ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.93.2018:49
sp. zn. 6 Afs 93/2018 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Ing. J. H., zastoupen JUDr.
Zuzanou Novotnou, advokátkou, sídlem Komenského 312/3, 787 01 Šumperk, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2016, č. j. 4752/16/5300-21444-705194, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 25. 1. 2018, č. j. 65 Af 30/2016 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se za mí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Osmi rozhodnutími – dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Olomoucký
kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 4. 2015 byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období 1., 2. 3. a 4. čtvrtletí let 2011 a 2012 a byla mu uložena povinnost uhradit
penále z doměřené daně. Správce daně měl pochybnosti o tom, zda byly splněny podmínky
pro přiznání nároku na odpočet daně ve smyslu §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, které se stěžovateli v průběhu daňové kontroly nepodařilo rozptýlit.
[2] Rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016, č. j. 4752/16/5300-21444-705194 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům a potvrdil je.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě –
pobočce v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 25. 1. 2018,
č. j. 65 Af 30/2016 - 52 (dále jen „napadený rozsudek“). Neshledal důvodnými námitky týkající se
porušení zásad daňového řízení, provádění dokazování a hodnocení důkazů (skutkových závěrů
správních orgánů), možnosti žalobce náležitě se vyjadřovat k pochybnostem správce daně
a zjištěným skutečnostem, ani námitku zpochybňující způsob stanovení daně dokazováním,
když podle žalobce měla být daň stanovena za použití pomůcek.
II. Kasační stížnost
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu
kasační stížností, kterou opírá dle svých slov o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
a navrhuje zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil.
[5] Stěžovatel obdobně jako v žalobě namítá a) porušení zásad uvedených v §1 odst. 2 a 8
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“); b) odvolává se na vyjádření R. A.; c) zpochybňuje nekontaktnost a nevěrohodnost svých
dodavatelů; d) nesouhlasí s hodnocením svědecké výpovědi L. V. a e) cenových rozporů
v dodávkách kluzných vodítek či f) s neprovedením výslechu J. P.; g) rozporuje závěry o časovém
nesouladu v dodávkách zboží, h) o nesouladu ve skladových zásobách, i) o neuskutečnění
úklidových prací pro rozpory faktur s evidencí v knize návštěv, j) jakož také o nesrovnalostech
v údajích o likvidovaném šrotu; k) domnívá se, že správce daně porušil zásadu součinnosti, když
stěžovateli neměl umožnit náležitě se vyjádřit k věci; l) brojí proti zjištěním ohledně koupě brusky
a náhradního dílu do brusky a m) proti způsobu stanovení daně.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného
rozsudku a odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě.
Domnívá se, že pokud stěžovatel nesouhlasí s vypořádáním jeho námitek, neznamená to,
že se nejedná o vypořádání dostatečné, či by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že posouzení skutkových otázek je úlohou především
krajského soudu, který je oproti kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu soudem nalézacím
a je povolán zhodnotit žalované rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových,
o nichž si učiní úsudek sám, nezávisle na skutkových závěrech žalovaného. Intervence ze strany
kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na závažné vady řízení a dokazování
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) či d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 3. 2017 č. j. 6 As 256/2016 – 79).
[10] Krajský soud se velmi podrobně a precizně vypořádal se všemi stěžovatelovými
námitkami. V kasační stížnosti pak stěžovatel na argumentaci krajského soudu nijak konkrétně
nereaguje a pouze opakuje stejná a převážně obecná tvrzení, která uplatnil již v žalobě, s tím,
že jeho výtky nemíří pouze proti žalovanému, ale proti žalovanému a krajskému soudu. Opakuje
též výtky, které byly obsahem kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem
ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 Afs 94/2018 – 52, který se týkal daně z příjmů za rok 2012. Řízení
o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 70). Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje
nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele,
aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí
krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Smyslem soudního
přezkumu není opakovat již jednou vyřčené, proto Nejvyšší správní soud odkazuje
na odůvodnění napadeného rozsudku, které poskytuje dostatečnou odpověď na kasační námitky
stěžovatele.
[11] Jak již bylo zmíněno, rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 Afs 94/2018 – 52, zamítl
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele ve věci doměření daně z příjmu fyzických osob
za zdaňovací období roku 2012 (dále jen „rozsudek k dani z příjmu“). V ní byly obsaženy zcela
totožné námitky jako v nyní posuzované kasační stížnosti [vyjma námitky shrnuté shora
pod písm. b), jejíž podstatou je však nesouhlas s přetrvávajícími pochybnostmi ohledně
neuznaných dodávek, není proto třeba se jí zvlášť zabývat] a věc měla, alespoň pokud jde
o zdaňovací období roku 2012, stejný skutkový základ. Proto v podrobnostech ohledně
skutkového stavu a obsahu kasační stížnosti odkazuje Nejvyšší správní soud na své rozhodnutí
ve věci daně z příjmu stěžovatele. Byť se v odkazovaném rozsudku jedná o daň z příjmu
fyzických osob, konkrétně o neuznání nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů, podstata sporu je stejná. Závěry v něm vyslovené jsou proto plně aplikovatelné i
[12] v nyní posuzovaném případě. Ke zdaňovacímu období roku 2011 pak stěžovatel
v kasační stížnosti neuvádí nic konkrétního.
[13] Jak krajský soud v napadeném rozsudku, tak Nejvyšší správní soud v rozsudku k dani
z příjmu zhodnotily, že správce daně předestřel a prokázal dostatečné pochybnosti ohledně
uskutečnění zdanitelného plnění, čímž se aktivovalo důkazní břemeno na stěžovatele, který měl
prokázat, že plnění se uskutečnilo tak, jak deklaroval v daňových dokladech. Stěžovatel
však své důkazní břemeno neunesl, proto mu nemohl být nárok na odpočet daně uznán
(resp. výdaje na dosahování, zajišťování a udržování zdanitelných příjmů ve věci daně z příjmu,
což bylo předmětem jeho kasační stížnosti, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem
č. j. 6 Afs 94/2018 – 52). Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje a neshledal důvody
se od nich jakkoliv odchýlit. V hodnocení důkazů žalovaným ani krajským soudem neshledal
žádná pochybení.
[14] Stejně tak nejsou důvodné námitky o porušení zásad daňového řízení či nesprávném
způsobu stanovení daně, když podle stěžovatele daň neměla být stanovena dokazováním,
ale za použití pomůcek. Zde Nejvyšší správní soud opět plně odkazuje na rozsudek k dani
z příjmu za rok 2012, zejména body [37] a [40], v nichž se již s argumentací stěžovatele vypořádal.
Krom toho, souvislost této argumentace s neuznáním tvrzeného nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2011 a 2012 není nijak zřejmá.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu