ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.156.2018:22
sp. zn. 5 Azs 156/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: L. Y., zastoupený
JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2018, č. j. 41 Az 12/2017 - 73, ve znění
opravného usnesení ze dne 3. 5. 2018, č. j. 41 Az 12/2017 – 78,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2018, č. j. 41 Az 12/2017 - 73,
se ve výrocích I. a II. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 8. 2017, č. j. OAM-14/LE-LE05-ZA17-2017, žalovaný
(dále jen „stěžovatel“) neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce dne 21. 9. 2017 žalobu u Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), který jí rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 41 Az 12/2017 - 73,
ve znění opravného usnesení ze dne 3. 5. 2018, č. j. 41 Az 12/2017 - 78, vyhověl, rozhodnutí
stěžovatele výrokem I. napadeného rozsudku zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; výrokem II.
krajský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku
20 570 Kč a ve výroku III. přiznal tlumočnici Irem Yilmaz odměnu ve výši 2395 Kč. Krajský
soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že žalobce se obává o své zdraví a život ve věznicích
v Turecku, v němž byl odsouzen za majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 6 let, 6 měsíců a 10 dnů. Současně s řízením o žalobě proti rozhodnutí
stěžovatele u Krajského soudu v Brně probíhalo řízení týkající se (ne)vydání žalobce k výkonu
uvedeného trestu odnětí svobody. Krajský soud odkázal z hlediska zjištění skutkového stavu
na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2017, č. j. 11 Nt 402/2017 – 456 (stížnost
státního zástupce proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 To 111/2017 – 489), které podrobně popisuje situaci ve věznicích
v Turecku, uvádí zdroje, z nichž byly čerpány informace, a pečlivě zdůvodňuje, proč bylo
v extradičním řízení rozhodnuto o nevydání žalobce k výkonu trestu odnětí svobody do Turecka.
Podle Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci by se velmi špatné podmínky
v tureckém vězeňství dotkly samotného žalobce, přičemž v dohledné době nelze očekávat
nápravu směrem k dodržování právních standardů EU v oblasti lidských práv a svobod. Krajský
soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že udělení doplňkové ochrany žalobci by bylo
nadbytečné z důvodu výsledku extradičního řízení (žalobce nebyl vydán) a uděleného
přechodného pobytu žalobci dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR
a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Krajský
soud konstatoval, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
či humanitárního azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Žalobce však podle krajského
soudu splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. a) zákona
o azylu, neboť bylo prokázáno, že v případě jeho návratu do Turecka a uvěznění by mu hrozilo
mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, jak vyplynulo ze zpráv citovaných
v extradičním řízení, a rovněž ze zpráv doložených stěžovatelem v řízení o udělení mezinárodní
ochrany. Podmínky ve věznicích v Turecku jsou v současné době velmi špatné v důsledku
nedodržování lidských práv, přeplněnosti věznic, nedostatečné zdravotní péče, bití a nelidského
zacházení. Přestože žalobce momentálně nebude vydán do věznice v Turecku z důvodu
rozhodnutí soudu v extradičním řízení a je mu povolen přechodný pobyt na území ČR
v důsledku soužití s jeho manželkou, která je příslušníkem EU, nic to podle krajského
soudu nemění na skutečnosti, že by mu měla být udělena doplňková ochrana. Není rozhodující,
že se za dané situace bude jednat o „dvojí“ ochranu žalobce.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce
[3] Stěžovatel podal proti výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., neboť daná
otázka není v judikatuře Nejvyššího správního soudu dosud řešena, nadto se jedná o zásadní
situaci, v níž je třeba vyslovit názor k určitému typu případů či právních otázek.
[4] Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost výroku I. napadeného rozsudku. Krajský soud
zrušil celé rozhodnutí stěžovatele, přestože sám konstatoval, že nebyly splněny podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14 a §14b zákona o azylu. Napadený výrok
tak nekoresponduje s odůvodněním rozsudku. Krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit
pouze v části týkající se doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu a jen v této části napadené
rozhodnutí vrátit stěžovateli k dalšímu řízení.
[5] Dále stěžovatel namítl, že krajský soud postupoval v rozporu se zákonem a jednostranně
ve prospěch žalobce. Provedl ex nunc posouzení skutkové a právní stránky, nicméně v napadeném
rozsudku chybí úvaha, proč nové skutečnosti, jež vyšly najevo až před soudem, vedly soud
ke zrušení napadeného rozhodnutí. V případě tak zásadních novot byl na místě spíše postup
dle §11a zákona o azylu. Není zřejmé, v čem krajský soud neshledal záruky, že by stěžovatel
při projednávání opakované žádosti o mezinárodní ochranu nedostál svému posouzení.
[6] Podle stěžovatele usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 11 Nt 402/2017 - 456, a usnesení
Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 111/2017 - 489, z nichž krajský soud v napadeném
rozsudku vycházel, jsou založena na jiné skutkové situaci (na kterou krajský soud na str. 3,
4 a 22 napadeného rozsudku upozornil, nevyvodil však z toho žádné odpovídající závěry).
Krajský soud nevzal v úvahu rozdílnost postavení žalobce v extradičním řízení a v řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Přímým důsledkem negativního rozhodnutí v extradičním řízení
je vydání žalobce k výkonu trestu v zemi původu, ale neudělením mezinárodní ochrany takový
přímý následek v obecné rovině nenastává. Krajský soud se v této otázce pouze ztotožnil
se závěry učiněnými soudy v extradičním řízení.
[7] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud rezignoval na hodnocení argumentace stěžovatele,
podle něhož byly žalobci poskytnuty ze strany tureckých orgánů záruky, které jej zvýhodňují
oproti všem jiným odsouzeným v Turecku. Krajský soud se bez dalšího ztotožnil se závěrem
učiněným v extradičním řízení tak, že uvedeným zárukám neuvěřil. Podle stěžovatele byla hrozba
nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu rozptýlena zárukami poskytnutými
tureckou stranou a také výsledkem extradičního řízení. Uvedenou argumentaci krajský soud
vůbec nezhodnotil.
[8] Stěžovatel konstatoval, že účelem mezinárodní ochrany není posilovat žalobcův
již tak dostatečně dobře zajištěný právní stav. V důsledku rozhodnutí o nevydání v extradičním
řízení a pobytového oprávnění v České republice žalobce nečelí hrozbě uvěznění. Udělením
doplňkové ochrany dochází ke zdvojení pobytového oprávnění a ochrany před uvězněním.
Podle stěžovatele je uvedené v rozporu s účelem zákona o azylu a snižuje to význam a vážnost
rozhodnutí v extradičním řízení.
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
ve výrocích I. a II. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřený
zaměstnanec s právním vzděláním, které je požadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude
dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti konstatoval, že rozsudek krajského soudu řeší judikaturou
dosud neřešenou otázku, dále že rozsudek je nepřezkoumatelný, spočívá na nesprávném nově
zjištěném skutkovém základě a právním posouzení věci a řeší zásadní otázku v určitých typových
situacích. Uvedená tvrzení nelze v daném případě z hlediska posouzení přijatelnosti kasační
stížnosti prima facie vyloučit, neboť jsou tvrzena pochybení v postupu krajského soudu,
která by s ohledem na předmět řízení mohla být zásadní ve výše uvedeném smyslu. Nejvyšší
správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je přijatelná.
[14] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom zkoumal,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Stěžovatel nejprve namítal, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný,
protože krajský soud zrušil celé napadené rozhodnutí, nikoliv pouze část týkající se doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, ačkoliv shledal vady rozhodnutí toliko ohledně posouzení
doplňkové ochrany.
[17] Oddělitelností výroku o azylu a výroku o doplňkové ochraně se již Nejvyšší správní soud
zabýval ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2011, č. j. 9 Azs 14/2011 - 300, v němž v návaznosti
na dosavadní konstantní judikaturu zdejšího soudu (zejména usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 Azs 21/2006 - 164, rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 7 Azs 78/2007 - 94, ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69) konstatoval, že „nesplnění
podmínek pro udělení azylu je první, výchozí podmínkou, kterou je třeba splnit pro to, aby byla cizinci udělena
doplňková ochrana. Z toho tedy jasně vyplývá posloupnost posuzování, jež začíná vždy úvahou o tom,
zda lze žadateli udělit mezinárodní ochranu ve formě azylu, a až nebyly-li naplněny důvody pro udělení azylu,
posuzuje se splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany; srov. KOSAŘ, D., MOLEK, P.,
HONUSKOVÁ, V., JURMAN, M., LUPAČOVÁ, H. Zákon o azylu. Komentář. Praha : Wolters
Kluwer ČR, 2010, s. 339. Tento postup má logicky odraz také ve struktuře výroku rozhodnutí,
které je v případě výroku o neudělení azylu opatřeno též dalším výrokem ohledně udělení či neudělení doplňkové
ochrany. Výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany je tak výrokem závislým, a to v tom smyslu,
že je podmíněn výrokem o neudělení azylu, případě o jeho odnětí (viz §14a zákona o azylu). Nelze tudíž
ze strany krajského soudu zrušit rozhodnutí ministerstva vnitra pouze v rozsahu výroku týkajícího se neudělení
azylu bez toho, že by byl současně zrušen též výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany. […]
tato provázanost obou výroků a z ní plynoucí závislost výroku ohledně doplňkové ochrany je pouze jednosměrná
a neplatí naopak […]; to znamená, že soud ve správním soudnictví může zamítnout žalobu proti
výroku o neudělení azylu a současně zrušit výrok o tom, že se žadateli neuděluje
doplňková ochrana a v této části vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu [zvýraznění
provedeno zdejším soudem - pozn. NSS].“ Z citovaného rozhodnutí plyne, že pokud krajský
soud dospěje k závěru o správnosti posouzení neudělení azylu dle §12, §13 a §14 zákona o azylu
Ministerstvem vnitra, avšak posouzení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu shledá
nesprávným, je na místě, aby žalobu proti výrokům o neudělení azylu částečně zamítl a dále
částečně žalobě vyhověl, tedy zrušil výrok (resp. část výroku) o tom, že se doplňková ochrana
cizinci neuděluje.
[18] V nyní projednávané věci krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku zrušil celé
rozhodnutí stěžovatele, přestože v odůvodnění rozsudku neshledal žádné vady posouzení,
jež se týkalo neudělení azylu podle §12, §13 a §14 zákona o azylu. Nesprávné posouzení
případu žalobce stěžovatelem krajský soud shledal toliko ve vztahu k neudělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud zatížil výrok I.
napadeného rozsudku vadou nepřezkoumatelnosti, neboť tento výrok je v rozporu
s odůvodněním napadeného rozsudku (k vadě nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost
viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Výše uvedená kasační námitka stěžovatele je tedy důvodná.
[19] Ačkoliv Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek je v uvedené části
nepřezkoumatelný, a proto je třeba jej ve výroku I. a na něm závislém výroku II. zrušit a věc
vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení, nebrání tato skutečnost přezkumu rozsudku krajského
soudu z pohledu dalších kasačních námitek napadajících skutkové a právní závěry,
které jsou oddělitelné od nepřezkoumatelné části rozsudku (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008
Sb. NSS).
[20] Stěžovatel dále namítal, že napadený rozsudek neobsahuje úvahu krajského soudu,
proč skutečnosti, které vyšly najevo až před krajským soudem, vedly ke zrušení napadeného
rozhodnutí, a dále že krajský soud postupoval jednostranně ve prospěch žalobce. Uvedené
námitce nelze přisvědčit. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasným
a dostatečným způsobem vysvětlil, z jakého důvodu byly podle jeho názoru splněny podmínky
pro udělení doplňkové ochrany žalobci dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Názor
krajského soudu již byl podrobně rekapitulován v bodě [2] tohoto rozsudku; na něj tedy Nejvyšší
správní soud tímto odkazuje, neboť opakování tam uvedené argumentace krajského soudu
by již bylo nadbytečné. K toliko obecnému argumentu stěžovatele o jednostranném postupu
krajského soudu zdejší soud v obecné rovině uvádí, že namítané pochybení neshledal. Skutečnost,
že krajský soud dovodil ze zjištěného skutkového stavu jiné závěry než stěžovatel, sama o sobě
neznamená, že rozhodoval neobjektivně ve prospěch žalobce.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že krajský soud provedl nové posouzení
skutkové a právní stránky věci, ačkoliv byl v případě tak zásadních novot na místě postup
podle §11a zákona o azylu. Podle stěžovatele není zřejmé, v čem krajský soud neshledal záruky,
že by stěžovatel při projednávání opakované žádosti o mezinárodní ochranu nedostál svým
povinnostem.
[22] Nejvyšší správní soud připomíná, že podle ustálené judikatury vychází soud při přezkumu
rozhodnutí správního orgánu ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Z uvedeného pravidla však existuje výjimka mj. v případě
existence právní normy, jež má před uvedeným ustanovením aplikační přednost (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 - 131). Takovou normou
s aplikační předností je čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU
ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
(dále jen „procedurální směrnice“). Podle citovaného ustanovení jsou členské státy Evropské unie
povinny zajistit, aby měl žadatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany k dispozici účinný
opravný prostředek, jehož podstatou je úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní
stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu
prvního stupně (tj. v případě České republiky ve správním soudnictví u krajského soudu).
Podle čl. 52 odst. 1 procedurální směrnice se povinnost zajistit účinný opravný prostředek
ve smyslu čl. 46 odst. 3 této směrnice vztahuje na žádosti o udělení mezinárodní ochrany
podané po 20. 7. 2015. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2017,
č. j. 1 Azs 194/2017 - 30, „[v]zhledem k včasnému neprovedení této směrnice do vnitrostátního právního řádu,
přitom panuje ve správním soudnictví v zásadě shoda na tom, že je u žádostí podaných po rozhodném datu
třeba dovodit přímý účinek citované směrnice (v podrobnostech viz rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 24. 8. 2015, č. j. 45 Az 30/2014 - 7, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2016,
č. j. 5 Azs 20/2015 - 35, a ze dne 17. 1. 2017, č. j. 5 Azs 293/2016 - 19, či usnesení téhož soudu
ze dne 24. 2. 2016, č. j. 2 Azs 274/2015 - 56). V posuzované věci byla žádost o udělení mezinárodní ochrany
stěžovatelem podána dne 11. 7. 2016, a je tedy nepochybné, že se na jeho případ čl. 46 odst. 3 procedurální
směrnice vztahuje, s čímž souvisí mimo jiné i možnost namítat i v soudním řízení nové, dříve neuplatněné
skutečnosti.“ Z uvedeného je zřejmé, že nelze přisvědčit argumentu stěžovatele, podle něhož
je v případě „zásadních skutkových novot“ na místě postup podle §11a zákona o azylu, tedy podání
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Naopak bylo povinností krajského soudu,
aby v souladu s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v plném rozsahu přezkoumal skutkovou
a právní stránku případu žalobce (žadatele o mezinárodní ochranu), který žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal dne 23. 1. 2017 a na jeho žádost se tedy vztahuje čl. 46 odst. 3
procedurální směrnice (čl. 52 odst. 1 procedurální směrnice); §75 odst. 1 s. ř. s. se v daném
případě neuplatní. Již z tohoto důvodu nemůže být dotčená kasační námitka důvodná.
[23] Nadto v nyní projednávané věci žalobce ani žádné skutkové novoty, jež by svědčily
o splnění podmínek pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany, v řízení před krajským
soudem neuváděl. Tvrzení žalobce podstatná pro posouzení udělení mezinárodní ochrany,
resp. doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, jsou totiž od okamžiku
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany totožná. Krajský soud dospěl k závěru o splnění
podmínek pro udělení doplňkové ochrany žalobci z důvodu hrozícího mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení v případě návratu do vlasti, a to vzhledem k jeho odsouzení k trestu
odnětí svobody a nedodržování standardů lidských práv v Turecku (podrobněji viz bod [2]
tohoto rozsudku). Uvedené hrozící nebezpečí žalobce popsal již v pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany dne 2. 3. 2017, jak plyne ze správního spisu a rozhodnutí stěžovatele.
Z hlediska žalobcem tvrzeného (a krajským soudem shledaného) důvodu pro udělení doplňkové
ochrany tedy k uplatnění žádných skutkových novot nedošlo.
[24] Je pravdou, že krajský soud vycházel při posouzení také z okolností případu žalobce
zjištěných v řízení o (ne)přípustnosti vydání žalobce do Turecka, jak byla shrnuta v usneseních
Krajského soudu v Brně č. j. 11 Nt 402/2017 - 456 a Vrchního soudu v Olomouci
č. j. 2 To 111/2017 - 489, jež byla vydána až v průběhu řízení o žalobě proti napadenému
rozhodnutí stěžovatele. Vydání citovaných usnesení ani skutečnost, že bylo rozhodnuto
o nepřípustnosti vydání žalobce do Turecka, ovšem nepředstavují skutkovou novotu ve výše
uvedeném smyslu (ke vztahu azylového a extradičního řízení podrobně viz bod [32] tohoto
rozsudku). Z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 11 Nt 402/2017 - 456 plyne, že návrh
na vydání žalobce do Turecka k výkonu trestu odnětí svobody podala státní zástupkyně
Krajského státního zastupitelství v Brně dne 12. 4. 2017. Přezkoumávané rozhodnutí stěžovatele
o mezinárodní ochraně bylo vydáno až dne 22. 8. 2017. Je tedy zřejmé, že extradiční řízení
probíhalo již v době, kdy stěžovatel rozhodoval o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu;
krajský soud tudíž s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému nepochybil, pokud z těchto
skutečností vycházel.
[25] S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační námitku týkající
se skutkových novot jako nedůvodnou.
[26] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud se pouze ztotožnil se zjištěními
a závěry učiněnými v rámci extradičního řízení v usneseních Krajského soudu v Brně
č. j. 11 Nt 402/2017 - 456 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 111/2017 - 489. Dále namítl,
že krajský soud rezignoval na hodnocení argumentace stěžovatele, dle něhož byly ze strany
tureckých orgánů poskytnuty záruky, které žalobce zvýhodňují oproti jiným vězňům v Turecku.
[27] Je pravdou, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku rekapituluje a vychází
také ze zjištění, která učinil z uvedených usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu
v Olomouci (tj. soudů, které rozhodovaly v extradičním řízení); tato zjištění se týkají zejména
stavu dodržování standardů Evropské unie v oblasti lidských práv a svobod v Turecku a jeho
věznicích. Taková zjištění jsou ovšem ze své povahy nepochybně relevantní nejen z pohledu
přípustnosti vydání žalobce do země původu, ale rovněž z hlediska posouzení existence
relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, včetně posouzení hrozícího nebezpečí
vážné újmy spočívajícího v mučení, nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu ve smyslu §14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu. Stěžovateli přitom
nelze přisvědčit v tom, že by krajský soud pouze převzal závěry učiněné v extradičním řízení.
Na str. 26 až 28 napadeného rozsudku totiž krajský soud provedl vlastní právní posouzení
zjištěných skutečností a zabýval se tím, zda byly v případě žalobce splněny podmínky pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany (opětovně viz rekapitulace odůvodnění napadeného
rozsudku v bodě [2] tohoto rozsudku). K námitce stěžovatele, že krajský soud neposoudil
argumenty týkající se poskytnutých záruk ze strany tureckých orgánů, Nejvyšší správní soud
uvádí, že krajský soud souhlasil se závěry, které byly učiněny trestními soudy v extradičním řízení,
jak plyne ze str. 19, 23 a 25 in fine napadeného rozsudku. Učinil tak ovšem zákonným způsobem,
neboť jeho závěry o nevěrohodnosti záruk týkajících se situace žalobce v případě návratu
a nástupu výkonu trestu odnětí svobody v tureckých věznicích, jak plynou z uvedených stránek
napadeného rozsudku, jsou z hlediska přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně zcela
přiléhavé, přezkoumatelné a dostatečné. Z kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku
je zřejmý vlastní názor krajského soudu na posouzení záruk tureckých orgánů v nyní
projednávané věci, a sice že poskytnuté záruky vnímá toliko jako formální, přičemž s ohledem
na nepřehlednou politickou a právní situaci není v silách tureckých orgánů nabízené záruky
účinně kontrolovat a situaci žalobce reálně ovlivnit.
[28] Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnými ani námitky týkající se převzetí závěrů
extradičního řízení krajským soudem.
[29] Podstatou poslední kasační námitky je posouzení otázky, zda má být žalobci udělena
doplňková ochrana dle §14a zákona o azylu i tehdy, pokud bylo rozhodnuto o nepřípustnosti
jeho vydání do země původu k výkonu trestu odnětí svobody, a pokud má žalobce pobytové
oprávnění v podobě přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie
(§87b zákona o pobytu cizinců). Stěžovatel namítl, že doplňková ochrana je v popsaném případě
nadbytečná, neboť za dané situace se bude jednat o „dvojí“ pobytové oprávnění a „dvojí“
ochranu žalobce.
[30] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že z žádného ustanovení zákona o azylu
neplyne, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany by byla a priori nadbytečná z důvodu,
že má na území České republiky povolen přechodný pobyt. Takový názor ostatně stěžovatel
ani v řízení o žádosti žalobce nezastával, přestože věděl, že žalobce měl v okamžiku podání
žádosti (od 21. 9. 2015) v České republice povolen přechodný pobyt rodinného příslušníka
občana Evropské unie (viz např. č. l. 67 správního spisu - Výpis z evidence cizinců s povoleným
pobytem na území České republiky). Argument, že by žalobci neměla být udělena doplňková
ochrana dle §14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu z důvodu, že měl (resp. má) na území České
republiky přechodný pobyt dle §87b zákona o pobytu cizinců, tak považuje Nejvyšší správní
soud rovněž z níže uvedených důvodů za nepřípadný.
[31] Vzhledem argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti je namístě nejprve provést exkurs
týkající se vztahu mezi pobytovým statusem založeným cizinci na základě žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a pobytovým oprávněním podle §87b zákona o pobytu cizinců (přechodný
pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie). Vztah uvedených institutů je do jisté míry
specifický. Zatímco krátkodobá a dočasná pobytová oprávnění dle zákona o pobytu cizinců
zásadně zanikají podáním žádosti o mezinárodní ochranu, a sice z důvodu, aby neexistovaly
duplicitní pobytové statuty dle zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců (§85a zákona o azylu),
v případě přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie se uvedené pravidlo
neuplatní. Ust. §87b zákona o pobytu cizinců je totiž transpozicí směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně
se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení
směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS,
90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie plyne,
že uvedená směrnice se vztahuje na státního příslušníka třetí země, který doprovází nebo
následuje příslušného občana Evropské unie, a to bez ohledu na způsob, jakým tento státní
příslušník třetí země vstoupil na území hostitelského členského státu, a kdy a jak se stal rodinným
příslušníkem občana Evropské unie. V uvedeném ohledu pak není rozhodné ani to, jestli státní
příslušník cizího státu pobýval v době získání postavení rodinného příslušníka občana Evropské
unie v hostitelském členském na základě právních předpisů upravujících právo azylu
(viz rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 7. 2008, Metock a ostatní proti Irsku, C-127/08, bod [99],
ECLI:EU:C:2008:449, a usnesení Soudního dvora ze dne 19. 12. 2008, Deniz Sahin proti Rakousku,
C-551/07, bod [33] ECLI:EU:C:2008:755). Z citovaných rozhodnutí Soudního dvora lze dovodit
závěr, že udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu nelze odmítnout toliko z důvodu
existence přechodného pobytu dle §87b zákona o pobytu cizinců, jak naznačoval v kasační
stížnosti stěžovatel, neboť takové důsledky nelze s existencí přechodného pobytu rodinného
příslušníka občana Evropské unie vůbec spojovat (zejména s ohledem na jeho podstatu,
účel a systematické zařazení v rámci relevantních právních předpisů).
[32] K argumentu stěžovatele o nadbytečnosti doplňkové ochrany z důvodu rozhodnutí
o nepřípustnosti vydání žalobce Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne
10. 8. 2010, č. j. 4 Azs 10/2010 - 99, který byl částečně překonán dále citovaným nálezem
Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. I. ÚS 2211/13, nicméně následující závěry
z něj plynoucí jsou stále aplikovatelné: „Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele
[Ministerstva vnitra - pozn. NSS], v níž poukazoval na to, že se otázkou doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu nemusí zabývat, neboť posuzování hrozící vážné újmy a tím dodržení zásady non-refoulement
bylo součástí extradičního řízení, která je v něm dostatečným způsobem dodržena, a opětovné posuzování téhož
by bylo nadbytečné a bez opory v zákoně. […] mezi extradičním a azylovým řízením existují důležité rozdíly,
jež spočívají již v samotném účelu a charakteru těchto řízení. Úlohou extradičního řízení je povinnost státu
navrátit osobu prchající před spravedlností do dožadujícího státu, která je vtělením závazku České republiky
jakožto smluvní strany Evropské úmluvy o vydávání (publikovaná pod č. 549/1992 Sb.), jíž se zavázala
vydávat všechny osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin (čl. 1),
zatímco azylovým právem je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
jež je zakotvena jak v právu udělení azylu, tak v zásadě non-refoulement, jež je zobrazena ve vnitrostátním právu
v institutu doplňkové ochrany. […] nelze vyloučit, že by poznatky a podklady získané v řízení o vydání cizince
k trestnímu řízení do dožadujícího státu byly v azylovém řízení zcela bez významu a že by je nebylo lze využít
v řízení o mezinárodní ochraně. Ba naopak, v praxi je žádoucí, aby ministerstvo vnitra mohlo poznatky
a podklady, jež sloužily orgánům rozhodujícím o přípustnosti nebo samotném vydání, využít v azylovém řízení,
stejně jako orgány rozhodující v extradičním řízení mohou využít poznatků získaných v řízení o mezinárodní
ochraně. […] ministerstvo vnitra jakožto správní orgán, jenž rozhoduje o žádosti o mezinárodní ochranu,
je povinno žádost o udělení mezinárodní ochrany, přestože současně probíhá extradiční řízení, zkoumat nejen
z hlediska vnitrostátního práva, ale i z hlediska mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána,
v souladu s kritérii a požadavky kladených na uprchlické právo, a to zejména se zásadou non-refoulement,
přičemž se tohoto závazku nemůže žádným způsobem zprostit.“ Závěry citovaného rozsudku plně
dopadají na námitku stěžovatele vznesenou v této věci. Pro úplnost lze odkázat také
na již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. I. ÚS 2211/13, v němž Ústavní
soud konstatoval: „Zákonodárce vymezil správní řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, které je vedeno před Ministerstvem vnitra, a soudní
řízení o přípustnosti vydání podle §397 trestního řádu jako dvě samostatná a vzájemně nepodmíněná řízení,
z nichž každé sleduje jiný účel. […] soud nemá povinnost vyčkat skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany
a o přípustnosti vydání může rozhodnout i v jeho průběhu. Platí, že správní orgán nebude v dalším řízení
[o udělení mezinárodní ochrany - pozn. NSS] vázán v něm učiněnými skutkovými a právními závěry
soudu a bude moci otázku důvodnosti předmětné žádosti posoudit zcela samostatně. Není přitom vyloučeno,
aby rozhodl o udělení mezinárodní ochrany z důvodů, které soud nepovažoval za postačující pro závěr
o nepřípustnosti vydání. Z nastíněného vztahu obou řízení je patrné, že osoba, o jejíž vydání jde, má k dispozici
dvě řízení, v jejichž rámci se může domoci ochrany před zásahem do svých základních práv a svobod, k němuž
by došlo v důsledku porušení zásady non-refoulement. […] Za situace, kdy zákon předpokládá, že řízení
o udělení mezinárodní ochrany i soudní řízení o přípustnosti vydání mohou být vedena současně, přičemž výsledek
každého z nich může nezávisle na pořadí, v jakém tato řízení skončí, mít relevanci pro rozhodnutí ministra
spravedlnosti o povolení vydání, nesmí být osobě, o jejíž vydání jde, upřena možnost, aby byla projednána
její žádost o udělení mezinárodní ochrany.“ Rovněž z citovaného nálezu Ústavního soudu je zřejmé,
že argumentu stěžovatele o nadbytečnosti posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany
žalobci nelze přisvědčit.
[33] S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud ani kasační námitku
nadbytečnosti posouzení, resp. udělení doplňkové ochrany žalobci důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Z důvodu shledané vady nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud napadené výroky
I. a II. rozsudku krajského soudu ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V tomto dalším řízení je krajský soud povinen řídit se závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, a tedy odstranit rozpor výroku I. napadeného rozsudku s jeho
odůvodněním.
[35] V novém rozhodnutí v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. krajský soud rozhodne rovněž
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. července 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu