ECLI:CZ:NSS:2018:6.ADS.238.2017:33
sp. zn. 6 Ads 238/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. R., zastoupeného
Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem, se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2015, č. j. MPSV-UM/10794/15/9S-OLK, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze
dne 7. 6. 2017, č. j. 60 Ad 6/2016 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 146 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. 6. 2017, č. j. 60 Ad 6/2016 - 66 (dále „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2015,
č. j. MPSV-UM/10794/15/9S-OLK (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil na základě odvolání žalobce rozhodnutí
Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 64972/2015/PRP, kterým bylo rozhodnuto snížit žalobci doplatek na bydlení ode dne
1. 9. 2014 na 3 431 Kč měsíčně, a to tak, že doplatek na bydlení žalobce se od 1. 9. 2014 snižuje
z částky 3 705 Kč měsíčně na částku 3 432 Kč měsíčně. Žalovaný popsal, že mu je majetková
situace žalobce známa, jelikož ten pobírá příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Výše dávek,
zejména doplatku na bydlení, je průběžně měněna, a to s ohledem na změnu počtu osob
užívajících s žalobcem stejný pokoj. Popsal, že původně byl žalobci vyplácen doplatek na bydlení
ve výši 3 900 Kč, avšak výše dávky byla nadhodnocena. Proto byla dávka snížena s účinností
od března 2014 na částku 3 705 Kč měsíčně. Následně bylo rozhodnuto o dalším snížení dávky
na částku 3 431 měsíčně od září 2014, a to s ohledem na provedení dalších šetření a dokazování.
Žalovaný vysvětlil, že dávka mohla být vyplácena i takové osobě, která využívá jinou než nájemní
formu bydlení, a to v případech hodných zvláštního zřetele, přičemž správní orgán prvního
stupně zjistil, že tyto okolnosti byly u žalobce naplněny. V těchto případech se do odůvodněných
nákladů na bydlení zohledňovala úhrada nákladů, maximálně však do výše normativních nákladů
podle zákona o státní sociální podpoře. S ohledem na bydliště žalobce byly příslušné normativní
náklady na bydlení pro jednu osobu stanoveny částkou 3 431,33 Kč měsíčně. Žalovaný provedl
výpočet dávky doplatku na bydlení podle ustanovení §35 zákona o pomoci v hmotné nouzi
a dospěl k závěru, že žalobci po zaokrouhlení náležel doplatek na bydlení ve výši 3 432 Kč.
Žalovaný vysvětlil, že nemohlo dojít k porušení ustanovení §48 správního řádu, jelikož řízení
ve věci změny výše doplatku na bydlení od září 2014 bylo zahájeno pouze jednou. Skutečnost, že
prvostupňové rozhodnutí o snížení doplatku bylo v odvolacím řízení opakovaně rušeno, na věc
nemá vliv, jelikož účinky rozhodnutí v odvolacím řízení nastaly od předběžné vykonatelnosti
rozhodnutí orgánu prvního stupně. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí změnil z toho důvodu,
že došlo k matematické chybě a protože v jeho výroku nebyla citována všechna relevantní
ustanovení zákona.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu doručenou krajskému soudu dne
13. 1. 2016, v níž namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné, přičemž žádal o ustanovení
zástupce za účelem doplnění této žaloby. V doplnění žaloby ze dne 23. 3. 2016 žalobce uvedl,
že žalovaný ve věci rozhodoval opakovaně, přičemž předchozí prvostupňová rozhodnutí Úřadu
práce vždy zrušil, což dokládá, že je opakovaně krácen na svých právech. Rovněž dle odůvodnění
napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se prvostupňový orgán dopustil řady pochybení. Správní
orgány porušily základní zásady správního řízení, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
jelikož se nevypořádá s jeho odvolacími námitkami ohledně nutnosti zastavit předmětné řízení.
Řízení bylo zatíženo zmatečností, neboť se jedná o druhé období snížení doplatku na bydlení,
byla tak vedena řada řízení se stejným základem. Pokud žalovaný zruší a vrátí věc správnímu
orgánu k novému řízení ve věci snížení doplatku na bydlení, je jeho povinností také rozhodnout
o zastavení či přerušení všech následně zahájených řízeních ve věci snížení téže dávky pro další
či totožná období, o kterých nelze rozhodnout do doby vydání nového rozhodnutí v předchozím
období. Jinak dochází k prolomení překážky litispendence a res iudicata. Z důvodu flagrantního
porušení zákona je napadené rozhodnutí podle žalobce nicotné. Nesouhlasil rovněž s tím,
že s ním žalovaný hrál procesní ping pong, když prvostupňové rozhodnutí opakovaně rušil,
aniž by bylo vydáno konečné rozhodnutí.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku popsal průběh předmětného
správního řízení o dávce doplatku na bydlení. Vysvětlil, že se žalobcem bylo v březnu zahájeno
správní řízení o snížení doplatku na bydlení od března 2014, přičemž tři prvostupňová
rozhodnutí v této věci byla postupně rušena rozhodnutími žalovaného. Následně bylo v září 2014
s žalobcem zahájeno další řízení o snížení doplatku na bydlení za období od září 2014,
přičemž i v tomto řízení byla dvě prvostupňová rozhodnutí zrušena; poslední rozhodnutí
žalovaného je nyní přezkoumáváno soudem v tomto řízení. Dále bylo se žalobcem zahájeno
řízení o snížení doplatku na bydlení od února 2015, resp. následně od února 2016, resp. následně
bylo zahájeno řízení o snížení této dávky od března 2016, přičemž doplatek na bydlení byl
tentokráte zvýšen. Soud dospěl k závěru, že řada žalobní argumentace je zcela obecná
a nekonkrétní, neboť žalobce pouze obecně uvádí, že postupem žalovaného byly porušeny
základní zásady správního řízení, aniž by svůj názor na vadnost napadeného rozhodnutí blíže
rozvedl. Soud přitom žádné pochybení žalovaného v tomto ohledu nezjistil. Opakované rušení
prvostupňového rozhodnutí je sice jev, kterého by se správní orgány měly vyvarovat, avšak nelze
na základě této skutečnosti dovozovat nezákonnost napadeného rozhodnutí, zvláště
když žalovaný svůj procesní postup v dané věci vysvětlil ve svém vyjádření k žalobě. Měl přitom
za to, že žalovaný nemohl řízení zastavit, neboť pro tento postup nebyly v odvolacím řízení
splněny podmínky. Krajský soud nezjistil, že by žalovaný zatížil řízení vadou litispendence,
neboť další řízení vedené o doplatku na bydlení se týkala jiných období. Dále vysvětlil,
že v důsledku vrácení věci správnímu orgánu I. stupně nedochází k zahájení nového řízení,
nýbrž je pokračováno v řízení původním, tudíž bylo vedeno pouze jedno řízení o snížení
předmětné dávky od září 2014. Předmětné řízení přitom nebylo závislé na výsledku předchozího
řízení, neboť veškerá rozhodnutí dle zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou vydávána s výhradou
změny poměrů. Pro určení výše dávky v konkrétním období není rozhodující výše dávky
v období předešlém. Ačkoli je tedy výrok rozhodnutí formulován jako snížení dávky z částky
A na částku B, je určující právě výše částky B. Soud rovněž nezjistil, že by napadené rozhodnutí
bylo nicotné, neboť nevykazuje vady, které zakládají podle judikatury Nejvyššího správního
soudu nicotnost. Ohledně délky správního řízení vysvětlil, že ta nemůže sama o sobě založit
nezákonnost napadeného rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že jeho námitky
byly obecné. Poukazoval přitom na obsah odvolání, v němž detailně popsal veškeré námitky,
kterým bylo ve většině případů dáno za pravdu. Nebylo např. vysvětleno, proč je dávka zasílána
jiné osobě než stěžovateli. Veškeré námitky jsou součástí spisu a jsou zřetelně konkretizovány,
přičemž byly odvolacímu orgánu doručeny, avšak ten se jimi stejně jako krajský soud nezabýval.
Správní orgán prvního stupně se vytýkanými nezákonnostmi ani nezabýval. V dané věci došlo
k porušení práva na spravedlivý proces a k zákazu libovůle správních a soudních orgánů. Trval
na argumentaci, že vydání napadeného rozhodnutí bránila překážka litispendence a překážka věci
rozsouzené. Nesouhlasil s tím, že následná rozhodnutí vycházela ze zrušeného rozhodnutí
a že došlo ke snížení dávky dvakrát nezákonně snížené, přičemž vyjmenoval jednotlivá
rozhodnutí vydaná v dané věci. Měl za to, že výše předmětné dávka byla v souladu se zákonem
stanovena pouze za únor 2014 ve výši 3 900 Kč. Napadené rozhodnutí upravuje výši doplatku
na bydlení od září 2014, avšak v této době mu byl doplatek vyplácen v jiné výši, stejně
jako v době následující. Měl za to, že uvedený postup správních orgánů a krajského soudu vedl
k porušení jeho legitimního očekávání, což odůvodňuje rovněž závěr, že napadené rozhodnutí je
nicotné. Doplatek na bydlení mu tak byl fakticky vyplácen v nepravomocně snížené výši, čímž byl
stěžovatel poškozen na svých právech. Nelze tudíž uvažovat o předběžné vykonatelnosti
rozhodnutí, jelikož byla všechna následně zrušena. Měl za to, že je rovněž poškozován tím,
že nikdo nepřihlíží k tomu, že žije na ubytovně a že na částku 3 900 Kč zněla příslušná smlouva
o ubytování.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem, a je proti napadenému
rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel v kasační stížnosti vznesl
rovněž námitky, které neuplatnil v řízení před krajským soudem, jehož rozsudek má být
přezkoumán, ač tak učinit mohl, což není podle §104 odst. 4 s. ř. s. přípustné. Konkrétně
se jedná o kasační námitky, že po zrušení rozhodnutí v odvolacím řízení nebyly do správního
spisu zařazeny veškeré podklady, jakož i námitka, že nebylo provedeno místní šetření.
Dále stěžovatel v řízení před krajským soudem neuplatnil námitku, že mu nebylo vysvětleno,
proč je dávka vyplácena ubytovateli, a nikoliv jemu, ani námitku podjatosti, jejíž vypořádání
v rozsudku krajského soudu postrádá. Důvodností těchto nepřípustných námitek se Nejvyšší
správní soud v tomto kasačním řízení zabývat nemůže.
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu, že se jí
Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadený rozsudek
trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládají
důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady
naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[11] Stěžovatel v tomto směru krajskému soudu vytýká, že označil jeho námitky za nekonkrétní,
a proto je v rozsudku řádně nevypořádal. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze soudního spisu
je zřejmé, že stěžovatel nejprve podal žalobu psanou ručně, z níž ovšem nebyly žalobní body
příliš srozumitelné. V žalobě doplněné ustanoveným advokátem pak konkrétně namítal zejména
vliv předchozích rozhodnutí z hlediska překážek litispendence a věci rozhodnuté, rovněž namítal
porušení práva na spravedlivý proces, nicotnost napadeného správního rozhodnutí v důsledku
neustále vydávaných nových rozhodnutí, jakož i délku řízení. Některé z těchto žalobních námitek
byly podrobnější, jiné obecnější. Krajský soud se však, přestože žalobu označil za nepříliš
konkrétní, fakticky v napadeném rozsudku vypořádal se všemi žalobními námitkami a posoudil
jak průběh řízení, tak i zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. Odůvodnění rozsudku
krajského soudu je logické a dostatečné. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že napadený
rozsudek je přezkoumatelný; stěžovatelovy námitky představují spíše nesouhlas s posouzením
věci krajským soudem. Skutečnost, zda tyto závěry krajského soudu jsou správné, je pak otázkou
naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nemůže tedy zakládat
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] Pokud se stěžovatel ve vztahu k vymezení žalobních bodů v kasační stížnosti dovolával
svých jednotlivých podání učiněných v průběhu správního řízení, je nutné uvést, že soudní řízení
před správními soudy dle soudního řádu správního nepředstavuje „přímé a bezprostřední
pokračování správního řízení“, přičemž soud je při přezkumu napadeného rozhodnutí zásadně
vázán žalobními body dle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Není úkolem správních soudů,
aby „dohledávaly“ argumentaci účastníka řízení a „domýšlely si“, proti čemu a z jakého důvodu
brojí, jelikož soudní řízení před správními soudy je vázáno na zásadu dispoziční a projednací,
tedy soudní řízení před správními soudy je zahájeno na návrh, v němž žalobce musí vymezit,
proti čemu brojí, a je omezeno jeho důvody, kterými se soud zabývá a zásadně je až na výjimky
nesmí překročit. Pokud tedy žalobce žalobní body neuvedl v žalobě, avšak spoléhal
se na předchozí odvolání podaná ve správním řízení, nepostupoval správně, tudíž nelze
krajskému soudu v tomto směru ničeho vytknout.
[13] Ve vztahu k naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a poukazu stěžovatele na řadu rozhodnutí správních orgánů ve věci dávky doplatku na bydlení je
nutné uvést, že stěžovatel nemístně směšuje několik správních řízení do jednoho. Všechna
stěžovatelem citovaná rozhodnutí se sice skutečně týkala dávky doplatku na bydlení, avšak bylo
jimi opakovaně rozhodováno o jiných obdobích, v nichž měla být tato dávka stěžovateli
vyplácena. Nelze přitom dovozovat, že „rozhodnutí z jednoho správního řízení vztahující
se k jednomu období“ představovala překážku litispendence, resp. věc rozhodnutou, pro řízení
vedená k jinému období. Předpokládá-li zákon (srov. ustanovení §44 zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů), že při změně skutečností pro nárok
na dávku nebo na její výplatu se o nich znovu rozhoduje, nemůže nastat ani překážka
litispendence, ani překážka věci rozhodnuté, je-li řízení vedeno a v něm rozhodováno
o obdobích, jehož se předchozí či souběžně vedená řízení netýkají. Podle §48 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, je překážkou dalšího řízení
(litispendence) již zahájené řízení o téže věci a z téhož důvodu (k tomu viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2012, č. j. 4 Ads 165/2011 - 151). Překážka věci rozhodnuté
(res iudicata) podle §48 odst. 2 správního řádu vychází z pravidla, že přiznat totéž
právo nebo uložit tutéž povinnost je možné z téhož důvodu a téže osobě pouze jednou.
Jestliže se o dávce rozhoduje od toho kterého konkrétního měsíce, je třeba totožnost řízení
a rozhodnutí vnímat v těchto měsících a obdobích na ně navazujících až do doby dalšího
rozhodnutí. Krajský soud tedy otázku existence překážek litispendence či rei iudicatae posoudil
správně.
[14] Dochází-li častěji ke změně rozhodných skutečností, nelze vyloučit souběžně běžící řízení
o dávkách za různá období. V daném případě bylo rozhodováno o dávce na období od září 2014.
Stěžovatel konstatuje celkem osm rozhodnutí o své dávce doplatku na bydlení za období dvou
let. Je zřejmé, že komplikace způsobené rušením některých rozhodnutí v odvolacím řízení vedly
k nepřehlednosti těchto řízení a že jde o jev nežádoucí. Uvedené se ovšem nijak neprojevilo
na zákonnosti nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Nyní posuzované rozhodnutí žalovaného
a jemu předcházející rozhodnutí bylo vyvoláno změnou v počtu osob, s nimiž stěžovatel užíval
pokoj na ubytovně. Stěžovatel se přitom domnívá, že mu měl být zachován nárok ve výši
přiznané v únoru roku 2014 pro nedostatek právní moci rozhodnutí o nárocích za předchozí
období. Ta však na výpočet nároku nemají žádný vliv. Z uvedeného důvodu nelze stěžovateli
přisvědčit v jeho názoru na legitimní očekávání spočívající v zachování dávky v určité výši
bez ohledu na změnu zákonného způsobu výpočtu dávky či na změny skutečností rozhodných
pro výši dávky. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2822/07 je
tedy zcela nepřípadný. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že jednotlivá správní rozhodnutí
(vyjma těch, která byla vydávána v rámci jednoho a téhož řízení o konkrétní změně od určitého
měsíce) na sebe nenavazují a jedno není podkladem pro další, vyjma uvedení měněné částky,
čímž je bráněno tomu, aby se příjemci dávky nedovolávali dávky podle původního rozhodnutí
a podle nového rozhodnutí, tj. aby nepožadovali dávky podle „obou rozhodnutí“. Správní
rozhodnutí vydané při změně skutečností rozhodných pro výpočet předmětné dávky
proto také nemůže být nicotné; rovněž zde lze přisvědčit argumentaci krajského soudu,
který opírá vysvětlení podmínek nicotnosti rozhodnutí obsažených v §77 správního řádu
o judikaturu správních soudů (viz str. 7 napadeného rozsudku). Stěžovatel v tomto směru netvrdí
nic relevantního, neboť setrvává na stanovisku, že napadené rozhodnutí z důvodu opakovaného
rušení prvostupňového rozhodnutí a vedení dalších správních řízení je zatíženo vadou
litispendence, resp. věci rozhodnuté, to však s ohledem na výše uvedené není pravdou.
I kdyby však předmětné řízení hypoteticky bylo takovou vadou zatíženo, nejednalo by se o vadu,
která by zakládala nicotnost správního rozhodnutí.
[15] Úřad práce a žalovaný ve svých rozhodnutích uvedly konkrétní výpočet dávky včetně
podkladů, které pro něj použily, a krajský soud tento výpočet akceptoval jako zákonný. Stěžovatel
přitom ani netvrdí, že by zákonné podmínky pro daný výpočet nebyly zjištěny správně,
že by výpočet byl v rozporu s některým ustanovením zákona či že by důvod změny spočívající
ve změně počtu společně ubytovaných (nikoliv však společně posuzovaných) osob neodpovídal
skutečnosti. Stěžovatel sice namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces,
ovšem nekonkretizuje porušení procesních pravidel. Namítá-li stěžovatel, že byl poškozen tím,
že jeho bydlení na ubytovně bylo posouzeno jako bydlení v bytě, je zjevné, že nepochopil,
že právě to mu bylo ku prospěchu. Na dávku doplatku na bydlení má totiž podle §33 odst. 1
zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok vlastník či uživatel bytu za tam stanovených podmínek.
Vlastník či uživatel jiného prostoru může tuto dávku získat jen z důvodů hodných zvláštního
zřetele, přičemž, mimo splnění dalších podmínek, je třeba určení, že taková osoba se považuje
za osobu užívající byt. Stěžovatelovy výhrady tedy spočívají v nepochopení podmínek nároku
a samostatnosti vydávaných rozhodnutí. Neobstojí proto ani stěžovatelovy obecné výhrady
nedodržení pravidel dobré správy, porušení obecných právních principů, Ústavy, Listiny
základních práv a svobod a Listiny základních práv Evropské unie, která se navíc
na posuzovanou věc nevztahuje, neboť v ní právo EU uplatňováno nebylo.
[16] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak nelze nárok na náhradu nákladů řízení v případě věci týkající se pomoci v hmotné nouzi –
srov. §60 odst. 2 s. ř. s. – přiznat.
[18] Stěžovateli byl v řízení k jeho zastupování krajským soudem ustanoven advokát,
jeho odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí stát. Tato odměna byla určena za dva
úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (doložená porada s klientem a sepsání kasační stížnosti), ve výši stanovené
podle ustanovení §9 odst. 2 ve spojení s ustanovením §7 bod 3. advokátního tarifu, tj. ve výši
2 000 Kč. Dále byla ustanovenému zástupci přiznána náhrada hotových výdajů za dva úkony
právní služby stanovená podle §13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 600 Kč. Jelikož ustanovený
advokát doložil, že je plátcem DPH, zvyšuje se náhrada nákladů o částku této daně, tj. o 546 Kč.
Celkem má tedy ustanovený zástupce stěžovatele právo na odměnu a náhradu hotových výdajů
ve výši 3 146 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu