ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.414.2017:21
sp. zn. 6 As 414/2017 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: V. J., zastoupeného
Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 8. 2015, č. j. KUJCK 54785/2015/OREG, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 18. 12. 2017, č. j. 10 A 166/2015 - 130,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení usnesení Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2017, č. j. 10 A 166/2015 - 130 (dále jen „napadené
usnesení“), jímž krajský soud zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 8. 2015, č. j. KUJCK 54785/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 3. 6. 2015,
č. j. METAB 26044/2015/SÚ/Cha, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání územního
rozhodnutí o umístění stavby „Truhlářská dílna s bazénem, Kanalizační přípojka splaškové
kanalizace, Dešťová kanalizace, Vsakovací objekty, Vodovodní přípojka, Připojení objektu
na vodu, Připojení objektu na NN, Zpevněné plochy“ na pozemku parc. č. X, X, 1077/6
v katastrálním území H. u T. Výrokem II. napadeného usnesení krajský soud žalovanému uložil
zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 29.614,- Kč.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení podrobně popsal průběh
předmětného soudního řízení a předchozí rozsudky Nejvyššího správního soudu. Uvedl, že dne
15. 12. 2017 obdržel zpětvzetí žaloby, čemuž vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud opřel
o ustanovení §60 odst. 3 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť měl za to, že pro pozdější chování města Tábor
odpadl předmět sporu.
[3] Proti tomuto usnesení podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V doplnění kasační stížnosti ze dne 23. 2. 2018 uvedl,
že napadené usnesení napadá v celém rozsahu. Měl za to, že kasační stížnost není nepřípustná
podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., neboť napadá oba výroky napadeného usnesení. Výrok
o zastavení řízení je nesprávný kvůli tomu, že v řízení nebylo pokračováno, věc nebyla soudem
meritorně projednána, což vedlo rovněž k tomu, že mu byla v rozporu se zákonem uložena
povinnost k úhradě nákladů řízení. Zpětvzetí žaloby považoval stěžovatel za účelové,
a to s ohledem na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož vyplývalo, že žaloba
musí být věcně zamítnuta. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení popsal svůj názor,
podle něhož nemohlo být v dané věci postupováno dle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
neboť odpůrcem v daném řízení nebylo město Tábor, s jehož pozdějším chováním žalobce
spojuje svůj úspěch v dané věci. Nadto provedení standardní změny územního plánu neznamená,
že předchozí územní plán byl nezákonný. Stěžovatel proto navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, event. aby zrušil
pouze výrok II. napadeného usnesení a v tomto rozsahu krajskému soudu věc vrátil k dalšímu
řízení, event. aby sám rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Nejvyšší správní soud se a priori zabýval otázkou přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel
výslovně uvádí, že napadá výrok I. i výrok II. usnesení krajského soudu, tedy jak výrok
o zastavení řízení, tak výrok o přiznání náhrady nákladů řízení žalobci.
[6] Obdobnou procesní situací se zabýval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne
20. 12. 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 – 33, v němž dospěl k právnímu názoru, že „Kasační stížnost
žalovaného podaná proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení o žalobě z důvodu jejího zpětvzetí nesplňuje
podmínku subjektivní přípustnosti opravného prostředku, ledaže žalovaný prokáže vznik újmy na svých právech.“
Další podstatnou okolností pro posouzení přípustnosti předmětné kasační stížnosti je ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého „Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení
nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“ Výkladem tohoto ustanovení se zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64,
podle něhož „Ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně
proti výroku o nákladech řízení.“
[7] Nejvyšší správní soud má v projednávané věci za to, že kasační stížnost žalovaného je
na místě odmítnout podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., neboť stěžovatel fakticky brojí
pouze proti výroku II. napadeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel sice formálně napadl i výrok I. napadeného usnesení (neboť je mu zjevně známa
judikatura Nejvyššího správního soudu stran přípustnosti kasační stížnosti dle ustanovení §104
odst. 2 s. ř. s.), ale výslovně zjevně brojí pouze proti tomu, že mu byla uložena povinnost
nahradit náklady řízení. O tom svědčí nejen petit předmětné kasační stížnosti, v němž stěžovatel
eventuálně navrhuje zrušit pouze výrok II. napadeného usnesení a věc vrátit v tomto rozsahu
krajskému soudu, případně aby Nejvyšší správní soud v tomto rozsahu sám rozhodl, ale i to,
že proti výroku I. o zastavení řízení stěžovatel fakticky ničeho nenamítá, když nesouhlasí s tím,
že žaloba nebyla věcně projednána, přičemž dovozuje, že pokud by se tak stalo, musela by být
žaloba zamítnuta, z čehož podle něj vyplývá, že zpětvzetí žaloby bylo účelové. Nejvyšší
správní soud přitom setrvává na právních závěrech obsažených v rozsudku ze dne 16. 5. 2012,
č. j. 4 As 24/2012 – 18, podle kterých „není při rozhodování o kasační stížnosti proti usnesení krajského
soudu, kterým bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, oprávněn jakýmkoli způsobem projednávat věc samu.
Předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu je v takovém případě pouze to, zda krajský soud správně
posoudil podmínky pro zastavení řízení.“ Za dané procesní situace tedy není na místě dovozovat,
že v případě věcného projednání by žaloba byla zamítnuta, přičemž pokud se tak nestalo, jedná
se o účelový postup nepožívající právní ochrany, což podle stěžovatele vede k závěru
o přípustnosti kasační stížnosti. Touto sofistikovanou právní argumentací se stěžovatel
pouze snaží zakrýt fakt, že brojí pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, v němž s ohledem
na rozsah kasační argumentace zjevně spatřuje jádro problému, neboť veškeré jeho úvahy,
kterými brojí proti výroku o zastavení řízení, směřují ke zpochybnění výroku o náhradě nákladů
řízení.
[8] Stěžovatel tedy podle závěru Nejvyššího správního soudu fakticky ničeho nenamítá
v tom směru, že by krajský soud neměl s ohledem na zpětvzetí žaloby řízení zastavit,
resp. že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, když sám respektuje oprávnění žalobce
disponovat návrhem po celou dobu řízení. Nezákonnost výroku o zastavení řízení totiž stěžovatel
spatřuje hlavně v tom, že to vedlo k tomu, že mu byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení
žalobci.
[9] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost směřuje pouze proti výroku II.
napadeného usnesení krajského soudu, tedy pouze proti výroku o nákladech řízení.
Taková kasační stížnost však není přípustná (ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.; k tomu viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64).
[10] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl na základě ustanovení §46 odst. 1
písm. d) ve spojení s ustanovením §104 odst. 2 a ustanovením §120 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Byl-li návrh odmítnut, nemá žádný z účastníků
nárok na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu