ECLI:CZ:NSS:2018:6.AS.68.2018:14
sp. zn. 6 As 68/2018 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce a): O. o. S., z. s.,
žalobce b): Ing. M. B., proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní
1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu, v řízení o kasační stížnosti
žalobce a) proti výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 48 A
65/2017 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce a) proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
15. 2. 2018, č. j. 48 A 65/2017 - 56, se zamí t á.
II. Kasační stížnost žalobce a) proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
15. 2. 2018, č. j. 48 A 65/2017 - 56, se o d mí t á.
III. Žalobci a) a b) n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobou ze dne 21. 3. 2017 se žalobci a) a b) domáhali ochrany před nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřovali v tom, že žalobce b)
byl vykázán a následně i protiprávně vyveden u Krajského soudu v Hradci Králové justiční stráží
z jednání soudu v jeho civilní věci a omezován na svobodě pohybu. Žalobce b) byl následně
touto justiční stráží zastrašován při podání stížnosti u místopředsedy krajského soudu. Žalobci
rovněž nesouhlasili s požadavkem místopředsedy krajského soudu, aby byla justiční stráž
přítomna podávání stížnosti. Součástí tohoto podání je rovněž vznesení námitky podjatosti
všech soudců Krajského soudu v Hradci Králové, neboť je žalobci dlouhodobě kritizují.
[2] Přípisem ze dne 24. 3. 2017 byl Nejvyššímu správnímu soudu předložen spis krajského
soudu za účelem rozhodnutí o vznesené námitce žalobců. Součástí tohoto přípisu bylo písemné
prohlášení JUDr. Jana Dvořáka, JUDr. Aleše Korejtka, JUDr. Petry Venclové, Ph.D.
a Mgr. et Mgr. Jaroslava Vávry, v němž uznali, že důvody jejich podjatosti jsou dány,
neboť žaloba se týká postupu jejich kolegů, tj. civilních soudců a postupu zdejší justiční stráže.
O námitce podjatosti rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 4. 2017,
č. j. Nao 152/2017 – 22, tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci, přičemž věc přikázal
Krajskému soudu v Praze.
[3] Usnesením ze dne 4. 8. 2017, č. j. 48 A 65/2017 – 28, Krajský soud v Praze vyloučil
k samostatnému projednání žalobu v části, kterou se žalobci domáhají proti žalovanému
Krajskému soudu v Hradci Králové a místopředsedovi Krajského soudu v Hradci Králové určení,
že pokyn – usnesení o vykázání účastníka jednání ve věci 27 Co 453/2015 dne 27. 2. 2017,
přibližně v 10 hodin 50 minut, které učinil za senát 27 Cdo jeho předseda, JUDr. Jaroslav
Chmelík, Ph. D., je nezákonný, stejně jako pokyn místopředsedy soudu, aby byla justiční stráž
přítomna podávání stížnosti. Dále byli žalobci vyzváni k zaplacení soudního poplatku,
každý ve výši 2.000 Kč. Žalobci reagovali podáním ze dne 13. 8. 2017, v němž žádali
o osvobození od soudních poplatků.
[4] Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2018, č. j. 48 A 65/2017 – 56, rozhodl tak,
že výrokem I. zamítl návrh žalobce a) na osvobození od soudních poplatků, výrokem II. vyzval
žalobce a) k zaplacení soudního poplatku, výrokem III. zamítl návrh žalobce b) na osvobození
od soudních poplatků a výrokem IV. vyzval žalobce b) k zaplacení soudního poplatku.
V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že vycházel ze stanov žalobce a), podle kterých je
předmětem jeho činnosti obrana sociálních, hospodářských a dalších zájmů, potřeb a práv
především svých členů, ale také nečlenů. Vzhledem k povaze své činnosti však musí žalobce a)
počítat s náklady na uskutečňování této činnosti, mj. i s úhradou soudních poplatků.
Nedisponuje-li dostatečným majetkem, je na jeho uvážení, zda např. zavede povinný členský
příspěvek nebo zda si opatří finanční prostředky na svou činnost jinak. Sama nemajetnost spolku
není důvodem k jeho osvobození od soudních poplatků.
[5] Proti výroku I. a II. podal žalobce a) (dále též „stěžovatel a“) kasační stížnost. Namítal
v ní, že závěry soudu jsou nemístné, neboť přehlíží, že žalobce byl bezdůvodně napaden a násilně
odvlečen z chodby soudní budovy justiční stráží, která mu následně bránila vstoupit do budovy
soudu. Náklady na obranu proti fyzickým útokům a zastrašování nejsou náklady
na uskutečňování činnosti žalobce a). Jeho činností totiž není nechat se přepadávat, vyhazovat,
zadržovat justiční stráží, ani bránit se takovému jednání soudními žalobami. Soudní poplatek
tak představuje pokračování útoku proti žalobci a), který provedla justice zneužitím vězeňské
služby. Dovozoval, že s ohledem na předmět věci by mělo být zájmem státu, aby jeho ozbrojené
složky nemohly být podobným způsobem zneužívány, proto by měl připustit soudní přezkum
jejich počínání. Není povinností žalobce a) financovat veřejné statky. Nesouhlasil rovněž s tím,
že jednu žalobu soud rozdělil do více věcí, v nichž vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku.
Jedná se tak o systém, který fakticky brání domoci se spravedlnosti. Celá situace skončí detailním
popisem protiprávního systému, který bude přístupný v podobě série rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu; taková analytická a informační činnost je přitom předmětem činnosti
stěžovatele a).
[6] Žalobce b) ani žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
II. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou a je proti výroku I. napadeného usnesení přípustná
za podmínek ustanovení §102 a násl. zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). S ohledem na to, že kasační stížnost je podána
proti rozhodnutí krajského soudu ohledně osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší
správní soud nevyžadoval, aby stěžovatel a) zaplatil za kasační stížnost soudní poplatek,
ani aby byl zastoupen advokátem, o čemž byl informován v přípisu ze dne 7. 3. 2018,
a to v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 – 19.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele proti výroku I. napadeného
usnesení v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s).
[9] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost proti výroku I napadeného
usnesení není důvodná.
[10] Ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. stanoví, že „účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky,
může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody,
a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný,
takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností,
jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují,
popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“
[11] Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon především ukládá účastníku,
aby o osvobození od soudních poplatků požádal a aby doložil (prokázal), že nemá dostatečné
prostředky k tomu, aby příslušný poplatek uhradil. Individuální osvobození od soudních
poplatků je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází
v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních
poplatcích. Aby mohl být účastník osvobozen od soudního poplatku podle ustanovení §36
odst. 3 s. ř. s., musí být splněny tyto tři předpoklady: (a) účastník musí doložit, že nemá
dostatečné prostředky, (b) musí podat žádost o osvobození od soudních poplatků, a (c) soud
nesmí dospět k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení
osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti
(tato možnost byla do s. ř. s. zakotvena rovněž, a to na základě novely provedené zákonem
č. 303/2011 Sb. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem
své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje rovněž na situace,
kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
[12] V posuzované věci krajský soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal,
neboť má za to, že s ohledem na předmět jeho činnosti by měl nést poplatkovou povinnost.
[13] Výkladem citovaného ustanovení ve vztahu k právnickým osobám se zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74,
v němž dospěl k právnímu závěru, že „Při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků soud
podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné prostředky. Pokud právnická
osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala bez dostatečných finančních prostředků,
ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé a nezbytné, nelze takovou právnickou
osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.“
[14] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s postupem krajského soudu, který ověřoval
předmět činnosti stěžovatele a) jako právnické osoby, přičemž z příslušného veřejného rejstříku
vyplývá, že předmětem činnosti stěžovatele a) je „obrana sociálních, hospodářských dalších
zájmů, potřeb a práv především svých členů, ale také nečlenů, mj. aplikací rozhodnutí Nejvyššího
soudu Cpjn 202/2013“. Pokud je tedy předmětem činnosti obrana těchto práv, které jsou často
uplatňována i v soudním řízení, čehož si je stěžovatel ostatně vědom, neboť odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týká zastupování osob odborovou organizací, musí
počítat s tím, že vystupování v soudním řízení je zatíženo soudním poplatkem dle zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Má-li tedy stěžovatel a)
jako předmět své činnosti stanovenu aktivitu, která zahrnuje vystupování v soudním řízení, musí
počítat s tím, že na tuto aktivitu bude vynakládat určité prostředky. Jestliže se v posuzovaném
případě jedná o aktivitu spojenou se soudním řízením, musí si být vědom, že na něj pravidelně
budou dopadat povinnosti kladené na účastníky soudního řízení. O tom, že tento předmět
své činnosti stěžovatel a) naplňuje, svědčí i evidence zdejšího soudu, podle které stěžovatel
vystupoval či vystupuje jako účastník řízení již ve 14 věcech. S ohledem na to, že činnost
stěžovatele spočívající ve vystupování v soudním řízení je dlouhodobá a zjevná, musí počítat
s tím, že s tímto budou spojeny náklady, které tíží všechny účastníky řízení, zde v podobě placení
soudních poplatků. Na povinnosti stěžovatele a) zaplatit soudní poplatek přitom ničeho nemění
ani zvážení toho, co je předmětem soudního řízení.
[15] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že i kdyby odhlédl
od výše uvedených závěrů, bylo by na místě nepřiznat stěžovateli a) osvobození od soudních
poplatků i z jiného důvodu, neboť jeho žaloba nemůže být zjevně úspěšná. Z obsahu žaloby
ze dne 21. 3. 2017 totiž vyplývá, že zásah v podobě zákroku justiční stráže byl proveden
vůči stěžovateli b), který dle protokolu ze dne 27. 2. 2017 vystupoval v civilním řízení
jako povinný subjekt. Zásah tedy zjevně nemířil vůči stěžovateli a). Skutečnost, že stěžovatel b)
je rovněž statutárním orgánem stěžovatele a), nezpůsobuje, že zásah byl rovněž učiněn ve vztahu
ke stěžovateli a). Proto žaloba stěžovatele a) nemůže být v dané věci úspěšná, neboť
vůči němu nebylo ze strany vězeňské služby fakticky zasaženo.
[16] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost proti výroku I.
napadeného usnesení je zjevně nedůvodná, a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
[17] Ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení pak musí Nejvyšší správní soud konstatovat,
že kasační stížnost je nepřípustná podle ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., neboť směřuje
proti rozhodnutí, které upravuje vedení řízení – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 2/2008 - 47. Proto rozhodl tak, že kasační stížnost proti výroku II.
napadené usnesení se odmítá, a to v souladu s ustanovením §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
III. Závěr
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel a) nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení;
žalovaný, který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává. Ve vztahu k žalobci b) Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že s ohledem
na provázanost stěžovatele a) s žalobcem b) nelze hovořit o tom, že by žalobce b) byl
v předmětné věci procesně úspěšný, tudíž dospěl k závěru, že rovněž on nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Ostatně podle obsahu spisu mu ani žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu