ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.403.2017:25
sp. zn. 6 As 403/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Bc. I. K., zastoupená
Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2017, č. j. MZP/2017/500/268, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 5A 171/2017 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. 5A 171/2017 - 16 (dále „napadené usnesení“),
jímž městský soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2017,
č. j. MZP/2017/500/268. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí České
inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Praha ze dne 23. 1. 2017,
č. j. ČIŽP/41/OOL/SR01/1512911.004/16/PDS, a to tím způsobem, že žalobkyni byla uložena
pokuta ve výši 72 000,- Kč za ohrožení životního prostředí v lesích, kterého se žalobkyně
dopustila tím, že na lesní pozemek p. č. X v k. ú. X, okres X, během jarního období roku 2015 do
dne provedení kontroly 13. 10. 2015 nelegálně umístila materiál z výkopových prací o mocnosti
až 1m a plošném záboru lesního pozemku 500 m
2
. Dále na lesním pozemku p. č. X v k. ú. X
umístila materiál z výkopových prací o plošném záboru lesního pozemku 45 m
2
.
[2] Proti tomu rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ze dne 9. 10. 2017. Protože při podání
této žaloby žalobkyně nezaplatila soudní poplatek, městský soud vyzval žalobkyni usnesením
ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 A 171/2017 – 12, k jeho zaplacení, to ve lhůtě 15 dnů od doručení
této výzvy. Toto usnesení bylo zástupci žalobkyně doručeno do jeho datové schránky dne
30. 10. 2017. Součástí této výzvy je i poučení, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty
se nepřihlíží.
[3] Ve spisu městského soudu je dále obsažen záznam o složení, podle kterého soudní
poplatek ve výši 3 000,- Kč byl žalobkyní zaplacen dne 15. 11. 2017.
[4] V napadeném usnesení ze dne 28. 11. 2017, č. j. 5A 171/2017 - 16, městský soud uvedl,
že žalobkyně byla řádně vyzvána k zaplacení předmětného soudního poplatku, přičemž lhůta
k jeho zaplacení uplynula dne 14. 11. 2017. K tomuto datu soudní poplatek nebyl žalobkyní
uhrazen; jestliže k jeho zaplacení došlo po uplynutí této lhůty, nemohl k tomu městský soud
přihlížet. Proto rozhodl o zastavení řízení a o navrácení zaplaceného soudního poplatku.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému usnesení kasační stížnost.
V jejím doplnění ze dne 8. 2. 2018 uvedla, že se dovolává kasačního důvodu dle ustanovení §103
odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s“)]. Měla za to, že soud pochybil, pokud předmětnou výzvu k zaplacení soudního
poplatku zasílal pouze zástupci, nikoli samotné stěžovatelce. Souhlasila sice s tím, že zákon
o soudních poplatcích v aktuálním znění neumožňuje promeškat lhůtu stanovenou soudem,
avšak o tomto negativním následku je nutné účastníka řízení osobně informovat. Poukazovala
přitom na judikaturu Ústavního soudu, která ve vztahu k předchozí úpravě dovodila, že je nutné
výzvu k zaplacení soudního poplatku doručit jak zástupci, tak i účastníkovi řízení osobně.
Pokud Ústavní soud svou judikaturu následně změnil, odůvodnil tento svůj názor tím, že účastník
řízení má lhůtu k zaplacení soudního poplatku fakticky prodlouženu dobou, než krajský soud
rozhodne o zastavení řízení; tato judikatura s ohledem na změnu zákona o soudních poplatcích
není použitelná. Proto by měla platit předchozí, podle níž je nutné, aby výzva byla doručena
zástupci i účastníkovi řízení osobně.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobami oprávněnými, jež splňují podmínky ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.,
a je proti napadenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[9] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti podřadila důvody podání kasační stížnosti
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V případě kasační stížností proti rozhodnutí
o zastavení řízení z povahy věci přichází v úvahu právě kasační důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne 18. 3. 2004). Naplnění
tohoto důvodu přitom může založit i to, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015 - 128 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98.
[10] Nejvyšší správní soud ale je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn
zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá,
jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatelky
důvodná a zda je napadené rozhodnutí v souladu se zákonem.
[11] K věci samé (posouzení zákonnosti zastavení předmětného řízení) Nejvyšší správní soud
uvádí následující: Podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) „Jde-li
o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále
jen "návrh na zahájení řízení").“ Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích „Nebyl-li
poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může
soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném
uplynutí lhůty se nepřihlíží.“
[12] Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení je nezákonné z toho důvodu, že předchozí
výzva byla zaslána pouze jejímu zástupci, nikoli jí osobně. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že touto otázkou se v minulosti již zabýval, přičemž dospěl v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 - 69, k právnímu závěru, že „povinnost zaplatit soudní poplatek plyne
z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku
ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je-li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení
soudního poplatku se proto doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního
soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu.“ Tento závěr rozšířený senát Nejvyšší správní
soud učinil i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu citovanou stěžovatelkou, kterou však
odmítl s tím, že v mezidobí došlo k podstatné změně právní úpravy správního soudnictví.
Před nabytím účinnosti s. ř. s. bylo správní soudnictví jednoinstanční, správní soudy stanovily
relativně krátké lhůty pro zaplacení soudního poplatku (v případech popsaných v rozhodnutích
Ústavního soudu, jichž se dovolává stěžovatelka, se jednalo o lhůtu 8 dnů), přičemž správní
soudy nemohly zohlednit ani následné dodatečné zaplacení soudního poplatku, a to na rozdíl
od civilního řízení, v němž mohl být soudní poplatek zaplacen do konce lhůty k odvolání
proti usnesení o zastavení řízení.
[13] Nabytím účinnosti s. ř. s. se koncepce správního soudnictví podstatným způsobem
změnila, což uznal i Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07. Proto není
možné se dovolávat předchozí judikatury Ústavního soudu, která byla překonána právě
s ohledem na následnou právní úpravu správního soudnictví v České republice.
[14] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., došlo
v oblasti placení soudních poplatků k podstatnému zpřísnění právní úpravy. To vyplývá
i z příslušné důvodové zprávy, podle které zákonodárce reaguje mj. na zneužívání dobrodiní
zákona v podobě placení soudního poplatku až po vydání usnesení o zastavení řízení,
ale před nabytím právní moci tohoto usnesení – srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 – 41. Ke zdůraznění obecné povinnosti platit
soudní poplatek již podáním návrhu (žaloby) proto zákonodárce stanovil, že lhůta pro dodatečné
zaplacení soudního poplatku je propadná; pro ochranu účastníků řízení přitom zákonem stanovil
minimální délku této lhůty (byť výjimečně může soud určit lhůtu kratší). Tento důsledek přímo
vyplývá z jasného textu zákona. Nadto o něm byla stěžovatelka dostatečně poučena městským
soudem ve výzvě ze dne 26. 10. 2017.
[15] Za situace, kdy propadnost lhůty k zaplacení soudního poplatku vyplývá přímo ze zákona,
stěžovatelka byla od počátku soudního řízení zastoupena advokátem, který i dle žaloby ze dne
9. 10. 2017 věděl o tom, že stěžovatelku stíhá poplatková povinnost, o propadnosti této lhůty
byla stěžovatelka v příslušné výzvě poučena, nelze hovořit o tom, že by postup městského soudu
byl jakkoli vadný či dokonce protiústavní. Nebylo jeho povinností předmětnou výzvu zasílat
zvláště stěžovatelce osobně, neboť placení soudního poplatku dle dlouhodobé a recentní
rozhodovací praxe správních i civilních soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99) nepředstavuje úkon, který musí účastník řízení učinit osobně,
aby tak byla naplněna podmínka ustanovení §42 odst. 2 s. ř. s. ohledně doručování i účastníkovi
řízení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit to, že novelou zákona o soudních poplatcích
došlo k podstatnému zpřísnění režimu placení soudních poplatků. Předchozí judikatura
Ústavního soudu stanovící povinnost správního soudu doručovat výzvu k zaplacení soudního
poplatku zástupci i účastníkovi řízení byla poplatná tehdejší právní úpravě správního soudnictví,
které bylo jednoinstanční; tato úprava znemožňovala přezkum postupu soudu prvního stupně
Nejvyšším správním soudem, který neexistoval. Proto byl Ústavní soud často staven
do role „odvolacího soudu a sjednocujícího orgánu“, na což Ústavní soud reagoval
stanovením povinnosti doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku jak zástupci,
tak i zastoupenému. S ohledem na změnu koncepce správního soudnictví, příslušné právní
úpravy, a skutečnost, že propadnost lhůty k placení soudního poplatku vyplývá přímo ze zákona
(přičemž o této skutečnosti byla stěžovatelka řádně poučena v souladu s ustanovením §36 odst. 1
s. ř. s.), nelze hovořit o tom, že je nutné s ohledem na změnu zákona o soudních poplatcích
aplikovat překonanou judikaturu Ústavního soudu.
[16] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu