ECLI:CZ:NSS:2018:6.AFS.95.2018:22
sp. zn. 6 Afs 95/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: PS Slovácko,
spol. s r. o., se sídlem Náměstí Svobody 360, Kunovice, zastoupena JUDr. Vítem Buršou,
advokátem, se sídlem Růžová 1254, Uherské Hradiště, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 1. 2016, č. j. 1404/16/5200-11435-711892, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018, č. j. 31 Af 23/2016 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 28. 2. 2018, č. j. 31 Af 23/2016 – 39 (dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2016, č. j. 1404/16/5200-11435-711892
(dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo na základě odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí
Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územní pracoviště v Uherském Hradišti ze dne 10. 6. 2015,
č. j. 1264707/15/3309-51523-700447, kterým byla žalobkyni za zdaňovací období roku 2012
doměřena daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 164 920 Kč a jímž bylo žalobkyni
předepsáno penále ve výši 32 984 Kč. Toto rozhodnutí bylo změněno tak, že došlo ke změně
citace daňového řádu, na jejichž základě došlo k doměření předmětné daňové povinnosti.
[3] Žalovaný popsal, že u žalobkyně byla dne 31. 3. 2014 zahájena daňová kontrola,
která se mj. týkala daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012. Ze zprávy
o daňové kontrole vyplývá, že správce daně zvýšil základ daně z příjmů právnických osob
ve smyslu ustanovení §23 odst. 3 písm. a) bod 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), o částku ve výši 867 693 Kč
z důvodu porušení ustanovení §24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů. Žalobkyně
zahrnula do daňově uznatelných nákladů částku ve výši 867 693 Kč, jež proúčtovala dle vnitřního
účetního dokladu č. 57/U/1212 dne 31. 12. 2012 s textem: „úroky z půjčky“ na stranu MD účtu
56200 – „Úroky bankovní, finanční výpomoci“ souvztažně na stranu D účtu 37900 – „jiné
závazky“. K tomuto dokladu doložila listinu „Vyúčtování úroků z finanční výpomoci
ing. L. Měšťánka společnosti PS Slovácko, spol. s. r. o. za rok 2012“ a „Smlouvu o půjčce“
uzavřenou dne 3. 1. 2012 mezi Ing. Liborem Měšťánkem jako věřitelem (který je současně
jediným jednatelem a společníkem žalobkyně) a žalobkyní jako dlužníkem. Dle smlouvy o půjčce
ze dne 3. 1. 2012 se smluvní strany dohodly, že půjčka - finanční výpomoc do výše
2 400 0000 Kč bude dlužníkovi poskytnuta s úrokem 4 % p.a., a to v termínu po vzájemné
dohodě po podpisu smlouvy. Jelikož byl věřitelem v daném případě poplatník uvedený
v ustanovení §2 zákona o daních z příjmů, tj. fyzická osoba, která nevede účetnictví, prověřoval
správce daně dále úhradu výše specifikovaných úroků z půjčky, neboť v případě, kdy věřitelem
je poplatník uvedený v citovaném ustanovení zákona o daních z příjmů, který nevede účetnictví,
jsou dle ustanovení §24 odst. 2 písm. zi) téhož předpisu daňově uznatelnými výdaji (náklady)
mimo jiné úroky z půjček a úroky z úvěrů, pokud byly zaplaceny. Žalobkyně úhradu úroků
z půjčky dokládala „Dohodou o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků“ uzavřenou ke dni
31. 12. 2012 mezi ní a Ing. Liborem Měšťánkem, přičemž předmětem zápočtu byla pohledávka
žalobkyně za Ing. L. Mešťánkem z titulu půjčky, resp. nároku na půjčku ve výši 867 693 Kč
dle Smlouvy o půjčce ze dne 31. 12. 2012 a závazek žalobkyně vůči téže osobě z titulu
neuhrazených úroků z půjčky ve výši 867 693 Kč. Správce daně vysvětlil, že smlouva o půjčce
podle ustanovení §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „občanský zákoník“), má reálnou povahu, vznik půjčky předpokládá nejen dohodu
smluvních stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi; o této půjčce mělo být
rovněž účtována v okamžiku skutečného přijetí finančních výpomoci (peněžních prostředků).
Nebylo přitom prokázáno, že by k faktickému poskytnutí finanční výpomoci došlo. Správce daně
proto Dohodu o vzájemném započtení pohledávek nepokládal za důkaz osvědčující úhradu
úroků z půjčky, tudíž nebyly splněny podmínky pro uznatelnost nákladů podle ustanovení §24
odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů. Žalovaný k věci doplnil, že započtení je zákonem
upraveným způsobem zániku vzájemných pohledávek a závazků, avšak k započtení nemohlo
dojít, neboť zde nebyla existující pohledávka žalobkyně za Ing. Liborem Měšťánkem z titulu
tzv. nároku na půjčku, neboť ke vzniku smlouvy o půjčce dojde tedy, až jsou předmětné peněžní
prostředky poskytnuty, což však nebylo žalobkyní prokázáno. Změnu výroku prvostupňového
rozhodnutí žalovaný odůvodnil tím, že správce daně nesprávně citoval ustanovení daňového
řádu, na jejichž základě doměřil předmětnou daň.
[4] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 14. 3. 2016,
v níž namítala, že byly splněny všechny podmínky pro uznatelnost výdaje dle ustanovení §24
odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů, neboť finanční orgány dospěly k účelovému závěru,
že zde nebyla pohledávka ze smlouvy o půjčce z prosince 2012. To, že předmětnou částku
jako úrok z předchozí půjčky vyplatila, vyplývá dle žalobkyně z jejího účetnictví. Rovněž pan
Ing. L. Mešťánek tuto částku uvedl jako příjem ve svém daňovém přiznání za rok 2012.
Žalobkyně trvala na tom, že Ing. L. Měšťánek jí poskytl půjčku ve výši 867 693 Kč
a že žalobkyně mu zaplatila úroky z předchozí půjčky ve stejné výši, tj. žalobkyně si půjčila další
peníze od svého věřitele, aby mu uhradila předchozí úroky z prodlení. Aby nemuselo docházet
3
ke složitému zaúčtování a dokladování, byla uzavřena dohoda o zápočtu pohledávek,
což považovala žalobkyně za přípustné. Zpochybněním tohoto zápočtu nemůže dojít k popření
toho, že došlo ze strany žalobkyně k úhradě jejího závazku.
[5] Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zaměřil na posouzení toho,
zda ze smlouvy o půjčce ze dne 31. 12. 2012 vyplývá pohledávka žalobkyně na půjčku
vůči Ing. Měšťánkovi, kterou by následně žalobkyně mohla započíst v dohodě o vzájemném
zápočtu pohledávek a závazků ze dne 31. 12. 2012, čímž by došlo k uhrazení pohledávky
žalobkyně vůči panu Měšťánkovi z titulu úroků z půjčky, v důsledku čehož by si mohla ponížit
svůj základ daně z příjmů právnických osob. Soud se přitom posuzoval znaky smlouvy o půjčce
dle občanského zákoníku. V souladu s odbornou literaturou a relevantní judikaturu
přitom konstatoval, že smlouva o půjčce má reálnou povahu, tudíž dlužníkovi vzniká závazek
vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a stejně tak i tomu odpovídající právo věřitele požadovat
vrácení půjčky, až předáním předmětu půjčky. V posuzované věci žalobkyně neprokázala,
že by došlo na základě smlouvy ze dne 31. 12. 2012 k jakémukoli plnění ze strany věřitele,
tudíž nedošlo ke vzniku příslušných práv a povinností z této smlouvy. V důsledku neexistující
pohledávky z této smlouvy pak žalobkyně nemohla uzavřít týž den ani dohodu o vzájemném
zápočtu pohledávek a závazků, tudíž ani nedošlo k úhradě úroků z půjčky ve výši 867 693 Kč.
Zúčtování předmětných účetních případů v účetnictví reálně neprokazuje skutečné uhrazení
závazku. Ostatně samotná žalobkyně uznává, že k reálné úhradě úroků nedošlo, neboť si musela
k „úhradě“ těchto úroků opětovně půjčit. Na dané věci rovněž ničeho nemění,
že Ing. L. Měšťánek předmětnou částku přiznává ve svém daňovém přiznání a daní ji.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
ze dne 20. 3. 2018, v níž uváděla, že ji podala z důvodů dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Měla za to, že krajský soud nesprávně zaměřil svoji pozornost na půjčku ze dne 31. 12. 2012,
aniž by se někdo zabýval tím, zda byly splněny podmínky pro postup dle ustanovení §24 odst. 2
písm. zi) zákona o daních z příjmů. Soud se přitom nevypořádal s argumentací, že došlo
k řádnému zaúčtování celé transakce. Za nesprávné označil i závěr soudu, že zdanění předmětné
částky jako vyplacených úroků Ing. L. Měšťánkem neprokazuje poskytnutí půjčky. Krajský soud
tedy podle stěžovatelky nesprávně uchopil žalobní argumentaci. Stěžovatelka považovala rovněž
za nepřezkoumatelný závěr soudu, že její argumentace stran porušení základních zásad daňového
řízení byla obecná. K věci samé uvedla, že správě daně měl vycházet ze skutečného obsahu
právního jednání a měl hodnotit důkazy ve vzájemných souvislostech. Za stěžejní považovala
své účetnictví, z něhož vyplývá, že došlo k uhrazení úroků, a příslušné dokumenty, v nichž strany
projevily příslušnou vůli ohledně placení úroků. Tomu odpovídá i daňové přiznání pana
Ing. L. Měšťánka, který přijeté úroky řádně zdanil. Stěžovatelka proto nesouhlasí s tím,
že nemohlo dojít k započtení z důvodu neexistence příslušné pohledávky ze smlouvy o půjčce
z 31. 12. 2012. Nadto stěžovatelka uváděla, že materiálně se jedná o smlouvu o úvěru, což mělo
být ze strany soudu náležitě zváženo, neboť pak by bylo zjevné, že zde vznikla řádná pohledávka
stěžovatelky, která by byla způsobilá započtení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 24. 5. 2018 uvedl, že věc byla sice
primárně řešena pohledem, zda stěžovatelce vznikla pohledávka, kterou by mohla započíst,
to však nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozsudku. Stěžovatelka se sice skutečně
ve své žalobě dovolávala základních zásad správy daní, avšak tuto argumentaci blíže nerozvedla.
Žalovaný setrval na stanovisku, že samotné zaúčtování předmětných účetních případů nemůže
prokázat skutečné uhrazení závazku stěžovatelkou a poskytnutí půjčky stěžovatelce ze strany
Ing. L. Měšťánka. Pokud stěžovatelka tvrdí, že se materiálně jednalo o smlouvu o úvěru, měl
za to, že se jedná o nepřípustnou novou argumentaci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou
v ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil,
že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního
soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130.
[11] Naplnění tohoto kasačního důvodu stěžovatelka dovozuje z toho, že se krajský soud
nedostatečně zabýval její argumentací ohledně porušení základních zásad správy daní.
K tomu Nejvyšší správní soud musí uvést, že žádné takové pochybení nezjistil – krajský soud
žalobní námitky posoudil a vypořádal se s nimi – ve vztahu k námitce stěžovatelky stran porušení
základních zásad správy daní Nejvyšší správní soud odkazuje na odst. 33 napadeného rozsudku,
v němž se krajský soud touto námitkou výslovně s ohledem na jím uvedené závěry zabýval.
To, že dospěl k závěru, že finanční orgány postupovaly správně, nezakládá, že by jeho rozsudek
byl nepřezkoumatelný; z práva na spravedlivý proces a práva na řádné odůvodnění rozhodnutí
totiž neplyne, že soud musí žalobní argumentaci a žalobě samotné vyhovět.
[12] Krajský soud se žalobními důvody stěžovatelky zabýval, což Nejvyššímu správnímu
soudu mj. vyplývá i z toho, že proti jeho závěrům stěžovatelka věcně brojí. Fakt, že krajský
nevyhověl stěžovatelčině argumentaci, neznamená, že by napadený rozsudek byl
nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že není povinností krajského soudu
reagovat na každou dílčí námitku, ale že musí reagovat na základní klíčovou argumentaci
(srov. odstavec 51 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18),
kterou v projednávané věci bylo tvrzení, že byly splněny hmotněprávní podmínky
pro uznatelnost výdaje dle ustanovení §24 odst. 2 písm. zi) zákona o dani z příjmů,
přičemž na tento žalobní bod krajský soud dostatečně reagoval. Posouzení, zda závěry krajského
soudu jsou zákonné a správné, potom představuje naplnění kasačních důvodů dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud proto neshledal, že by byl naplněn kasační důvod dle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K věci samé a naplnění kasačních důvodů dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. uvádí následující:
5
[14] Z obsahu daňového spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka uzavřela
dne 3. 1. 2012 smlouvu o půjčce s Ing. L. Měšťánkem, jejímž předmětem byla finanční výpomoc
do výše 24 000 000 Kč s úrokem ve výši 4 % p. a. Úhradu úroků z půjčky stěžovatelka
dokládala dohodou o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků ze dne 31. 12. 2012
mezi ní a Ing. L. Měšťánkem, přičemž předmětem této dohody byla pohledávka stěžovatelky
za Ing. L. Měšťánkem z titulu půjčky, resp. nároku na půjčku ve výši 867 693 Kč dle smlouvy
o půjčce ze dne 31. 12. 2012 a závazek stěžovatelky vůči Ing. L. Měšťánkovi z titulu
neuhrazených úroků z půjčky ve výši 867 693 Kč.
[15] Nejvyšší správní soud souhlasí s postupem finančních orgánů a krajského soudu,
jež svou pozornost zaměřily nejen na účetnictví stěžovatelky a na to, jak ona sama celý případ
ve svém účetnictví zaúčtovala, ale na to, jestli skutečnosti zanesené v účetnictví odpovídají realitě,
tj. jestli svá daňová tvrzení dostatečně prokázala a jestli s ohledem na příslušná ustanovení
hmotného práva byly splněny podmínky pro závěr, že došlo k uhrazení předmětného úroku
z předchozí smlouvy o půjčce. Nejvyšší správní soud přitom v tomto směru odkazuje
na svou setrvalou judikaturu, podle níž je to daňový subjekt (tj. v projednávané věci stěžovatelka),
koho tíží břemeno tvrzení a prvotní důkazní břemeno.
[16] Daňový řád v ustanovení §92 daňového řádu upravuje otázku rozložení břemene tvrzení
a břemene důkazního v zásadě shodně jako dřívější zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“) v ustanovení §31 odst. 8 písm. c) a §31 odst. 9
(k tomu viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2013,
č. j. 5 Afs 65/2012 - 34). Rozložením důkazního břemene dle zákona o správě daní
se již mnohokrát zabýval nejen Nejvyšší správní soud, ale i Ústavní soud (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, a ze dne 1. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 29/05, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007,
č. j. 5 Afs 172/2006 - 115). Z těchto rozhodnutí plyne, že prvotní břemeno tvrzení i břemeno
důkazní leží na daňovém subjektu.
[17] Daňový subjekt unese prvotní důkazní břemeno, pokud předloží správci daně účetnictví,
které splňuje požadavky stanovené zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších
předpisů, zejména pokud jde o jeho správnost, úplnost, průkaznost a srozumitelnost. Současně
je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 5 Afs 24/2010 - 117). Existence účetních
dokladů, tj. příjmových dokladů nebo faktur, totiž zpravidla sama o sobě neprokazuje,
že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. Obdobný názor zastává i Ústavní
soud, podle něhož „důkaz daňovým dokladem je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní
aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být
důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu. Daňový doklad,
který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není
relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně
právního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.“ (usnesení ze dne 29. 9. 2004,
sp. zn. III. ÚS 365/04.)
[18] Doložení účetních dokladů a přiložení příslušných daňových tvrzení proto neumožňuje
bez dalšího dospět k nezpochybnitelnému závěru, že tam uvedené skutečnosti odpovídají realitě
a že skutečně byly vynaloženy příslušné výdaje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015 – 70, bod 23). Nejvyšší správní soud připomíná,
že daňové tvrzení by zásadně mělo vycházet z účetnictví, tudíž odráží tam uvedené skutečnosti –
pokud je účetnictví nesprávné, neúplné, neprůkazné, nesrozumitelné, nemůže být ani daňové
přiznání „správné, úplné, průkazné či srozumitelné“. Samotné daňové tvrzení věřitele
stěžovatelky rovněž nemůže představovat „další důkazní prostředek“, který by měl zlepšit
důkazní situaci daňového subjektu, jak namítá stěžovatelka, pokud takové daňové tvrzení
neodpovídá realitě, resp. je v rozporu právem.
[19] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že v projednávané věci bylo zevrubně
zkoumáno, zda řádně vznikla smlouva o půjčce ze dne 31. 12. 2012, zda na jejím základě vznikla
stěžovatelce příslušná pohledávka a zda takto vzniklá pohledávka mohla být započtena na základě
dohody o započtení z téhož dne. Povahou smlouvy o půjčce dle občanského zákoníku
se Nejvyšší správní soud již zabýval, a to v rozsudku ze dne 23. 2. 2011, č. j. 1 Afs 91/2010 – 45
(byť ve vztahu k zákonu č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších
předpisů), v němž konstatoval, že „K otázce vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o
půjčce lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003,
dostupný na www.nsoud.cz, podle něhož „smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou,
tedy že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření
smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku.“ Rovněž podle odborné literatury je smlouva
o půjčce „reálný kontrakt, který zavazuje obě smluvní strany, aniž by se však jednalo o smlouvu
synallagmatickou. Ačkoliv zákon ponechává na vůli stran způsob sjednání půjčky, je třeba si vždy uvědomit,
že součástí perfekce půjčky je i (současné) předání/odevzdání (tradice) jejího objektu. (…) Snaha dovolávat
se věřitelova plnění z titulu půjčky tak musí být neúspěšná pro absenci existence smlouvy, když její vznik je vázán
na předání.“ (srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha: Linde,
2008. s. 1956; jinak srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II.
2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1853).“
[20] Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedené plně dopadá i na projednávaný případ,
neboť tyto závěry vyplývají z právní úpravy obsažené v občanském zákoníku regulující smlouvu
o půjčce, nikoli z příslušné veřejnoprávní úpravy. V posuzované věci tedy nestačilo, že byla
sepsána a podepsána smlouva o půjčce, ale bylo nutné, aby ze strany věřitele (pana
Ing. L. Měšťánka) došlo k přenechání věcí určených dle druhu (zde peněžních prostředků ve výši
867 693 Kč) dlužníkovi (stěžovatelce). Pokud se tak nestalo, nevznikla smlouva o půjčce
dle ustanovení §657 občanského zákoníku. Stěžovatelce tedy nevznikla žádná pohledávka,
kterou by mohla započíst, neboť pohledávka jako oprávnění nemůže existovat bez závazku
protistrany, resp. bez příslušného právního vztahu. Pokud tento právní vztah v projednávané věci
nevznikl, nevznikla ani pohledávka stěžovatelky.
[21] Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky dovolávající se porušení základních zásad správy
daní musí Nejvyšší správní soud uvést, že stěžovatelka jejím prostřednictvím fakticky namítá,
že nebyla správně posouzena otázka uznatelnosti výdaje dle ustanovení §24 odst. 2 písm. zi)
zákona o daních z příjmů. Pokud však Nejvyšší správní soud seznal, že toto ustanovení nebylo
s ohledem na výše uvedené porušeno, nemá rovněž za to, že by došlo ze strany finančních
orgánů k porušení základních zásad správy daní.
[22] Jestliže stěžovatelka v neposlední řadě dovozuje, že fakticky uzavřela úvěrovou smlouvu
dle ustanovení §497 zákona č. 513/1991, Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obchodní zákoník“), musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že tato argumentace
je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka touto argumentací
uplatňuje zcela jiné důvody, než které uplatnila v řízení před krajským soudem. Podle ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
7
[23] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem
na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení správním
orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu