ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.316.2017:36
sp. zn. 6 Azs 316/2017 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 6. 2017, č. j. OAM-78/LE-LE05-LE24-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2017, č. j. 60 Az 34/2017 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha, se přiznáv á odměna za zastupování ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, přicestoval do České republiky v roce 2005. Dne
25. 4. 2017 podal žádost o mezinárodní ochranu, a to z důvodu, že na Ukrajině se nemá kam
vrátit, zatímco v České republice má sestru a jejího syna. Pokud by se vrátil na Ukrajinu, vzali by
jej na vojnu, a to nechce.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 6. 2017, č. j. OAM-78/LE-LE05-LE24-2017,
(dále „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o žádosti žalobce tak, že mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“), se neuděluje.
[3] Krajský soud v Plzni (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2017,
č. j. 60 Az 34/2017 – 46, (dále „napadený rozsudek“), zamítl žalobu proti napadenému
rozhodnutí. Podle krajského soudu žalovaný nejednal při posouzení humanitárního azylu
v rozporu se zákazem libovůle. Žalovaný provedl subsumpci pod neurčitý právní pojem „případ
hodný zvláštního zřetele“ tak, že neshledal jeho naplnění. Podle krajského soudu nelze hovořit
o paušalizovaném vypořádání, protože je třeba přihlédnout k situaci žalobce a ta v napadeném
rozhodnutí prokazatelně popsána byla. Krajský soud shrnul, že žalobce neuváděl žádné
mimořádné okolnosti, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to, že kasační
stížnost je přijatelná, neboť v judikatuře dosud nebyla plně řešena otázka, zda je povinností
žalovaného do úvah o udělení či neudělení humanitárního azylu zahrnout i vypořádání
se s přítomností konkrétních rodinných vazeb na území České republiky.
[5] Stěžovatel považuje názor krajského soudu na dostatečnost posouzení otázky udělení
humanitárního azylu za zcela nesprávný. Ačkoliv rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu
podléhá omezenému soudnímu přezkumu, žalovaný opomněl vyhodnotit otázku pobytu
rodinných příslušníků stěžovatele na území České republiky, čím se měl krajský soud zabývat.
Stěžovatel v průběhu řízení jasně uvedl specifika svého případu, která bylo třeba zvážit
při hodnocení otázky humanitárního azylu. Stěžovatel uvedl, že na Ukrajině nemá kde bydlet,
nemá tam příbuzné, a jeho rodina (sestra a synovec) žijí v České republice. Stěžovatel odkazuje
na judikaturu, z níž plyne, že žalovaný musí nejprve interpretovat neurčitý právní pojem případu
hodného zvláštního zřetele a posoudit jeho naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru,
že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení, zda udělí azyl z humanitárního důvodu.
Podle stěžovatele žalovaný neprovedl ani primární povinnost, tedy neposoudil, zda lze uvažovat
o případě hodném zvláštního zřetele. Vypořádání žalovaným je paušalizované a používané
v případech, v nichž žadatelé o mezinárodní ochranu neargumentují žádnými důvody,
pro které lze zvažovat udělení humanitárního azylu.
[6] Přítomnost rodinných příslušníků je důvodem, který je třeba zvážit při úvaze o udělení
nebo neudělení humanitárního azylu. Jelikož se tak nestalo, zatížil žalovaný své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti a krajský soud tuto vadu nenapravil. Z výše uvedených důvodů stěžovatel
navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že azyl je institutem výjimečným a neslouží k úpravě
rodinných či obdobných vazeb. Stěžovatel je plnoletý, svobodný a bezdětný. Pobyt sestry
a synovce na území České republiky není mimořádnou okolností ve smyslu §14 zákona o azylu.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti napadenému
rozsudku přípustná, zabýval se proto otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje
svým významem vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. K tomu, kdy je kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu (viz zejm. usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb.
NSS, všechna zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Smyslem humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu je, aby správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, dospěl k závěru, že snaha po legalizaci pobytu z důvodu společného
soužití s manželem není důvodem natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších
okolností zvláštního zřetele hodných mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele
hodný ve smyslu §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud poté v rozsudku ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, dospěl ke stejnému závěru v případě snahy stěžovatele legalizovat
pobyt z důvodu společného soužití se snoubenkou.
[10] Nejvyšší správní soud ve výše uvedené judikatuře neposuzoval otázku přímo tak, jak ji
nyní nastolil stěžovatel, tedy zda je povinností žalovaného do úvah ohledně humanitárního azylu
zahrnout i vypořádání se s přítomností rodiny na území České republiky. Žalovaný však logicky
musí vzít v úvahu i rodinné vazby, pokud je stěžovatel jako důvod žádosti o mezinárodní
ochranu uvádí. Z judikatury však na druhou stranu jasně vyplývá, že s amotná existence
rodinného života na území České republiky zpravidla není důvodem hodným zvláštního zřetele
ve smyslu §14 zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 4 Azs 88/2014 - 18, týkající se stěžovatele, který brojil proti neudělení humanitárního azylu
z důvodu zachování rodinných vazeb s bratrem). Pokud žalovaný v případě stěžovatele
pouze stručně konstatoval, že z jeho výpovědi nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod,
nelze automaticky dovozovat, že by vazby na úze mí České republiky nevzal v úvahu.
Nadto Nejvyšší správní soud z napadeného rozhodnutí ověřil, že žalovaný v závěru rozhodnutí
konstatoval: „žadatel sice uvedl, že na území ČR žije jeho sestra a její syn, zatímco na Ukrajině již nikoho
z rodiny nemá, správní orgán však upozorňuje na to, že samotná existence soukromých či rodinných vazeb nemůže
být důvodem pro udělení mezinárodní ochraně v žádné její formě.“ Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že krajský soud zdůvodnil napadený rozsudek v souladu s ustálenou judikaturou ve vztahu
k otázce rodinných vazeb a humanitárního azylu, a kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájem stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost
nepřijatelnou a odmítl ji.
[11] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[12] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 11. 7. 2017, č. j. 60 Az 34/2017 - 21,
ustanoven advokát Mgr. Ing. Jakub Backa, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst.
8 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. c) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další
poradu s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem
ze dne 8. 11. 2017), a písemné podání soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových
výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Zástupce stěžovatele do soudního spisu krajského soudu doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu přísluší částka 1 428 Kč. Náhrada
nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu