ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.253.2017:33
sp. zn. 6 Afs 253/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: REALTON s.r.o.,
se sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2015,
č. j. 3966/15/5100-31461-701836, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2017, č. j. 15 Af 29/2015 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2017, č. j. 15 Af 29/2015 - 52 (dále „napadený rozsudek“),
jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2015,
č. j. 3966/15/5100-31461-701836 (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Finančního úřadu pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2014,
č. j. 1807852/14/2501-24401-506568, kterým byla podle zákonného opatření Senátu
č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „opatření o dani z nabytí“), vyměřena
žalobci záloha na daň z nabytí nemovitých věcí ve výši 4 200 Kč a daň z nabytí nemovitých věcí
ve výši 14 808 Kč. Z obsahu daňového spisu žalovaný zjistil, že žalobce uzavřel kupní smlouvu,
na jejímž základě nabyl vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve smlouvě ze dne
20. 1. 2014, a to za kupní cenu ve výši 105 000 Kč. Převedena byla bytová jednotka č. 176/10
v budově č.p. 176, 177 stojící na pozemcích p. č. 223 a p. č. 318/7, a spoluvlastnický podíl
na společných částech budovy a na pozemcích ve výši 627/28360. Právní účinky vkladu práva
vznikly dnem 22. 1. 2014. Smluvní strany se podle §1 odst. 1 písm. a) zákonného opatření o dani
z nabytí nemovitých věcí dohodly, že poplatníkem daně je kupující. Poplatník podal dne
6. 5. 2014 pouze přílohy k daňovému přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí; podal přílohu č. 1,
dvě přílohy č. 2 k určení směrné hodnoty u pozemků, a dále přílohu č. 2A k určení směrné
hodnoty u bytu. Dne 24. 7. 2014 podal poplatník daňové přiznání k dani z nabytí nemovitých
věcí. Vzhledem k tomu, že si poplatník zvolil k určení srovnávací daňové hodnoty směrnou
hodnotu, postupoval správce daně v souladu s opatřením o dani z nabytí a tímto daňovým
přiznáním. Jelikož byla směrná hodnota určena v celkové výši 493 570 Kč, byla základem daně
z nabytí nemovitých věcí v daném případě srovnávací daňová hodnota, což je částka odpovídající
75% směrné hodnoty, tj. částka ve výši 370 200 Kč. Žalovaný měl za to, že opatření o dani
z nabytí bylo přijato v souladu s Ústavou (konkrétně čl. 33 Ústavy), tudíž je platným právním
předpisem, na jehož základě je možné daň z nabytí nemovitých věcí vyměřit. Žalovaný
nesouhlasil s tvrzením žalobce, že prováděcí předpis – vyhláška č. 419/2013 Sb. – je nezákonná.
Vyšel z toho, že smyslem přijetí opatření o dani z nabytí a této vyhlášky bylo snížení výdajů
poplatníků za zpracování znaleckých posudků; v takovém případě si může poplatník zvolit
ocenění tzv. směrnou hodnotou, která vychází z cen obdobných nemovitých věcí v daném místě
ve srovnatelném časovém období. Vyhláška je obecný předpis, který má stanovit tržní cenu
pro každou jednotlivou nemovitou věc, tudíž nelze dovozovat, že by měla za cíl znevýhodnit
nejchudší vrstvu obyvatel. Poplatníkovi totiž zůstává možnost volby pro stanovení srovnávací
daňové hodnoty odvozené od ceny zjištěné znalcem. Žalovaný uznal, že informace daňové
správy slouží k upřesnění směrné hodnoty, nemusí však zohlednit všechny okolnosti; je tudíž
na zvážení a rozhodnutí poplatníka, jaký způsob ocenění nemovitých věcí zvolí. Jak ostatně
vyplývá z obsahu spisového materiálu, byl žalobce neformálně telefonicky upozorněn
na skutečnost, že v daném případě by bylo vhodnější pro účely stanovení srovnávací daňové
hodnoty použít znalecký posudek.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 9. 4. 2015 ke krajskému soudu,
v níž namítal, že způsob výměry daně z nabytí nemovitých věcí stanovuje zákonné opatření
Senátu, které však není možné považovat za rovnocenné zákonu. Poukazoval na to, že pokud
původní návrh předmětné právní úpravy Senát zamítl, přičemž v mezidobí došlo k rozpuštění
Poslanecké sněmovny, neměl být vymyšlen „náhradní plán“ v podobě přijetí předmětného
zákonného opatření. Senát totiž měl původní návrh přijmout, a poté, až se ustaví nová
Poslanecká sněmovna, uplatnit pozměňovací návrh v otázkách odlišného politického názoru.
Ex post schválení Poslaneckou sněmovnou podle žalobce neznamená, že se jedná o pramen
práva rovnocenný zákonu. K vyměření daně z nabytí nemovitých věcí došlo navíc na základě
podzákonného předpisu, který je rovněž protiústavní. Nesouhlasil nadto s tím, že vyhláška
u krajského města s 95 000 obyvateli nerozlišuje oproti jiným větším městům žádné části,
v nichž by zohlednila různou hodnotu tam stojících nemovitých věcí. Došlo tedy k paradoxní
situaci, kdy jsou sobě na roveň z hlediska ceny postaveny nemovitosti v samém centru
a nemovitosti na periferii a v sociálně vyloučených oblastech, jako je tomu v projednávané věci.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku popsal postup správce daně v dané
věci, zejm. s ohledem na určení srovnávací daňové hodnoty pomocí směrné hodnoty. Soud
nesouhlasil s žalobcem, že by opatření o dani z nabytí bylo protiústavní s ohledem na způsob
jeho přijetí. Podle čl. 33 Ústavy totiž může Senát v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny
přijmout zákonné opatření ve věcech, které nesnesou odkladu, přičemž následně musí dojít
ke schválení takového opatření Poslaneckou sněmovnou. Soud měl za to, že všechny podmínky
stanovené tímto článkem Ústavy pro platnost tohoto předpisu byly splněny; ostatně samotný
žalobce v žalobě popisoval, že v případě nepřijetí takového opatření bylo ohroženo vybírání
transferové daně z důvodu změny soukromého práva. Pokud Senát předchozí návrh příslušné
právní úpravy (sněmovní tisk 1003 a senátní tisk 170) zamítl, využil tím svého ústavního
oprávnění; na tuto situaci pak musela reagovat vláda návrhem zákonného opatření řešící přímo
daň z nabytí nemovitých věcí. Tvrzení, že Senát mohl postupovat jiným způsobem, neznamená,
že absence právní úpravy daně z nabytí nemovitých věcí účinné od 1. 1. 2014 nevyvolávala
nutnost jejího urychleného přijetí. Soud se rovněž neztotožnil s tvrzením žalobce, že vyhláška
č. 419/2013 Sb. je nezákonná, resp. protiústavní. Základem daně je nabývací hodnota snížená
o uznatelný výdaj, přičemž nabývací hodnotou je sjednaná cena, srovnávací daňová hodnota,
zjištěná cena nebo zvláštní cena. Srovnávací daňová hodnota je nabývací hodnotou, je-li vyšší
než sjednaná cena. Srovnávací daňová hodnota se přitom určí buď jako 75% směrné hodnoty
nebo zjištěné ceny; poplatník si přitom může zvolit, zda k určení srovnávací daňové hodnoty
použije směrnou hodnotu nebo zjištěnou cenu. Zavedení směrné hodnoty mělo za cíl snížit
náklady na zhotovení znaleckých posudků. Je-li předmětem nabytí vlastnického práva nemovitá
věc, u které lze směrnou hodnotu určit, zvolí si poplatník v daňovém přiznání, zda chce určit
srovnávací daňovou hodnotu ze zjištěné ceny (pak je nutné doložit znalecký posudek)
nebo ze směrné hodnoty (pak platí zálohu z ceny sjednané a je povinen vyplnit přílohy daňového
přiznání pro výpočet směrné hodnoty); směrnou hodnotu si poplatník sám nevypočítává,
pouze uvádí údaje nezbytné pro její výpočet provedený správcem daně. Žalobce měl podle soudu
na výběr, zda bude daň vypočítávána podle směrné hodnoty, nebo podle zjištěné ceny. Právě
zjištěná cena umožňuje daňovému poplatníku zohlednit konkrétní lokalitu, kde se nemovitost
nachází, přičemž náklady na znalecký posudek jsou uznatelným výdajem. Právní předpis,
kterým je prováděcí vyhláška, nemůže zohlednit všechny aspekty na trhu s nemovitostmi,
tyto aspekty je naopak možné zvážit při využití znaleckého posudku. Soud proto neshledal
nezákonnost prováděcí vyhlášky.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační
stížnost, v níž uvedl, že ji podává z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Trval
na tom, že pokud je předmětné zdanění upraveno zákonným opatřením, které bylo
podle jeho názoru přijato v rozporu s Ústavou, je proto protiústavní. Stěžovatel popsal průběh
legislativního procesu ve vztahu k původnímu návrhu a k následnému zákonnému opatření. Měl
za to, že nebyla splněna podmínka čl. 33 Ústavy v podobě přijímání opatření ve věcech,
které nesnesou odkladu, neboť tento postup měl nastoupit teprve tehdy, pokud nebylo možno
zvolit jiný postup. Senát totiž namísto zamítnutí původní právní úpravy mohl postupovat jinak,
např. mohl zákony přijmout a poté, co by byla ustavena nová Poslanecká sněmovna, uplatnit
pozměňovací návrh v otázkách odlišného politického názoru. Měl tedy za to, že přijetím opatření
Senát překročil své pravomoci. Stěžovatel dále poukazoval na to, že prováděcí vyhláška je
nezákonná z důvodu neústavnosti samotného prováděného předpisu – opatření Senátu.
Nesouhlasil dále s tím, že prováděcí předpis ve vztahu k Ústí nad Labem, coby krajskému městu
s 95 000 obyvateli, oproti jiným městům jej nečlení na menší územní celky, tedy nereflektuje
jednotlivá specifika různých nemovitých věcí. Tato situace zakládá nerovnoměrnost při zdanění,
kdy poměr mezi výší daně vyměřené na základě tzv. směrné hodnoty a skutečnou cenou
nemovitostí je tím vyšší, čím je nemovitost méně lukrativní. Absurdnost situace dokládá
i platební výměr na daň z nemovitých věcí, kde je uplatněn rovněž koeficient platný pro celé
území města. Stěžovatel na závěr své kasační stížnosti popsal způsob, jakými způsoby se stanoví
daň – dokazováním, pomůckami nebo sjednáním daně. V jeho případě bylo postupováno
procesně vadným způsobem, neboť řádně splnil svou povinnost tvrzení a důkazní. Nikdy
nesouhlasil s tím, aby došlo k určení srovnávací daňové hodnoty směrnou hodnotou za použití
pomůcek. Pokud byla kupní cena nižší než obvyklá, měl se doložit znalecký posudek,
který však může být nahrazen doklady, které dosvědčují skutečnost, že kupní cena je cenou
obvyklou.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 14. 9. 2017 uvedl, že krajský soud rozhodl
zcela v souladu se zákonem. Rozporoval argumentaci, že stěžovatel nikdy nesouhlasil s použitím
směrné hodnoty. K námitkám stěžovatele ohledně porušení právních předpisů o dokazování
uvedl, že ty jsou nepřípustné, neboť nebyly včas uplatněny v žalobním řízení. Pouze nad rámec
tohoto konstatování vysvětlil, že opatření o dani z nabytí upravuje zvláštní pravidla pro určení
základu daně a samotné daňové povinnosti, kdy jejich fakultativní určení pomocí směrné hodnoty
má za účel právě poskytnout alternativu k nákladnému dokazování pomocí znaleckého zkoumání
ceny obvyklé předmětných nemovitých věcí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského
soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil, že by
napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního
soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130. V tomto směru Nejvyšší správní soud uvádí to,
že stěžovatel tento důvod ve své kasační stížnosti pouze tvrdí, ničeho bližšího k němu
však neuvádí, přičemž výslovně fakticky pouze hovoří pouze o tom, že soud nedostatečně
projednal žalobní body. Takové pochybení Nejvyšší správní soud nezjistil, neboť rozsudek
krajského soudu řádně reaguje na všechny žalobní body uplatněné v souladu s ustanovením §71
odst. 2 věta třetí s. ř. s., což ostatně potvrzuje i samotný stěžovatel tím, že proti závěrům
krajského soudu obsáhle brojí. To, zda závěry krajského soudu jsou správné, však již představuje
naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud
proto konstatuje, že napadený rozsudek je plně přezkoumatelný.
[10] Ve vztahu k naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvádí
Nejvyšší správní soud následující:
[11] Podle čl. 33 Ústavy platí:
(1) Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření ve věcech,
které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona.
(2) Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného
účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10.
(3) Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda.
(4) Zákonné opatření Senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky a předseda vlády; vyhlašuje se stejně
jako zákony.
(5) Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je
Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti.
[12] Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele stran neústavnosti přijetí opatření o dani
z nabytí uvádí, že pravomocí přezkoumávat zákonné předpisy, jehož sílu má i zákonné opatření
(srov. Sládeček, V., Mikule, V./Suchánek, R., Syllová, J.: Ústava České republiky. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 368 – 376, odst. 4 a 5) disponuje pouze Ústavní soud,
a to podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Nejvyšší správní soud je pouze oprávněn věc předložit
Ústavnímu soudu, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,
je v rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud má v projednávané věci za to,
že argumentace předložená stěžovatelem ústavnost předmětného zákonného opatření
nezpochybňuje a že není důvod k předložení věci Ústavnímu soudu. Stěžovatel
totiž nezpochybňuje, že v době přijímání opatření o dani z nabytí zde existovaly okolnosti
odůvodňující zvolený postup, neboť se zcela zjevně jednalo o věc nesnesoucí odkladu,
jelikož hrozilo, že po 1. 1. 2014 nebude veřejnoprávní předpis regulující transferovou daň
kompatibilní s příslušnou soukromoprávní úpravou obsaženou zejm. v zákoně č. 89/2012,
občanský zákoník, který podstatným způsobem změnil náhled na to, co je nemovitou věcí.
[13] Stěžovatel v tomto směru namítá pouze to, že Senát neměl původní návrh příslušného
zákona zamítnout, tj. že jeho předchozí nesouhlas nemůže odůvodnit následný postup dle čl. 33
Ústavy v podobě přijetí zákonného opatření. Nejvyšší správní soud k tomu pouze uvádí,
že skutečnost, že Senát využil své ústavní pravomoci a zamítl návrh příslušného zákona, nemůže
být důvodem pro to, aby byla vyloučena možnost přijímání zákonných opatření. Ústava naopak
zjevně počítá s tím, aby v době rozpuštění Poslanecké sněmovny, k čemuž došlo v roce 2013
(srov. rozhodnutí Prezidenta republiky ze dne 28. 8. 2013, publikované ve Sbírce zákonů pod
č. 265/2013 Sb.), byla zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a které by vyžadovaly
jinak přijetí zákona, přijímána. Jestliže Senát postupoval v souladu s Ústavou, nelze na základě
tohoto postupu vyloučit naplnění podmínek pro jiný postup předvídaný Ústavou,
protože v takovém případě by de facto byl Senát „sankcionován“ za výkon svých pravomocí
v podobě nemožnosti vydat zákonné opatření v souladu s čl. 33 Ústavy, ačkoli by byly všechny
tam uvedené podmínky splněny.
[14] K výtkám stěžovatele stran prováděcího předpisu Nejvyšší správní soud uvádí,
že jelikož neshledal důvod pro předložení opatření o dani z nabytí k Ústavnímu soudu
pro jeho protiústavnost, neshledal ani důvod k pochybnostem ohledně zákonnosti této prováděcí
úpravy. Pokud stěžovatel brojí proti tomu, že prováděcí předpis nediferencuje a území města Ústí
nad Labem dále nerozděluje na další části, ve vztahu k nimž by určil jinou základní cenu za m
2
,
musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že stěžovatel brojí proti samé podstatě právního
předpisu, kterým je jeho obecnost. Právní předpis nemůže řešit do detailu všechny jednotlivosti
a rozdíly, a to zejm. při stanovení směrné hodnoty nemovitých věcí nacházejících se na území
celé České republiky. Zákonodárce se stanovením směrné hodnoty snažil osvobodit daňové
poplatníky od dokládání znaleckých posudků podle předchozí právní úpravy daně z převodu
nemovitostí (srov. ustanovení §21 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací
a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů), neboť bylo shledáno, že kupní cena
se v jednotlivých oblastech ve vztahu ke srovnatelným nemovitým věcem pohybuje obvykle
v určitém rozmezí, kterou lze zakotvit do právního předpisu. Za účelem zajištění zohlednění
určitého „rozptylu“ cenové hladiny v dané oblasti bylo dále v opatření o dani z nabytí
rovněž stanoveno, že nabývací hodnota, která tvoří základ daně, je v případě srovnávací daňové
hodnoty částka odpovídající 75% směrné hodnoty.
[15] Jelikož si byl zákonodárce vědom toho, že směrná hodnota stanovená kogentně předpisem
nemusí zohlednit všechny okolnosti daného případu (např. zchátralost nemovité věci), umožnil,
aby daňový poplatník zvolil stanovení srovnávací daňové hodnoty pomocí zjištěné ceny,
tj. na základě znaleckého posudku, jehož prostřednictvím mohla být zjištěna nižší srovnávací
hodnota než v případě využití směrné hodnoty. Tento postup vyplývá přímo z opatření o dani
z nabytí, stěžovatel na něj byl ostatně v průběhu daňového řízení výslovně ze strany správce daně
(což Nejvyšší správní soud kvituje) upozorněn. Pokud přesto setrval na stanovisku, že nebude
uplatňovat k určení srovnávací daňové hodnoty zjištěnou cenu a že nedodá znalecký posudek,
přičemž náklad za něj by byl uznatelným výdajem podle ustanovení §24 a §10 opatření o dani
z nabytí, přes výslovné poučení ze strany správce daně o pravděpodobné ekonomické
nevýhodnosti takového postupu, nelze než klást toto k tíži stěžovatele. Nelze tedy dovozovat
daňovou nerovnost a nerovné zdanění nízko příjmových osob, neboť stěžovatel o své vlastní vůli
přes výslovné poučení ze strany správce daně nevyužil zákonné možnosti k tomu, aby byla
zohledněna údajná specifika převáděné nemovité věci. Nadto je nutné poukázat, že stěžovatel
není nízko příjmovou osobou nacházející se v nepříznivé sociální situaci, neboť je právnickou
osobou; stěžovatel tedy argumentuje něčím, co na nějž z povahy věci nedopadá.
[16] Jestliže stěžovatel dovozuje, že došlo k porušení způsobu stanovení daně, musí Nejvyšší
správní soud konstatovat, že tato argumentace je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s., neboť stěžovatel touto argumentací uplatňuje zcela jiné důvody, než které uplatnil v řízení
před krajským soudem. Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná,
opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[17] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu další
skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně toho, že došlo k porušení způsobu
stanovení daně. Tuto argumentaci stěžovatel uvedl až po uplynutí lhůty k rozšíření
žalobních bodů a následně v kasační stížnosti, což je v rozporu s ustanovením §104 odst. 4
s. ř. s., které ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu zakotvuje
koncentraci řízení před krajskými soudy, tj. stěžovatel měl veškerou svou argumentaci dokládající
podle jeho názoru nezákonnost a nesprávnost napadeného rozhodnutí uvést již v řízení
před krajským soudem ve lhůtě podle ustanovení 72 s. ř. s.
[18] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu