ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.21.2018:34
sp. zn. 6 As 21/2018 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: J. J., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2016, č. j. KUKHK-25018/DS/2016/SR, v
řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
12. 2017, č. j. 30 A 111/2016 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2017, č. j. 30 A 111/2016 - 37 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2016,
č. j. KUKHK-25018/DS/2016/SR (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Dvůr Králové nad Labem ze dne 21. 6. 2016, č. j. ODP/56146-2016/jal,
kterým byl žalobce uznán ze spáchání správního deliktu dle ustanovení §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“),
kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel osobního motorového vozidla Volkswagen
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť řidič tohoto vozidla překročil dne
14. 5. 2015 v 18:20 hodin na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnice I/37 směr Trutnov,
v úseku platnosti dopravní značky IS 12a – „Obec“ a IS 12b – Konec obce“, při řízení
uvedeného vozidla nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním
předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu
SYDO Traffic Velocity, naměřena rychlost jízdy 67 km/h, po zvážení odchylky měřícího zařízení
tedy byla nejnižší skutečná rychlost 64 km/h, čímž porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu a dopustil se tak jednání naplňujícího znaky přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta
ve výši 1 500 Kč. Žalovaný k otázce provedení ústního jednání citoval příslušnou právní úpravu,
přičemž vysvětlil, že k projednání předmětného správního deliktu zákon neukládá provést ústní
jednání. Důkazní prostředky byly provedeny mimo ústní jednání, o čemž byl žalobce řádně
vyrozuměn. Ostatně judikatura Nejvyššího správního soudu podle žalovaného dospívá k závěru,
že nejsou porušena práva účastníka řízení, pokud dojde k založení listiny do správního spisu
a účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu. K námitce
žalobce, že řízení nemělo být zahájeno, neboť uvedl řidiče předmětného vozidla, konstatoval,
že údajný řidič L. Y. byl předvolán k vysvětlení, avšak písemnost byla vrácena z důvodu,
že adresát je na uvedené adrese neznámý. Správní orgán prvního stupně ověřil u Ministerstva
vnitra pobytový status této osoby, podle kterého poslední údaj o jeho pobytu se vztahoval k datu
27. 9. 2011, kdy opustil Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, jeho aktuální místo pobytu není
známo. Tato osoba nadto obdržela správní vyhoštění. Rovněž podle informací od Policie nemá
tato osoba na území České republiky povolen žádný pobytový status, ani o žádný druh pobytu
nebo víza nemá požádáno. Správní orgán prvního stupně nadto uvedl, že tato osoba je mu známa
z dalších řízení, v nichž je uváděna týmž zástupcem – společností FLEET Control – za účelem
dosáhnout beztrestnosti pro své klienty. Žalovaný proto uzavřel, že správní orgán prvního stupně
učinil všechny myslitelné kroky ke zjištění totožnosti řidiče. Rovněž uvedl, že odpovědnost
za předmětný správní delikt neprekludovala, neboť řízení bylo zahájeno do 2 let ode dne,
kdy se o něm správní orgán dozvěděl.
[3] Proti tomu rozhodnutí podal žalobce žalobu ze dne 29. 9. 2016, v níž namítal, že správní
orgány pochybily, jelikož neučinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku; neměly
spoléhat na jedno neúspěšné doručení. Pokud měl správní orgán o totožnosti řidiče pochybnosti,
měl předvolat k vysvětlení samotného žalobce. Postup správních orgánů proto považoval
za překvapivý; nově ke své argumentaci dokládal smlouvu o výpůjčce pro jím uváděného řidiče.
Jestliže by žalobce uvedl nepravdivý údaj o totožnosti řidiče, mělo s ním být vedeno řízení týkající
se toho, že neznal identitu řidiče, který řídil jeho vozidlo. Měl za to, že správní orgány
mu dostatečně nedoložily své závěry o jejich znalosti předmětného řidiče z jiných řízení.
Zdůraznil, že odpovědnost provozovatele vozidla je subsidiární, tudíž správní orgán se má
nejprve snažit postihnout skutečného přestupce. Správní orgány rovněž porušily jeho procesní
práva, jelikož neprovedly ústní jednání. I kdyby správní orgán seznal, že není nutné nařídit ústní
jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce, o čemž měl být poučen, což se nestalo.
V neposlední řadě žalobce tvrdil, že odpovědnost za předmětný správní delikt je promlčena,
jelikož v mezidobí došlo k promlčení samotného přestupku. Namítal rovněž, že prvostupňový
výrok je neurčitý, neboť nedostatečně specifikuje místo spáchání protiprávního jednání,
jelikož vymezuje úsek o délce přibližně 1,5 km, kde přitom mohla platit jiná úprava maximální
rychlosti. Samotnou právní úpravu zakotvující správní odpovědnost provozovatele motorového
vozidla nadto označil za protiústavní.
[4] V napadeném rozsudku krajský soud popsal obsah správního spisu a příslušnou právní
úpravu zakotvující předmětný správní delikt provozovatele vozidla. Měl za to, že správní orgán
prvního stupně žalobci zaslal řádnou výzvu dle zákona o silničním provozu, na což žalobce
reagoval sdělením, že vozidlo měl řídit L. Y.; tuto osobu se správní orgán snažil zkontaktovat,
avšak neúspěšně, neboť tato osoba je na uvedené adrese neznámá. Soud měl za to, že správní
orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, zvláště když tato osoba je dalšími
provozovateli vozidla v jiných řízení pravidelně označována. Pokud provozovatel k výzvě
správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, je
podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu ustanovení §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu splněna. Postup žalobce označil soud jako obstrukční, jehož skutečným důvodem bylo
správní řízení protahovat a znesnadňovat. Soud dále s ohledem na závěry judikatury Nejvyššího
správního soudu uvedl, že nebylo povinností správního orgánu v dané věci provést ústní jednání,
jelikož to nebylo nezbytné pro uplatnění práv žalobce, neboť se jednalo o skutkově jednoduchý
případ podložený příslušnými doklady a žalobce se mohl k věci vyjadřovat. Soud rovněž
nepřisvědčil námitce žalobce, že mělo dojít k promlčení správního deliktu s ohledem
na promlčení vlastního přestupku, neboť novelizace zákona o silničním provozu provedená
zákonem č. 230/2014 s účinností od 7. 11. 2014 jasně stanovila, že odpovědnost zaniká,
jestliže o něm příslušný orgán nezahájí řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději
však do 4 let ode dne, kdy byl delikt spáchán. Odpovědnost za správní delikt v předmětné věci by
tak zanikla až dne 14. 5. 2019. Místo spáchání deliktu bylo v projednávané věci dostatečně
specifikováno, neboť je vyloučena jeho záměna; s ohledem na okolnosti případu je toto místo
dostatečně konkrétní. Soud na závěr uvedl, že předmětnou právní úpravu zakotvující
odpovědnost provozovatele vozidla nepovažuje za protiústavní, přičemž odkázal na usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
V doplnění, které bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno dne 6. 3. 2018, uvedl, že ji podává
z kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“). Trval na argumentaci, že předmětný
správní delikt není dostatečně identifikován, jelikož není zřejmé, na jakém místě bylo vozidlo
změřeno, tedy na místě, kde platila maximální rychlost 50 km/h. Na věc podle jeho názoru
dopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 17/2017. V projednávané věci
se jedná o týž případ, neboť silnice I/3 prochází obcí Kocbeře od samého centra až k hranici
obce a představuje rovněž delší komunikaci, na níž může platit různá úprava maximálně dovolené
rychlosti. Existují přitom pochyby o této úpravě, když toto správní orgány neřešily. Dále trval
na argumentaci, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla je v rozporu
s ústavním pořádkem; za takové situace přitom měl krajský soud řízení přerušit a vyčkat
rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16, kde se měl touto otázkou zabývat.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky obsažené v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve považuje za nutné vyjádřit k námitce stěžovatele stran
údajné protiústavnosti právní úpravy zakotvující správněprávní odpovědnost provozovatelů
vozidel za jednání řidičů podle ustanovení §125f a násl. silničního zákona. Jde o rozhodnutí
ve věci, jehož vyčkání se stěžovatel v kasační stížnosti dovolával. V mezidobí byla tato věc
Ústavním soudem rozhodnuta a to se závěrem, že Ústavní soud nevyhověl návrhu na zrušení
právní úpravy správněprávní odpovědnosti provozovatele vozidla, neboť dospěl k závěru, že je
v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Nejvyšší správní soud přitom s ohledem
na svoji dosavadní judikaturu (např. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40)
setrvává na tom, že do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16,
nebylo povinností správních soudů přerušovat řízení a vyčkávat na rozhodnutí Ústavního soudu,
neboť i podle jeho názoru byla předmětná právní úprava v souladu s ústavním pořádkem.
Tento názor Nejvyššího správního soudu byl nadto výše citovaným nálezem Ústavního soudu
potvrzen.
[10] K námitkám stěžovatele stran nedostatečného vymezení protiprávního jednání,
kterého se měl řidič vozidla, jehož provozovatelem je stěžovatel, dopustit, musí Nejvyšší správní
soud nejprve odkázat na znění výroku prvostupňového rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán
vinným z předmětného protiprávního jednání. Zde je uvedeno, že „Řidič uvedeného vozidla …
na pozemní komunikaci v obci Kocbeře, silnice I/37 směr Trutnov, okr. Trutnov, v úseku platnosti dopravní
značky IS 12a – „obec“ a IS 12b – „Konec obce“, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou
rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním předpisem…“ K tomu je v odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí uvedeno, že správní orgán vycházel z fotodokumentace, která zadokumentovala vjezd
a odjezd výše uvedeného vozidla, přičemž délka úseku je 1029,3 m. Z tohoto výroku
prvostupňového rozhodnutí, z obsahu jeho odůvodnění a správního spisu vyplývá, že se jednalo
o úsekové měření, tj. že bylo zachyceno místo a čas vjezdu a výjezdu vozidla ze sledovaného
úseku v rámci obce a na základě toho vypočtena jeho rychlost na tomto úseku. Za takové situace
je zjevné, že místem páchání protiprávního jednání byl celý takto vymezený úsek pozemní
komunikace v obci Kocbeře, na silnici I/37, ve směru na Trutnov. Správní orgán rovněž uvedl,
že v tomto místě platila obecná právní úprava, podle které v daném úseku směl jet řidič vozidla
maximálně 50 km/h. Nejvyšší správní soud má za to, že s ohledem na skutečnost, že se jednalo
o úsekové měření v délce přes 1 km, bylo takto provedení vymezení místa spáchání předmětného
protiprávního jednání dostačující a nezaměnitelné, a že správní orgán dostatečně vyhodnotil,
jaká maximální rychlost v předmětném úseku pozemní komunikace platila.
[11] K poukazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 1 As 17/2017 – 28, je nutno uvést, že tam uvedené závěry nelze paušalizovat
a bez zohlednění dílčích skutkových okolností přenášet do jiných řízení, neboť každý skutek
je individuální s rozličnými skutkovými okolnostmi. Nejvyšší správní soud má za to,
že na předmětnou věc přímo dopadá závěr z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 – 53, podle kterého „místo spáchání přestupku bylo specifikováno číslem
silnice, názvem blízké obce, čerpací stanice, směrem jízdy a výší povolené rychlosti v úseku. Nejvyšší správní soud
shodně jako krajský soud považuje takové vymezení za dostatečné a nevidí důvod, proč by za této situace bylo
nutné místo spáchání přestupku vymezit i GPS souřadnicemi. …. V nynější věci městský úřad ve výroku vymezil
místo spáchání přestupku číslem silnice a názvem blízké obce Panenský Týnec, bylo tedy zřejmé, že se jednalo
o silnici první třídy mimo obec, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, což také bylo ve výroku výslovně
uvedeno. ….. Správní orgány dostály i požadavku na vymezení skutku takovým způsobem, aby bylo vyloučeno
nebezpečí záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem)
a současně umožněno posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek. Ve výroku byly totiž
kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas (12 hodin 19 minut) a způsob spáchání
přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným.“ Obdobné
údaje jako v projednávané věci postačovaly k upřesnění místa spáchání protiprávního jednání
i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, který byl
citován krajským soudem v napadeném rozsudku.
[12] Ke stejnému závěru je nutné dospět i v projednávané věci. Správní orgán již ve výroku
prvostupňového rozhodnutí uvedl, že předmětného protiprávního jednání se měl řidič vozidla
dopustit v úseku, kde platí maximální rychlost 50 km/h, přičemž uvedl i konkrétní čas spáchání
tohoto protiprávního jednání. Nepodložená tvrzení stěžovatele uplatněná nadto překvapivě
až v soudním řízení o jiné místní úpravě maximální rychlosti těmito závěry nemohou otřást.
Byť skutečně měřený úsek byl delší oproti případu posuzovanému Nejvyšším správním
soudem ve věci sp. zn. 9 As 291/2015 (v nyní projednávané věci se jednalo o 1029,3 m),
nelze jen na základě této skutečnosti dovodit, že v daném místě platila jiná místní úprava
maximální rychlosti. A to právě s ohledem na velikost obce, která nemá pojmenovány jednotlivé
ulice, a způsob měření, které bylo úsekové a které protínalo celou obec, tudíž se nejednalo
o pouhou nezastavěnou část obce, jak bylo argumentováno v rozsudku Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 1 As 17/2017, kde by mohla platit jiná místní úprava. Nejednalo se o měření
na kraji obce, kde by v případě malého překročení maximálně povolené rychlosti patrně chybělo
naplnění materiálního znaku přestupku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45). V posuzované věci rovněž nešlo o měření směrem
z centra obce k jejímu okraji (jako tomu bylo ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 1 As 17/2017), ale o měření přes území prakticky celé obce.
[13] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
která měla ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu