedostatků dostál. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že SRN
je členským státem Evropské unie, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva
a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů.
SRN ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách
a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv.
Dále žalovaný konstatoval, že na úrovni Evropské unie či Soudního dvora EU, ani ze strany
Evropského soudu pro lidská práva nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy
EU nebo Rady Evropy, které by v současné době jednoznačně deklarovalo systémové nedostatky
azylového řízení a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v SRN. Rovněž Úřad vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné negativní stanovisko požadující, aby se členské státy
EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do SRN, jak to učinil v minulosti
např. zcela jednoznačně v případě Řecka. Rovněž skutečnost, že v SRN ročně požádají o udělení
mezinárodní ochrany desetitisíce žadatelů, svědčí dle správního orgánu o neexistenci obav
žadatelů z tamního azylového systému. Dle přesvědčení správního orgánu tak stěžovateli nehrozí
v SRN nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany
a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Při hodnocení německého
azylového systému přitom žalovaný vycházel z podrobné Informace OAMP MV ze dne
15. 1. 2018, vypracované oddělením zahraničních a evropských záležitostí, která byla rovněž
součástí správního spisu a která, pokud jde o jednotlivé poznatky, odkazuje na další zdroje
informací o německém azylovém systému, většinou již zahraničního původu, včetně zpráv
Asylum Information Database (AIDA), European Migration Network a dalších. Žalovaný
dále podotkl, že stěžovatel nijak nezpochybnil kvalitu německého azylového systému
a ani nezmínil jakékoli potíže s německými azylovými úřady, nýbrž poukazuje pouze na obavu
z deportace.
[29] K uvedenému je třeba doplnit, že stěžovatel ani ve své žalobě ani v následné kasační
stížnosti neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by v SRN nebyly
dodržovány pro členské státy závazné normy Společného evropského azylového systému (SEAS)
a že by tedy zde existovaly systémové nedostatky v azylovém řízení či podmínkách přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu, a to dokonce natolik závažné, že by mohly mít za následek riziko
nelidského či ponižujícího zacházení se stěžovatelem ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU.
Stěžovatel v tomto smyslu nenavrhl ani provedení žádných důkazů a nekonkretizoval,
proč považuje žalovaným zjištěný skutkový stav za nedostatečný. Z obecně formulovaných
námitek stěžovatele není ani zřejmé, proč považuje žalovaným citovanou Informaci OAMP MV
ze dne 15. 1. 2018 popisující německý azylový systém za neaktuální, neúplnou, neobjektivní
či z jiných důvodů nedostačující.
[30] Vzhledem k uvedenému považuje zdejší soud ve shodě s krajským soudem odůvodnění
žalovaného, byť poměrně stručné a obecné, v tomto případě za dostačující a má za to, že obsah
správního spisu poskytuje dostatečnou oporu pro posouzení, zda německý azylový systém
vykazuje systémové nedostatky.
[31] Stěžovatel ve své kasační stížnosti ve vztahu k této otázce v zásadě pouze namítal,
že azylové řízení neskýtá záruku, že nebude navrácen do země původu před řádným posouzením
žádosti, aniž by však tuto svou obavu jakkoli konkretizoval. Z žádosti stěžovatele, jeho žaloby
a následné kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel není spokojen s posouzením své žádosti
či žádostí o mezinárodní ochranu v SRN a domnívá se, že by v ČR mohly být posouzeny
příznivěji. Jak však správně poukázal krajský soud, postup, jehož se stěžovatel domáhá
(tj. posouzení jeho žádosti v ČR namísto SRN) je obcházením pravidel nařízení Dublin III,
jehož cílem „je nejen racionalizace posuzování žádostí o azyl (mezinárodní ochranu) a zabránění zahlcení
systému povinností státních orgánů zabývat se několikanásobnými žádostmi podanými stejným žadatelem, ale také
zvýšení právní jistoty, pokud jde o určování státu odpovědného za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu.
Tím nařízení směřuje k eliminaci tzv. forum shopping, respektive asylum shopping“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37).
[32] Dublinský systém totiž stojí na předpokladu, že se žadatelem o mezinárodní ochranu
se bude zacházet v zásadě srovnatelně, ať podá žádost v jakémkoli členském státě a že v prvé
řadě bude respektována právě stěžovatelem zmiňovaná zásada non-refoulement. Vzhledem
k pokročilé harmonizaci hmotného i procesního azylového práva v Evropské unii, tedy právě
vzhledem k existenci SEAS, lze tento předpoklad označit za oprávněný. V konečném důsledku
by tedy neměl být zásadní rozdíl v tom, zda o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu bude
rozhodovat Česká republika nebo jakýkoli jiný členský stát dodržující kogentní normy SEAS.
V případě nepříznivého rozhodnutí má neúspěšný žadatel možnost obrátit se na soud či tribunál
příslušného členského státu s žádostí o přezkum – toto právo vyplývá již z čl. 47 Listiny
základních práv Evropské unie, resp. z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce Smlouvy o Evropské
unii a podrobněji je rozvedeno v čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU
ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní
ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) a mělo by tak být zaručeno ve všech členských
státech Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 6 Azs 324/2016 – 38)
[33] Uvedená východiska je třeba uplatnit i v nyní posuzované věci, z čehož vyplývá,
že k posouzení žádosti stěžovatele, včetně případného soudního přezkumu, jsou příslušné
na základě nařízení Dublin III právě a jen německé státní orgány, včetně německých správních
soudů.
[34] Z Informace OAMP MV ČR ze dne 15. 1. 2018 k německému azylovému systému
přitom vyplývá, že proti rozhodnutí příslušného správního orgánu o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je možno podat opravný prostředek ke správnímu soudu, a dále případně,
za splnění zákonných podmínek, na úrovni spolkových zemí k zemskému vrchnímu
správnímu soudu a posléze, opět při splnění zákonných předpokladů, na federální úrovni
ke Spolkovému správnímu soudu. České správní ani soudní orgány ovšem nejsou v rámci SEAS
oprávněny v jednotlivých případech přezkoumávat postup německých orgánů, a posuzovat,
zda se v konkrétních případech dopustily jakéhokoli dílčího pochybení, pokud by se nejednalo
právě o důsledek systémového selhání azylového systému dané země, čemuž v případě Německa
relevantní informace nenasvědčují (k tomu srov. a contrario již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 – 22, týkající se maďarského azylového
řízení).
[35] Ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č j. 4 Azs 73/2017 – 29, rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu konstatoval: „Evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné
domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí [srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne
21. 12. 2011, C -411/10 a C -493/10, ve věci N. S. a dalších, jenž je v zásadě aplikovatelný
i za současné právní úpravy]. K tomu Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016,
č. j. 9 Azs 27/2016 – 37, uvedl, že ‚[m]ožnost vyvrácení domněnky nicméně neznamená, že jakékoli
porušení základního práva určitým členským státem se automaticky dotýká povinnosti členských
států dodržovat pravidla pro určení příslušnosti k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu
nelze žadatele přemístit (body 82 až 85). Je tomu tak pouze tehdy, kdy je třeba vážně se obávat,
že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů
v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení
(bod 86)‘.
Tak tomu může být při závažných excesech, nárazových či naopak dlouhotrvajících nedostatcích v azylovém
systému či v případě, že s ohledem na konkrétní okolnosti hrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení
již samotným přemístěním žadatele. V rozsudku ze dne 16. 2. 2017, C-578/16 PPU - C. K. a další,
Soudní dvůr zdůraznil, že s absolutní povahou zákazu nelidského a ponižujícího zacházení je neslučitelné,
aby členské státy mohly odhlédnout od skutečného a prokázaného rizika nelidského či ponižujícího zacházení
žadatele o azyl pod záminkou, že nevyplývá ze systémového nedostatku v příslušném členském státě. Připustil,
že i přemístění žadatele o azyl, jehož zdravotní stav je obzvláště závažný, může pro něj samo o sobě s sebou nést
skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU, a to bez
ohledu na kvalitu přijetí a péči dostupnou v členském státě příslušném pro posouzení jeho žádosti. Zdůraznil,
že takový výklad ‚plně respektuje zásadu vzájemné důvěry, jelikož se zdaleka nedotýká existence
domněnky respektování základních práv každým členským státem, a zajišťuje, že výjimečné
situace budou členskými státy řádně zohledněny. Ostatně pokud by členský stát provedl
přemístění žadatele o azyl za takových okolností, nelidské či ponižující zacházení, které by z toho
vyplývalo, by nebylo přímo nebo nepřímo přičitatelné orgánům příslušného členského státu,
ale pouze prvně uvedenému členskému státu‘.“
[36] Z citované judikatury tedy vyplývá, že orgány členských států jsou v rámci dublinského
řízení povinny zabývat se existencí systémových nedostatků azylového řízení či podmínek přijetí
žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě a musí si rovněž všímat případných
individuálních rizik ve smyslu rozsudku ze dne 16. 2. 2017, C-578/16 PPU, C. K. a další,
ECLI:EU:C:2017:127, kdy by vzhledem k okolnostem případu již samo přemístění představovalo
riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Orgány členských států naopak nejsou oprávněny
znovu posuzovat žádost, o níž již bylo jednou rozhodnuto jiným členským státem,
resp. rozhodnutí jiného členského státu přezkoumávat.
[37] Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal existenci
systémových nedostatků německého azylového systému ani existenci důvodného rizika,
že již samo přemístění do SRN může pro stěžovatele představovat riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv EU, dospěl k závěru
o nedůvodnosti posuzovaných kasačních námitek stěžovatele.
[38] Je přitom jistě pravdou, že i české správní orgány a soudy jsou povinny za všech okolností
respektovat zásadu non-refoulement, kterou argumentuje stěžovatel, nicméně tatáž povinnost platí
i o správních orgánech a soudech německých, a pokud tedy, jak uvádí stěžovatel, neshledaly jeho
žádost či žádosti o mezinárodní ochranu podané v Německu důvodnými, pak lze při absenci
informací o systémových nedostatcích tamního azylového řízení předpokládat, že po řádném
posouzení přinejmenším stěžovatelovy první žádosti o mezinárodní ochranu dospěly k závěru
o tom, že jeho azylový příběh oprávněné obavy z pronásledování z azylově relevantních důvodů
či skutečné nebezpečí vážné újmy v zemi původu nezakládá. Stěžovatel s těmito závěry
nesouhlasí, pro jejich případný přezkum jsou ovšem opět příslušné německé správní soudy,
nikoliv orgány veřejné moci v ČR. Totéž platí o nových skutečnostech či důkazech týkajících
se tvrzeného pronásledování jezídskou komunitou v zemi původu z důvodu konverze stěžovatele
a jeho rodiny ke křesťanství, na něž stěžovatel odkazoval mj. v žalobě. Pokud se stěžovatel
domnívá, že tyto jím tvrzené skutečnosti či důkazy splňují podmínky pro přípustnost nové
(následné) žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 40 procedurální směrnice, nic stěžovateli
nebrání, aby po přemístění do Německa takovou, v pořadí již třetí, žádost podal, přičemž
posouzení její přípustnosti, a v případě kladného výsledku následně i důvodnosti, by potom bylo
opět na orgánech SRN jakožto země ve věci stěžovatelových žádostí o mezinárodní ochranu
příslušné (k tomu srov. čl. 40 odst. 7 procedurální směrnice). Tyto tvrzené skutečnosti však
nemohou samy o sobě zpochybnit právě žalobou napadené rozhodnutí o přemístění stěžovatele
do SRN vydané v rámci uplatňování dublinského systému.
[39] Pokud jde o námitku, dle níž se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval možností
uplatnění diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III, byla tato námitka stěžovatelem
poprvé uplatněna až v kasační stížnosti. Uvedená kasační námitka je tedy dle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná. Nad rámec nutného odůvodnění je možné pouze dodat, že žalovaný nepoužití
článku 17 nařízení Dublin III, zejména tzv. humanitární klauzule obsažené v odstavci 2 tohoto
ustanovení, na str. 5 svého rozhodnutí, byť stručně, odůvodnil. Pokud stěžovatel vztahuje tuto
námitku k argumentům týkajícím se udávaných psychických obtíží manželky stěžovatele, je třeba
v prvé řadě konstatovat, že tato námitka jednak dosud nebyla vztahována k samotnému
přemístění stěžovatele a jeho rodiny do Německa, ale k jejich případnému nucenému návratu
do země původu, netýkají se jí tedy přímo, již z tohoto důvodu, závěry zmiňovaného rozsudku
Soudního dvora ve věci C. K. a další. Kromě toho se tato námitka nevztahuje přímo k osobě
stěžovatele, ale k jeho manželce, a bude tedy podrobněji vypořádána v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 5 Azs 129/2018, jež se týká právě rozhodnutí
o přemístění manželky stěžovatele a jejich nezletilých dětí.
IV.
Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji na základě §110
odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[41] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný
měl ve věci úspěch, žádné náklady řízení nad rámec běžné administrativní činnosti mu však
v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu jejich náhradu Nejvyšší správní soud nepřiznal.
[42] V řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ustanovil zástupcem stěžovatele
advokátku Mgr. Gabrielu Kopuletou, jejíž odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí
stát. Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni přiznal odměnu ve výši 6200 Kč za dva úkony
právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle §11
odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v účinném znění, a náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů ve výši 6800 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. července 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu