ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.188.2018:25
sp. zn. 6 Azs 188/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. G. A.,
zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 11. 2017, č. j. OAM-2162/DS-PR-P09-2017, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 60 Az 80/2017 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni
(dále „krajský soud“) ze dne 17. 4. 2018, č. j. 60 Az 80/2017 - 95, (dále „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2017,
č. j. OAM-2162/DS-PR-P09-2017, (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany je dle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“), nepřípustná a řízení o této žádosti bylo dle §25 písm. i)
zastaveno. Zároveň žalovaný vyslovil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti je
podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu
podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále „nařízení Dublin III“ nebo „nařízení“), Finsko. Žalovaný konstatoval,
že v případě stěžovatele nebylo naplněno žádné z kritérií, které by určilo příslušnost České
republiky k jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, podané ve Finsku. Žalovaný aplikoval
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III a dospěl k závěru, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu
je příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Žalovaný se vyjádřil
i ke skutečnostem uvedeným v pohovoru, konkrétně k rodinným příslušníkům (bratr a bratranec)
legálně pobývajícím v Rakousku. Žalovaný však konstatoval, že tyto skutečnosti jsou irelevantní
ve vztahu k určení příslušného členského státu, neboť nesplňují definici rodinných příslušníků
podle čl. 2 písm. g) nařízení.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke krajskému soudu. Tvrdil,
že žalovaný pochybil, když se explicitně nezabýval alespoň eventuální možností využití čl. 17
nařízení Dublin III a považoval legální pobyt žalobcova bratra a bratrance na území Rakouska
za skutečnost zcela nerozhodnou pro řádnou aplikaci nařízení Dublin III.
[4] Krajský soud se ztotožnil s vyjádřením žalovaného v tom, že v rámci řízení podle nařízení
Dublin III jsou rozhodovací možnosti správního orgánu omezené vzhledem k tomu,
že napadené rozhodnutí není výsledkem řízení započatého v České republice, nýbrž ve Finsku.
Povinností žalovaného bylo podle kritérií uvedených v nařízení Dublin III posoudit, zda sama
Česká republika není příslušná k posouzení žádosti žalobce. V žádném případě však není
kompetentní k posouzení příslušnosti jiného státu (například Rakouska), a to včetně případné
možnosti uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III.
[5] Čl. 17 nařízení Dublin III dává státu, který vede dublinské řízení, možnost ponechat
si žadatele ve vlastní jurisdikci ve chvíli, kdy i v takto limitovaném řízení vyvstanou okolnosti
natolik závažné (ať už pro žadatele, nebo pro daný stát), že vedou správní orgán až k uplatnění
této doložky svrchovanosti. Ovšem v žádném ohledu nedává tento článek jakékoliv možnosti
správnímu orgánu posuzovat jakousi potencionální možnost, že by se správní orgán jiného
členského státu mohl z nějakého důvodu rozhodnout čl. 17 sám aplikovat. Navíc se jedná
o ustanovení, jehož aplikace je výsostným právem každého státu, proto nepřísluší jiným státům
o takové možnosti spekulovat. Žalovaný postupoval tedy správně, když pobyt žalobcova bratra
a bratrance v Rakousku posoudil jako skutečnost nemající význam pro určení členského státu
příslušného k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Protože bratr a bratranec
dospělého žadatele nespadají do legální definice rodinného příslušníka, která je specifikována
v čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, není vůbec myslitelná aplikace čl. 9 nařízení Dublin III a navíc
se bratr a bratranec žalovaného nacházejí na území Rakouska, nikoliv na území České republiky.
Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Stěžovatel podal kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že přijatelnost kasační stížnosti je dána
s ohledem na to, že je třeba řešit otázku, jež dosud nebyla plně řešena judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Za takovou otázku stěžovatel označuje to, zda je třeba při rozhodování o státu
příslušném k azylovému řízení žadatele zvažovat i otázky týkající se legálního pobytu
žadatelových příbuzných v jiných členských státech Evropské unie. Stěžovatel nesouhlasí
s názorem, že skutečnosti týkající se jeho bratra a bratrance pobývajících v Rakousku jsou
irelevantní ve vztahu k určení příslušného členského státu. Stěžovatel cituje odst. 14 a 17
preambule nařízení Dublin III a poukazuje na to, že hodnoty ztělesněné v těchto částech
(respektování rodinného života, slučování rodinných příslušníků) by měly být prosazovány
rozhodnutími aplikujícími nařízení Dublin III. Ačkoliv skutečně nelze bratra stěžovatele podřadit
pod pojem rodinného příslušníka podle čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, nelze opomenout to,
že nařízení přinejmenším ve své preambuli zakotvuje možnosti odchýlit se od jeho kritérií mimo
jiné, aby bylo možné sloučit příbuzné nebo jiné členy rodiny, nikoliv tedy pouze rodinné
příslušníky podle článku 2 písm. g).
[7] Jakkoliv tedy patrně nebylo namístě aplikovat článek 17 nařízení Dublin III,
protože v tomto případě by přijetí české příslušnosti k sloučení příbuzných nevedlo,
nelze konstatovat, že pobyt příbuzných v Rakousku je zcela bezvýznamný. Naplnění hodnot
zakotvených v preambuli nařízení by odpovídalo jistě přinejmenším to, aby se žalovaný pokusil
zjistit, zda článek 17 neaplikuje Rakousko. Jelikož tento postup žalovaný zavrhl, respektive patrně
ani nezvážil, trpí napadené rozhodnutí zásadní vadou, pro kterou nemůže obstát a obdobnou
vadou je zatížen napadený rozsudek. Stěžovatel navrhuje zrušit výrok č. I napadeného rozsudku,
zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na podrobné vyjádření k žalobě
a zdůraznil, že ani Česká republika, ani Finsko nemohou rozhodnout, že příslušným k posouzení
případu stěžovatele je Rakousko či jakýkoliv třetí stát. V rámci článku 17 rozhoduje daný stát
pouze o své vlastní kompetenci posoudit žádost o mezinárodní ochranu žadatele.
Pokud se stěžovatel domnívá, že správní orgán měl určit státem k posouzení žádosti stěžovatele
Rakousko, pak tento požadavek nemá oporu v platné právní úpravě. K otázce přijatelnosti
žalovaný konstatuje, že tuto otázku není třeba zvlášť judikovat, neboť nemá oporu v platné
právní úpravě a zcela se s ní míjí. Žalovaný navrhuje kasační stížnost odmítnout
pro nepřijatelnost, případně zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému rozsudku přípustná.
Jelikož napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší
správní soud otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje svým významem vlastní zájmy
stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
[10] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Jeho výklad byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(veškerá zde uváděná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost
se mimo jiné jedná, když se kasační stížnost dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud dosud plně
neřešil otázku aplikace čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III, a proto posoudil kasační stížnost
jako přijatelnou.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není
důvodná.
[12] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel dne 29. 7. 2015 požádal o mezinárodní ochranu
ve Finsku. Od 17. 12. 2015 do 17. 12. 2016 měl finské povolení k pobytu, žádost o prodloužení
mu však byla zamítnuta. V září 2017 opustil Finsko a odjel za svým bratrem a bratrancem
do Rakouska. V říjnu 2017 se vydal na cestu do Německa z důvodu návštěvy právníka a byl
zadržen českou policií. V České republice nepožádal o mezinárodní ochranu.
[13] Podle čl. 17 nařízení Dublin III „1. Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát
rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba
bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. […]. 2. Členský stát,
ve kterém je požádáno o mezinárodní ochranu a který vede řízení o určení příslušného členského státu,
nebo příslušný členský stát může kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného
členského státu, aby žadatele převzal z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných
nebo kulturních důvodů, s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když tento členský stát není příslušný podle kritérií
uvedených v článcích 8 až 11 a 16. Dotčené osoby s tím musí vyjádřit písemný souhlas.“
[14] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 7. 2015, č. j. 3 Azs 15/2015 – 50, posoudil
jako přijatelnou kasační stížnost z důvodu, že judikatorně dosud důsledně neřešil problematiku
aplikace čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III. K dané věci se vyjádřil následovně: „Nejvyšší správní soud
aprobuje správný závěr krajského soudu, že pro aplikaci čl. 17 odst. 2 nařízení (EU) č. 604/2013 v nyní
posuzované věci nebyl důvod, neboť uvedené ustanovení na případ stěžovatelky skutečně vůbec nedopadá. […]
Stěžovatelka podala žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany v České republice a ustanovení čl. 17 odst. 2
nařízení by se tedy uplatnilo z pohledu České republiky pouze tehdy, pokud by Česká republika měla v úmyslu
požádat jiný členský stát Evropské unie, aby případ převzal. Tak tomu ovšem není a ostatně sama stěžovatelka
se naopak od začátku správního řízení snažila docílit toho, aby řízení o její žádosti o azyl probíhalo v České
republice. V rozsudku ze dne 25. 6. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, posuzoval podobnou situaci,
kdy ustanovení čl. 17 odst. 2 na stěžovatele nedopadalo, neboť požádal o mezinárodní ochranu
České republice a taktéž se domáhal, aby bylo o jeho žádosti rozhodováno v České republice
(srov. také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2016, č. j. 2 Azs 114/2016 - 33).
[15] Situace v posuzované věci se od citovaných rozhodnutí odlišuje v tom, že stěžovatel
na území České republiky nepožádal o mezinárodní ochranu a ani se nedomáhal příslušnosti
České republiky. Stěžovatel nerozporoval závěr, že bratra a bratrance stěžovatele nelze podřadit
pod pojem rodinného příslušníka podle čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, resp. netvrdil nesprávné
užití dublinských kritérií. Stěžovatel se dále nedovolával aplikace článku 17 odst. 1 nařízení,
neboť stěžovatel nežádá o to, aby jeho žádost posuzovala Česká republika. Jádrem kasační
stížnosti bylo tvrzení, že žalovaný se měl pokusit zjistit, zda čl. 17 neaplikuje Rakousko.
Stěžovatel se tedy domáhal postupu ve smyslu čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III, resp. postupu,
kdy by Česká republika požádala Rakousko, aby stěžovatele převzalo z humanitárních důvodů,
s cílem sloučit i jiné členy rodiny. Pro tento postup však nelze v nařízení Dublin III najít oporu,
neboť stěžovatel v České republice o mezinárodní ochranu nepožádal a Česká republika není
příslušným členským státem. Článek 17 odst. 2 proto nelze v jeho případě aplikovat. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že argumentace ohledně aplikace čl. 17 odst. 2 nařízení Dublin III by
mohla být uplatněna ve Finsku v tam vedeném řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany,
když takový postup v České republice není v současné době možný.
[16] Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem, že skutečnosti týkající se jeho bratra a bratrance
pobývajících v Rakousku jsou irelevantní ve vztahu k určení příslušného členského státu. Nejvyšší
správní soud k tomu konstatuje, že žalovaný posoudil tyto vazby jako irelevantní z důvodu,
že se nejednalo o rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 písm. g) nařízení Dublin III, a tento závěr
stěžovatel nerozporoval. Je logické, že při rozhodování o příslušném státu je nezbytné zabývat
se legálním pobytem žadatelova příbuzných v jiných členských státech, neboť konkrétní rodinné
vazby mohou založit příslušnost podle kritérií čl. 8, 9, 10 a 11 nařízení. Pobyt příbuzných osob
na území může za určitých okolností představovat také důvod hodný zvláštního zřetele,
který zakládá povinnost správního orgánu odůvodnit nevyužití diskrečního oprávnění
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 - 24, a ze dne
12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 - 44). Jak však bylo výše uvedeno, stěžovatel v České republice
o mezinárodní ochranu nepožádal, Česká republika nebyla ani příslušným členským státem
a proto nemohla požadovat od Rakouska, aby žadatele převzalo z humanitárních důvodů.
Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační stížnost důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační
stížnost zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
[19] Usnesením krajského soudu ze dne 6. 2. 2018, č. j. 60 Az 80/2017 - 64, byl stěžovateli
ustanoven zástupce Mgr. Ing. Jakub Backa. Ustanovenému zástupci se dle ustanovení §35 odst. 8
s. ř. s., s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování 3 100 Kč za jeden úkon právní služby,
sepsání kasační stížnosti a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, tedy částka 3 400 Kč.
Zástupce je plátcem DPH, proto soud odměnu zvýšil o 21 % DPH. Celková výše přiznané
odměny činí 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu