ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.340.2017:39
sp. zn. 6 As 340/2017 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) Ing. J. H., b) Ing.
H. H., oba zastoupeni Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou, se sídlem Jiráskova 614,
Česká Lípa, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a,
Liberec 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: I.) Česká telekomunikační infrastruktura a.s., se
sídlem Olšanská 2681/6, Praha 3, II.) M. D., III.) R. S., IV.) J. S., o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 1. 2016, č. j. OÚPSŘ 127/2015-330-rozh., v řízení o kasační stížnosti
žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26.
9. 2017, č. j. 59 A 28/2016 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce a) a b) n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Osoby zúčastněné na řízení I.), II.), III.) a IV.) n emaj í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobci a) a b) domáhají zrušení rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 9. 2017, č. j. 59 A 28/2016 - 61
(dále „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 1. 2015 (správně 13. 1. 2016), č. j. OÚPSŘ 127/2015-330-rozh. (dále jen „napadené
rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa
ze dne 20. 3. 2015, č. j. MUCL/18357/2015, kterým bylo podle ustanovení §79 a §92 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen „stavební
zákon“), vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby samoobslužné mycí linky v ul. M. v Č. L.,
včetně přípojky vody, kanalizace, plynu, elektro, přeložky lampy veřejného osvětlení a
zpevněných ploch na pozemcích p. č. X a X v k. ú. Č. L. a stanovil podmínky pro umístění
stavby. Napadené rozhodnutí změnilo tyto podmínky, a to tak, že se v podmínce č. 11 mění údaj
o celkové délce oddělující stěny tak, že text „v celkové délce 35,2 m“ se nahrazuje slovy „v
celkové délce 31,32 m“, a že v podmínce č. 13 byl doplněn údaj o délce tzv. letního a zimního
období (ve vztahu k provozu myčky).
[3] Žalovaný popsal, že ve věci rozhoduje již potřetí, neboť předchozí rozhodnutí stavebního
úřadu zrušil. Nyní s ohledem na obsah odvolání brojící proti závaznému stanovisku krajské
hygienické stanice žalovaný vyžádal potvrzení tohoto stanoviska ze strany Ministerstva
zdravotnictví, které bylo dne 13. 11. 2015 vydáno. Žalovaný přitom na toto stanovisko odkázal
ve vztahu k námitkám ohledně nepříznivých účinků hluku a vibrací z předmětného provozu.
Konstatoval, že stavební úřad v nyní přezkoumávaném rozhodnutí napravil předchozí vytýkané
vady, přičemž s jeho závěry se v zásadě ztotožnil. Žalovaný pouze upravil dvě podmínky,
a to upřesnění délky oddělující stěny a délky letního a zimního obdob, dle kterých se odvíjí
rozdílná délka provozních hodin samoobslužné mycí linky. Měl rovněž za to, že se stavební úřad
dostatečně a správně zabýval všemi námitkami účastníků řízení, když vycházel z projektové
dokumentace, vyhodnocení dopravního napojení, hlukového posouzení, z posouzení
geologických a hydrogeologických poměrů území a z příslušných závazných stanovisek.
Projektová dokumentace k umístění stavby splňuje příslušné požadavky stanovené právními
předpisy. K výtkám odvolatelů žalovaný vysvětlil, že platná legislativa nestanoví podmínku
doložení souhlasu sousedů s územním rozhodnutím. Pokud nejsou z hlediska správního práva
zjištěny důvody bránící vydání požadovaného rozhodnutí, pak se takové rozhodnutí vydá.
Smyslem účastenství sousedů v řízení není poskytnout jim právo rozhodovat o tom, co bude
dělat soused, ale upozornit souseda a stavební úřad na skutečnosti spojené s jejich možným
dotčením, o nichž nikdo jiný než oni sami neví. Soulad záměru se stavebními předpisy naopak
posuzuje stavební úřad. Povinností stavebního úřadu není vyloučit jakékoli omezení majitele
sousední stavby, ale pouze zabránit takovému zásahu, který by byl od počátku zřejmý a v rozporu
s platnými právními předpisy či technickými normami. Určité zatížení okolí způsobuje každá
stavba, avšak v daném případě stavbou předmětné samoobslužné mycí linky nedojde k zasažení
do práv odvolatelů nad míru přípustnou poměrům, právě vzhledem k přímé návaznosti plochy
občanské vybavenosti s navrhovanou stavbou na plochu s využitím pro bydlení městské
s hlavním využitím pro výstavbu bytových a rodinných domů, tj. plochu se zcela odlišným
funkčním využitím. Žalovaný rovněž přihlédl k tomu, že i v ploše pro bydlení městské jsou
podmíněně přípustné provozovny řemeslné výroby a služeb a poskytování komerčních služeb,
pokud je projektovým řešením prokázána slučitelnost jejich provozu s hlavním využitím plochy.
Nemovitosti odvolatelů se nenacházejí v ploše bydlení čistého, ale v ploše určené k využití
pro bydlení městské, v němž je možné umisťovat provozovny řemeslné výroby a služeb; pak je
třeba kvalitu prostředí posuzovat s ohledem na umístění takových podmíněně přípustných
staveb, přičemž se kvalita tohoto prostředí nemůže odlišovat od obecných oprávněně
požadovaných standardů prostředí plochy bydlení městského. Podle žalovaného to znamená,
že nelze požadovat 100% kvalitu prostředí tak, jak je nastavena územním plánem pro plochy
určené pro bydlení čisté. Žalovaný měl za to, že zahrada odvolatelů umístěním ani provozováním
stavby samoobslužné myčky nebude negativně ovlivněna tak, že by nemohla být dále užívána
jako zahrada. Hluk z budoucího provozu samoobslužné myčky bude posouzen Krajskou
hygienickou stanicí na základě měření ve zkušebním provozu, který stavebník provede
před povolením stavby do jejího užívání. Žalovaný uzavřel, že předmětný záměr je v souladu
s platným územním plánem. K namítané absenci toalet žalovaný odvětil, že jde o provozovnu
bez stravování a bez stálé obsluhy, pro kterou takové vybavení není zákonným požadavkem.
Ve vztahu k průniku aerosolů a pachu přes navrženou ochrannou dělící stěnu žalovaný vyšel
z protokolu o zkoušce měření vlhkosti ve venkovním prostředí u obdobné samoobslužné mycí
linky a hodnocení vlivu myčky na okolí, přičemž tam uvedené závěry odvolatelé nezpochybňují
relevantními tvrzeními. K obavám ohledně údajného ohrožení vod a půdy mycími a ropnými
produkty žalovaný odkázal na souhlasné stanovisko Povodí Ohře a navazující stanovisko
dotčeného orgánu; splnění tam uvedených podmínek je zabezpečeno splněním podmínky č. 15
prvostupňového rozhodnutí. Ohledně zastínění pozemků žalobců žalovaný vysvětlil,
že provedení výsadby šesti stromů břízy nařídil odbor životního prostředí jako náhradu
za povolení kácení 2 ks břízy v místě navrhované stavby; předmětná stěna je umístěna v nejkratší
vzdálenosti 1,5 m od společné hranice, kdy v této části pozemku mezi ochrannou dělící stěnou
a hranicí pozemku je navrženo osazení bříz. Jelikož stavební úřad může posuzovat
pouze proslunění a osvětlení obytných místností, musel žalovaný poukázat na to, že v jižní
obvodové zdi objektu žalobců (vzdáleném cca 15 m od společné hranice), nejsou žádné okenní
otvory obytných místností, tudíž tato námitka je irelevantní. Nadto ve stavebním řízení lze dále
stavebníkovi uložit udržování konkrétní výšky a tvaru stromů tak, aby byly zajištěny povinnosti
dle občanského zákoníku.
[4] Žalobci v žalobě ze dne 17. 3. 2016 namítali, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné,
neboť žalovaný na jednu stranu tvrdil, že se s prvostupňovým rozhodnutím a jeho důvody
ztotožnil, na druhou stranu jej však změnil. Dále žalovanému vytkli, že nedostatečně vysvětlil
změnu délky oddělující stěny. Nesouhlasili rovněž s tím, jakým způsobem bylo stanoveno letní
a zimní období, kdy žalovaný vycházel pouze z vyjádření stavebníka. Zopakovali, že v řízení
nebyl zjištěn stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, neboť přetrvávají jejich obavy
z obtěžování hlukem, jelikož hluková studie vychází z provozu na úrovni 50% kapacity
a protože nezohledňuje hluk provozu z ulice M. Tvrdili, že územní plán neumožňuje provedení
předmětné stavby, neboť pro danou lokalitu platí regulativ, podle něhož nelze umístit stavbu,
jejíž provoz nebo technické zařízení narušují užívání staveb a zařízení ve svém okolí a snižují
kvalitu prostředí souvisejícího území. I podle předmětné studie totiž předmětná stavba myčky
bude představovat dominantní zdroj hluku. Žalovaný se rovněž nedostatečně zabýval jejich
námitkami stran umístění 3 m vysoké ochranné stěny. Tato stěna je opět v rozporu s územním
plánem České Lípy, podle kterého je toto město místem se stále se zlepšujícím se životním
prostředím pro kvalitní život svých obyvatel. Ochranná stěna je nefunkční z hlediska zábrany
proti unášení aerosolů a zplodin větrem, přičemž žalovaný opomněl zabývat se definicí
znečišťující látky. Nadto je značně neestetická, a to i s ohledem na budoucí využití přilehlé
oblasti jako městské třídy. Nebylo rovněž přihlédnuto k tomu, že ve zbývajícím
prostoru mezi touto ochrannou stěnou a hranicí pozemků mají být vysázeny břízy,
kterým se však na takovém místě nemůže dařit; o tomto výsledku pravděpodobně nebyl zpraven
příslušný odbor životního prostředí. Nikdo se rovněž nezamyslel nad nesouladem uvažované
stavby s požadavky na veřejnou a dopravní infrastrukturu, a to s ohledem na hustotu provozu
při zohlednění budoucího uvažovaného dopravního okruhu. Správní orgány v neposlední řadě
neposuzovaly bezpečnost uvažovaných přípravků na mytí, snížení hodnoty jejich nemovitosti
a poukazem žalobců na příslušné usnesení vlády k nepovolování staveb v záplavových územích.
Závazná stanoviska týkající se možného vsakování mycích prostředků vycházela
z jiného stavebního záměru, neboť podle poslední úpravy bude postavena betonová vrstva.
Povodí Ohře nadto vydávalo různá stanoviska, neboť podle jeho posledního stanoviska
nepožaduje recyklaci použité pitné vody.
[5] V napadeném rozsudku ze dne 26. 9. 2017, č. j. 59 A 28/2016 - 61, krajský soud uvedl,
že výrok v napadeném rozhodnutí nezavdává pochyb o tom, že žalovaný odvolání žalobců
nevyhověl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o umístění stavby potvrdil; dílčí
změny, k nimž bylo přistoupeno, se týkaly pouze dvou podmínek, což žalovaný vysvětlil.
Nelze proto dovozovat, že by napadené rozhodnutí bylo nesrozumitelné či zmatečné. Bylo
rovněž jasně vysvětleno, proč došlo ke změně délky dělící stěny, a to s ohledem na obsah výkresů
č. 15 a 16. Soudu nebylo zřejmé, jak se mohlo práv žalobců dotknout, že žalovaný upřesnil délku
tzv. letního a zimního období, zvláště když toto upřesnění se netýká jejich práv, které mohou
uplatňovat v soudním řízení. Soud nevyhodnotil hlukovou studii Ing. H. tak, že by potvrzovala
obavy žalobců z obtěžování hlukem. Touto studií se přitom rovněž zabývaly příslušné
specializované orgány, které s ohledem na její obsah dospěly k závěru, že hodnoty hluku dle
příslušného předpisu budou v daném případě dodrženy. Bylo zvažováno i zvýšení hustoty
dopravy na přilehlé komunikaci, přičemž bylo konstatováno, že toto nemůže nadlimitně ovlivnit
hlukové poměry v lokalitě. Pro ověření skutečné akustické situace zahrnující i reálné hlukové
pozadí byla ostatně stanovena podmínka měření hluku před uvedením stavby do užívání.
Žalovaný se podle soudu rovněž dostatečně zabýval námitkami žalobců proti umístění 3 m
vysoké ochranné stěny, když zdůraznil, že žalobci jakýmkoli relevantním způsobem nebrojili
proti protokolu o zkoušce měření vlhkosti ve venkovním prostředí u obdobné samoobslužné
mycí linky. Jejich obavy proto byly vyhodnoceny jako hypotetické. Správní orgány
se rovněž dostatečně zabývaly otázkou zastínění pozemku žalobců. Soud přitom vysvětlil,
že se zde střetávají vlastnická práva dvou samostatných subjektů, přičemž nelze vlastnické právo
žalobců absolutizovat na úkor vlastnického práva jejich souseda. S ohledem na výkon
tohoto práva proto z povahy věci dojde k dotčení práv žalobců; právo může řešit pouze to,
zda bude tato změna přiměřená, a to posouzením limitů stanovených legislativou. Nestačí
přitom obecná námitka, že stavba bude stínit, neboť je nutné zabývat se nedodržením podmínek
stanovených zákonem. Námitka týkající se údajné neestetičnosti ochranné stěny není bez dalšího
nijak propojena s právní sférou žalobců. Charakter území lze dostatečně posoudit na základě
údajů obsažených ve správním spisu. Správní orgány se podle závěru soudu dostatečně zabývaly
otázkou připojení stavby na veřejnou a dopravní infrastrukturu; sjezdem pro samoobslužnou
myčku z ulice M. s předpokládaným denním provozem o 200 automobilech nebudou žalobci
nikterak dopravně omezováni, protože jejich rodinný dům je dopravně napojen na ulici K..
K námitce nedodržení usnesení vlády zavazující neumisťovat nové stavby v záplavovém území
soud konstatoval, že žalobcům nepřísluší pozice dohlížitelů nad zákonností postupu a rozhodnutí
správních orgánů. Stejné stanovisko zaujal soud i k žalobnímu bodu, podle nějž dotčené orgány
nebyly seznámeny se změnou štěrkové vrstvy na betonovou vrstvu. Ke stanovisku Povodí Ohře
vysvětlil, že to vydalo dvě stanoviska, přičemž v tom druhém uvedlo, že realizace stavby je
z hlediska plánování v oblasti vod možná, přičemž je nutné dodržet ve stanovisku uvedené
podmínky. Podmínka recyklace pitné vody, na kterou poukazují žalobci, se ani v jednom
stanovisku neobjevuje. Ohledně snížení ceny nemovitosti žalobců soud vysvětlil, že tyto námitky
měli uplatnit při přijímání územního plánu, v územním řízení se stavební úřad může touto
otázkou zabývat pouze s ohledem na nástroje stavebního zákona; tímto se žalovaný zabýval
pouze implicitně, když žalovaný zdůraznil, že nemovitost se nenachází v ploše bydlení čistého, ale
v ploše určené k využití pro bydlení městské, pro které je možné umisťovat i mj. provozovny
služeb, tudíž je třeba kvalitu prostředí posuzovat s ohledem na umístění takových podmíněně
přípustných staveb. Nelze tedy požadovat takovou kvalitu prostředí, jež je územním plánem
nastavena pro plochy bydlení čistého. Zahrada žalobců navíc nebude dle žalovaného umístěním
ani provozováním samoobslužné mycí linky negativně ovlivněna tak, že by nemohla být nadále
využívána jako zahrada.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) podali proti napadenému rozsudku kasační stížnost,
a to z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé nejprve uváděli, že soud zatížil
napadený rozsudek nepřezkoumatelností, neboť správné vyjádření žalovaného k dané věci bylo
jejich zástupci doručeno den před vyhlášením rozsudku, tudíž na něj nemohli reagovat, zvláště
když soud na argumenty žalovaného z tohoto vyjádření odkazuje. Ve vztahu ke kasačnímu
důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. namítali, že soud ani žalovaný nevysvětlil, na základě
kterého výkresu došlo ke změně délky oddělující stěny, když se navrhovaná oddělující
stěna objevuje ve spisu až v druhé polovině roku 2014 jako reakce na námitky uplatněné
stěžovateli. Proto nelze vycházet z výkresů zpracovaných Ing. D. v prosinci 2012. Soud se rovněž
nedostatečně zabýval jejich výtkami stran vymezení délky tzv. letního a zimního období, kdy
žalovaný vycházel pouze z vyjádření stavebníka. Tuto otázku přitom považují za důležitou, neboť
původně byl plánován nepřetržitý provoz, přičemž až k námitkám stěžovatelů došlo ke změně
plánovaného provozu. Stěžovatelé setrvali na své námitce, že předmětnou stavbou a jejím
provozem budou obtěžování hlukem, když se nikdo nezabýval tím, že územní plán zakazuje
umísťovat stavby, které svým provozováním a technickým zařízením narušují užívání staveb a
zařízení ve svém okolí a snižují kvalitu prostředí souvisejícího území. Měli za to, že uvažovaná
mycí linka bude v daném místě dominantním zdrojem hluku, což bude mít negativní vliv na okolí
této stavby. Rovněž umístění ochranné stěny je v rozporu s územním plánem a jeho požadavkem
na přiměřené využití území pro naplnění všech potřeb jeho obyvatel, což spočívá v revitalizaci
narušených a omezeně funkčních segmentů území, které degradují kvalitu městského prostředí.
Zvláště když může dojít k ohrožení podmínek života generací budoucích, neboť znečišťující
látkou může být každá látka, která svou přítomností v ovzduší může mít škodlivé účinky na lidské
zdraví nebo životní prostředí anebo obtěžuje zápachem. Jejich argumenty přitom nelze
odmítnout jako nepodložené, zvláště když správní orgán vychází ze studií, které své závěry
omezují na relativně specifické podmínky (bezvětří a stejné podmínky, za kterých byla
prováděna). Z těchto studií byla dovozena povinnost postavit ochrannou stěnu, kterou
stěžovatelé považují za neestetickou a nevhodnou na daném místě s ohledem na změnu
v koncepci daného místa podle příslušného územního plánu. Stěžovatelé měli za to, že svou
námitku vůči výsadbě bříz dostatečně odůvodnili, když poukázali na jejich alergizující povahu.
Měli za to, že ochranná zeď s ohledem na své umístění z logiky svého umístění bude stínit na
jejich pozemek. Za nezákonné považovali rovněž to, že nebylo přihlédnuto k hustotě provozu na
ulici M., zvláště když se v budoucnosti stane součástí dopravního okruhu. Nesouhlasili rovněž
s tím, že nebyly předloženy bezpečnostní listy k navrhovaným mycím přípravkům, přičemž měli
za to, že z předložené dokumentace žadatele o vydání rozhodnutí vyplývá, že hladina fosfátů ve
výrobku obsažených je neslučitelná s limitní hranicí fosfátů v mycích prostředcích. Dále
zdůrazňovali, že stavba myčky povede ke znehodnocení jejich nemovitosti, zvláště když se jedná
o otevřený provoz. Pokračovali dále v argumentaci ohledně porušení usnesení vlády, podle
kterého nemají být povolovány stavby v záplavovém území. Na závěr setrvali na stanovisku, že
po změně zhutněné štěrkové vrstvy na betonovou se k této otázce nevyjádřily příslušné orgány,
tudíž může vzniknout problém vsakování mycích a ropných produktů. Stěžovatelé dále
navrhovali, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v přípisu ze dne 31. 10. 2017. Ztotožnil
se s názorem soudu, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Zdůraznil,
že s ohledem na koncepci správního soudnictví mohou stěžovatelé namítat pouze porušení
svých subjektivních veřejných práv, přičemž optikou tohoto přístupu k věci přistoupil i krajský
soud. Měl rovněž za to, že dostatečným a řádným způsobem zjistil stav věci, přičemž účastníkům
řízení umožnil seznámit se s podklady řízení a vyjádřit se k nim. Připomenul, že předmětnou
věc posuzoval již potřetí, neboť předchozí rozhodnutí stavebního úřadu opakovaně rušil;
v takovém případě se zaměřil na posouzení toho, zda se stavební úřad řídil závazným právním
názorem či nikoli. Na závěr uvedl, že zda stavba splní veškeré požadavky pro to, aby mohla být
v daném území provozována, bude prověřováno v rámci zkušebního provozu, který si vyžádal
dotčený orgán na úseku ochrany zdraví. Měl přitom za to, že ověřením ve zkušebním provozu
budou dostatečně chráněna vlastnická práva stěžovatelů.
[8] Osoby zúčastněné na řízení I.), II.), III.) a IV.) se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
[9] Usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 6 As 340/2017 – 33 Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti žalobců odkladný účinek.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobami oprávněnými, jež splňují podmínky ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[11] Posoudil kasační stížnost stěžovatelů v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu, že se jí
Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelé nenamítali, tedy z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadený rozsudek
trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu zakládají
důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady
naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130.
[13] Naplnění tohoto kasačního důvodu stěžovatelé dovozují z toho, že napadený rozsudek je
zatížen jinou vadou spočívající v tom, že jim krajský soud nezaslal v dostatečném předstihu
vyjádření žalovaného, čímž měl zkrátit jejich právo vyjádřit se k němu, zvláště když soud
z tohoto vyjádření vycházel. Nejvyšší správní soud z předloženého soudního spisu ověřil,
že žalovaný se k věci vyjádřil poprvé v přípisu ze dne 12. 5. 2016, který se však z podstatné části
týkal zcela jiného případu, v němž bylo vydáno jak územní rozhodnutí, tak i stavební povolení
pro stavbu v R. u Jablonce nad Nisou, a podruhé v přípisu taktéž ze dne 12. 5. 2016 (doručeném
soudu však až 14. 9. 2017), který se skutečně týkal projednávané věci. Toto druhé vyjádření bylo
zástupkyni stěžovatelů doručeno dne 25. 9. 2017 (tj. den před vyhlášením napadeného rozsudku).
Nejvyšší správní soud k tomu sice uvádí, že obecně stále platí právní závěry obsažené v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 4 As 208/2014 - 39, podle kterých „Procesní
pochybení spočívající v tom, že krajský soud v intencích §74 odst. 1 věta třetí s. ř. s. nedoručil vyjádření žalované
k žalobě žalobkyni je vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a to zejména
za situace, kdy bylo soudem o žalobě rozhodováno bez jednání a kdy krajský soud z vyjádření žalované ve svém
rozsudku vycházel.“, na druhou stranu je nutné zohlednit konkrétní okolnosti daného případu a
skutečnost, že rušit rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost je možné pouze
v krajních případech, neboť se tím z procesního důvodu oddaluje meritorní posouzení věci ze
strany Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25). Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovateli, že krajský soud pochybil
tím, že jim nedal dostatečný časový prostor k tomu, aby mohli případně reagovat na vyjádření
žalovaného k dané věci. Na druhou stranu toto pochybení nedosáhlo takové intenzity, aby
odůvodnilo zrušení napadeného rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti, tj. z důvodu procesní
vady, neboť stěžovatelé jednak toto vyjádření obdrželi, a dále toto vyjádření neobsahuje žádné
nové skutečnosti, které by nebyly uvedeny v napadeném rozhodnutí, neboť vyjádření v podstatné
části s ohledem na žalobní body na toto rozhodnutí toliko obsáhle odkazuje. Přitom žalobní
argumentaci stěžovatelů, zejm. v otázce údajného nedostatečného vypořádání se s odvolacími
námitkami, odkazy na příslušné části odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvrací. Nepřináší tedy
zásadně žádné nové skutečnosti či argumenty, které by v průběhu správního řízení nezazněly. To
ostatně potvrzují i samotní stěžovatelé ve své kasační stížnosti, neboť neuvádí žádnou
skutečnost, která by byla v tomto vyjádření pro nově nová a dříve neznámá. Fakt, že krajský soud
obsah tohoto vyjádření zakomponoval do odůvodnění napadeného rozsudku a že shodně
s obsahem tohoto vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na závěru tohoto
soudu o tom, že vyjádření žalovaného zaslané stěžovatelům až v září 2017 neobsahuje žádné
nové, pro stěžovatele neznámé, argumenty, ničeho nemění, byť si je (Nejvyšší správní soud)
vědom toho, že by bývalo bylo vhodnější, aby krajský soud dal stěžovatelům potřebný časový
prostor pro případnou reakci. Vzhledem k popsaným okolnostem však toto pochybení nemělo
na posouzení věci vliv. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal naplnění kasačního
důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[14] K naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud uvádí následující:
[15] Z obsahu předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že dle původní
projektové dokumentace z prosince 2012 nebylo z hlediska ochrany proti hluku uvažováno
s provedením dalších opatření, neboť bylo vycházeno z toho, že podle hlukového posouzení
by byly příslušné limity porušeny při nepřetržitém provozu v noci, což by vedlo k nutnosti
realizace dodatečných protihlukových opatření; pro denní provoz byla očekávána ekvivalentní
hladina akustického hluku z daného provozu přibližně o 5 dB nižší než hodnoty hygienických
limitů. Teprve až v projektové dokumentaci z prosince 2014 je uvedeno, že je navrhována
oddělující stěna provozu mycí linky (částečné oplocení), a to z důvodu zabránění negativních
vlivů emisí přenášených vzduchem z provozu otevřené samoobslužné mycí linky s technologií
tlakového mytí osobních, popř. malých dodávkových automobilů do 3,5 t. Výška oddělující stěny
byla předběžně navržena na 2,5 m, při zvýšení oddělující stěny na 3 m přitom lze dle uvedeného
hodnocení její účinnost považovat za 100%. V přiloženém grafickém schématu (výkres č. 15) byla
tato stěna uvedena s délkou 31,32 m. Na tuto dokumentaci zjevně reaguje prvostupňové
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 20. 3. 2015. Odůvodnění napadeného rozhodnutí
rovněž odkazuje na výkres č. 15 a výkres č. 16 (zachycující stěnu z jižního pohledu), avšak obecně
rovněž u tohoto bodu hovoří o dokumentaci zpracované Ing.. M. D. „v prosinci 2012“. Nejvyšší
správní soud souhlasí se stěžovateli, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v této části
poněkud nepřesné a zavádějící, neboť se zdá, že odkazuje rovněž na dokumentaci z roku 2012,
která oddělující stěnu neobsahovala. Za stěžejní ale Nejvyšší správní soud považuje to, že tato
dílčí nepřesnost nezpochybňuje závěr, že žalovaný ve vztahu k oddělující stěně konkrétně
odkazoval na dokumentaci vypracovanou v prosinci 2014, která obsahovala příslušné výkresy č.
15 a 16, a to prostřednictvím čísel těchto výkresů. Tudíž nelze hovořit o tom, že by žalovaný
nevycházel z obsahu spisu a že nelze tyto výkresy určit; pouhá dílčí nepřesnost v odůvodnění
napadeného rozhodnutí ohledně použití nesprávného data v tomto směru nemůže atakovat
zákonnost napadeného rozhodnutí – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 18. 6. 2014, č. j. 3 As 87/2013 - 31.
[16] Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s tím, jakým způsobem žalovaný upřesnil data
„letního a zimního období“. V tomto směru je nutné zmínit, že právní předpis obecně letní
a zimní období nevymezuje, pouze ve vztahu k určitým specifickým oblastem stanoví dílčí
definice (viz např. ustanovení §96 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších
předpisů, nebo příloha č. 1 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších
předpisů). Za této situace bylo na správních orgánech, aby tato období jasněji a určitěji vymezily,
neboť zjevně toto upřesnění mělo vliv na posuzovanou věc, jelikož s různými obdobími je
spojena různá délka provozní doby. Pokud správní orgány tuto otázku vyřešily dle odůvodnění
napadeného rozhodnutí dotazem na stavebníka, který je schopen s ohledem na jím zamýšlený
provoz na toto reagovat, nelze tomu nic vytknout. A to zvláště když je to stavebník, který bude
předmětnou automyčku provozovat, tudíž by měl zvážit, jakým způsobem a v jakém rozsahu
to bude činit, a to zejm. s ohledem na klimatické podmínky, které mají na daný druh provozu
podstatný vliv. Žalovaný svůj postup popsal, nelze tedy tvrdit, že odůvodnění napadeného
rozhodnutí je nepřezkoumatelné; skutečnost, že se žalovaný ztotožnil se stanoviskem stavebníka,
na tom ničeho nemění.
[17] Nejvyšší správní soud rovněž dospívá k závěru, že ze strany správních orgánů a krajského
soudu byla námitkám vůči nedodržení hlukových limitů věnována dostatečná pozornost.
V tomto směru bylo vycházeno z příslušné studie Ing. H., podle níž by předmětná myčka měla
splňovat příslušné hlukové limity. K tomu je nutné uvést, že stavební úřad podmínil předmětnou
stavbu v souladu s požadavkem Krajské hygienické stanice požadavkem na ověření splnění
podmínek dle ustanovení §30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění
pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s tím, že správní orgány požadovaly, aby
splnění hlukových limitů bylo ověřeno ve vztahu k dané stavbě v reálném provozu, jelikož jen tak
je možné na místě skutečně ověřit, zda hlukové limity budou ze strany stavebníka a jím
provozované automyčky dodrženy či nikoli.
[18] Nejvyšší správní soud se přitom neztotožňuje s tím, aby obecný požadavek územního
plánu České Lípy na neumísťování staveb, které svým provozováním a technickým zařízením
narušují užívání staveb a zařízení ve svém okolí a snižují kvalitu prostředí souvisejícího území, byl
vykládán ryze subjektivním způsobem, jak to činí stěžovatelé, neboť ti a priori zastávají
stanovisko, že předmětné zařízení snižuje kvalitu prostředí souvisejícího území. Nejvyšší správní
soud má za to, že prakticky jakákoli stavba či provoz mají vliv na své okolí, a to ať svými imisemi,
neboť už jen tím, že se „někomu z estetického hlediska nelíbí“, tudíž na základě
tohoto argumentu a přístupu by bylo možné vyloučit jakoukoli stavební činnost, což považuje
Nejvyšší správní soud za absurdní. Pouze na základě toho, že stavba či provoz mají vliv
na své okolí, a tudíž ovlivňují kvalitu prostředí souvisejícího území, není nutné automaticky
dovozovat, že tuto kvalitu prostředí v rozporu se zákonem a příslušným územním plánem snižují.
[19] Požadavek územního plánu České Lípy na neumísťování stavby, které svým provozováním
a technickým zařízením narušují užívání staveb a zařízení ve svém okolí a snižují kvalitu prostředí
souvisejícího území, Nejvyšší správní soud chápe tak, že je nutné zajistit, aby taková stavba
splňovala předepsané podmínky stanovené příslušnými právními předpisy. Pokud je
v tomto směru relevantní právní úprava regulující míru hluku, je podle Nejvyššího správního
soudu stěžejní ověření ve zkušebním provozu, zda budou příslušné hlukové limity dodrženy
či nikoli. V opačném případě by při výlučném zohlednění námitek stěžovatelů
na předmětném pozemku nebylo možné nikdy postavit jakoukoli stavbu či provozovnu,
s argumentem, že jejich provozováním či užíváním bude vznikat hluk narušující užívání staveb
a zařízení v okolí, který subjektivně sníží kvalitu prostředí souvisejícího území.
[20] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal rozpor předmětné stavby s územním plánem
v jeho části týkající se strategické vize rozvoje města, neboť z dané námitky a posouzení věci není
zřejmé, jak umístění ochranné stěny ve výši 3 m a o celkové délce přibližně 31m tuto strategickou
vizi narušuje či znemožňuje. Dle projektové dokumentace je totiž zjevné, že předmětná ochranná
stěna nebude tvořit žádnou dominantu daného místa, neboť okolní zástavba (včetně vlastní
plánované stavby myčky) je vyšší, a že nebude bránit revitalizaci narušených a omezeně funkčních
segmentů území. Nejvyššímu správnímu soudu rovněž není zřejmé, jak by umístění
takovéto ochranné stěny bylo v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, konkrétně s cílem
vytvářet předpoklady pro výstavbu a rozvoj území, aniž by byly ohrožovány podmínky života
budoucích generací.
[21] Ve spojení s tím je třeba poznamenat, že správní orgány se rovněž zabývaly otázkou
možného znečištění prostředí aerosoly, přičemž v tomto směru vycházely z příslušného
„Hodnocení vlivu myčky na okolí“ z prosince 2014, podle kterého při zvýšení stěny z 2,5 m
na 3 m se záchyt aerosolů z myčky zvýší ve směru instalace této stěny prakticky na 100%
a jejich vliv na navazující pozemky a nemovitosti je nulový. Za takové situace bylo skutečně
na stěžovatelích, aby tento jednoznačný odborný závěr zpochybnili relevantními důkazními
prostředky, pouhý nesouhlas s tam uvedenými závěry není dostatečný. Pokud stěžovatelé
poukazují na to, že toto hodnocení pracuje pouze s určitou hodnotou rychlosti větru, přehlíží
jinou informaci uvedenou v tomto hodnocení, podle kterého se jedná o statisticky nejběžnější
rozmezí rychlostí větru. Nejvyšší správní soud přitom má za to, že nebylo úkolem této studie
zohlednit všechny možné rychlosti a změny směrů větrů, neboť to by bylo zcela nad rámec
takového hodnocení. Nejvyšší správní soud přitom nevylučuje, že s ohledem na působení
těchto klimatických podmínek bude aerosol z tohoto provozu zanesen i na pozemek stěžovatelů;
ovšem tato imise bude s ohledem na ochrannou stěnu a závěry tohoto hodnocení
zcela marginální, přičemž takový výsledek nepovažuje Nejvyšší správní soud za nepřiměřený
a nezákonný. Akceptování požadavku stěžovatelů na to, aby z provozu myčky postavené
na sousedním pozemku nebyly produkovány imise (zde aerosolu), které by vnikaly
na jejich pozemek, by opět vedlo faktickému zákazu jakékoli stavby či provozu na sousedním
provozu, s čímž se Nejvyšší správní soud také nemůže ztotožnit. V souladu s argumentací
krajského soudu musí připomenout, že v posuzované věci nejde jen o ochranu vlastnického práva
stěžovatelů, ale že je nutné zohlednit vlastnické právo vlastníka tohoto sousedního pozemku,
který se rozhodl své vlastnické oprávnění využít tím způsobem, že postaví automyčku.
Toto oprávnění vlastníka lze omezit pouze na základě zákona – srov. čl. 11 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod – nikoli pouhým subjektivním přáním vlastníka sousedního pozemku,
jak by měl vlastník své vlastnické právo využít.
[22] K námitkám stěžovatelů stran nevhodnosti stromů, které mají být zasazeny u hranice
jejich pozemku, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že ze samotné obecné argumentace,
že břízy mají alergizující povahu, nic dalšího neplyne. Podle obsahu správního spisu
(zejm. z rozhodnutí Městského úřadu Česká Lípa ze dne 13. 9. 2013) totiž na předmětné hranici
již totožné břízy rostou (byť v počtu 2 kusů), tudíž Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé,
jak může požadavek na zasazení stejného druhu stromu, který tam za současné situace
dlouhodobě zjevně roste, zasáhnout do jejích práv, zvláště když stěžovatelé ničím nedokládají,
že by sami trpěli alergií, tj. že by jim umístěním těchto stromů hrozila jakákoli další újma.
Ve vztahu ke stínění jejich pozemků, a to jak ochrannou stěnou, tak stromy, Nejvyšší správní
soud ve stručnosti poukazuje na ustanovení §1017 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého „Nestanoví-li jiný právní předpis
nebo neplyne-li z místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky přesahující 3 m
jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro ostatní stromy 1,5 m.“ Jestliže zákonodárce
stanovil, že pro stromy dorůstající obvykle výšky přes 3 m je přípustná vzdálenost od společné
hranice pozemků 3 m, nelze bez dalšího rozporovat umístění ochranné stěny, která dosahuje
výšky právě 3 m, pokud toto umístění není od společné hranice blíže než 1,5 m. Ve vztahu
k samotným stromům je nutné uvést, že podle žalovaného je možné ve stavebním řízení uložit
stavebníkovi udržování maximální výšky a tvaru těchto stromů.
[23] Pokud stěžovatelé vytýkají správním orgánům nedostatečné posouzení hustoty provozu,
musí Nejvyšší správní soud uvést, že jejich argumentace fakticky nebrojí proti předmětné myčce
automobilů, která z povahy věci přinese určité zvýšení dopravy na ulici M., ale proti tomu, že je
tato ulice plánována jako součást městského dopravního okruhu. Posouzení míry provozu tedy
bude nutné provést hlavně ve vztahu k tomuto plánovanému městskému dopravnímu okruhu,
nikoli ve vztahu k nyní posuzované stavbě.
[24] Pokud jde o námitky stěžovatelů stran údajné nebezpečnosti přípravku MAX POWDER S,
jenž má být v myčce používán a který podle jejich tvrzení porušuje pravidla týkající
se maximálního množství fosfátů v mycích prostředcích, musí Nejvyšší správní soud uvést,
že tato námitka je značně obecná a obtížně uchopitelná, což má negativní vliv na možnost
soudu se jí zabývat – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 9 Afs 35/2012 – 42, nebo rozsudek ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54. Nejvyšší
správní soud k tomu uvádí, že předmětem soudního řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197) stěžovatelé učinili územní rozhodnutí vydané
podle ustanovení §92 stavebního zákona, jímž je rozhodováno o schválení navrženého záměru
a jímž jsou stanoveny podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu
a realizaci záměru. Územní rozhodnutí se tedy vyjadřuje k tomu, zda navrhovaný záměr
lze v daném místě provést a realizovat. V posuzované věci správní orgány rozhodly pouze o tom,
že předmětná stavba na daném místě je možná, přičemž k její realizaci stanovily příslušné
podmínky a to i s ohledem na možné negativní vlivy plynoucí z provozu takové stavby (zařízení).
Nebylo však rozhodováno o tom, že stavebník může používat pouze a jen stěžovateli
rozporovaný přípravek. Posouzení bezpečnosti a použitelnosti tohoto přípravku s ohledem
na jeho složení (např. podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006, ze dne
18. prosince 2006, o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení
Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady
(EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic
Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES), případně doložení splnění
těchto podmínek, je věcí jiných řízení; jinými slovy tím, že bylo vydáno územní rozhodnutí,
není stavebník oprávněn používat přípravek, který by v aktuální době provozu myčky
s ohledem na posuzování bezpečnosti chemických látek nepoužitelným či zakázaným,
či u kterého by s ohledem na jeho použití v myčce v zastavěné zóně byly stanoveny další
omezující podmínky.
[25] Nejvyšší správní soud je dále toho názoru, že otázkou snížení hodnoty nemovitosti
ve vlastnictví stěžovatelů se žalovaný zabýval dostatečným způsobem, když na str. 11 až 13
napadeného rozhodnutí vysvětlil, k jakému účelu slouží územní řízení a jaké skutečnosti mohou
být ze strany vlastníků sousedních nemovitostí namítány, přičemž uvedl, že v posuzované věci
bylo rozhodováno o výkonu vlastnického práva stavebníka, které musí jeho sousedé,
pokud takové jednání není v rozporu s právními předpisy, respektovat. Na tyto úvahy
pak navázal krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku, když odkázal na „rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 - 145, vycházející z unesení rozšířeného
senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publikovaného pod č. 1910/2009 Sb. NSS. Podstatou
zmíněného rozsudku je právní názor, podle nějž má-li vlastník nemovitosti za to, že by určité využití okolního
území (např. zástavbou určitého charakteru) mohlo způsobit snížení hodnoty jeho nemovitostí, musí si svá práva
střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace, a snažit se tak zasadit
o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou. V rámci územního řízení je sice stavební úřad
oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen z pozice
nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, s obecnými
požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy.“
[26] Ve vztahu k námitkám, že se předmětný provoz nachází v záplavovém území, je nutné
poukázat na obsah spisu, z něhož vyplývá, že si správní orgány byly této skutečnosti vědomy.
Povodí Ohře, státní podnik, ve svém stanovisku ze dne 15. 5. 2013 toto výslovně konstatoval,
přesto se k předmětnému záměru vyjádřil kladně. Nejvyšší správní soud považuje za důležité,
že se podle tohoto vyjádření nejedná o aktivní zónu záplavového území, v níž by platila omezení
dle ustanovení §67 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodách“), podle kterého „v aktivní zóně
záplavových území se nesmí umísťovat, povolovat ani provádět stavby s výjimkou vodních děl, jimiž se upravuje
vodní tok, převádějí povodňové průtoky, provádějí opatření na ochranu před povodněmi nebo která jinak souvisejí
s vodním tokem nebo jimiž se zlepšují odtokové poměry, staveb pro jímání vod, odvádění odpadních vod
a odvádění srážkových vod a dále nezbytných staveb dopravní a technické infrastruktury, zřizování
konstrukcí chmelnic, jsou-li zřizovány v záplavovém území v katastrálních územích vymezených podle zákona
č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, ve znění pozdějších předpisů, za podmínky, že současně budou provedena
taková opatření, že bude minimalizován vliv na povodňové průtoky; to neplatí pro údržbu staveb a stavební
úpravy, pokud nedojde ke zhoršení odtokových poměrů.“ Zákon o vodách rozlišuje mezi aktivní zónou
záplavového území a záplavovým území, přičemž striktní pravidla omezující stavební činnost
platí pro aktivní zónu záplavového území, nikoli pro celé záplavové území.
[27] Pokud stěžovatelé brojí proti tomu, že příslušné dotčené orgány nebyly informovány
o tom, že stavebník změnil zhutněnou štěrkovou vrstvu za betonovou vrstvu, je nutné odkázat
na obsah správního spisu, podle kterého si před vydáním rozhodnutí ze dne 20. 3. 2015 stavebník
vyžádal nová stanoviska týkající se jeho záměru – stanovisko odboru životního prostředí ze dne
9. 2. 2015, které bylo vydáno podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákona
o vodách, zákona č 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně
zemědělského půdního fondu, zákona č. 289/1995 Sb., lesní zákon, zákona č. 185/2001 Sb.,
o odpadech a zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Dotčené správní orgány tak měly
před vydáním prvostupňového rozhodnutí ze dne 20. 3. 2015 zcela zjevně možnost
se ke všem relevantním změnám záměru dostatečně vyjádřit.
[28] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé nebyli ve věci úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil;
v tomto řízení však osobám zúčastněným žádná povinnost uložena nebyla, proto ani ony nemají
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu