ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.412.2017:27
sp. zn. 6 As 412/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Mgr. T. B., proti
žalovanému: Statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, 601 67 Brno,
týkající se žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2017, č. j. 29 A 158/2015 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n uhradi t žalobci k rukám Mgr. J. T., advokáta, na náhradě
nákladů řízení celkem 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem se žalobce domáhal určení, že zásah
Městské policie Brno dne 1. 10. 2015 v 18:23 na ulici Za Divadlem v Brně spočívající
v neodstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (dále též „TPZOV“),
z vozidla Mazda RX-8, RZ X, bez zbytečného odkladu, byl nezákonný, jelikož žalobci tímto
zásahem bylo zabráněno v odjezdu s vozidlem. Strážnice Městské policie v rozporu
s ustanovením §17a odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „zákon o obecní
policii“), kategoricky odmítla řešit věc s někým jiným než s přestupcem nebo s majitelem vozidla.
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“), rozsudkem ze dne 8. 11. 2017,
č. j. 29 A 158/2015 – 72 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobě vyhověl a deklaroval
nezákonnost zásahu žalovaného. Uvedl, že předmětné vozidlo bylo ponecháno na parkovišti
s parkovacím automatem (dopravní značka IP13c), aniž by bylo uhrazeno parkovné, obecní
policie tedy byla oprávněna přiložit TPZOV. Nedostatečný byl ovšem postup městské policie
při jednání s žalobcem ve věci odstranění TPZOV. Ustanovení §17a odst. 3 zákona o obecní
policii jasně stanoví podmínky, za nichž je nutno TPZOV neprodleně odstranit. Pokud strážník
prostřednictvím osoby odlišné od přestupce či provozovatele vozidla zjistí hodnověrně totožnost
řidiče, který na místě vozidlo ponechal, TPZOV odstraní. Ve výkladovém stanovisku
Ministerstva vnitra č. 28 ze dne 13. 7. 2010 se v této souvislosti hovoří o tom, že osoba,
která požádá o odstranění TPZOV musí mít právní vztah k vozidlu. Tato podmínka ze zákona
přímo nevyplývá, je však zjevné, že tento vztah bude muset tato osoba nějakým způsobem
prokázat.
[3] Žalobce měl právní vztah k vozidlu (smlouva o nájmu dopravního prostředku) a sdělil
strážnici jméno a příjmení řidiče. Ta však v rozporu s §17a odst. 3 zákona o obecní policii dál
nezjišťovala totožnost řidiče či právní vztah žalobce k vozidlu, ale přímo uzavřela, že TPZOV
lze odstranit pouze na žádost řidiče (přestupce) nebo majitele vozidla.
[4] Podle §6 zákona o obecní policii je strážník povinen poučit osoby o jejich právech,
provádí-li podle tohoto zákona zákrok nebo úkon spojený se zásahem do jejich práv
nebo svobod. V daném případě však zasahující strážnice učinila apriorní závěr o zbytečnosti
zjišťování totožnosti přestupce na základě informací nabízených žalobcem. Pro tento závěr
si pak ani následně neučinila (formou dotazů na žalobce) představu o vztahu mezi žalobcem
a přestupcem. Tuto představu si pak neučinila ani ohledně konkrétního vztahu žalobce
k předmětnému vozidlu.
II.
Kasační stížnost
[5] Žalovaný / stěžovatel / napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností.
Uvádí, že z výkladového stanoviska Ministerstva vnitra k ustanovení §17a zákona o obecní
policii vyplývá, že odstranění TPZOV může strážník řešit pouze s tím, kdo vozidlo na místě
zanechal, nebo s tím, kdo prokáže právní vztah k vozidlu. Strážnice však o právním vztahu
žalobce k vozidlu nemohla v předmětné době vědět, neboť žalobce se o nájemním vztahu vůbec
nezmínil a smlouvu o nájmu vozidla nepředložil. Zároveň tvrdil, že žádný vztah k vozidlu
mít nemusí a že postačí, když uvede totožnost řidiče. Kdyby žalobce skutečně chtěl
nakládat s pronajatým vozidlem, je nelogické, že by jednal tímto způsobem. Celá věc se tak jeví
jako zcela účelová, a to i s ohledem na právní vzdělání žalobce a skutečnost, že žalobce je a.k.
advokáta Mgr. J. T.
[6] Krajský soud sám konstatuje, že je pouze na úvaze strážníka, jaké úkony považuje
za dostačující ke zjištění totožnosti osoby přestupce a míře spolehlivosti jeho zjištění. Strážnice
nemohla nic tušit o existenci nájemní smlouvy a nemohla předvídat všechny varianty právního
vztahu, které připadají v úvahu. Žalobce nebyl údajně přestupcem, vlastníkem (provozovatelem
vozidla), ani nebyl zjištěn žádný jeho vztah k vozidlu, nebyly tedy dány podmínky pro odstranění
TPZOV.
[7] Žalobce nebyl postupem strážnice zkrácen na svých právech. Pokud nemohl disponovat
pronajatým vozidlem, pak si danou situaci (neodstranění TPZOV) svým přístupem a jednáním
na místě sám způsobil.
[8] Žalovaný dále nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení. Žalobcem je T. B. a
zastupoval sám sebe jako Mgr. T. B., k. AK Mgr. J. T.
III.
Vyjádření žalobce
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti úvodem předkládá názor, že z ustanovení §17a
odst. 3 zákona o obecní policii vyplývá, že k odstranění TPZOV musí za splnění podmínek
tohoto ustanovení bez zbytečných průtahů dojít i tehdy, pokud o to nikdo nepožádal. Nad rámec
zákona jde i požadavek, aby osoba žádající o odstranění TPZOV měla právní vztah k vozidlu.
I kdyby však byl požadavek na prokázání právního vztahu k vozidlu legitimní, bylo na místě,
aby zasahující strážnice žalobce o tom, že musí prokázat právní vztah k vozidlu, poučila.
[10] Z provedených důkazů je zřejmé, že neprokázání právního vztahu k vozidlu na místě
nebylo důvodem, pro který zasahující strážnice odmítla žalobci TPZOV na jeho žádost odstranit.
Je naopak nesporné, že zasahující strážnice zastala (nesprávný) názor, že TPZOV lze odstranit
pouze tehdy, pokud o to požádá přestupce, nebo majitel/provozovatel vozidla. Argumentaci
stěžovatele tak žalobce považuje za nespravedlivou, neboť je mu ex post kladeno za vinu,
že neprokázal skutečnost, která by byla podle chování a vyjadřování zasahující strážnice na místě
zcela irelevantní.
[11] Pokud by zasahující strážnice skutečně zastávala názor stěžovatele, že o odstranění
TPZOV může požádat přestupce nebo osoba s právním vztahem k vozidlu, je nepochopitelné,
proč žalobce nepoučila o tom, že by TPZOV odstranila tehdy, pokud by měl k vozidlu právní
vztah, resp. že má takový právní vztah prokázat. Pokud by byl žalobce vyzván k tomu, ať sdělí
a případně i prokáže, zda má k předmětnému vozidlu právní vztah, nepochybně by okamžitě
sdělil, že má vozidlo v nájmu.
[12] Podle názoru žalobce je absurdní vycházet z toho, že se zasahující strážnice mohla
domnívat, že žalobce žádný právní vztah k danému vozidlu neměl, když se snažil dosáhnout
odstranění TPZOV, sděloval jí osobní údaje přestupce a předmětné vozidlo odemkl pomocí
klíčů.
[13] Stěžovatel žalobci vytýká i to, že po zbytek nájmu se opětovně nepokusil požádat
o odstranění TPZOV. K tomu žalobce uvádí, že taková výtka je nepřípadná, neboť žalobce mohl
legitimně předpokládat, že postup zasahující strážnice není ojedinělý, a tedy, že by i jiní strážníci
tomuto uvedli, že na jeho žádost TPZOV neodstraní.
[14] K námitce, že žalobce nemá právo na náklady řízení, neboť žalobce byl při jednání
„zastoupen“ sám sebou osobně, neboť je a. k. svého zástupce, pak žalobce uvádí, že nevidí žádný
legitimní důvod pro to, proč by mu v takovém případě neměly být náklady řízení přiznány, když
prokazatelně vznikly, a ani stěžovatel žádný důvod k takovému závěru neuvedl.
IV.
Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[16] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[17] Podle §17a odst. 3 zákona o obecní policii technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla
se odstraní bez zbytečných průtahů po projednání přestupku příkazem na místě, po zjištění totožnosti osoby,
která vozidlo na místě ponechala, po provedení úkonů nezbytných ke zjištění totožnosti takové osoby
nebo po uhrazení nákladů provozovatelem. Není sporu o tom, že dle citovaného ustanovení musí
strážník TPZOV odstranit bez zbytečného odkladu poté, kdy je splněna některá z podmínek
citovaného ustanovení – a) projednání přestupku na místě, b) zjištění totožnosti přestupce,
c) provedení úkonů nezbytných k takovému zjištění, nebo d) uhrazení nákladů na přiložení
a odstranění TPZOV provozovatelem vozidla.
[18] TPZOV není donucovacím prostředkem, účelem jeho přiložení není vynutit splnění
právní povinnosti nebo zabránit přestupci v pokračování porušování právní povinnosti. TPZOV
není ani sankčním prostředkem. Jeho prostřednictvím nelze trestat přestupce či provozovatele
vozidla za porušení právní povinnosti tím, že mu je znemožněno po určitou dobu volně nakládat
s vozidlem. Ostatně v situacích, při nichž je dle zákona možné TPZOV přiložit, je ve většině
případů dán veřejný zájem na tom, aby bylo vozidlo co nejdříve odstraněno z místa,
kde se neoprávněně nachází.
[19] Odborná literatura chápe TPZOV jako specifický zajišťovací prostředek, jehož smyslem
je zajištění důkazu pro následné řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích (srov. VETEŠNÍK, Pavel, JEMELKA, Luboš. Zákon o obecní
policii. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 190). Tento prostředek by měl
tedy primárně vést ke zjištění totožnosti osoby přestupce, jelikož zpravidla řidič vozidla je
před odjezdem z místa přestupku donucen požádat o odstranění TPZOV strážníka obecní
policie.
[20] O odstranění TPZOV může požádat i osoba odlišná od přestupce a provozovatele
vozidla. Zákon takovému postupu výslovně nebrání a připouští jej i výkladové stanovisko
Ministerstva vnitra č. 28 ze dne 13. 7. 2010 (které není pramenem práva, nicméně může být
interpretačním vodítkem ohledně toho, jak bude veřejná správa dotčené zákonné ustanovení
vykládat), i výše citovaná komentářová literatura.
[21] Pokud žadatelem o odstranění TPZOV není přestupce nebo provozovatel vozidla
ochotný uhradit náklady na přiložení a odstranění TPZOV, předpokládá zákon, že strážník
obecní policie provede úkony nezbytné ke zjištění totožnosti přestupce. Za tímto účelem by měl
zejména identifikovat toho, kdo o odstranění TPZOV požádá, zjistit jeho právní vztah k vozidlu
a zjišťovat od něj taktéž informace o přestupci, pokud takovými informacemi tato osoba
disponuje. Strážník je oprávněn provést i další úkony, které se v konkrétní situaci jeví
jako nezbytné a vhodné ke zjištění totožnosti přestupce, včetně např. zjištění provozovatele
vozidla.
[22] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s výkladem žalobce, dle něhož lze TPZOV
odstranit i bez předchozí žádosti. Výše nastíněný postup předpokládá, že po přiložení
TPZOV o jeho odstranění zpravidla požádá ten, kdo na místě vozidlo zanechal, TPZOV
bude na jeho náklady odstraněn a s touto osobou bude následně přestupek projednán
(ať již v blokovém řízení nebo ve standardním správním řízení). Pokud o odstranění TPZOV
požádá osoba odlišná od přestupce či provozovatele vozidla, strážník zároveň provede úkony
za účelem zjištění přestupce. Zákon pamatuje i na situaci, kdy o odstranění TPZOV nepožádá
nikdo, v takovém případě dle §17a odst. 6 zákona o obecní policii nepožádá-li nikdo o odstranění
technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla do 30 dní od jeho přiložení, je vlastník komunikace
oprávněn po dohodě s obecní policií vozidlo na náklady jeho provozovatele odstranit.
[23] Nelze se ztotožnit ani s tím, že by o odstranění TPZOV mohla požádat kterákoliv osoba,
tedy i ten, kdo nemá k vozidlu žádný vztah. Pokud by o odstranění mohl požádat
i kterýkoliv „náhodný kolemjdoucí“, byl by oslaben základní smysl přiložení TPZOV,
jelikož u takové osoby by nebylo možné předpokládat jakoukoliv její povědomost o tom,
kdo vozidlo na místě zanechal. Požadavek na prokázání právního vztahu k vozidlu
však na druhou stranu nemůže být přemrštěný. V zásadě by mělo postačovat, pokud se prokáže
totožnost osoby a tato osoba na obecný dotaz strážníka tvrdí konkrétní právní vztah k vozidlu,
má možnost s vozidlem fakticky disponovat (má klíče od vozidla) a strážník zároveň nemá
o tvrzeném vztahu rozumnou pochybnost podepřenou konkrétními skutkovými okolnostmi.
[24] Skutková zjištění krajského soudu se opírají zejména o audiovizuální záznam předložený
žalovaným, který byl proveden jako důkaz při jednání před krajským soudem. Z tohoto záznamu
vyplývá, že po příjezdu strážnice na místo žalobce požádal o odstranění TPZOV. Sdělil, že není
majitelem vozidla a řidičem je J. K.. Žalobce byl zároveň ochoten uhradit náklady na přiložení a
odstranění TPZOV. Strážnice však žalobci sdělila, že věc může řešit pouze s přestupcem nebo
s provozovatelem vozidla. Na svém závěru setrvala i po krátké diskusi s žalobcem nad textem
ustanovení §17a odst. 3 zákona o obecní policii.
[25] S ohledem na výše uvedené byl nesprávný závěr zasahující strážnice o tom,
že o odstranění TPZOV může požádat pouze přestupce nebo provozovatel vozidla. Strážnice
taktéž pochybila, když věc dále odmítla s žalobcem na místě řešit, nezjišťovala právní vztah
žalobce k vozidlu a ani prostřednictvím žalobce nezjišťovala informace, které by mohly vést
ke zjištění totožnosti toho, kdo vozidlo na místě zanechal. Na strážníkovi obecní policie
jistě nelze vyžadovat, aby aktivně předvídal různé varianty právního vztahu k vozidlu,
které v danou chvíli připadají v úvahu. Je ovšem zcela na místě alespoň obecný dotaz,
z jakého titulu konkrétní osoba žádá o odstranění TPZOV z konkrétního vozidla.
[26] Nejvyšší správní soud (a před ním i krajský soud), hodnotil zákonnost konkrétního
postupu zasahující strážnice. Nemohl se tedy zabývat následným chováním žalobce. Otázka,
zda se žalobce po prvotním pochybení strážnice o vozidlo již dále nezajímal a žádným způsobem
se nesnažil zjednat nápravu, může mít vliv toliko na výsledek případného řízení ve věci náhrady
škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, kterou žalobce dle vlastních tvrzení hodlá
uplatňovat.
[27] Nejvyšší správní soud nezjistil, že by žalobce byl zastoupen při jednání „sám sebou
osobně“, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Žalobce je v soudním řízení správním zastoupen
advokátem Mgr. J. T. Zástupce žalobce se k jednání u krajského soudu nedostavil a krajský soud
tudíž žalobci v souladu se zákonem nepřiznal náhradu nákladů řízení za úkon právní služby
spočívající v účasti na jednání.
[28] Podle §60 odst. 1 s. ř. s. obecně platí, že účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Pojem „důvodně“ je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících
s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému
právu na právní pomoc nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii osob,
která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo
upírat a vůči ostatním ji diskriminovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3819/13). Odepřít takovému účastníku právo na náhradu nákladů řízení
lze v případě, že zvolené právní zastoupení představuje zneužití procesního práva na úkor
protistrany (např. zvolený zástupce „z opačného konce republiky“, prodlužování řízení žádostmi
o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení
protistraně apod.).
[29] Žalobce v době podání žaloby nebyl advokátním koncipientem svého zástupce, tím se stal
až později. V posuzovaném případě pak nejde o zcela banální věc a úkony právní služby,
za něž byla náhrada nákladů přiznána, nelze označit jako zjevně nadbytečné nebo šikanózní.
Ani stěžovatel sám nepředkládá žádná další konkrétní tvrzení, na základě kterých by bylo na místě
žalobci nepřiznat náhradu nákladů řízení, které v řízení před krajským soudem vynaložil.
V.
Závěr a náklady řízení
[30] Z výše uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů
namítaných v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce byl v řízení úspěšný, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení.
Náklady řízení sestávají z odměny za zastoupení advokátem Mgr. J. T., a to za jeden úkon právní
služby ve výši 3.100 Kč (písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti) podle ust.
§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), (dále jen
„advokátní tarif“), a náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku 714 Kč,
odpovídající této dani. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4.114 Kč.
Tuto částku je žalovaný povinen poukázat žalobci k rukám jeho právního zástupce, Mgr. J. T., ve
lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu