ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.157.2018:23
sp. zn. 7 Ads 157/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: JUDr. V. H., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018,
č. j. 2 Ad 22/2015 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobci byla rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
pro hl. m. Prahu (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 3. 2015, č. j. 568552/15/AB,
odejmuta podle §24 ve spojení s §52 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,
dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2014, neboť nárok na ni zanikl
k 31. 3. 2014. Měsíční průměr příjmů žalobcovy rodiny za období 1. čtvrtletí roku 2014 totiž činil
10 596,33 Kč. Správní orgán přitom od nákladů na bydlení podle §25 odst. 3 zákona o státní
sociální podpoře odečetl přeplatek na nájemném, který byl žalobci vyplacen na základě
rozhodnutí soudu. Výsledné náklady na bydlení, které tak činily 1 347,67 Kč, pak nepřevyšovaly
částku 3 708,72 Kč vzniklou vynásobením rozhodného příjmu a zákonného koeficientu 0,35,
nárok na příspěvek na bydlení proto žalobci nevznikl. Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání
rozhodnutím ze dne 15. 5. 2015, č. j. MPSV-UM/10117/15/14/4S-HMP.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k městskému soudu, v níž namítl,
že správní orgány při výpočtu nároku na příspěvek na bydlení zohlednily přeplatky na nájemném,
které mu byly vyplaceny na základě rozhodnutí soudu, avšak nezohlednily náklady na vymáhání
tohoto přeplatku. Čtyři z vrácených přeplatků pak měly být zohledněny ve 4. čtvrtletí roku 2013,
do nějž spadaly konce paričních lhůt rozsudků.
[3] Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalobce
přeplatky na nájemném obdržel v 1. čtvrtletí 2014, přičemž tyto částky odpovídaly skutečně
vrácenému nájemnému, a nikoliv nákladům řízení přiznaným žalobci. Zákon o státní sociální
podpoře v §25 odst. 3 jasně stanovuje, že částka nákladů na bydlení se snižuje o přeplatky
na nájemném v tom čtvrtletí, kdy byly přeplatky vráceny. Se započítáním nákladů na vymáhání
přeplatků zákon naopak nepočítá a městský soud nemůže jít nad jeho rámec; k pokrytí nákladů
na vymáhání přeplatků nadto slouží institut náhrady nákladů soudního řízení. Správní orgány
proto nepochybily, pokud náklady na vymáhání přeplatků ve výpočtu nezohlednily. Ze znění §25
odst. 3 zákona o státní sociální podpoře je zároveň zřejmé, že není podstatné, kdy byla žalobcova
protistrana povinna přeplatky na nájemném vrátit, ale pouze to, kdy k vrácení skutečně došlo.
K tomu přitom došlo v 1. čtvrtletí 2014, a proto ani v tomto ohledu správní orgány nepochybily.
III.
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedl, že znění §25 odst. 3 zákona o státní
sociální podpoře nezpochybňuje, avšak podle jeho názoru lze za skutečně vrácenou částku
považovat jen čistý výtěžek po odečtení nákladů na vymáhání, které nebyly nahrazeny. Podle
městského soudu zákonodárce s těmito náklady nepočítal, podle stěžovatele však ani nevyloučil
jejich zohlednění. Zohlednění přeplatků v období, kdy měly být vyplaceny, a nikoliv v období,
kdy vyplaceny skutečně byly, by pak bylo spravedlivější vůči žadatelům, kterým je v důsledku
interpretace zastávané správními orgány a městským soudem odebírán příspěvek na bydlení,
aniž by jim však v obdobích, kdy přeplatky vznikaly, byla dávka zvyšována.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu.
Poukázal na jednoznačné znění §25 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře a uvedl,
že jiný výklad není namístě, a to zvláště v případě, kdy stěžovatel účelově pokrýval náklady
na bydlení tak, aby dosáhl na vyšší částku příspěvku na bydlení. Nelze zohlednit ani stěžovatelův
požadavek na zohlednění nákladů řízení, neboť příspěvek na bydlení slouží k částečné úhradě
nákladů na bydlení, nikoliv jako generální kompenzace životních nákladů. Ani §5 odst. 1 zákona
o státní sociální podpoře nepřipouští, že by do nákladů mohly být zahrnuty soudní výlohy;
příjmem žalobce je nadto invalidní důchod, nikoliv přeplatky na nájemném, a proto nelze
přeplatky na nájemném považovat za náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] V první kasační námitce stěžovatel namítá, že za vrácený přeplatek na bydlení ve smyslu
§25 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře lze považovat jen částku sníženou o náklady
na její vymáhání, které nebyly nahrazeny. Zákon o státní sociální podpoře v §25 odst. 3
v rozhodném období stanovil, že „[b]yla-li v období kalendářního čtvrtletí, za které se náklady na bydlení
zjišťují, vrácena částka jako přeplatek na nákladech na bydlení, snižuje se částka nákladů na bydlení
v tom kalendářním čtvrtletí, kdy k vrácení částky došlo, a to i v případě, že vrácená částka byla za dobu delší
než toto kalendářní čtvrtletí.“ Z citovaného ustanovení a systematiky zákona o státní sociální podpoře
vyplývá, že přeplatek na nákladech na bydlení není zákonem o státní sociální podpoře považován
za příjem, neboť příjmy včetně částek, o které lze příjmy snížit, jsou definovány v §5 zákona
o státní sociální podpoře. Vrácený přeplatek na nákladech na bydlení je při výpočtu zohledňován
proto, „že prostřednictvím započtení přijatých vrácených přeplatků na nákladech na bydlení se kompenzuje
skutečnost, že finanční zdroje potřebné na akumulaci přeplatku byly dříve (v příslušných rozhodných obdobích)
zohledněny orgánem státní sociální podpory jako náklady na bydlení a byly zohledněny při výpočtu dávky. Taková
konstrukce nákladů na bydlení umožňuje zohlednit celkovou skutečnou výši nákladů na bydlení v delším časovém
horizontu pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení či jeho výše.“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 3 Ads 98/2010 - 56). Zákon přitom, jak uvedl již městský soud,
nijak nepočítá se zohledněním nákladů na případné vymáhání přeplatků na nákladech na bydlení.
Není tomu tak z pochopitelného důvodu, neboť za tímto účelem je v příslušných procesních
předpisech zakotven institut náhrady nákladů případného soudního řízení. Ty přitom pamatují
na to, aby procesně úspěšnému účastníkovi byly zcela nahrazeny účelně vynaložené náklady
(viz §142 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Náklady, které bylo skutečně
nutné vynaložit k vymožení případného přeplatku na nákladech na bydlení, jsou tudíž pokryty
institutem náhrady nákladů řízení, a je proto nadbytečné je zohledňovat ve výši vráceného
přeplatku. Zároveň není důvod, aby byly zohledňovány ty náklady, které byly vynaloženy
neúčelně, tj. nad rámec toho, co bylo pro vymožení přeplatku nutné, a z tohoto důvodu nebyly
soudem přiznány. Městský soud proto tuto otázku posoudil v souladu se zákonem a námitka není
důvodná.
[9] V druhé kasační námitce stěžovatel požaduje, aby byly přeplatky na nákladech na bydlení
podle §25 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře zohledňovány v tom čtvrtletí, ve kterém
měly být vyplaceny, a nikoliv v tom, kdy skutečně byly vyplaceny. Tento požadavek, čehož
si je stěžovatel ostatně sám vědom, je v přímém rozporu se zněním zákona, který jednoznačně
uvádí, že „částka nákladů na bydlení [se snižuje] v tom kalendářním čtvrtletí, kdy k vrácení částky došlo.“
Stěžovatel v podstatě požaduje, aby byly přeplatky na nákladech na bydlení započteny
již jako pohledávky. V nyní projednávaném případě by takový výklad sice byl ve prospěch
stěžovatele, který přeplatek na nákladech následně skutečně obdržel a s ohledem na to rozložil
své náklady na bydlení tak, aby nepřišel o nárok na příspěvek na bydlení. V konečném důsledku
by však tento výklad působil v neprospěch žadatelů o příspěvek na bydlení, neboť by jim podle
něj mělo být započítáváno peněžní plnění, které ještě nemuseli obdržet a možná jej ani reálně
neobdrží. Zákon o státní sociální podpoře tudíž nikoliv náhodou ve vztahu k přeplatku
na nákladech na bydlení vychází ze skutečně obdržené částky, neboť hlavním účelem posuzování
je právě zjištění skutečných poměrů žadatelů. Ustanovení §25 odst. 3 zákona o státní sociální
podpoře je proto nutné vykládat v souladu s jeho výslovným zněním, které Nejvyšší správní soud
není povolán porušit. Námitka stěžovatele tedy není důvodná.
[10] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[11] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu