ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.172.2016:61
sp. zn. 7 Ads 172/2016 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: I. N., zastoupena
Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 18/1249, Ostrava - Slezská Ostrava, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2016,
č. j. 18 Ad 17/2014 - 138,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2016, č. j. 18 Ad 17/2014 - 138
se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2014, č. j. X, Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen
„žalovaná“) zamítla námitky žalobkyně a potvrdila své prvoinstanční rozhodnutí ze dne
23. 9. 2013, č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o invalidní důchod podle §56 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění).
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, který ji zamítl rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 18 Ad 17/2014 – 43.
Rozsudek krajského soudu však byl ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 7 Ads 240/2014 - 14, a věc byla vrácena krajskému
soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 14. 7. 2016, č. j. 18 Ad 17/2014 -138, krajský soud
žalobu opět zamítl.
[3] Krajský soud si pro účely přezkumného soudního řízení nejprve opatřil pouze posudek
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě (dále jen „posudková komise
v Ostravě“) ze dne 14. 8. 2014. V průběhu dalšího řízení si pak opatřil rovněž doplňující posudek
téže posudkové komise ze dne 9. 4. 2015, srovnávací posudek Posudkové komise Ministerstva
práce a sociálních věcí v Českých Budějovicích (dále jen „posudková komise v Českých
Budějovicích“) ze dne 30. 6. 2015 a doplňující posudky téže posudkové komise ze dne
6. 10. 2015 a ze dne 5. 4. 2016.
[4] Z takto doplněného dokazování podle krajského soudu vyplývá, že k datu vydání
žalobou napadeného rozhodnutí byla žalobkyně invalidní pro invaliditu III. stupně, tato invalidita
byla stanovena od 20. 1. 2011, přičemž před tímto datem invalidní nebyla. Uvedený závěr
učinila posudková komise v Českých Budějovicích ve svém posudku ze dne 30. 6. 2015
a na svém závěru setrvala i v doplňujících posudcích ze dne 6. 10. 2015 a 5. 4. 2016. Podle názoru
krajského soudu je v těchto posudcích řádně vysvětlen odlišný posudkový závěr, než jaký učinila
posudková komise v Ostravě. Posudek této posudkové komise dostatečně a srozumitelně
vysvětlil, proč je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně
lehká mentální retardace komplikovaná chronickou úzkostně depresivní poruchou až těžké
intenzity a nikoliv psoriasis vulgaris v generalizované formě s psoriatickou arthritidou,
jak ve svém posudku tvrdila posudková komise v Ostravě. Krajský soud považoval uvedený
posudek posudkové komise v Českých Budějovicích, ve znění jeho doplňků, za dostačující,
neboť vycházel z veškeré dostupné zdravotní dokumentace žalobkyně i všech žalobkyní
předložených lékařských nálezů v průběhu tohoto řízení. Protože se žalobkyně domáhala přiznání
invalidního důchodu od 16. 7. 2001, nezbylo krajskému soudu, než opětovně žalobu
jako nedůvodnou zamítnout.
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[6] Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobkyně rozsudkem ze dne 11. 10. 2016,
č. j. 7 Ads 172/2016 - 26. Ztotožnil se s názorem krajského soudu a posudkové komise
v Českých Budějovicích, která posoudila povahu, závažnost a vývoj rozhodného zdravotního
postižení stěžovatelky (lehká mentální retardace komplikovaná chronickou úzkostně depresivní
poruchou až těžké intenzity). Posudková komise se rovněž zabývala námitkou, že invalidita
žalobkyně existuje již od roku 2001, a v této souvislosti uvedla, z jakých důvodů uznává
stěžovatelku jako invalidní až od 20. 1. 2011. Posudková komise se rovněž vypořádala
i se žalobkyní dodatečně předloženou zdravotnickou dokumentací.
[7] Žalobkyně se domáhala přiznání invalidního důchodu již od 16. 7. 2001, avšak
z posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu
stěžovatelky podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývalo, že k tomuto datu
invalidní nebyla. Ve shodě s krajským soudem poukázal na výsledky doplňujícího posouzení
posudkové komise v Českých Budějovicích, podle kterého je v psychiatrickém vyšetření z roku
1981 uvedeno, že je stěžovatelka schopna pracovního zařazení úměrného jejím duševním
schopnostem. Dle dalšího psychiatrického vyšetření z 18. 11. 2010 šlo o první psychiatrický
kontakt a ke zhoršení psychického stavu došlo až 18. 1. 2011 natolik, že stav vyžadoval
hospitalizaci, kterou stěžovatelka odmítla.
IV.
[8] Nálezem ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 4160/16 zrušil Ústavní soud naposledy
uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu a vyslovil, že tímto rozsudkem bylo porušeno
základní právo žalobkyně na řádný proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Podle Ústavního soudu vznikají vážné pochybnosti o úplnosti a přesvědčivosti
posudků posudkové komise v Českých Budějovicích. K určení data vzniku invalidity tato komise
setrvala na závěru, ke kterému dospěla již v posudku ze dne 30. 6. 2015, tedy že žalobkyně
je invalidní až od 20. 1. 2011. Až dne 18. 1. 2011 si její zdravotní stav vyžádal hospitalizaci a právě
v této době se její zdravotní stav zhoršil natolik, že přestala být schopna výkonu práce.
Z dosavadní dokumentace ověřila, že na podkladě vyšetření z let 1978 a 1981 byla žalobkyně
schopna pracovního zařazení úměrného jejím duševním schopnostem. Vyjádření komise k datu
vzniku invalidity třetího stupně se v podstatě opírá o datum psychiatrického vyšetření ze dne
18. 1. 2011. Datum návštěvy u lékaře je dle názoru Ústavního soudu nutno kvalifikovat
jako datum nahodilé, které ještě nevypovídá o skutečném datu vzniku onemocnění. Toho
dne došlo pouze k vyhledání lékařské pomoci. Tento nedostatek je podle Ústavního soudu
prohlouben s ohledem na tvrzení žalobkyně, že z důvodu svého onemocnění nebyla schopna
si zajistit odpovídající péči a teprve až její manžel, kterého poznala v roce 2010, jí v tomto směru
pomohl. Posudek rovněž nijak nereaguje na námitky, že pro duševní potíže byla již v roce 1998
hospitalizována v Léčebně dlouhodobě nemocných v Jablunkově a již v této době jí byla
podávána psychofarmaka.
[9] Ústavní soud shledal pochybnosti o datu vzniku invalidity k 18. 1. 2011 rovněž v tom,
že podle posudkové komise se zdravotní stav žalobkyně natolik zhoršil, že přestala být schopna
výkonu práce, ačkoli ve znaleckém posudku MUDr. J. M. ze dne 31. 8. 2014 je naopak
konstatováno, že při ambulantní kontrole k datu 18. 1. 2011 nebylo popsáno zhoršení
zdravotního stavu. Poukázal rovněž na opakovanou zásadní změnu v posouzení a určení
onemocnění, které má mít rozhodující dopad na invaliditu žalobkyně a tedy i na okamžik jejího
vzniku. Nejprve bylo rozhodující příčinou asthma bronchiale a duševní onemocnění. Posléze měla
být rozhodující příčinou podle posudkové komise v Ostravě psoriatická arthritida a následně
podle posudkové komise v Českých Budějovicích pouze její duševní onemocnění. Závěr
komise v Českých Budějovicích o tom, že ostatní nemoci jsou dlouhodobě stabilizované,
však dostatečným způsobem nerozptyluje shora uvedené pochybnosti. S ohledem na uvedené
skutečnosti shledal Ústavní soud znalecké posudky posudkové komise v Českých Budějovicích
nepřesvědčivé, pokud jde o určení doby vzniku invalidity. Krajským soudem přijatý skutkový
závěr o datu vzniku invalidity tak byl založen na nedostatečném dokazování, čímž došlo
k porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces.
V.
[10] Ústavní soud ve shora rekapitulovaném zrušujícím nálezu jednoznačně uzavřel,
že posudky posudkové komise v Českých Budějovicích, ze kterých vycházel krajský soud
v druhém rozsudku, jsou nepřesvědčivé, pokud jde o určení data vzniku invalidity. Proto bylo
dokazování provedené před krajským soudem podle jeho názoru nedostatečné a došlo
tak k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na řádný proces.
[11] V této procesní fázi řízení proto nezbývá než konstatovat, že skutková zjištění učiněná
doposud krajským soudem neskýtají zatím bezpečný podklad pro závěry, které z nich krajský
soud dovodil. Bude třeba doplnit dokazování zejména k posouzení data vzniku invalidity
stěžovatelky a zvážit k tomu i zadání znaleckého posudku. Nejvyšší správní soud však, coby soud
rozhodující o kasačních stížnostech jako mimořádných opravných prostředcích proti
pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, nemá nyní procesní prostor
doplnit takto podstatným způsobem dokazování. Rozhodoval by de facto v jediné instanci
o základu sporu, což mu nepřísluší. Tomu odpovídá i poznámka Ústavního soudu o vázanosti
petitem ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka nepožadovala zrušení jiného rozhodnutí
než rozsudku Nejvyššího správního soudu. K doplnění dokazování v Ústavním soudem
naznačených směrech proto bude v dalším řízení povinen krajský soud.
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení
vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.).
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu