ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.2.2017:36
sp. zn. 5 Azs 2/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: G. B., zastoupená
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 A
226/2015 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 11. 12. 2015,
č. j. MV - 3883-3/SO - 2013, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 12. 11. 2012, č. j. OAM – 39203 –
18/DP – 2012, kterým nebyla žalobkyni dle §44a odst. 3 v návaznosti na §35 odst. 3 a §37
odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena doba platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě.
[2] Žalobkyně následně podala žalobu proti rozhodnutí žalované u Krajského soudu v Plzni,
který ji napadeným rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 A 226/2015 – 53, zamítl. Krajský
soud při posuzování důvodnosti žaloby vycházel z obsahu správního spisu, z něhož zjistil,
že žalobkyně podala dne 2. 7. 2012 žádost o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě dle §44a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Žalobkyně působí spolu se svým manželem (V. B.) jako jednatelka společnosti
X. s.r.o. (dále „X“), se sídlem W. 670/6, K. V. Předmětem podnikání této společnosti je
pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, bez poskytování jiných než základních služeb
zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalobkyně byla vyzvána dne
21. 8. 2012 k předložení důkazů o tom, že ve skutečnosti reálně provozuje živnost nebo jinou
podnikatelskou činnost. Žalobkyně následně doložila přiznání k dani z příjmů právnických osob
za roky 2011 a 2012 a další dokumentaci ekonomické situace společnosti. Součástí spisu je dále
smlouva o výkonu funkce jednatele společnosti, která byla uzavřena mezi společností a žalobkyní
dne 1. 4. 2012. V čl. III. této smlouvy bylo ujednáno, že jednatelka (žalobkyně) má nárok na
měsíční odměnu ve výši 5582 Kč čistého příjmu. Ve správním spisu je rovněž založen protokol o
výslechu žalobkyně ze dne 1. 10. 2012, při němž žalobkyně mimo jiné vypověděla, že do České
republiky přijeli spolu s manželem v roce 2005 z důvodu léčení v Karlových Varech. V roce 2007
založili společnost a koupili byt v Karlových Varech. V tomto bytě žije žalobkyně s manželem od
doby jeho koupě. Žalobkyně dále uvedla, že pobývala na území České republiky na základě
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání s platností od 31. 7. 2010 do 30. 7. 2012,
přičemž po celou tuto dobu působí jako jednatelka ve shora uvedené společnosti. Ohledně
této společnosti žalobkyně uvedla, že základní kapitál činí 200 000 Kč. Společníky společnosti
jsou žalobkyně, její manžel a dále jejich syn s manželkou. Žalobkyně uvedla, že mají s manželem
od společnosti pronajatý byt, ve kterém bydlí. Žalobkyně se jakožto jednatelka společnosti zabývá
veškerou administrativou spojenou s pronájmem bytu, chodí do bank, kontroluje faktury
a provádění plateb. Společnosti platí měsíční nájemné ve výši 6000 Kč a dále poplatky 2300 Kč,
400 Kč za elektřinu a 370 Kč za nájem garáže. Žalobkyně dále uvedla, že oba jednatelé mají
možnost čerpat měsíční odměnu ve výši 6500 Kč hrubého příjmu za výkon funkce jednatele,
avšak tuto odměnu nečerpají, naopak dotují společnost z jiných příjmů. V roce 2011 dosahovaly
příjmy 72 000 Kč, náklady činily 78 000 Kč a náklady na odpisy činily 60 000 Kč. Žalobkyně
uvedla, že společnost je „v mínusu“ a hospodářské výsledky nebyly žádné. Společnost vlastní
pouze byt 3+kk, ve kterém žalobkyně bydlí. Žádnou jinou nemovitost společnost nevlastní.
Žalobkyně uvedla, že mají s manželem v plánu koupit další byty v Doubí v Karlových Varech.
Součástí správního spisu je i protokol o výslechu manžela žalobkyně, který vypověděl obdobně
jako žalobkyně a zdůrazňoval, že nemá žádné další podnikatelské aktivity.
[3] Krajský soud dále přistoupil k posouzení jednotlivých žalobních námitek, přičemž
konstatoval, že aby byl splněn účel, pro který byl pobyt povolen, tedy podnikání ve formě účasti
v právnické osobě, je zapotřebí, aby se jednalo o aktivní a faktický výkon povinností vázaných
na funkci jednatele společnosti. V případě žalobkyně tomu tak ovšem dle krajského soudu
nebylo. Společnost, ve které je žalobkyně jednatelkou, vlastní pouze jednu nemovitost, kterou
si žalobkyně sama pronajímá, a žádnou další činnost společnost nevyvíjí. Sama žalobkyně pak
jako jednatelka zajišťuje pouze běžnou správu nemovitosti a běžnou administrativu spojenou
s jejím nájmem. Žalobkyně nevykonává žádnou další činnost, která by přispívala či alespoň
směřovala k dosahování zisku společnosti, když dosahování zisku je jeden z prvků definice
podnikání. Činnost, kterou žalobkyně vykonává, tak dle krajského soudu nelze považovat
za aktivní výkon podnikatelské činnosti. Skutečnosti, které žalobkyně uvedla ve výslechu,
neprokazují, že by žalobkyně vyvíjela jakoukoli činnost směřující k plnění podnikatelského účelu.
Žalobkyně při výslechu uvedla, že má podnikatelský záměr zakoupit další byty. K prokázání
svých záměrů ovšem neoznačila žádné důkazy, ačkoliv jí tuto povinnost ukládá §52 správního
řádu. K namítané absenci posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého života
žalobkyně krajský soud poznamenal, že správní orgány nebyly vzhledem k ustanovení, na základě
kterého rozhodovaly, povinny danou otázku posuzovat. Krajský soud dále označil jako
nedůvodnou námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a neshledal ani jiné vady,
které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Žalobkyně (stěžovatelka) poté podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž předně namítala, že byla jednatelkou obchodní společnosti X, která je dle veřejných zdrojů
společností podnikající a plnící veškeré zákonem stanovené podmínky. Při aplikaci §37 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců je nutné hodnotit plnění účelu pobytu samotným cizincem, tedy
jednatelem obchodní společnosti, přičemž z provedeného dokazování nevyplývá, že by tuto
funkci stěžovatelka neplnila, a to jak formálně, tak fakticky. Rozsah a kvalita výkonu této funkce
nemohou být zákonným důvodem pro zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k
dlouhodobému pobytu. Z §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců totiž dle stěžovatelky
rozhodně nelze dovodit, že by bylo možno zamítnout žádost o prodloužení doby platnosti
povolení k pobytu tomu, kdo vykonává funkci jednatele špatně, nedůsledně, nekoncepčně,
neziskově či jakýmkoliv jiným způsobem.
[5] Stěžovatelka podotkla, že společnost X funguje dlouhodobě a soustavně, podává daňová
přiznání a plní další povinnosti vyplývající z právních předpisů. Správní orgány a soud přitom
zcela pomíjejí, že stěžovatelka poukazovala na to, že společnost uvažuje o nákupu dalších
nemovitostí.
[6] Stěžovatelka dále namítla, že jí povolení k dlouhodobému pobytu bylo dříve prodlouženo
za obdobných podmínek, přičemž nebyla žádným způsobem upozorněna na to, že by snad výkon
funkce jednatele vykonávala nedostatečně v souvislosti s novými nároky správních orgánů.
V tomto ohledu jsou pro ni rozhodnutí správních orgánů překvapivá, v rozporu se zásadou
legitimního očekávání.
[7] V závěru kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že k rajský soud nesprávně posoudil
rovněž otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky,
neboť správní orgány měly za důvod pro zamítnutí žádosti zvolit nikoliv §37 odst. 1 písm. b),
ale §37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. V takovém případě by ovšem musely hodnotit
i přiměřenost rozhodnutí ve vztahu k zásahu do soukromého života stěžovatelky, což neučinily.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] O obsahově totožné kasační stížnosti manžela stěžovatelky již Nejvyšší správní soud
rozhodoval ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 Azs 66/2017 - 29, v němž posuzoval
shodnou právní otázku a vypořádal všechny výše shrnuté kasační námitky. Za těchto okolností
proto lze v dané věci odkázat na jeho odůvodnění:
„[16] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje posouzení důvodů, pro které nebylo prodlouženo
jeho povolení k dlouhodobému pobytu. Tvrdí, že vykonává funkci jednatele existující podnikající společnosti,
a pobyt za účelem podnikání mu tedy měl být prodloužen.
[17] Tato kasační námitka není důvodná. Žalovaná i krajský soud správně vyšly z toho,
že společnost X, jejímž jednatelem je stěžovatel, od svého založení nevykazuje činnost směřující k dosažení zisku.
Sám stěžovatel ve správním řízení nijak nerozvedl, jaké konkrétní výsledky přinesla jeho podnikatelská činnost
(resp. činnost společnosti) a jak se projevila v ekonomických výsledcích společnosti. Vyjma jediné nemovitosti
sloužící ubytování stěžovatele nevlastní společnost ani žádný majetek. Manželka stěžovatele v řízení sice uvedla, že
společnost plánuje koupi dalších nemovitostí, avšak toto tvrzení nijak nekonkretizovala a ničím nepodložila.
Žalovaná a krajský soud na tuto námitku přiměřenou mírou obecnosti odpověděly, není tedy pravda, že by se jí
nezabývaly, jak tvrdí stěžovatel.
[18] Již krajský soud správně poukázal na to, že cizinec musí plnit účel, pro který mu bylo uděleno
povolení k pobytu. Smyslem prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je zajištění dalšího legálního pobytu
cizince na území České republiky, a to při pokračování v účelu, pro který mu bylo pobytové oprávnění uděleno.
Správní orgán proto musí při posuzování žádosti o prodloužení tohoto pobytu přihlížet k tomu, zda cizinec, který
získal povolení k pobytu k určitému účelu, tento jím deklarovaný účel náležitě využívá. Pokud cizinec nenaplňuje
účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu na území České republiky, je na místě jeho žádosti
o prodloužení pobytu nevyhovět.
[19] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, který lze
aplikovat i v nyní posuzované věci, dovodil, že v případě, kdy povolení k pobytu bylo uděleno za účelem podnikání
[podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost za účelem dosažení zisku (viz §2 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného v rozhodné době)],
je plněním účelu, pro který bylo povolení k pobytu uděleno, třeba rozumět faktické vykonávání podnikatelské
činnosti; účel pobytu není doložen jen tím, že je cizinec zapsán v obchodním rejstříku. Jinak by došlo k obcházení
smyslu a pravidel zákona a §37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců by postrádal smysl. Aby mohl správní
orgán dospět k závěru, že cizinec plní účel, pro který mu byl povolen pobyt, musela by být podnikatelská činnost
v předmětném období alespoň převážně vykonávána.
[20] Stěžovatel neprokázal, a nebylo to ani jinak zjištěno ve správním či v soudním řízení,
že skutečně plnil podnikatelský účel uděleného povolení k pobytu na území České republiky, tedy že fakticky
vykonává činnost jednatele společnosti. Bylo prokázáno toliko to, že stěžovatelem a jeho manželkou založená
společnost vlastní jedinou nemovitost, kterou si manželé od své společnosti pronajímají a při pobytu v České
republice v ní bydlí. Není tomu tak, že by stěžovateli nebylo prodlouženo jeho povolení k pobytu z důvodu,
že vykonává funkci jednatele špatně, jak tvrdí v kasační stížnosti, ale z důvodu, že tuto funkci fakticky
nevykonává. Jednatelem společnosti je pouze formálně. Z toho důvodu není námitka stěžovatele důvodná. Správní
orgány na základě svých zjištění zcela správně uzavřely, že stěžovatel neplní účel, ke kterému mu byl pobyt
na území České republiky umožněn, a jeho žádost o povolení prodloužení tohoto pobytu zamítly.
[21] Zároveň není relevantní, že stěžovateli bylo původně povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
podnikání uděleno. V rámci řízení o jeho prodloužení vyšly najevo okolnosti, pro které toto pobytové oprávnění
nelze prodloužit. Ve chvíli, kdy se správní orgány zabývaly charakterem podnikání stěžovatele v období platnosti
jeho dosavadního povolení (25. 10. 2010 - 29. 2. 2012), dospěly k závěru, že v těchto letech stěžovatel fakticky
nepodnikal a funkci jednatele nevykonával. Na základě takových zjištění bylo zcela namístě stěžovatelovu žádost
na základě citovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců zamítnout.
[22] Ani námitka, že správní orgány měly zvolit postup dle §37 odst. 2 písm. b), nikoliv dle §37
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, není opodstatněná. Předně je třeba vycházet z toho, že ať by žalovaný
dospěl k závěru, že stěžovatel neplní účel, pro který bylo vízum uděleno [§37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců], nebo že přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza [§37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců], vždy by byl důsledek takového rozhodnutí shodný: v obou případech by stěžovateli nebylo prodlouženo
povolení k dlouhodobému pobytu.
[23] Stěžovateli lze dát za pravdu, že rozdíl při aplikaci těchto ustanovení spočívá v povinnosti
správního orgánu při použití §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců posoudit i dopady tohoto rozhodnutí
do soukromého a rodinného života cizince. Ani tato skutečnost však nemohla v daném případě stěžovateli
způsobit újmu, neboť jak OAMP, tak i žalovaná nad rámec své zákonné povinnosti posoudily vliv svého
rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatele. Uvedly, že manželce stěžovatele rovněž nebyl prodloužen
dlouhodobý pobyt na území České republiky. Oba jsou státními příslušníky Ruské federace a mohou pobývat
na území domovského státu, nedojde tedy ke zpřetrhání rodinných vazeb. Jiné důvody, na základě nichž by mohlo
být zasaženo do soukromého života stěžovatele, správní orgán neshledal a stěžovatel neuváděl.“
[12] Skutkový ani právní stav v nyní posuzované věci se v zásadních rysech neliší od citované
věci týkající se manžela stěžovatelky, pouze s tím rozdílem, že povolení k dlouhodobému pobytu
stěžovatelky bylo platné v období od 31. 7. 2010 do 30. 7. 2012, a dále, že přiměřenost zásahu
do soukromých a rodinných poměrů stěžovatelky způsobem popsaným v bodu 23 citovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 Azs 66/2017 – 29, výslovně
hodnotil pouze správní orgán prvního stupně. Ani tato skutečnost ovšem nezakládá vadu,
jež by mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí správních orgánů
či rozsudku krajského soudu, neboť je z uvedené citace zřejmé, že k nepřiměřenému zásahu
do soukromého či rodinného života ani jednoho z manželů zamítnutím jejich žádostí
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu nedošlo.
[13] Za situace, kdy navíc kasační námitky stěžovatelky jsou s věcí manžela stěžovatelky
zcela totožné, nemá Nejvyšší správní soud důvod jakkoli revidovat právní závěry vyjádřené
v citovaném rozsudku, na které v podrobnostech dále odkazuje.
IV.
Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji na základě §110
odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná
měla ve věci úspěch, žádné náklady řízení jí však v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto
jí jejich náhradu Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. července 2018
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu