ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.275.2018:72
sp. zn. 6 Azs 275/2018 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobkyně: A. A., zastoupena
Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 12. 4. 2018, č. j. OAM-185/LE-BE01-ZA15-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2018, č. j. 31 Az 18/2018 - 53,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2018, č. j. 31 Az 18/2018 - 53,
se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2018, č. j. OAM-185/LE-BE01-ZA15-2017,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Gabriele Kopuleté, se p ři zn áv á odměna
za zastupování ve výši 6 800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve ;lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností žalobkyně napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové (dále „krajský soud“) ze dne 4. 7. 2018, č. j. 31 Az 18/2018 - 53, (dále „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 4. 2018,
č. j. OAM-185/LE-BE01-ZA15-2017, (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany je dle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), nepřípustná a řízení o této žádosti bylo dle §25
písm. i) zákona o azylu zastaveno. Zároveň žalovaný vyslovil, že státem příslušným k posouzení
podané žádosti je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“ nebo „nařízení“), Italská
republika. Žalovaný konstatoval, že ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému
EURODAC vyplynulo, že žalobkyni byly v Italské republice dvakrát sejmuty otisky prstů
pro nelegální přechod hranic a to dne 25. 10. 2016 a dne 27. 11. 2017. Žalovaný požádal Italskou
republiku o přijetí žalobkyně zpět na své území, Italská republika uznala svou příslušnost
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dle čl. 12 odst. 4 nařízení. Dle přesvědčení
žalovaného žalobkyni v Italské republice nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu
k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní
ochranu. V zemi působí i státní agentury a nevládní organizace, které pomáhají obětem
obchodování s lidmi a nucené prostituce. Je zřejmé, že žalobkyně po celou dobu pobytu nebyla
omezena na svobodném pohybu jinou osobou. Navštívila několikrát policejní orgány
a charitativní organizace, kde mohla požádat o pomoc, stejně tak jako bude mít tuto možnost
po příjezdu do Italské republiky. Žalovaný dále konstatoval, že nepopírá, že by žalobkyně
na území Italské republiky provozovala prostituci. Z její výpovědi však vyplývá, že nebyla
výslovně k prostituci nucena. Byl to nejrychlejší způsob získání peněz a o i jiný způsob
se dle výpovědi nesnažila. Žalovaný proto nepřistoupil k aplikaci článku 17 nařízení.
[3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu ke krajskému soudu. Mimo
jiné namítala porušení čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Poukázala na rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ve věci Tarakhel proti Švýcarsku a dále na zahraniční zdroje
informující o tom, že mladé ženy z Nigérie jsou v Itálii často oběťmi obchodování
s lidmi a nuceny živit se jako prostitutky. Žalovaný zcela ignoroval požadavky ESLP
na individuální posouzení situace s ohledem na možné porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen Úmluva“). Žalobkyně je zranitelnou osobou, která byla
dlouhodobě vystavena zneužívání a vykořisťování. Z tohoto důvodu mělo být
k jejímu přemístění do Itálie přistupováno s mnohem větší důkladností a opatrností.
[4] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že žalovaný se v posuzované věci
zabýval tím, zda přemístění žadatele do příslušného členského státu není vyloučeno z důvodu
existence systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Žalovaný dospěl
k závěru, že azylové řízení ani podmínky příjmu žadatelů v Italské republice nevykazují závažné
systémové nedostatky ve výše uvedeném smyslu. Krajskému soudu není známo ani z jeho úřední
činnosti, že by v Italské republice panovala situace, která by činila přemístění žadatelů
o mezinárodní ochranu do tohoto státu nemožným s ohledem na čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
Tedy že by zde docházelo k systémovým nedostatkům v azylovém řízení nebo v podmínkách
přijetí žadatelů srovnatelným s nedostatky, které v minulosti vedly k závěru o nutnosti zastavit
přemísťování žadatelů z těchto důvodů například do Řecka či do Maďarska (respektive
v individuálních případech do Itálie). Žalobní námitku, dle níž je žalobkyni nutno považovat
za zranitelnou osobu, krajský soud ve shodě s názorem žalovaného neshledal důvodnou.
Z důkazního řízení vedeného v této věci nevyplynulo, že by tvrzení žalobkyně týkající se
této otázky bylo jakkoliv prokázáno. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost. Prostřednictvím
ustanovené zástupkyně doplnila, že kasační stížnost podává z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „s. ř. s“). Stěžovatelka setrvává na námitce nezákonnosti napadeného rozhodnutí
z důvodu porušení povinností dle §§2, 3, 50, 68 správního řádu, článku 3 odst. 2 a článku 7
nařízení Dublin III a článku 3 Úmluvy. Žalovaný nepřihlédl ke všem specifickým okolnostem
případu a nešetřil oprávněné zájmy žalobkyně. Pokud by tak učinil, pak by se alespoň zabýval
okolnostmi, které odůvodňují užití článku 3 odst. 2 a článku 17 nařízení, čímž zatížil
své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[6] Stěžovatelka byla v Itálii nucena k poskytování sexuálních služeb po dobu víc
než jednoho roku s tvrzením, že má dluh vůči ženě, která jí zařídila cestu z Nigérie do Libye.
Pracovníci organizace La Strada Česká republika, o. p. s. identifikovali stěžovatelku na základě
rozhovoru jako obchodovanou osobu. Dle názoru stěžovatelky se žalovaný správní orgán
i krajský soud měly zabývat tvrzeními stěžovatelky, že je obětí obchodování s lidmi. Žalovaný
a krajský soud měly na stěžovatelku nahlížet jako na zranitelnou osobu, ať již jako na oběť
obchodování s lidmi či jako na osobu, která byla podrobena jiným vážným formám psychického,
fyzického nebo sexuálního násilí, a tuto okolnost náležitě vyhodnotit ve vztahu k použití nařízení
Dublin III. Žalovaný zlehčil, až zbagatelizoval její životní situaci, zejména pak to, že se stala obětí
obchodování s lidmi. Stejně tak jsou zcela nepodložené závěry správního orgánu o tom, že Itálie
je schopna zajistit mimo jiné ochranu a pomoc obětem vykořisťování.
[7] Jak žalovaný, tak krajský soud se nedostatečně zabývaly možností přesunu stěžovatelky
do Itálie a průběhem tamního azylového řízení a své závěry o možnosti přesunu nedostatečně
odůvodnily. Žalovaný si neshromáždil žádné aktuální důkazy týkající se aktuálního stavu
azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii, v důsledku
čehož jeho závěry nemají oporu ve správním spisu. Přitom skutečnost, že Itálie není schopná
poskytnout obětem obchodování s lidmi adekvátní podporu a podmínky, a to zejména
pokud se jedná o ženy z Nigérie, lze doložit z několika zahraničních zdrojů.
[8] Stěžovatelka na podporu svých tvrzení odkazuje na Zprávu Skupiny expertů Rady Evropy
pro boj proti obchodování s lidmi (GRETA) z roku 2017. Tato zpráva poukazuje na situaci
nigerijských žen a dívek, které přicházejí do Itálie ve zvýšených počtech. Ty často přichází
do Evropy právě již jako oběti obchodu s lidmi za účelem jejich dalšího vykořisťování
nebo se jimi vzhledem ke své zranitelnosti snadno stávají. Podle expertů GRETA nejsou
tyto ženy a dívky zavčas identifikovány jako oběti či potenciální oběti obchodování s lidmi a jsou
v některých případech také násilně vraceny do zemí původu. Ze Zprávy US Department of State
z roku 2018 mimo jiné vyplývá, že přijímací střediska neposkytují bezpečný úkryt před pachateli
obchodování s lidmi. Ze zprávy Finského úřadu pro migraci (Finnish Immigration Service)
z února 2017 plyne, že systém je značně přetížen a dostupnost pomoci závisí na regionu,
do kterého je daná osoba navrácena. Může nastat situace, kdy italské úřady zodpovědné
za poskytování pomoci obětem obchodu s lidmi, nevědí, že je k nim navracena oběť
obchodování s lidmi se specifickými potřebami. Ženy a dívky z Nigérie, kterých do Itálie
mezi lety 2015 až 2017 přijelo více než 15.000, čelí značnému riziku stát se oběťmi obchodování
s lidmi, protože většina z nich má v Itálii kontakty, v jejichž důsledku skončí v prostituci.
Podle úřadu nemají ženy v Itálii možnost ovlivnit svou vlastní situaci. V Itálii operuje hustá síť
obchodníků s lidmi, kteří jsou napojeni na mafii, a oběť je vystavena riziku opětovného
rekrutování. Stěžovatelka dále odkázala na zprávy, z nichž plyne, že úřady mohou nabídnout
chráněné bydlení pouze pro malé množství z celkového počtu žen, které do země přijely.
[9] Vzhledem k výše uvedenému lze mít závažné pochybnosti o tom, zdali je Itálie schopna
naplňovat závazky plynoucí z Úmluvy a dále z Úmluvy Rady Evropy o opatřeních
proti obchodování s lidmi. Z veřejně dostupných informací jednoznačně vyplývá,
že by stěžovatelka při návratu do Itálie čelila reálnému riziku stát se opětovnou obětí
obchodování s lidmi a stejně tak riziku nuceného návratu do země původu. Lze očekávat,
že italské úřady ji nebudou dlouhodobě schopny poskytnout pomoc adekvátní její situaci.
Stěžovatelka je proto přesvědčena, že by jejím navrácením zpět do Itálie došlo k porušení
mezinárodněprávních závazků, a to jak s ohledem na podmínky panující v Itálii, tak s ohledem
na skutečnost, že stěžovatelce hrozí reálné riziko vyhoštění do země původu. Stěžovatelka
proto navrhuje napadený rozsudek a napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému
k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný popírá oprávněnost kasační stížnosti a s námitkami nesouhlasí,
neboť neprokazují, že by správní orgán porušil některé ustanovení správního řádu či nařízení
Dublin III a vydal nezákonné či nedostatečně odůvodněné rozhodnutí. Kasační námitky kopírují
žalobní, žalovaný proto plně odkazuje na své písemné vyjádření k žalobě. V případě stěžovatelky
nebylo naplněno žádné z kritérií, které by určilo příslušnost České republiky či konkrétního
členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Italská republika uznala
svou příslušnost dle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Z akceptace vyplývá, že žádost stěžovatelky
o pobyt na území Italské republiky byla vyřízená kladně. V případě jmenované tak bylo nezbytné
aplikovat čl. 12 nařízení. Žalovaný dostatečně posoudil možnost přesunu stěžovatelky do Itálie.
Italská republika není zemí, vůči které by se příslušné orgány EU vyjádřily ve smyslu zdržení
se transferu žadatelů o mezinárodní ochranu. Nejsou dány žádné důvody se domnívat,
že by v jejím případě docházelo k systematickým nedostatkům v řízeních o žádostech o azylu
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které by představovalo riziko nelidského
nebo ponižujícího zacházení. Ustanovení čl. 17 nařízení Dublin III představuje diskreční
oprávnění členského státu a jedná se o výjimku ze závazných kritérií. Žalovaný nevyužití čl. 17
dostatečně odůvodnil s přihlédnutím k uváděné prostituci stěžovatelky. Italská republika má
mnoho nevládních organizací, které se věnují osobám, které byly vlivem okolností přinuceny
k tomuto způsobu obživy. Z výpovědi stěžovatelky je zřejmé, že v Itálii byla v kontaktu
s charitativní organizací, která jí zajistila návštěvu lékaře, ovšem o pomoc nepožádala.
Z Informace OAMP z ledna 2018 nevyplývá, že by azylový systém v Itálii trpěl zjevnými
nedostatky, které by dosahovaly možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení,
proto se žalovaný rozhodl nepřistoupit k aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Žalovaný navrhuje
kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
[11] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 6 Azs 275/2018 - 45, přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému rozsudku přípustná.
Jelikož napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší
správní soud otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje svým významem vlastní zájmy
stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
[13] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Jeho výklad byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(veškerá zde uváděná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz). Jeden z případů přijatelnosti
je dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Stěžovatelka
v kasační stížnosti namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla mít dopad
do jejího hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti
kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační
stížnost je přijatelná.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost
je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka
požádala o mezinárodní ochranu dne 26. 12. 2017. V rámci poskytnutí údajů k žádosti
o mezinárodní ochranu sdělila, že z vlasti vycestovala dne 20. 4. 2016 do Libye, odkud na člunu
pokračovala do Italské republiky. Z moře ji zachránila loď italské pobřežní stráže. V táboře
setrvala přibližně jeden týden a následně odcestovala do Neapole, kde žila dalších pět měsíců.
Poté se přestěhovala do Lamezia. V Italské republice o mezinárodní ochranu nepožádala
a neměla tam ani žádné povolení k pobytu, ale měla právního zástupce, který jí pomáhal vyřizovat
nějaké dokumenty. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je, že ji potřebuje. Stěžovatelka
v průběhu následujících pohovorů uvedla, že se v Italské republice živila prostitucí. Žena,
která ji přivezla z vlasti do Italské republiky, jí slíbila sehnat práci. O jakou práci se jedná, zjistila
až po příjezdu, kdy ji uvedená žena začala nutit k prostituci. Nic jiného jí nezbylo. Přestože byla
na policejní stanici, tak nucenou prostituci nenahlásila, protože se bála, že by jí mohli ublížit lidé,
kteří jí telefonicky vyhrožovali a chtěli, aby platila peníze. Během svého pobytu v Italské republice
navštívila lékaře a byla jí odebrána dvakrát či třikrát krev. Lékaře jí našla charitativní organizace.
Z Italské republiky se rozhodla odcestovat, protože se stupňovaly požadavky dané ženy a dále
již nechtěla vykonávat tuto činnost. Otisky prstů jí byly sejmuty po příjezdu na území Italské
republiky a podruhé na policii, kam ji poslal právní zástupce. Ženě dluží ještě 25 tisíc EUR.
Do Italské republiky se vrátit nechce, protože její život je kvůli dluhu ohrožen ve vlasti i v Italské
republice. Ze záznamu v sytému EURODAC vyplývá, že stěžovatelce byly v Italské republice
dvakrát sejmuty otisky prstů, a to dne 25. 10. 2016 v Corigliano Calabro a dne 27. 11. 2017
v Neapoli.
[16] Ve správním spise je založena Informace OAMP ze dne 19. 1. 2018, Itálie. Vyplývá
z ní mimo jiné to, že Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) upozornila na problematiku
obchodování s lidmi, především ženami z Nigérie, které jsou často nuceny v Itálii k prostituci.
V zemi vedle státních agentur existovala řada nevládních organizací zabývajících se pomocí
obětem obchodování s lidmi a nucené prostituce. Italská legislativa ustanovila obranné
mechanismy pro oběti násilí a extrémních forem vykořisťování, např. získání legálního pobytu
z humanitárních důvodů. Dále se ve zprávě objevují informace ke kapacitě italských středisek
ke konci roku 2016. Při umísťování žadatele o mezinárodní ochranu jak při návratu,
tak při transferu postupují úřady v závislosti na volné kapacitě středisek. Ze statistiky z roku 2017
plyne, že v roce 2017 požádalo o mezinárodní ochranu v Italské republice 130119 osob,
z toho 25964 občanů Nigérie. Co se občanů Nigérie týče, azyl byl udělen 806 osobám, doplňková
ochrana 302 osobám, a humanitární ochrana 3406 osobám. Stěžovatelka ve správním řízení
doložila potvrzení Organizace La Strada Česká republika, o. p. s., z něhož plyne, že stěžovatelka
byla na základě rozhovoru identifikována jako obchodovaná osoba a Itálii lze označit za rizikové
místo, kde by mohlo dojít k obnovení její situace.
[17] Ke kasační námitce, že žalovaný a krajský soud měly na stěžovatelku nahlížet jako
na zranitelnou osobu, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Z čl. 21 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu, vyplývá, že „[č]lenské státy zohlední ve vnitrostátních právních
předpisech provádějících tuto směrnici zvláštní situaci zranitelných osob, například […]obětí obchodování s lidmi,
[…]a osob, které byly podrobeny mučení, znásilnění nebo jiným formám hrubého psychického, fyzického
nebo sexuálního násilí, jako jsou oběti ženské obřízky.“ V návaznosti na to definuje zákon o azylu v §2
odst. 1 písm. i) zranitelné osoby, mezi ně patří mimo jiné i oběť obchodování s lidmi nebo osoba,
která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným vážným formám psychického, fyzického
nebo sexuálního násilí. Pro účely Úmluvy Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi,
publ. pod č. 33/2017 Sb.m.s. se „obchodováním s lidmi“ podle čl. 4 písm. a) této Úmluvy rozumí
"najmutí, přepravu, předání, přechovávání nebo přijetí osob za účelem vykořisťování, a to prostřednictvím
pohrůžky násilím nebo použitím násilí či jiných forem donucení, prostřednictvím únosu, podvodu, uvedení v omyl
nebo zneužití moci či stavu zvláštní zranitelnosti nebo prostřednictvím poskytnutí nebo přijetí plateb či výhod
s cílem získat souhlas osoby mající kontrolu nad jinou osobou. Vykořisťování zahrnuje přinejmenším zneužívání
prostituce jiných, jiné formy sexuálního vykořisťování, nucenou práci nebo služby, otroctví nebo podobné praktiky
jako otroctví, nevolnictví nebo odnětí orgánů“.
[18] Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že nijak nepopírá, že by stěžovatelka
provozovala na území Italské republiky prostituci. Stěžovatelka však po celou dobu pobytu
nebyla omezena na svobodném pohybu po Italské republice jinou osobou. Z výpovědí
stěžovatelky podle žalovaného vyplývá, že nebyla výslovně k prostituci nucena. Dále uvedl,
že z aktuálních statistik za rok 2017 je zřejmé, že občané Nigerijské federativní republiky navíc
patří mezi největší poživatele mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů.
[19] Nejvyšší správní soud považuje tvrzení žalovaného za rozporné s výpovědí stěžovatelky.
Z výpovědi stěžovatelky vyplývá, že s prostitucí začala, protože ji k tomu nutila žena,
která ji přivezla do Italské republiky, nic jiného jí nezbylo, měla strach a bála se lidí,
kteří od ní vyžadovali peníze a vyhrožovali jí. Tuto práci již dále nechtěla vykonávat. Obětí
obchodování s lidmi může být osoba nejen v případě, že je fyzicky omezena na svobodném
pohybu a přímo nucena k prostituci, ale i v případě, že je k této činnosti nucena na základě
vyhrožování (srov. výše uvedenou definici obchodování s lidmi). Žalovaný na jedné straně uvádí,
že v zemi působí i státní agentury a nevládní organizace, které pomáhají obětem obchodování
s lidmi a nucené prostituce, na druhé straně odmítá, že by se u stěžovatelky o nucenou prostituci
jednalo, výslovně se přitom nevyjadřuje k otázce, zda lze stěžovatelku považovat za zranitelnou
osobou. Krajský soud se v této otázce ztotožnil s názorem žalovaného, podle krajského soudu
z důkazního řízení nevyplynulo, že by tvrzení o zranitelnosti stěžovatelky bylo prokázáno.
Z napadeného rozhodnutí žalovaného však ani neplyne, že by k této otázce nějakým způsobem
hodnotil potvrzení Organizace La Strada předložené stěžovatelkou, resp. že by explicitně vyslovil
nějaký závěr ohledně zranitelnosti stěžovatelky. Jediný závěr žalovaného v tomto ohledu
je konstatování, že stěžovatelka nebyla k prostituci nucena. Toto hodnocení se jeví být s ohledem
na výpovědi stěžovatelky, a jak bude dále uvedeno, i s ohledem na zprávy o Italské republice,
zjednodušující. Kasační námitka, že žalovaný ani krajský soud se nezabývaly tvrzeními
stěžovatelky, že se stala obětí obchodování s lidmi, je proto důvodná.
[20] Otázka, zda je stěžovatelka zranitelnou osobou, resp. zda se stala obětí obchodování
s lidmi, má význam i pro správné posouzení toho, zda je přemístění stěžovatelky možné
s ohledem na čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení
Dublin III „[n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný,
protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové
řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení
příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže
být určen jako příslušný jiný členský stát“.
[21] Stěžovatelka již v žalobě poukazovala na rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne
4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12. V tomto rozhodnutí ESLP
dospěl k závěru, že pokud by smluvní stát vrátil zranitelné žadatele o mezinárodní ochranu
do Italské republiky bez individuálních záruk poskytnutých Italskou republikou, došlo by
k porušení čl. 3 Úmluvy. Znamená to, že i kdyby nedostatky v přijímacích podmínkách
nebo v azylovém řízení nebyly tak závažné, aby znamenaly překážku pro veškeré návraty žadatelů
o mezinárodní ochranu, v případě zranitelných žadatelů mohou mít systémové nedostatky
v případě jejich přemístění za následek riziko nelidského či ponižujícího zacházení.
[22] Zprávu odboru azylové a migrační politiky z 19. ledna 2018, Itálie, kterou žalovaný
použil, nelze s ohledem na konkrétní situaci stěžovatelky považovat za dostačující pro zjištění,
zda jí v případě přemístění nehrozí s ohledem na azylové řízení a přijímací podmínky v Italské
republice nelidské nebo ponižující zacházení. Zpráva poukazuje na problematiku obchodování
s lidmi v Italské republice, a to především ženami z Nigérie. Ze zprávy není zřejmé, zda je
kapacita přijímacích středisek dostačující pro osoby přijímané skrze dublinský systém. Zpráva
vychází mimo jiné z několika zdrojů poukazujících na problém obchodování s lidmi v Italské
republice (IOM, MZV USA, Finnish Immigration Service). Žalovaný navzdory tomu již tyto další
zdroje nevyužil k tomu, aby posoudil rizika, kterým by stěžovatelka mohla v případě přemístění
do Italské republiky čelit, resp. nepřistoupil ani k případnému vyžádání individuálních záruk
ze strany Italské republiky. Závěr o tom, že žádost stěžovatelky o pobyt na území Italské
republiky byla vyřízená kladně a že žadatelka úmyslně uvádí nepravdivé údaje, žalovaný dovozuje
pouze z akceptace Italské republiky, v níž se uvádí, že Italská republika souhlasí s přemístěním
stěžovatelky dle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III. Podle článku 12 odst. 4 nařízení však může být
příslušnost členského státu založena i na základě povolení k pobytu nebo víza, kterého platnost
již skončila. Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, jaký typ pobytového oprávnění měl být
stěžovatelce v Italské republice udělen. Tvrzení žalovaného, že občané Nigerijské federativní
republiky navíc patří mezi největší poživatele mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů,
neznamená, že tento typ ochrany bude poskytnut i stěžovatelce, neboť podle zprávy za rok 2017
se jednalo o počet 3406 osob z celkového počtu 25964 občanů Nigérie v pozici žadatelů
o mezinárodní ochranu v Italské republice.
[23] Stěžovatelka v žalobě odkázala na vícero zpráv, ze kterých měl vyplývat problém
obchodování s nigerijskými ženami v Itálii a riziko, že by jí v případě návratu do Italské republiky
nemusela být poskytnuta náležitá pomoc. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením žalovaného,
že podmínky v Italské republice nevykazují závažné systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud má však na rozdíl od krajského soudu za to,
že posouzení žalovaného bylo nedostatečné z důvodu, že žalovaný se zaměřil na obecnou stránku
fungování azylového systému a podmínek přijímání v Italské republice a ignoroval konkrétní
závažná tvrzení stěžovatelky, k nimž neshromáždil dostatek podkladů rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že žalovaný nepřihlédl ke všem specifickým okolnostem případu
a v návaznosti na to neposoudil dostatečně, zda je přemístění stěžovatelky do Italské republiky
možné ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[24] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný zatížil
své rozhodnutí nepřezkoumatelností (nezabýval se dostatečně tvrzením stěžovatelky, že je obětí
obchodování s lidmi, resp. že je zranitelnou osobou) a vadou řízení spočívající v tom, že skutkový
stav, který vzal za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve správním spise (žalovaný
nevzal v úvahu zprávy, které se týkaly situace nigerijských žen v Italské republice a nucené
prostituce a s ohledem na situaci stěžovatelky nevyhodnotil dostatečně otázku systémových
nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí v Italské republice). Vzhledem k tomu, že krajský
soud napadené rozhodnutí pro tyto vady nezrušil, zatížil řízení před soudem vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Pokud žalovaný po nápravě těchto vad dospěje opětovně k závěru, že přemístění stěžovatelky
do Italské republiky je možné ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení, bude muset ve světle dostatečně
zjištěného skutkového stavu znovu posoudit otázku možné aplikace čl. 17 nařízení Dublin III,
neboť jak plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, v případech hodných zvláštního zřetele
má správní orgán povinnost odůvodnit nevyužití diskrečního oprávnění (srov. rozsudky ze dne
5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, a ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 - 44).
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud
proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož napadené správní rozhodnutí trpí
podstatnou vadou, která způsobuje jeho nezákonnost, pro kterou bylo možné toto rozhodnutí
zrušit již v řízení před krajským soudem, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se za použití §110
odst. 2 písm. a) současně ruší také rozhodnutí žalovaného, přičemž se věc žalovanému vrací
k dalšímu řízení.
[26] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. jí tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze soudního spisu ovšem nevyplývá,
že by stěžovatelce v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem
jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. V řízení před krajským soudem byla stěžovatelka
zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům. Nejvyšší správní soud proto rozhodl,
že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává.
[27] Zástupkyní stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti byla usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 8. 2018, č. j. 6 Azs 275/2018 - 31, ustanovena advokátka Mgr. Gabriela
Kopuletá, jejíž odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Ustanovené
zástupkyni náleží v souladu s §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti,
tj. převzetí a přípravu zastoupení, je-li zástupce ustanoven soudem a písemné podání soudu,
ve výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za každý úkon
právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyně není plátkyní DPH. Odměna
za zastupování tedy činí celkem 6 800 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu