ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.139.2018:30
sp. zn. 5 Azs 139/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: F. O., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 3. 2018, č. j. 13 A 10/2018 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán
I. stupně“), vydala rozhodnutí ze dne 5. 4. 2017, č. j. KRPA-125995-17/ČJ-2017-000022, kterým
bylo žalobci (dále jen „stěžovatel“) uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), přičemž doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byla stanovena v délce jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze stěžovateli
umožnit vstup na území členských států Evropské unie byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců od okamžiku, kdy stěžovatel pozbude oprávnění k pobytu na území ČR.
Současně bylo podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozhodnuto, že se na žalobce vztahují
důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu cizinců. Proti rozhodnutí
správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 1. 2018,
č. j. CPR-13176-3/ČJ-2017-930310-V261, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2018,
č. j. CPR-28106-4/ČJ-2016-930310-V261, odvolání zamítla a rozhodnutí správního orgánu
I. stupně potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 12. 3. 2018, č. j. 13 A 10/2018 - 28, zamítl
jako nedůvodnou. Městský soud nesdílel názor stěžovatele, že nebyl správními orgány dostatečně
zjištěn skutkový stav. Městský soud také shledal uložené správní vyhoštění včetně doby,
po kterou nelze umožnit stěžovateli vstup na území členských států Evropské unie, jako
přiměřené a uložené v souladu se zákonem. Stejně posoudil i zásah do soukromého a rodinného
života stěžovatele a konstatoval, že rozhodnutím o správním vyhoštění nebyl porušen §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Městský soud také nepřisvědčil námitce stěžovatele, že bylo
správní vyhoštění uloženo v rozporu s §2 odst. 4 správního řádu.
[3] Stěžovatel opírá svou kasační stížnost o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel se domnívá, že ve správním řízení byl porušen především §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a §50 odst. 3 správního řádu, jelikož
správním orgánem nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a dále nebyly
zjištěny všechny rozhodné okolnosti případu, a to i ty svědčící ve prospěch stěžovatele.
V souvislosti s tím měly být dle stěžovatele porušeny také zásady obsažené v §2 odst. 3 a 4
správního řádu. Dále namítá, že se městský soud ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal se všemi
žalobními námitkami, které byly stěžovatelem vzneseny, respektive nesouhlasí se způsobem,
jakým je městský soud vypořádal. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem soudu a správních
orgánů, podle kterých rozhodnutí o vyhoštění není v projednávané věci způsobilé zasáhnout
nepřiměřeným způsobem do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[5] Stěžovatel považuje postup správních orgánů za nesprávný a jejich rozhodnutí dle něj
nejsou dostatečně odůvodněná, přičemž současně namítá i jejich nepřezkoumatelnost.
V souvislosti s tím stěžovatel uvádí, že na území České republiky pobýval nelegálně pouhých
několik dní, přičemž se sám dostavil na služebnu cizinecké policie. Stěžovatel má za to,
že se v jeho případě správní orgány a následně městský soud odklonily od stávající judikatury,
k čemuž odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 1 A 100/2017 - 33, ze dne
11. 10. 2017.
[6] Městský soud dle stěžovatele nesprávně vypořádal námitku porušení §2 odst. 4 správního
řádu, neboť stěžovatel předložil správním orgánům i soudu tři rozhodnutí Ředitelství služby
cizinecké policie, která byla vydána v nedávném období před rozhodnutím v jeho věci.
K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 4 A 97/2017 - 37,
ze dne 27. 9. 2017. Stěžovatel uvádí, že jak správní orgány, tak soud přesvědčivě neodůvodnily,
proč se odchýlily od ustálené praxe a opakovaně namítá nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí.
[7] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, alternativně, aby zrušil
rozhodnutí správních orgánů a vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému.
[8] Žalovaná ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti v plné míře odkázala na své
rozhodnutí a rozsudek městského soudu.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí městského soudu, neboť v případě zjištění její důvodnosti by tato okolnost musela
bez dalšího směřovat ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět městskému soudu.
Nelze se totiž zabývat hmotně právní otázkou věci, pokud napadený rozsudek neobstojí
ani po stránce formální. Nejvyšší správní soud přitom rozsudek městského soudu neshledal
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost ani pro jinou vadu řízení. Městský
soud vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil;
jeho právní názory jsou srozumitelné a logické (k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007,
č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS). Obdobné závěry platí rovněž
pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, jak rozvedeno níže.
[13] Po konstatování přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu a rozhodnutí správních
orgánů Nejvyšší správní soud následně přistoupil k další skupině námitek stěžovatele, dle nichž
správní orgány nepostupovaly v souladu s §3 a §50 odst. 3 správního řádu a nezjistily skutkový
stav, o němž by nebyly důvodné pochybnosti, neboť se nezabývaly všemi rozhodnými
okolnostmi, a to i těmi, které by svědčily ve prospěch stěžovatele.
[14] Podle §3 správního řádu platí, že nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní
orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 téhož zákona. Podle §50 odst. 3
správního řádu je pak správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu
veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán
povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
toho, komu má být povinnost uložena.
[15] V případě, že správní orgán ukládá povinnost, je tedy nad rámec obecného pravidla
o zjišťování skutkového stavu věci povinen zjišťovat i skutečnosti ve prospěch účastníka řízení.
Toto řízení je tedy ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou nestranného přístupu. Správní orgán
v tomto typu řízení nese odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně
i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, publ. pod č. 2412/2011 Sb. NSS, či ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, a ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69).
[16] Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal, že správní orgány uvedené povinnosti
splnily a zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž zjišťovaly rovněž
skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele. Správní orgány se předně zabývaly otázkou,
zda v daném případě byly naplněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, stejně jako důvody, pro které
by nemohl být stěžovatel vyhoštěn (§119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců).
[17] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle
§119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého
nebo rodinného života cizince.
[18] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců pak při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[19] Právo každého na respektování soukromého a rodinného života plyne mj. z Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“),
kterou je Česká republika vázána. Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování
svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odst. 2 státní orgán
nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem
a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
[20] Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda správní orgány a následně městský
soud při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života stěžovatele postupovaly v intencích vnitrostátních právních předpisů, Úmluvy
a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jejichž promítnutí
do vnitrostátního práva ostatně představují právě §119a odst. 2 a §174a zákona o pobytu
cizinců.
[21] Za překážku správního vyhoštění je třeba považovat pouze zásah nepřiměřený, přičemž
přiměřenost je třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem a vyplývajících rovněž
z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah,
v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním
státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát,
(4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58,
a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č.
50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70).
Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž
není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45,
www.nssoud.cz). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování usilovaly
o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti.
[22] V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel přicestoval do České republiky
dne 23. 11. 2016, přičemž takto učinil na základě jednotného shengenského víza vydaného dne
10. 11. 2016 na velvyslanectví Lotyšska v Taškentu, délka pobytu 12 dní, platného do 6. 12. 2016.
Stěžovatel dne 30. 11. 2016 podal žádost o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu
podle §33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, žádost však byla zamítnuta, podáním této
žádosti oprávnění pobývat na území České republiky nevzniklo.
[23] Řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno dne 5. 4. 2017. V České republice
si stěžovatel po dobu svého pobytu nevytvořil žádné společenské, ekonomické či kulturní vazby.
Je ženatý, v Uzbekistánu má manželku a dva syny. Na území ČR se nenachází osoba, k níž by měl
stěžovatel vyživovací povinnost, anebo by ji měl v péči. Stěžovatel není ani rodinným
příslušníkem občana České republiky či občana Evropské unie a s takovou osobou ani nežije
ve společné domácnosti. Ve správním řízení byla zkoumána rovněž intenzita vztahů stěžovatele
k jeho zemi původu a jeho rodině (stěžovatel se svou rodinou udržuje pravidelný telefonický
kontakt), jeho zdravotní stav (stěžovatel není ve věku seniora a cítí se být zdráv a neužívá
pravidelně žádné léky), ekonomické poměry, fungování domácnosti (stěžovatelova rodina
v Uzbekistánu vlastní dům, v České republice žije z úspor, příležitostně brigádně pracuje)
atp. Správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel si v České republice žádné rodinné vazby,
k nimž by bylo třeba přihlížet, nevytvořil, nemohou tak převážit nad zásadním a nikoliv
krátkodobým porušováním pravidel pobytového režimu, kterého se stěžovatel dopustil,
proto veřejný zájem na jeho vyhoštění převážil nad ochranou jeho soukromého a rodinného
života. V podrobnostech lze odkázat na strany 4 až 6 rozhodnutí správního orgánu I. stupně
a na strany 5 až 6 rozhodnutí žalované.
[24] Nejvyšší správní soud má za to, že se správní orgány dostatečně zabývaly otázkou
přiměřenosti zásahu stěžovatele do jeho soukromého a rodinného života z hlediska výše
uvedených kritérií. Hodnotily přitom jak povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu, délku
pobytu stěžovatele na území České republiky, dobu, jež uplynula od porušení právních předpisů,
jeho rodinnou situaci a zdravotní stav, jakož i rozsah vazeb na hostitelský stát. Tato kritéria
posoudily správní orgány jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, přičemž za použití principu
proporcionality poměřovaly zájmy stěžovatele s protichůdným veřejným zájmem. Nejvyšší
správní soud s tímto posouzením souhlasí. Správní orgány obou stupňů, potažmo městský soud
se situací stěžovatele dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabývaly, přičemž jejich závěry
vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní
soud neshledal ani porušení zásad obsažených v §2 odst. 3 a 4 správního řádu.
[25] Rozhodnutí o správním vyhoštění cizince představuje vždy zásah do soukromého
a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho blízkých. Článek 8 Úmluvy ani judikatura ESLP
přitom smluvním stranám neukládají všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou
jejich státními příslušníky, ohledně země jeho pobytu. V této souvislosti nelze ani bagatelizovat
zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné
fungování imigračního systému.
[26] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení námitky stěžovatele, dle které se jak
správní orgány, tak městský soud, odklonily od stávající judikatury. S tímto tvrzením se Nejvyšší
správní soud neztotožnil. Rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 1 A 100/2017 - 33, ze dne
11. 10. 2017 a závěry v něm učiněné nelze shodně aplikovat na stěžovatelův případ. V řízení,
na které stěžovatel odkazuje, se soud taktéž zabýval žalobou proti rozhodnutí o správním
vyhoštění občana Uzbekistánu. Rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno a vráceno k dalšímu
řízení, jelikož napadené rozhodnutí odporovalo §174a zákona o pobytu cizinců; Městský soud
v daném případě shledal, že přestože jednání žalobce formálně naplňuje podmínky obsažené
v §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, nelegální pobyt žalobce o délce pouhých
několika hodin nebyl dle městského soudu natolik závažným porušením, aby na jeho základě bylo
možno rozhodnout o správním vyhoštění cizince dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2, s tím
že je takto vydané správní vyhoštění přiměřené výše předestřenému porušení zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatel se však v nyní projednávaném případě na území České republiky nenacházel
nelegálně pouze několik hodin či dnů, ale téměř 4 měsíce; případ, na který ve své kasační stížnosti
odkazuje je tak výrazně skutkově odlišný.
[27] Nejvyšší správní soud se již výše vyjádřil, že v řízení před správními orgány nebyly
porušeny zásady obsažené v §2 odst. 4 správního řádu. Podle tohoto ustanovení správní orgán
dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly
nedůvodné rozdíly. Stěžovatel porušení této zásady namítal již v žalobě a na podporu svého
tvrzení uvedl tři rozhodnutí žalované, které se dle něj týkaly obdobných případů, v žalobě také
výňatky těchto rozhodnutí citoval. Nejvyšší správní soud se i zde ztotožňuje s argumentací
městského soudu, že případy, na které stěžovatel odkazoval, nelze dle stěžovatelem uvedených
částí rozhodnutí považovat za obdobné. Vyplývá z nich, že ve všech případech se cizinec
na území České republiky vyskytoval pouze jeden den a jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel
se na území České republiky neoprávněně vyskytoval téměř 4 měsíce. Nejvyšší správní soud také
poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí žalované, na která stěžovatel odkazuje, nebyla k žalobě
ani ke kasační stížnosti přiložena, proto se nebylo možné seznámit s jejich plným zněním.
Na situaci stěžovatele také není možné použít závěry obsažené v rozsudku Městského soudu
v Praze, č. j. 4 A 97/2017 - 37, ze dne 27. 9. 2017. Městský soud se v daném případě zabýval
žalobou proti rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž cizinec na našem území pobýval
nelegálně opět pouze jeden den. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že nelze souhlasit s tvrzením,
že správní orgány se v posuzovaném případě odchýlily od své rozhodovací praxe, §2 odst. 4
správního řádu proto v řízení před správními orgány nebyl porušen.
[28] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, městský soud se řádně
a přezkoumatelným způsobem zabýval veškerými námitkami, které stěžovatel v žalobě vznesl,
a při posuzování věci nikterak nevybočil z rámce zákona ani z ustálené judikatury správních
soudu. Kasační stížnost stěžovatele proto jako nedůvodnou dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů mu proto nenáleží;
žalované žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, proto jí Nejvyšší
správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu