ECLI:CZ:NSS:2018:5.AZS.62.2018:38
sp. zn. 5 Azs 62/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: S. S., zast.
Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 11, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní
přihrádka 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2018, č. j. 29 Az 50/2016 - 39,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2018, č. j. 29 Az 50/2016 - 39,
a rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2016, č. j. OAM-201/ZA-ZA04-ZA04-R2-2014,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Gabriele Kopuleté se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 10 200 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2016, č. j. OAM-201/ZA-ZA04-ZA04-R2-2014,
jímž bylo ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se stěžovatelce podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), tato ochrana neuděluje.
[2] Ze správního spisu postoupeného žalovaným byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti.
Dne 6. 5. 2014 podala stěžovatelka opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
v níž uvedla, že je ruské národnosti, ruské státní příslušnosti a dále, že je členkou církve svědci
Jehovovi. Je svobodná, matka a bratr taktéž žádají v České republice o mezinárodní ochranu,
otec žije v Rusku. Stěžovatelka není členkou žádné politické strany ani organizace a nikdy nebyla
trestně stíhána. Stěžovatelka má nedokončené středoškolské vzdělání a nikdy nevykonávala žádné
zaměstnání. Důvodem jejího odchodu z vlasti bylo její náboženské vyznání a matčin a bratrův
zdravotní stav vyžadující operaci, přičemž jejího bratra v Rusku odmítali operovat. Stěžovatelka
měla kvůli svému vyznání problémy ve škole a bylo jí vyhrožováno kvůli tomu, že s ostatními
členy církve šířila víru po domech. Místo, kde se Jehovisté scházeli, nazvané Sál království,
bylo vandaly několikrát poničeno. Věřícím bylo také mnohokrát vyhrožováno fyzickou likvidací
a asi šedesát publikací svědků Jehovových bylo označeno za extremistickou literaturu.
O těchto potížích zapříčiněným jejím náboženským vyznáním stěžovatelka během prvního řízení
nehovořila, jelikož si myslela, že bude dostačující, když uvede pouze zdravotní důvody.
Z vlasti stěžovatelka odcestovala nejprve autobusem z Vologradu do Moskvy a dále letecky
přes Minsk do Prahy a následně autobusem do Bruselu, kde žije její dědeček. V Belgii požádala
stěžovatelka společně s matkou a bratrem o mezinárodní ochranu, ale v rámci tzv. dublinského
řízení byli po čtyřech měsících vráceni zpět do České republiky. O mezinárodní ochranu žádá,
jelikož si zde chce dokončit střední školu, chce zde zůstat žít a pracovat jako kosmetička,
Česká republika je pro žadatelku cílovou zemí. Z návratu do vlasti má obavy kvůli nedodržování
ústavně zakotvené svobody vyznání a chování společnosti vůči svědkům Jehovovým,
je přesvědčena, že by se opět setkala s problémy. Co se týče jejího zdravotního stavu,
léčí se s epilepsií. O opakované žádosti stěžovatelky rozhodl žalovaný dne 10. 6. 2014 zastavením
řízení, s tím, že neuváděla žádné nové skutečnosti, toto rozhodnutí následně soud zrušil
a žalovanému uložil, aby se zabýval tvrzením o náboženském přesvědčení, což žalovaný v řízení
vedeným pod č. j. OAM-201/ZA-ZA04-ZA04-R2-2014 učinil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se stěžovatelka bránila žalobou u krajského soudu. Namítala,
že správní orgán pochybil, když řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem skutkovým
okolnostem, a proto nesprávně aplikoval §12 písm. b) zákona o azylu, když její tvrzení o obavách
z pronásledování kvůli členství ve společenství svědků Jehovových považuje za účelová a údajné
náboženské potíže mají dle správního orgánu sloužit jako „záložní“ důvod poté, co skutečný
důvod odchodu z vlasti se v průběhu prvního řízení o udělení mezinárodní ochrany ukázal jako
nedostatečný. Stěžovatelka také namítala porušení §14 písm. b) zákona o azylu ve spojení s §§2,
3 a 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), které mělo spočívat
v tom, že žalovaný nekonstatoval všechny důvody, jejichž relevance měla být posouzena,
nedostatečně zjistil stěžovatelčinu osobní situaci a k posouzení zásadních důvodů si neopatřil
potřebné podklady. Stěžovatelka dále vznesla v žalobě domněnku, že žalovaný nevycházel
z řádně zjištěného skutkového stavu nutného pro řádné právní posouzení při rozhodování
o udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu a neobstaral objektivní informace
potvrzující či vyvracující závěr, že v případě návratu do vlasti by jí hrozilo nebezpečí vážné újmy.
[4] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 16. 2. 2018,
č. j. 29 Az 50/2016 - 39. Soud konstatoval, že po přezkoumání věci soud považuje žalovaným
vypořádanou otázku nových skutečností za vyčerpávající, zhodnocenou na základě objektivních,
aktuálních a různorodých zdrojů. K žalobní námitce stěžovatelky ohledně nesprávné aplikace
§12 písm. b) zákona o azylu soud plně odkázal na vypořádání tohoto azylového důvodu
v rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud shledal obecně formulovanou námitku
nedostatečných podkladů zcela lichou. Tvrzené závažnější problémy související s praktikováním
náboženství, které jsou z pohledu azylové relevance pouze obecné, krajský soud považuje
za zcela účelové; co se týče obav z pronásledování nebo vážné újmy z důvodu jejího
náboženského vyznání, soud považuje tuto otázku, jak z pohledu §12 písm. b), tak z pohledu
§14a odst. 2 zákona o azylu za dostatečně vypořádanou. Krajský soud se plně ztotožnil
se závěrem správního orgánu, že z podkladů řízení nevyplynulo, že by se stěžovatelka stala
terčem cíleného zájmu státních orgánů, tedy že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo vážné
nebezpečí, resp. že by se pouze kvůli její příslušnosti ke svědkům Jehovovým měla obávat
hrozby vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný
a nepřezkoumatelný. Stěžovatelka je přesvědčena, že újma, která jí v zemi původu hrozí, dosahuje
intenzity pronásledování, neboť může mít důvodný strach o svůj život, zdraví i svobodu
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, popřípadě, že jsou u ní dány důvodné obavy, že pokud
by byla vrácena do vlasti, hrozí jí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a téhož zákona.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále upozornila na protichůdné názory Krajského soudu v Hradci
Králové v rozsudku ze dne 31. 3. 2015 a v rozsudku ze dne 16. 2. 2018 ohledně situace
a postavení svědků Jehovových v Rusku. Stěžovatelka se dále domnívá, že odůvodnění rozsudku
krajského soudu je nedostatečné a má za to, že krajský soud v zásadě bez dalšího přejal
argumentaci správního orgánu. Stěžovatelka je názoru, že žalovaný a následně i krajský soud
se dopustili pochybení při výkladu hmotného práva; zejména §12 písm. b) ve spojení s §2 odst. 4
zákona o azylu a §14a téhož zákona, když žalovaný ani krajský soud neuznávají za vážnou újmu
postoj a postihy státní moci ve vztahu ke svědkům Jehovovým v zemi původu stěžovatelky.
Krajský soud dle stěžovatelky vycházel ze skutkového stavu, který žalovaný nezjistil dostatečně,
a své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností v otázce přezkumu důvodů pro neudělení azylu
či doplňkové ochrany.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozhodnutí krajského soudu, byla vydána
v souladu s právními předpisy. Žalovaný taktéž odkazuje na své vyjádření k žalobě.
Důvody uvedené stěžovatelkou v druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany považuje
žalovaný za účelové. Žalovaný má také za to, že stav věci, ze kterého vycházel, byl zjištěn zcela
úplně a případ stěžovatelky byl posouzen ve všech souvislostech.
I. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech:1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] Stěžovatelka v zásadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodů
nedostatečného odůvodnění, kdy měl krajský soud pouze převzít argumentaci žalovaného,
a dále nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení otázky. Stěžovatelka tedy
namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla mít dopad do jejího hmotně
právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti
prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[10] V logice uspořádání kasačního přezkumu se musel zdejší soud nejdříve zabývat
námitkou vytýkající nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[11] Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3
SbNU 257), příp. nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287)] plyne,
že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu
je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Také zdejší soud ve svojí rozhodovací praxi vyslovil, že není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, z jakých důvodů soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; zejména, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
bez dalšího odmítnout, ale musí uvést, v čem její nesprávnost spočívá (rozsudek zdejšího soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzeném případě úvaha krajského soudu
výše uvedené předpoklady splňuje. Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů
dospěl krajský soud k závěru o nedůvodnosti žalobní argumentace stěžovatelky. Krajský soud
v přezkoumávaném rozsudku vyložil svůj náhled na věc a uvedl, proč má za to, že žalovaný zjistil
skutkový stav dostatečně. Správnost závěrů, k nimž krajský soud posléze dospěl, je již otázkou
zákonnosti.
[13] Nejvyšší správní soud se zabýval námitkami ohledně správnosti úvah krajského soudu
a nesprávného právního posouzení věci, jakož i nesprávným zjištěním skutkového stavu
žalovaným, spadajícími do rámce přezkumu dle §103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka již v žalobě namítala, že žalovaný v dané
věci nesprávně interpretoval §12 písm. b) zákona o azylu ve spojení s §2 správního řádu,
v důsledku čehož postupoval nesprávně při posouzení otázky, zda může mít stěžovatelka
odůvodněný strach z pronásledování a zda jí hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a téhož zákona Nesprávné posouzení mělo spočívat především v nedostatečném zjištění
skutkového stavu. Z rozhodnutí žalovaného nebylo dle stěžovatelky zřejmé, jaké skutečnosti
z informací o zemi původu žalovaný zjistil a proč je hodnotil takovým způsobem, že posouzení
její žádosti vedlo k neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se tak případem podrobně
nezabýval a věc nesprávně posoudil. Stěžovatelka dále v žalobě uvedla, že má za to,
že na základě informací o zemi původu jsou její obavy z pronásledování důvodné,
žalovaný nehodnotil důkazy objektivně a přehlížel jejich celkové souvislosti.
[15] K této žalobní námitce krajský soud plně odkázal na rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 11. 2016, přičemž vyjmenoval podklady shromážděné ve správním spise týkající
se politické a bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky ohledně její
příslušnosti ke svědkům Jehovovým vzal krajský soud z pohledu azylové relevance za pouze
obecné a zcela zřejmě účelové; hodnocení situace společenství svědků Jehovových v Ruské
federaci označil za velmi objektivní; konkrétní příslušníci společenství a konkrétní místní
organizace v Ruské federaci se potýkají s různými těžkostmi, z čehož však dle krajského soudu
nelze usuzovat, že konkrétně stěžovatelce hrozí pronásledování či vážná újma.
[16] Nejvyšší správní soud se v rámci vypořádání kasační stížnosti stěžovatelky podrobně
zabýval informacemi o zemi původu, na které odkazuje žalovaný, jehož argumentaci převzali
krajský soud.
[17] Ve výroční zprávě Komise Spojených států amerických pro svobodu vyznání ve světě
za rok 2016 je mimo jiné uvedeno: „Od září do prosince 2015 bylo na základě obvinění souvisejících
s extremistickými texty trestně stíháno nejméně 35 jednotlivců a tři náboženské skupiny, což je oproti stejnému
období roku 2014 prudký nárůst. Ve 34 z těchto případů uložily soudy pokutu a jeden svědek Jehovův byl
na 6 dnů poslán do vězení; dva jednotlivci a jeden člen komunity svědků Jehovových byli zproštěni obvinění.
Trestní stíhání v roce 2015 se v 19 případech týkala islámských textů nebo videí, 17 souviselo s texty svědků
Jehovových…“
[18] Informačně-analytické centrum SOVA ve své zprávě Svoboda svědomí v Rusku:
Omezení a výzvy v roce 2015 v části zabývající se diskriminací náboženských organizací a občanů
na podkladě jejich postoje k náboženství zmiňuje: „Úřady, jak na federální, tak místní úrovni,
se ve veřejných projevech uchylovaly k „protisektářské“ rétorice častěji než v předešlém roce… Diskriminační
kampaň proti svědkům Jehovovým, která začala v roce 2009, pokračovala. Kromě shora zmíněného rušení
místních organizací obviňovaných z extremismu zatýkali příslušníci policie po celý sledovaný rok v různých
regionech kazatele této organizace…Je nám známo nejméně devět případů, kdy byli věřící za rozšiřování
zakázané náboženské literatury pokutováni…V Rostsovské oblasti dostali dva misionáři, kteří kázali
a rozdávali náboženskou literaturu na ulici, každý zvlášť pokutu ve výši 20 000 rublů podle ustanovení
správního řádu, části 2, paragrafu 20.2 – který pojednává o konání veřejné akce bez řádného oznámení
úřadům…Ve městě Krymsk v Krasnodarském kraji rozbili policisté za pomoci kozáků třídenní shromáždění
svědků Jehovových. Na stadionu, kde se akce konala, byla přerušena dodávka elektrického proudu a kozáci
zasypali věřící kameny.“ Tatáž zpráva obsahuje také část věnovanou nedostatečné ochraně před
pomluvami a útoky: „Zaznamenali jsme nejméně 22 případů, kdy byli jednotlivci zraněni při útocích,
jejichž základní příčiny byly náboženské povahy. Počet zraněných je podstatně vyšší než v roce 2014 (15).
Počet útoků proti svědkům Jehovovým se zvýšil; obdobně jako v předchozích letech se jejich misionáři stávali
pravidelně oběťmi napadení ze strany agresivních občanů…Jeden obyvatel Kosmonolsku na Amuru střílel
na kazatele a poranil mu hrudník. Ve Volgodonsku muž uhodil 75letou kazatelku do hlavy, mrštil jí proti
stěně výtahu a kopnul ji…čtyři ženy, které konaly podomní misionářskou činnost v obytných blocích
v Pervouralsku a v Samaře, musely po útocích místních obyvatel vyhledat lékařské ošetření. Ve vesnici Kostino-
Otdělec ve Voroněžské oblasti zbil jeden kozák misionářku bičem. V Moskvě vystřelil kolemjdoucí muž
několikrát na stojan vedle svědka Jehovova a jeden obyvatel činžovního domu, kterého navštívili svědci Jehovovi,
nastříkal misionářce do očí pepřový sprej. Ta pak musela být ošetřena zdravotníky…V mnoha případech se sice
napadené osoby obrátily na policii, avšak tresty za tyto útoky byly spíše výjimkou než pravidlem.“ Informačně
analytické centrum SOVA na postihy svědků Jehovových ze strany státní moci odkazuje
i ve zprávě Svoboda svědomí v Rusku: Omezení a výzvy v roce 2014: „Nicméně, stejně jako
v předchozích letech se svědkové Jehovovy setkávali s diskriminací nejčastěji tehdy, když kázali dům od domu.
Konkrétně policie zatkla kazatele v Moskvě (následuje výčet mnoha oblastí)…Bylo pravidlem, že zatčené
osoby byly přivedeny na policejní stanici, tam byly zapsány údaje z jejich cestovních pasů… a zatčení byli
vyslechnuti. V několika případech byly zaznamenány správní přestupky…V Tverské oblasti se policisté
a příslušníci útvaru Center E (protiextremistický odbor Ministerstva pro vnitřní záležitosti) pokusili přerušit
bohoslužbu svědků Jehovových s tím, že mají informaci, že v budově je bomba. Budova, kde se bohoslužba konala,
byla obklíčena kordonem policistů. Příslušníci orgánů pověřených vymáháním zákonnosti nicméně počkali,
dokud bohoslužba neskončila, a teprve potom kontrolovali doklady jejich účastníků. Pokusy orgánů pověřených
vymáháním zákonnosti narušit konání náboženských akcí byly hlášeny také z Kračeva v Brjanské oblasti,
z Labinska v Krasnodarské oblasti a ze Samary.“
[19] Nejvyšší správní soud dále odkazuje na výňatek ze zprávy organizace Fórum 18 nazvané
Rusko: Soudní procesy s muslimy a svědky Jehovovými pokračují: „Po četných odkladech bylo
18. března (2015) u Městského soudu v Taganrogu zahájeno obnovené soudní řízení s 16 členy svědků
Jehovových, kteří byli obvinění z „pokračování činnosti extremistické organizace“ poté, co byla jejich komunita
v roce 2009 zrušena…Čtyři z těchto 16 svědků Jehovových byli v červenci 2014 odsouzeni podle trestního řádu,
§282.2 část 1 („Organizování extremistické činnosti“) a §150, část 4 („Zapojování nezletilých osob do trestné
činnosti“). Další tři z nich byli odsouzeni podle trestního zákoníku, §282.2, část 2, za méně závažný trestný čin
účasti na „extremistické“ činnosti…Odsouzení se dopustili „zločinu“ tím, že se setkávali za účelem modliteb
a studia Bible.“
[20] Ve zprávě organizace Fórum 18 ze dne 28. srpna 2015 Rusko: Další případy nucené
likvidace, zabavování bohoslužebných míst je uvedeno následující: „Přibližně 100 členům komunity
svědku Jehovových v Abinsku v Krasnodarské oblasti na jihu evropské části Ruska hrozí riziko trestního stíhání
v případě, že budou pokračovat v setkávání za účelem výkonu svých práv na svobodu vyznání. Nejvyšší soud
Ruské federace totiž potvrdil nucené zrušení této komunity…Tato komunita byla nucena čelit prohlídkám,
které považovala za nezákonné, zabavování náboženských publikací a také pokutě, kdy dvěma jejím členům byla
uložena pokuta a další „byl podroben bití a tvrdému psychologickému nátlaku“ ze strany policie.“ O dalších
postizích členů náboženské komunity informuje i zpráva téže organizace z 27. července 2018
Rusko: Zakázat náboženské texty je snadné, opačně už to neplatí: „Tři brožury svědků Jehovových,
které byly ze seznamu vyňaty v roce 2014 a 2015, nebyly prozatím opět zakázány. Více než 60 textů svědků
Jehovových však i nadále na federálním seznamu zůstává. Odvolání proti jejich označení za „extremistické“ před
nabytím platnosti daného rozhodnutí nebo i poté jsou zřídka úspěšná. Osoby, které mají v držbě zakázanou
náboženskou literaturu, jsou často pokutovány.“
[21] V této souvislosti je třeba připomenout ustálenou judikaturu zdejšího soudu, podle níž
je pronásledování zmiňované v §2 odst. 4 až 7 a §12 písm. b) zákona o az ylu, ve znění účinném
ke dni rozhodnutí, nutno vykládat konformně s kvalifikační směrnicí (srov. např. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, publ. pod č. 1913/2009 Sb. NSS).
[22] Definici pronásledování je ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU (dále „kvalifikační směrnice“) věnován čl. 9, který zní následovně:
„Akty pronásledování
1. Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je považováno jednání, které je
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských
práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod nelze odchýlit nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl
jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
2. Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:
a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí;
b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna
diskriminačním způsobem;
c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání;
d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu;
e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby
zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2;
f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.“
[23] Tedy i v případě, že skutečnosti tvrzené stěžovatelkou při pohovoru a skutečnosti
vyplývající ze zpráv o zemi původu, žalovaný posoudil tak, že žádná ze zjištěných skutečností
sama o sobě nedosahuje intenzity pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační
směrnice, bude třeba posoudit žádost stěžovatelky rovněž z hlediska čl. 9 odst. 1 písm. b)
kvalifikační směrnice, tj. odpovědět na otázku, zda souběh různých opatření je v součtu dostatečně
závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným tomu, který je uveden v čl. 9
odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice. Souběh různých opatření, která sama o sobě
nestačí k naplnění definice pronásledování, nicméně ve svém součtu dosahují intenzity
pronásledování, se označují jako „pronásledování na kumulativním základě“ (k „pronásledování
na kumulativním základě“ srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, či rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ.
pod č. 1749/2009 Sb. NSS).
[24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že v projednávané věci se žalovaný
ani krajský soud otázkou intenzity kumulativního působení jednotlivých represivních opatření
a hrozeb namířených proti stěžovatelce dosud nezabývali. Žalovaný svým výkladem informací
o zemi původu posoudil skutkový stav neúplně. V odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval
na výňatky zpráv, které však svědčily především závěru, že stěžovatelce jak pronásledování,
tak vážná újma v případě návratu do Ruska nehrozí. Nejvyšší správní soud citoval výše výňatky
ze zpráv o zemi původu, ze kterých dále uvádí příklad některých opatření, která by v souběhu
s dalšími mohla odůvodnit závěr o pronásledování na kumulativním základě.
[25] Stěžovatelka při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedla, že vykonávala
misijní činnost; obcházela domácnosti s dalšími členy komunity svědků Jehovových, v několika
případech se setkala s výhružkami a agresivním chováním vůči své osobě. Z výše citovaných
zpráv vyplývá, že v obdobných případech se misionáři stali terči závažných násilných útoků,
přičemž při oznámení policii, jakožto státnímu orgánu, nebyli pachatelé ve většině případů vůbec
potrestáni (viz čl. 9 odst. 2 písm. a) kvalifikační směrnice). V jiných případech policie misionáře,
kteří kázali dům od domu, zatkla, předvedla na stanici a vyslechla (viz čl. 9 odst. 2 písm. b)
kvalifikační směrnice). Osoby, které se setkávaly za účelem bohoslužby, byly na rozkaz policie
napadeny kameny, doslova „zasypány“. Vzhledem k vládní rétorice, která je vůči svědkům
Jehovovým srovnatelná napříč celou Ruskou federací, nelze s určitostí vyloučit, že by obdobným
způsobem byla diskriminována při výkonu svého práva na svobodu vyznání také stěžovatelka.
[26] Z výše uvedených důvodů v uvedeném rozsahu shledal Nejvyšší správní soud kasační
námitku stěžovatelky ohledně pochybení při posouzení skutkového stavu žalovaným a následně
i krajským soudem důvodnou. Žalovaný se tak bude muset v dalším řízení zabývat relevantními
skutečnostmi, které vycházejí ze zpráv o zemi původu a současně aplikovat na posuzovanou věc
čl. 9 kvalifikační směrnice a dovodit, zda stěžovatelce v zemi původu nehrozí pronásledování
na kumulativním základě.
[27] Nejvyšší správní soud naopak nepřisvědčuje námitce stěžovatelky ohledně způsobu
provedení pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kvůli kterému měl být skutkový
stav zjištěn neúplně. Ke způsobu vedení pohovoru se zdejší soud vyjadřoval například
v rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89: „Vede-li úředník pohovor v obecné rovině,
aniž by požadoval od žadatele o azyl konkrétnější informace, jedná se podle názoru Nejvyššího správního soudu
o porušení povinnosti ministerstva zjistit přesně a spolehlivě skutkový stav věci tak, jak to stanoví §23 zákona
o azylu. Vyskytne-li se při pohovoru určitá okolnost, která by nasvědčovala tomu, že stěžovatel mohl být
pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod nebo má odůvodněný strach z pronásledování státní mocí
z důvodů stanovených v §12 zákona o azylu, je povinností žalovaného vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek
byl dostatečně konkrétní pro potřeby udělení azylu.“ Pohovor vedený se stěžovatelkou nelze označit
za vedený pouze v obecné rovině, stěžovatelce byly kladeny otázky, které se týkaly jejího
náboženského přesvědčení, a na její odpovědi bylo reagováno doplňujícími otázkami směřujícími
ke konkrétním negativním zkušenostem stěžovatelky jakožto členky náboženské komunity.
Výsledek pohovoru tak je možné považovat za dostatečně konkrétní.
II. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost v rozsahu výše uvedeném důvodnou;
v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. proto zrušil rozsudek krajského soudu. Zruší-li přitom Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může Nejvyšší
správní soud sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným
právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí,
než zrušit rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2016,
č. j. OAM-201/ZA-ZA04-ZA04-R2-2014, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[29] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v případě, že zruší rozsudek krajského
soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného správního orgánu, povinen rozhodnout o celkových
nákladech řízení (o kasační stížnosti i o žalobě). O náhradě nákladů soudního řízení bylo
rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 věty první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný správní
orgán, který neměl z celkového pohledu v soudním řízení před Nejvyšším správním soudem
ani před krajským soudem úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně
úspěšnou stěžovatelku – žalobkyni, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti
s řízením před soudy obou stupňů nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jejím
případě rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[30] Krajský soud stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupkyni z řad advokátů; její odměnu
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 9 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Ustanovené advokátce náleží
odměna za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 x 3100 Kč za dva úkony právní služby,
tj. převzetí a příprava zastoupení a podání doplnění žaloby [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11
odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta
ve výši 2 x 300 Kč za dva úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy
6800 Kč. V řízení o kasační stížnosti náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby
(podání kasační stížnosti) v celkové částce 3100 Kč [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů]
a v náhradě hotových výdajů v částce 1 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy
3400 Kč. Ustanovené advokátce se tedy přiznává odměna v celkové výši 10 200 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. října 2018
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu