ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.174.2016:34
sp. zn. 5 Azs 174/2016 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: D. B., zastoupená
Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2016,
č. j. 32 A 21/2016 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2016, č. j. CPR-4597-3/ČJ-2016-930310-C235.
[2] Citovaným rozhodnutím žalované bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a současně bylo
potvrzeno rozhodnutí Police České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 12. 2015, č. j. KRPB-245026/ČJ-2015-060026-SV;
tímto rozhodnutím bylo podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo stěžovatelce správní vyhoštění a stanovena
doba 1 roku, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
neboť se zdržovala na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna,
a bez platného oprávnění k pobytu.
[3] Stěžovatelka byla kontrolována při pobytové kontrole v Brně dne 12. 10. 2015, přičemž
lustrací v cizineckém informačním systému bylo zjištěno, že nemá žádné platné vízum ani
oprávnění k pobytu na území České republiky. K tomu stěžovatelka uvedla, že na území České
republiky pobývá na základě tzv. pobytové fikce ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
která byla založena na základě její žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podané
dne 29. 10. 2012 a vedené Ministerstvem vnitra pod č. j. OAM-67517/DP-2012. Na základě
údajů z cizineckého informačního systému a následného dotazu u Ministerstva vnitra pak správní
orgán I. stupně zjistil, že stěžovatelka na území České republiky pobývá již od roku 2007 s tím,
že naposledy jí byl povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, a to s platností
od 2. 10. 2010 do 1. 10. 2012.
[4] Dne 14. 9. 2012, tedy ještě v době platnosti tohoto povolení k dlouhodobému pobytu
a ve lhůtě uvedené v §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podala stěžovatelka žádost
o prodloužení doby platnosti daného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání;
toto řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 22. 11. 2012, přičemž po zamítnutí odvolání,
toto usnesení nabylo právní moci dne 27. 2. 2015.
[5] K posledně uvedenému datu dle názoru správního orgánu I. stupně skončil stěžovatelce
oprávněný pobyt na území České republiky založený na základě tzv. fikce pobytu podle §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců a na tom nic nemění ani její žádost o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání podaná dne 29. 10. 2012. Tato žádost – stejně
jako další stěžovatelkou podané žádosti (o vízum za účelem strpění pobytu, o dlouhodobý pobyt
za účelem sloučení rodiny či o trvalý pobyt) – totiž byla podána až v době pobytové fikce
založené „první“ žádostí podanou dne 14. 9. 2012 a tudíž žádnou další pobytovou fikci již založit
nemohla. V případě stěžovatelky tak oprávnění k pobytu skončilo dnem, kdy bylo pravomocně
skončeno řízení o této „první“ žádosti, tj. dnem 27. 2. 2015. Proto jí byl následně vydán výjezdní
příkaz s platností od 26. 5. 2015 do 24. 7. 2015.
[6] Stěžovatelka ovšem výjezdní příkaz nerespektovala a pobývala na území České republiky
neoprávněně v období od 25. 7. 2015 do 12. 10. 2015 (datum pobytové kontroly). Na základě
toho správní orgán I. stupně přistoupil k vydání výše uvedeného rozhodnutí o správním
vyhoštění na dobu 1 roku, a to za současného posouzení jeho přiměřenosti z hlediska dopadů
do rodinného a soukromého života stěžovatelky v souladu s §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců; v rámci rozhodování o správním vyhoštění si správní orgán I. stupně vyžádal i závazné
stanovisko Ministerstva vnitra ve smyslu §120a zákona o pobytu cizinců, z něhož vyplynulo,
že vycestování stěžovatelky je možné (nebyly shledány důvody znemožňující její vycestování
ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců). Proti rozhodnutí o správním vyhoštění podala
stěžovatelka odvolání, které žalovaná zamítla a současně napadené rozhodnutí potvrdila.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[7] Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu, kterou nyní napadeným rozsudkem
krajský soud jako nedůvodnou zamítl dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka předně napadala způsob aplikace tzv. pobytové fikce v dané věci s tím,
že její pobyt na území České republiky byl oprávněný, neboť v době pobytové fikce – založené
její „první“ žádosti podané dne 14. 9. 2015, podala dne 29. 10. 2015 „další“ žádost a řízení
o ni nebylo dosud pravomocně skončeno. Tuto argumentaci krajský soud odmítl, vyšel
přitom z judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 28. 8. 2015,
č. j. 5 Azs 98/2015 - 32, a dospěl k závěru, že pobytové oprávnění stěžovatelky na základě
tzv. fikce pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vyčerpalo pravomocným
rozhodnutím o „první“ žádosti stěžovatelky podané dne 14. 9. 2012. Dle názoru krajského soudu
se proto její poslední oprávnění k pobytu na území České republiky váže k vydanému výjezdnímu
příkazu s platností od 26. 5. 2015 do 24. 7. 2015. Pokud ho stěžovatelka nerespektovala
a v uvedeném období nevycestovala, byl její další pobyt již neoprávněný, čímž byla naplněna
dikce §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců.
[9] Dále stěžovatelka rozporovala správními orgány provedené hodnocení přiměřenosti
správního vyhoštění vůči její osobě. K tomu krajský soud poznamenal, že §119 odst. 1 písm. c)
bod 2 zákona o pobytu cizinců umožňoval vyhoštění stěžovatelky až na 3 roky. V daném případě
však byla zvolena doba 1 roku, a proto nevzbuzuje dojem nepřiměřenosti. To potvrzují
i odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánu, s nimiž se krajský soud ztotožnil; připustil sice,
že nucené vycestování na uvedenou dobu může být zásahem do soukromého a rodinného života
stěžovatelky, nicméně nebude se jednat o zásah nepřiměřený ve smyslu §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Soukromý a rodinný život stěžovatelky není vázán výhradně na území České
republiky a její rodinné soužití s manželem může být realizováno i jinde, např. v domovském
státě. Závěrem – s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71 – krajský soud doplnil, že zásahem do soukromého a rodinného života
chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)
by mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, což není případ stěžovatelky.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[10] V kasační stížnosti stěžovatelka nejprve zcela obecně uvedla, že rozsudek krajského
soudu napadá z důvodů podřazených pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Konkrétně
pak konstatovala, že krajský soud dostatečným způsobem nepřezkoumal napadené rozhodnutí
žalované a že se nesprávně vypořádal s námitkami uplatněnými v žalobě.
[11] Stěžovatelka je toho názoru, že i po dobu svého pobytu – podle ní nesprávně v praxi
označovaného jako „fikce pobytového oprávnění“, mohla podat žádost o dlouhodobý pobyt,
a pokud tak dne 29. 10. 2012 učinila, pobývala na území České republiky oprávněně,
a to na základě právě probíhajícího řízení o této žádosti. Podle jejího názoru totiž §47 odst. 2
zákona o pobytu cizinců nezakládá jiný dlouhodobý pobyt s odlišnými právy a povinnostmi
cizince, který by bylo možno označovat jako „fikci“ odlišnou od „skutečného“ pobytu.
To znamená, že dle názoru stěžovatelky se nejen na základě její „první“ žádosti podané dne
14. 9. 2012, ale i na základě její „druhé“ žádosti podané dne ze dne 29. 10. 2012 považuje
povolení předchozího dlouhodobého pobytu za platné (byť jeho platnost byla omezena
do 1. 10. 2012 – viz výše). Nemohla proto na území České republiky v době pobytové kontroly
pobývat neoprávněně. Jedině takový výklad §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců odpovídá podle
stěžovatelky čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a je rovněž
v souladu se zásadou in dubio pro reo.
[12] Stěžovatelka dále zpochybnila způsob, jakým se krajský soud vypořádal s otázkou
přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle jejího názoru nebylo dosaženo spravedlivé
rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně území před jejím neoprávněným pobytem na straně
jedné a zájmem na ochraně jejího soukromého a rodinného života na straně druhé. Intenzita
porušení právního řádu České republiky – neoprávněného pobytu na území České republiky
(jakkoli ho argumentací shora popírá), nedosahuje totiž takové míry, aby vyvážila zásah do jejího
rodinného života za situace, kdy dlouhodobě pobývá na území České republiky a žije zde se svým
manželem.
[13] Na základě toho stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
[14] Žalovaná k předložené kasační stížnosti žádné vyjádření nepodala.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a stěžovatelka je ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupena.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Podstatou projednávané věci je otázka interpretace a aplikace §47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců – tj. fikce pobytového oprávnění a následně i otázka zákonnosti rozhodnutí
o správním vyhoštění, vč. jeho přiměřenosti z hlediska dopadů do soukromého a rodinného
života stěžovatelky. Krajský soud dospěl k závěru o zákonnosti rozhodnutí o správním vyhoštění,
což stěžovatelka popírá s tím, že toto rozhodnutí bylo nedostatečně přezkoumáno a její námitky
byly nesprávně posouzeny.
[17] K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že se nejprve zabýval naznačenou vadou
v podobě nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Jedná se totiž o takovou
vadu, kterou se Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala,
tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek důvodů, z nichž
je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[18] Veškerá výše uvedená kritéria rozsudek krajského soudu splňuje. Jedná se o srozumitelné
a odůvodněné rozhodnutí. Z jeho obsahu je jasné, jaké otázky – v návaznosti na žalobní body –
krajský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jakož i nosné
důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné. Stěžovatelka v žalobě
uplatnila v podstatě dva základní žalobní body, a sice: i) otázku aplikace tzv. fikce pobytu podle
§47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a ii) otázku přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Ve vztahu k oběma otázkám se krajský soud jasně vyjádřil a vysvětlil, proč nepovažuje
za důvodnou argumentaci stěžovatelky. Respektoval tak rozsah přezkumu určený samotnou
stěžovatelkou a skutečnost, že v případě žalobního bodu ad ii) se ztotožnil též s odůvodněním
rozhodnutí správních orgánů, sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku; krajský soud i k tomuto žalobnímu bodu předestřel svůj náhled na věc a Nejvyšší
správní soud považuje jeho rozsudek za přezkoumatelný. Ostatně sama stěžovatelka s ním
polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné a skutečnost, že s krajským
soudem nesouhlasí, neznamená, že je jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
[19] Z hlediska zákonnosti napadeného rozsudku pak považuje Nejvyšší správní soud
za nutné nejdříve poukázat na §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (ve znění do 17. 10. 2015,
jež pokrývá i období, kdy stěžovatelka podala své žádosti), který – v rámci hlavy III (Přechodný
pobyt na území), dílu 4 (Přechodný pobyt na území na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému
pobytu), oddílu 3 (Přechodný pobyt na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu) – normoval
následující: „Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení
dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby
nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.“
[20] Z obsahu citovaného ustanovení i z jeho systematiky v rámci zákona o pobytu cizinců
je zřejmé, že mělo zajistit určitou plynulost a kontinuitu přechodného pobytu cizince,
a to do doby než bude vyřízena jeho žádost o povolení k dlouhodobému pobytu; za tímto účelem
tedy stanovilo tzv. fikci legálního pobytu žadatele do doby rozhodnutí o žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu u žadatele, který na území pobývá na základě víza k pobytu nad 90 dní.
Judikatura správních soudů posléze dovodila, že se předmětné pravidlo o tzv. fikci legálního
pobytu analogicky uplatní i v případě žadatele, který na území České republiky pobývá na základě
povolení k dlouhodobému pobytu, což byl i případ stěžovatelky (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 96/2011 - 73).
[21] Jak je patrné z provedené rekapitulace správních spisů (bod I. odůvodnění tohoto
rozsudku), stěžovatelka na území České republiky pobývala právě na základě povolení
k dlouhodobému pobytu s platností do 1. 10. 2012; ještě před uplynutím platnosti tohoto pobytu
si požádala o jeho prodloužení a zcela v souladu s judikaturou správních soudů a ustanovením
§47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců jí tím byla založena fikce platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu i po 1. 10. 2012, kdy doba platnosti jejího pobytového oprávnění
uplynula. O uplynutí doby platnosti dosavadního dlouhodobého pobytu není pochyb, stejně
tak jako není pochyb o uplatnění fikce, dle které se předmětné pobytové oprávnění považovalo
za platné až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti stěžovatelky podané dne
14. 9. 2012. Rozhodnutí o této žádosti nabylo právní moci dne 27. 2. 2015 – a až do tohoto data,
resp. do data platnosti posléze vydaného výjezdního příkazu se tedy považoval pobyt stěžovatelky
za oprávněný.
[22] Jinak řečeno, uplatnila se zde zákonem předvídaná pobytová fikce a tvrdí-li stěžovatelka,
že se o f ikci nejedná, nelze jí v tomto ohledu přisvědčit. V případě fikce platí, že určitá
(fingovaná) skutečnost neexistuje, nicméně se k ní z praktických či jiných důvodů přihlíží,
jako by existovala, což je zjevně i případ §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Jakkoli doba
platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, resp. dlouhodobého pobytu uplynula (zde: dne 1. 10. 2012),
má se předmětné vízum, resp. pobyt za platný do doby pravomocného rozhodnutí ve věci žádosti
o prodloužení platnosti (původního) povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádosti o vydání
(nového) povolení k pobytu za jiným účelem – pokud byla taková žádost podána ve lhůtách
dle §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (tj. nejdříve 90 dnů a nejpozději 14 dnů před uplynutím
platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, resp. povolení k dlouhodobému pobytu).
[23] Pro posuzovanou věc je však podstatnější to, zda zmíněná pobytová fikce založená
v případě stěžovatelky její žádostí podanou dne 14. 9. 2012 skončila dne 27. 2. 2015, resp. dne
24. 7. 2012 (kdy vypršela platnost vydaného výjezdního příkazu) anebo trvala dále – v důsledku
další žádosti stěžovatelky podané dne 29. 10. 2012; tato posléze uvedená žádost byla podána
v době, kdy již původní pobytové oprávnění stěžovatelce nesvědčilo, jeho platnost uplynula
dne 1. 10. 2012 a stěžovatelka zde pobývala právě na základě fikce legálního pobytu podle §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Za této situace tedy její „druhá“ žádost nemohla založit další
fikci jejího legálního pobytu. To bylo opakovaně potvrzeno judikaturou správních soudů
navazující na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 - 32,
na který správně odkázal též krajský soud.
[24] V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „tzv. fikce oprávněného
pobytu podle ust. §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vztahuje výlučně na případy, kdy žadatel podá žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu před uplynutím doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Tato fikce je tedy
spojena jen s případy, kdy žadateli již byl pobyt na území České republiky povolen na základě víza k pobytu
nad 90 dnů a ve stanovené době si žadatel požádá o povolení k dlouhodobému pobytu.“ Fikce povoleného
pobytu podle tohoto ustanovení naopak „nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu (popř. změny jeho účelu) v případě, kdy cizinci již svědčí jen fikce pobytu dle §47 odst. 2
zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“ Opačný závěr by totiž vedl „ke zcela absurdním
důsledkům, kdy by na základě opakovaného a účelového podávání žádostí docházelo k nikdy nekončícímu
řetězení fikcí povoleného pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.“
[25] Stěžovatelce tudíž mohla založit tzv. fikci pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců pouze „první“ žádost podaná dne 14. 9. 2012. „Druhá“ žádost podaná dne 29. 10. 2012
další fikci založit již nemohla. To znamená, že v době pobytové kontroly dne 12. 10. 2015
stěžovatelka oprávněna k pobytu na území České republiky nebyla, neboť v jejím případě
pobytová fikce – založená „první“ žádostí – skončila dne 27. 2. 2015 a dne 24. 7. 2015 skončila
též platnost následně vystaveného výjezdního příkazu. Není proto pochyb o tom, že v době
od 25. 7. 2015 do 12. 10. 2015 pobývala stěžovatelka na území České republiky neoprávněně
a naplnila tím zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění [§119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců].
[26] Tento závěr vycházející ze shora zaujatého výkladu považuje Nejvyšší správní soud
za rozumný, odpovídající nejen textu zákona o pobytu cizinců, ale i jeho smyslu a účelu,
který nevybočuje ani z mantinelů ústavnosti či jakési širší spravedlnosti, jak se snažila naznačit
stěžovatelka v kasační stížnosti. Naopak stěžovatelkou zastávaný výklad §47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců by znamenal možnost účelového podávání opakovaných žádostí a ve výsledku
pak prodlužování pobytu cizinců na území České republiky na základě nikdy nekončícího řetězení
pobytových fikcí, o kterém hovořil Nejvyšší správní soud už ve výše citovaném rozsudku
č. j. 5 Azs 98/2015 - 32. A poukazovala-li stěžovatelka v tomto ohledu na zásadu in dubio pro reo
(v pochybnostech ve prospěch obviněného), nelze ve zkratce jinak, než konstatovat, že se jedná
o zásadu aplikovanou primárně v právu trestním. V nyní souzené věci však o trestání nejde
(není zde žádný obviněný). Jedná se o přezkum administrativního opatření v podobě správního
vyhoštění, u něhož by bylo možné uvažovat případně o aplikaci zásady in dubio mitius (v případě
pochybností postupovat mírněji). Nicméně dle názoru Nejvyššího správního soudu zde žádné
relevantní pochybnosti o výkladu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nejsou.
[27] Ve světle shora uvedeného proto považuje Nejvyšší správní soud první námitku
stěžovatelky směřující vůči způsobu aplikace tzv. pobytové fikce podle §47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců za nedůvodnou.
[28] V druhé námitce stěžovatelka brojila proti zákonnosti rozsudku krajského soudu v tom
směru, že aproboval rozhodnutí o jejím správním vyhoštění jako přiměřené z hlediska dopadů
do rodinného a soukromého života. I tuto námitku považuje Nejvyšší správní soud
za nedůvodnou a konstatuje k ní následující.
[29] Intenzita či závažnost protiprávního jednání stěžovatelky nebyla nijak zásadně vysoká –
jednalo se o neoprávněný pobyt na území České republiky v délce necelých 3 měsíců. Na druhou
stranu nelze nevidět, že stěžovatelka na území České republiky pobývala dlouhou dobu (od roku
2007) a věděla nebo mohla a měla vědět, jaké jsou její základní práva a povinnosti z hlediska
zákona o pobytu cizinců. Z její strany se nejednalo o žádné dílčí administrativní či evidenční
pochybení, nýbrž o zcela zásadní nerespektování základní povinnosti vycestovat poté,
co jí skončila tzv. fikce pobytu, jakož i platnost následně vydaného výjezdního příkazu. Je proto
plně na místě, aby stěžovatelka nesla následky svého protiprávního jednání v podobě správního
vyhoštění na dobu 1 roku – tedy na dobu představující jednu třetinu zákonem předvídané
maximální možné doby tohoto administrativního opatření. Jedná se o dobu odpovídající
a přiměřenou jak závažnosti a druhu protiprávního jednání stěžovatelky, tak jejímu soukromému
a rodinnému životu na území České republiky.
[30] Stěžovatelka na území České republiky žije od roku 2007 a lze předpokládat, že za tuto
dobu si zde vytvořila jisté sociální či ekonomické vazby podporované navíc tím, že zde
s ní pobývá i její manžel. Nicméně neztratila ani vazby na svoji zemi původu (Ukrajinu),
kde má zbytek rodiny (syna a dceru). Ostatně sama stěžovatelka v protokolu sepsaném správním
orgánem I. stupně dne 12. 10. 2015, č. j. KRPB-245026ČJ-2015-060026-SV, uvedla, že jí žádná
překážka k vrácení do domovského státu nebrání a že je ochotna tam v případě rozhodnutí
o správním vyhoštění vycestovat. S ohledem na tyto skutečnosti tedy dle názoru Nejvyššího
správního soudu nelze mít rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky za nepřiměřeně
zasahující do jejího soukromého a rodinného života.
[31] Právo na respektování soukromého a rodinného života požívá ochrany vyjádřené nejen
v §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ale i v čl. 8 Úmluvy, na který správně poukázal krajský
soud s tím, že jde o ochranu v situacích skutečně nepřiměřeného zásahu do soukromého
či rodinného života cizince. To ovšem není případ stěžovatelky, a to nejen délkou doby jejího
správního vyhoštění, ale i charakterem jejího rodinného života na území České republiky
a možností jeho přenesení do domovského (příp. jiného) státu. Je totiž třeba brát v úvahu
i tzv. extrateritoriální účinky zmíněného čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci
znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry
je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný,
resp. soukromý život na jeho území. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom
vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné
(srov. např. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98).
[32] Mezinárodní závazek České republiky v podobě čl. 8 Úmluvy nelze chápat jako
neomezený všeobecný závazek respektovat volbu stěžovatelky a jejího manžela ohledně země
jejich společného pobytu. Při stanovení rozsahu povinností státu je nutno uvážit okolnosti
každého konkrétního případu (viz rozsudek ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku,
stížnost č. 23218/94), k čemuž v případě stěžovatelky došlo a Nejvyšší správní soud v tomto
ohledu považuje závěry úvah správních orgánů potažmo krajského soudu za opodstatněné.
V. Závěr a náklady řízení
[33] S ohledem na vše shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal napadený
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným ani nezákonným, proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu