ECLI:CZ:NSS:2018:6.AZS.409.2017:21
sp. zn. 6 Azs 409/2017 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. T. N., zastoupen
JUDr. Tomášem Mikulík Hamelem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Štandlem 2218, Frýdek -
Místek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1094/ZA-ZA13-HA10-2016 ze dne 24. 7. 2017, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 62 Az 16/2017 - 40 ze
dne 29. 11. 2017,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, přicestoval do České
republiky v roce 2000 z důvodu sloučení rodiny. Disponoval povolením k trvalému pobytu
od roku 2000 do roku 2016. V roce 2013 byl pravomocně odsouzen k odnětí svobody na čtyři
a půl roku nepodmíněně a v době výkonu trestu přišel o povolení k pobytu. O mezinárodní
ochranu žádá z důvodu, že v České republice nemá legální pobyt a zamýšlí podat odvolání
proti rozsudku, kterým byl odsouzen k trestu odnětí svobody. Žalobce je svobodný a otcem
dítěte, které žije v České republice a disponuje trvalým pobytem. V České republice dále žije
jeho přítelkyně, otec a několik sourozenců. Řízení o správním vyhoštění stěžovatele zahájené
dne 29. 4. 2017 bylo zastaveno z důvodu, že rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo
nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2017, č. j. OAM-1094/ZA-ZA13-HA10-2016,
(dále „napadené rozhodnutí“), bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany
tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), se neuděluje. Žalobcovu žalobu
proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) rozsudkem ze dne
29. 11. 2017, č. j. 62 Az 16/2017 - 40 (dále „napadený rozsudek“), zamítl.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy
pro jeho striktní výklad a tím nepřiměřenou tvrdost zákona pro něho a domáhá se jeho zrušení.
Podle jeho názoru by měl soud přihlédnout k tomu, že v České republice žije a podniká
od roku 2006, založil tady rodinu a za dané situace se mu jeví rozhodnutí žalovaného a následně
i krajského soudu jako nepřiměřeně tvrdé s ohledem na jeho lidská práva. Tím stěžovatel chápe
zejména možnost svobodně se pohybovat, cestovat a svobodně projevovat své názory,
kdy je přesvědčen, že toto je mu umožněno v České republice a nikoliv ve Vietnamské
socialistické republice. Je přesvědčen o tom, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele -
založení rodiny, které by mohl Nejvyšší správní soud v rámci odstranění tvrdosti zákona přijmout
a stěžovateli zrušením napadeného rozsudku a následně rozhodnutí žalovaného dát ještě možnost
vyřídit si tady povolení k pobytu. Stěžovatel má za to, že žalovaný sice postupoval v souladu
se zákonem, ale jeho striktní výklad je pro stěžovatele nepřiměřeně přísný a ve svých důsledcích
znamená vážný zásah do jeho práv. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je dostatečně individualizováno,
je přezkoumatelné, zákonné, věcně správné a netrpí vadami vytýkanými mu stěžovatelem.
Žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí a své vyjádření k žalobě. Navrhuje kasační stížnost
odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
[5] Protože Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas
a je proti napadenému rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost
podstatně přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost
odmítnuta jako nepřijatelná. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz zejm. usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna zde citovaná judikatura dostupná
na www.nssoud.cz). Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive
podstatnému přesahu vlastních zájmů, neuvedl žádné argumenty. Nejvyšší správní soud
se proto důvody přijatelnosti kasační stížnosti zabýval toliko v obecné rovině a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je nepřijatelná.
[6] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kasační stížnost je obsahově téměř shodná
jako žaloba. Judikatura Nejvyššího správního soudu připustila s odkazem na §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu, že zásah do rodinného života cizince může představovat důvod
pro naplnění podmínek k udělení doplňkové ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 – 92, ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 – 27,
a ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 6/2018-33), avšak zároveň z nich plyne, že tomu tak může být
jen za velmi výjimečných okolností. Takové okolnosti však v příběhu stěžovatele seznat nelze.
K tvrzené existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, pro které by měl soud přistoupit
k odstranění tvrdosti zákona a z tohoto důvodu zrušit napadený rozsudek, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že odstranění tvrdosti zákona nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody kasační
stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. (srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 3. 2004, č. j. 1 Azs 23/2004-55). K případnému odstranění tvrdosti zákona slouží institut
humanitárního azylu. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní
orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl
neposkytnout. […]“. V případě stěžovatele žalovaný neshledal důvod hodný zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu a Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Potřeba
další legalizace pobytu žadatele o mezinárodní ochranu není zákonným důvodem pro udělení
azylu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 43, nebo ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69).
[7] Judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti
z kasační stížnosti a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle §104a
odst. 1 s. ř. s.
[8] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2018
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu