ECLI:CZ:NSS:2018:7.AFS.210.2018:53
sp. zn. 7 Afs 210/2018 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: CHANCE a. s., se sídlem
Politických vězňů 156, Beroun, zastoupena Mgr. Závišem Hlaváčem, advokátem se sídlem
Muchova 240/6, Praha 6, proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad, se sídlem nábřeží
Kapitána Jaroše 1000/7, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 10. 4. 2018, č. j. 45 Af 32/2017 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále také „krajský soud“), kterým byla dle §87
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítnuta její žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu, kterou se domáhala toho, aby soud určil, že postup žalovaného při zahájení
daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013
do 31. 12. 2014 je nezákonným zásahem, a aby žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv
stěžovatelky a nařídil, aby žalovaný nezákonný zásah neprodleně ukončil.
[2] Nezákonnost daňové kontroly stěžovatelka odvozovala z toho, že tato nebyla zahájena
na základě „svobodného rozhodnutí“ generálního ředitele Generálního finančního ředitelství
(dále také „GFŘ“), nýbrž na základě politického nátlaku. Nebyly to totiž orgány finanční správy,
nýbrž Poslanecká sněmovna (zejména její rozpočtový výbor), kdo rozhodl o prověření emisí
korunových dluhopisů vydaných v roce 2012. Takový postup nelze v demokratickém státě
připustit, a daňová kontrola je již z tohoto důvodu nezákonná. Rozpočtový výbor nadto předjímá
výsledky daňových kontrol, když tvrdí, že při emisi korunových dluhopisů došlo k obcházení
zákona. Podlehla-li finanční správa politickému nátlaku při zahajování daňových kontrol,
lze se důvodně obávat, že tak učiní i co se týče samotného výsledku těchto kontrol.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Uvedl, že z vyjádření řady
politických činitelů a zástupců finanční správy předložených stěžovatelkou, která soud provedl
na jednání jako důkazy, lze dovodit pouze to, že korunové dluhopisy se staly na jaře roku 2017
závažným politickým tématem. Z ničeho však neplyne, že by se finanční správa rozhodla prověřit
korunové dluhopisy na politický nátlak. Tím spíše nelze dovodit, že by byla na politický nátlak
zahájena daňová kontrola u stěžovatelky. Ani to, že se jedná o plošnou kontrolu všech subjektů,
které v roce 2012 emitovaly korunové dluhopisy, neprokazuje, že by byla prováděna na politickou
objednávku. Koncepční rozhodnutí ředitele Generálního finančního ředitelství nemohou být
předmětem soudního přezkumu. Zahájení daňové kontroly nemůže bránit ani to, že se určitá
právní otázka mající dopad na stanovení daňové povinnosti stane otázkou veřejně (politicky)
debatovanou. Připuštění takového omezení by ve vztahu ke kompetencím finanční správy nebylo
přípustné. Nebylo by současně možné vyloučit ani to, že vyvolávání takové diskuze by mohlo být
i záměrné a účelové, tedy cílené na to, aby určitá oblast nemohla být finanční správou
kontrolována. Závěrem rozsudku krajský soud uvedl, že pro zjištění rozhodných skutečností
provedl již dostatek důkazů, pročež považuje za nadbytečné provádět další žalobkyní předložené
důkazy.
II.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.. Vytýkala mu, že nepřisvědčil její žalobní
argumentaci, že předmětnou daňovou kontrolu je třeba považovat za nezákonný zásah. Obsáhle
polemizovala i s odůvodněním rozsudku. Podle stěžovatelky již z chronologického vývoje
událostí vyplývá, že rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny nelegitimně nařizuje orgánům
finanční správy zahajovat daňové kontroly emitentů korunových dluhopisů a současně předjímá
výsledek těchto kontrol. Zahájení daňové kontroly na základě politického tlaku je ovšem
v rozporu s ústavními principy a nelze jej v demokratickém státě připustit. Navíc za této situace
existuje důvodná obava, že finanční správa se bude snažit vyhovět politickému zadání a bude
účelově vydávání korunových dluhopisů sankcionovat. Postup finanční správy nadto odporuje
zákazu diskriminace, neboť výběr kontrolovaných subjektů není objektivní, nýbrž jde o postup
motivovaný snahou doměřit daň a snahou veřejně diskreditovat emitenty korunových dluhopisů
(resp. vlastníky a nabyvatele těchto dluhopisů). Dále krajskému soudu vytýkala, že neprovedl
všechny stěžovatelkou navrhované důkazy, resp. že řádně neodůvodnil, proč jim nevyhověl.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s krajským soudem v tom,
že koncepční rozhodnutí ředitele Generálního finančního ředitelství nemohou být předmětem
soudního přezkumu. Skutečnost, že by měl být generální ředitel snad úkolován rozpočtovým
výborem Poslanecké sněmovny, vyvrací jeho vyjádření ze dne 14. 3. 2017. Žalovaný uvádí,
že optikou stěžovatelky by finanční správa neměla korunové dluhopisy kontrolovat jen proto,
že Poslanecká sněmovna se ohledně těchto určitým způsobem vymezila. V takové situaci by
ovšem bylo finanční správě zamezeno vykonávat její zákonné pravomoci pokaždé, když by
se Poslanecká sněmovna vyjádřila k určité problematice. Obava ohledně případného výsledku
kontroly je pak pouze ničím nepodloženou spekulací, neboť žalovaný zatím k žádným
kontrolním výsledkům nedospěl. Krajský soud nepochybil ani co se týče dokazování. Žalovaný
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením („zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím,
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se
žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[9] Pojem „zásah“ soudní řád správní (s. ř. s.) ani jiný zákon nekonkretizuje. Odbornou
literaturou (např. Hendrych, D. a kol., Správní právo, Obecná část, 5. vydání, Praha, C. H. Beck 2003,
str. 178 a násl.), Ústavním soudem (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02, usnesení ve věci
sp. zn. I. ÚS 422/99) a Nejvyšším správním soudem (např. usnesení rozšířeného senátu ze dne
31. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 144/2004, rozsudky sp. zn. 3 As 52/2003 a sp. zn. 2 Aps 1/2005)
je vykládán pojem zásah ve smyslu §82 s. ř. s. tak, že jím mohou být především aktivní úkony
správních orgánů nebo jiných součástí veřejné správy v rámci výkonu veřejné moci, související
s výkonem správní činnosti označované jako „správní dozor“ v nejširším smyslu. Z pohledu
nezákonného zásahu aktivním úkonem správního orgánu nebo jiné součásti veřejné správy je
podstatné, že se může typově jednat o protiprávní útok orgánů veřejné moci vůči základním
ústavně zaručeným právům, který v době svého působení představuje trvalé ohrožení po právu
existujícího stavu. Musí být zároveň splněna podmínka bezprostřednosti takového zásahu
(doktrína hovoří o bezprostředním zásahu v souvislosti se správní činností k odvrácení
nebezpečí, které bezprostředně ohrožuje právem chráněné zájmy, jímž veřejná správa fyzicky
zasahuje do právních poměrů osob, které toto ohrožení vyvolaly, popř. třetích osob, a omezuje je
v jejich právech). Tradičně jsou za takový zásah považovány autoritativní úkony úředních osob
bezprostředně omezující jejich adresáty v jednání, jež by jinak uskutečňovat mohli, které pro svoji
neodkladnost nejsou uskutečňovány jinak obvyklým procením postupem respektujícím všechna
procesní pravidla správního řízení zakončeného vydáním správního rozhodnutí. Důvodem
takových autoritativních úkonů je typicky neodkladná potřeba ochrany života, zdraví, majetku
a veřejného pořádku (vedle výše uvedené judikatury viz např. rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 4. 11. 2010, č. j. 62 Af 46/2010 - 337, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 27. 4. 2017, č. j. 30 A 70/2016 - 80, či na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 3. 2018, č. j. 7 As 164/2017 - 26).
[10] Pro konstatování nezákonnosti zásahu je třeba splnit kumulativně následující podmínky:
Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným
(3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším
smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti
němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“
v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“
(6. podmínka). Nutno poznamenat, že podmínka č. 6 již po novelizaci s. ř. s. provedené zákonem
č. 303/2011 Sb. s účinností k 1. 1. 2012 nemá své zákonné opodstatnění. Není-li byť jen jediná
z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz rozsudky
ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 69, ze dne 3. 11. 2015, č. j. 4 Azs 155/2017-20 atp.).
[11] Judikatura správních soudů se opakovaně zabývala i otázkou zásahů spočívajících
v provádění daňové kontroly. Dospěla k závěru, že „zahájení i provádění daňové kontroly (§16 zákona
ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) může být podle okolností nezákonným zásahem, proti
kterému je možno podat žalobu podle §82 a násl. soudního řádu správního.“ (viz např. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110,
a na něj navazující judikaturu). Tyto závěry lze přitom plně aplikovat i na daňovou kontrolu
ve smyslu §85 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, který s účinností od 1. 1. 2011 nahradil
zákon o správě daní a poplatků (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2017,
č. j. 10 Afs 206/2017 - 39, č. 3677/2018 Sb. NSS). Takovým zásahem může být podle judikatury
např. zahájení daňové kontroly po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, nezákonně
opakovaná daňová kontrola, či kontrola, v jejímž průběhu dochází k nezákonnému postupu
ze strany pracovníka správce daně (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, či rozsudky tohoto soudu ze dne 20. 5. 2015,
č. j. 1 Afs 32/2015 - 28, ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 Afs 54/2015 - 21, či ze dne 30. 4. 2014,
č. j. 6 Afs 46/2014 - 39).
[12] V nyní projednávané věci stěžovatelka dovozovala nezákonnost daňové kontroly z toho,
že byla zahájena pouze na základě politického nátlaku (a nikoliv ze svobodné vůle finanční
správy).
[13] Z listin předložených stěžovatelkou vyplývá, že otázka korunových dluhopisů se v roce
2017 stala široce a intenzivně diskutovanou otázkou, ke které se v hojné míře vyjadřovala jak
veřejnost, tak jednotliví političtí činitelé a další zainteresované osoby (např. bývalá náměstkyně
ministra financí Mgr. Simona Hornochová). V rámci tohoto období (jak stěžovatelka konstantně
připomíná) pak rozpočtový výbor Poslanecké sněmovny vydal usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. 579,
ve kterém konstatoval, že „existují doložitelná podezření, že při emisi tzv. „korunových dluhopisů v roce
2012 mohlo ze strany některých emitentů a jejich vlastníků docházet ke zneužití nebo obcházení zákonů v oblasti
daní“. Výbor proto požádal Ing. Martina Janečka, generálního ředitele Generálního finančního
ředitelství, aby toto připravilo a vydalo metodický pokyn týkající se dané otázky a aby na základě
tohoto pokynu byly prověřeny všechny emise korunových dluhopisů v roce 2012.
O proběhnuvších kontrolách měl být výbor informován. Na uvedenou výzvu zareagoval ředitel
Generálního finančního ředitelství Ing. Janeček dopisem adresovaným předsedovi rozpočtového
výboru ze dne 14. 3. 2017, č. j. 30969/17/7000-00073-101206. V tomto dopisu generální ředitel
uvedl, že na jednání „žádná konkrétní podezření a s nimi související důkazy nebyly diskutovány, přičemž
závěry formulované v Usnesení by měly vycházet z průběhu jednání. Z konstatování v bodě I. Usnesení zároveň
vůbec nevyplývá, o jaká konkrétní podezření se jedná, a jakým způsobem je rozpočtový výbor dokládá“. Dále
pak ředitel zdůraznil, že nijak nerozporuje, že „orgán Poslanecké sněmovny může požadovat po členu vlády
nebo vedoucím správního úřadu informace a vysvětlení vztahující se k jejich činnosti, ovšem tuto pravomoc nelze
vykládat tak, že je možné ukládat členu vlády nebo vedoucímu správního úřadu úkoly týkající se výkonu
působnosti jím řízeného správního orgánu nebo správních orgánů jemu podřízených, resp. provedení určitých úkolů
závazně požadovat. Stejně jako výbor Poslanecké sněmovny nemůže žádat soudy, aby upravily svou rozhodovací
praxi a některé kauzy řešily přednostně, nebo policii, koho a jak vyšetřovat, tak nemůže žádat správní orgán,
aby změnil svou správní praxi na základě požadavků vybraných poslanců. Není možné takto dovozovat
pravomoc moci zákonodárné nařídit orgánům moci výkonné, jakým způsobem mají požadované informace získat,
což vyplývá z principu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a z principu dělby moci tak, jak je uplatňován
v České republice.“
[14] Již z výše uvedeného je tedy zřejmé, že finanční správa (resp. generální ředitel GFŘ)
si byla plně vědoma toho, že není její povinností konat dle zadání rozpočtového výboru a proti
tomuto se důrazně ohradila. Uvedené pak generální ředitel zopakoval a dále rozvedl
ve svém dopise ze dne 31. 5. 2017, č. j. 66478/17/7000-00010-303126, adresovaném předsedovi
rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny (který byl taktéž jako výše citovaný dopis krajským
soudem proveden jako důkaz). V dopisu ze dne 31. 5. 2017 generální ředitel v reakci
na předchozí komunikaci s předsedou rozpočtového výboru konstatoval následující: „Děkuji
za Vaše ujištění, že Rozpočtový výbor neměl na mysli, aby na základě jeho Usnesení byl zpracován speciální
postup pro prověřování daňových subjektů v daňových souvislostech výplaty úrokových příjmů z dluhopisů s nízkou
nominální hodnotou, typicky 1 korunu, označovaných ve veřejném prostoru běžně jako „korunové dluhopisy“. Plně
s Vámi souhlasím, že důležitá je především skutečná aktivita Finanční správy při smysluplném prověřování dané
problematiky. Proto byl Generálním finančním ředitelstvím připraven Vámi zmíněný dokument s názvem
„Metodická pomůcka pro prověřování správnosti uplatnění daně u výnosů z korunových dluhopisů“, který
jednoznačně dokládá metodickou činnost v dané oblasti, zejména její dlouhodobost a pravidelné přizpůsobování
zkušenostem z praxe a aktivní práci s dostupnou judikaturou. […] Velmi si cením Vašeho vyjádření, že výše
zmíněné Usnesení Rozpočtového výboru považujete za podnět či informaci, s nimiž Finanční správa jinak
standardně pracuje. Přesně tak bylo v souladu se zákonnými zásadami daňového řízení k předmětnému Usnesení
přistoupeno. I přesto, že se problematikou korunových dluhopisů v době jednání Rozpočtového výboru Finanční
správa intenzivně zabývala, po jednání Rozpočtového výboru jsem uložil úkol zanalyzovat, zda okruh do té doby
zachycených případů určených k prověření je dostatečný. V této souvislosti musím poznamenat, že pokud
by Finanční správa nepostupovala podle zákonných zásad daňového řízení, případné pozitivní nálezy z kontrolní
činnosti by mohly být zatíženy procesní vadou, která by mohla z pohledu správce daně významně zvýšit riziko
následně prohraných soudních sporů. Výše zmíněné Usnesení tak správce daně uchopil jako jeden z podnětů
získaných v rámci debaty, z níž bylo možné dovodit výrazný nárůst poptávky veřejnosti, aby daňové otázky
týkající se korunových dluhopisů byly prověřeny komplexním způsobem. Vyhovění takto intenzivní poptávce
veřejnosti považuji za postup, který je v souladu s obecnými zásadami veřejné správy, přičemž jej nelze provést
jinak, než úplným prověřením daňových souvislostí všech úrokových příjmů plynoucích z korunových dluhopisů.“
[15] Výše uvedená citace podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela bez pochyb
potvrzuje, že finanční správa nepostupovala ve vztahu ke korunovým dluhopisům pod politickým
nátlakem, jak tvrdí stěžovatelka. Citace části dopisu generálního ředitele Generálního finančního
ředitelství naopak vede k závěru, že finanční správa se danou problematikou zabývala již před
vydáním usnesení rozpočtového výboru a také, že finanční správa s usnesením rozpočtového
výboru zacházela „pouze“ jako z informací o uvedené problematice a o společenské poptávce
na jejím vyjasnění.
[16] Ani z dalších listin založených ve správním a soudním spisu (vč. listin předložených
stěžovatelkou) nelze dovozovat, že by danou kontrolu bylo lze považovat za nezákonný zásah.
Stěžovatelka ani netvrdila, že by se v daném případě mělo jednat o nepřípustně opakovanou
daňovou kontrolu, o daňovou kontrolu zahájenou po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení
daně atp. (k tomu viz vedle výše uvedené judikatury např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5 Afs 223/2004 - 89, publ. pod č. 1411/2007 Sb. NSS, ze dne 24. 1. 2006,
č. j. 2 Afs 31/2005 - 57, publ. pod č. 868/2006, ze dne 17. 8. 2006, č. j. 1 Afs 119/2005 - 53).
Krajský soud nepochybil ani podpůrným poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (č. 368/2011 Sb.), které skutečně nevyžaduje
pro zahájení daňové kontroly existenci důvodných podezření. To ostatně potvrzuje i rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Afs 65/2013 - 40, podle něhož správce
daně nemusí při zahájení daňové kontroly disponovat žádným konkrétním podezřením. Daňová
kontrola je „jedním z prostředků generální prevence před krácením daní ze strany poplatníků/plátců daní.
Daňovou kontrolu lze proto zpravidla zahájit u každého daňového subjektu, a to bez jakýchkoliv podezření
či důvodů, kterými by musel správce daně nutně disponovat.“
[17] Nutno dodat, že je běžné, že finanční správa daňovou kontrolu zahajuje nejen
na základě vlastní činnosti, ale i na základě podnětů veřejnosti, skutečností, které se dozví
od jiných orgánů státní moci (např. od Policie ČR atp.).
[18] Aprobování přístupu stěžovatelky by ad absurdum mohlo vést i k eliminaci kontrolní
činnosti finanční správy. Pokud by totiž na úrovni zákonodárných sborů probíhala intenzivní
debata na určité téma, tak jak tomu bylo v projednávané věci, uvedená oblast by se automaticky
dostala mimo kompetenci veřejné správy. Takový výklad nelze přijmout.
[19] Nutno zdůraznit i to, že daňová kontrola může skončit jak s výsledkem, že daňová
povinnost se odchyluje od údajů v daňovém tvrzení (může být zjištěno, že správně měla být
přiznána daň vyšší, ale i nižší), tak s výsledkem, že daňová povinnost přesně odpovídá té,
kterou daňový subjekt vyčíslil ve svém daňovém tvrzení (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
18. 6. 2015, č. j. 9 Afs 140/2014 - 44). Z ničeho přitom nevyplývá, že by měla být finanční správa
„nekriticky“ vedena snahou vyhovět politické objednávce a doměřit stěžovatelce daň „za každou
cenu“ (uvedená obava stěžovatelky není podložena žádnými relevantními tvrzeními a podklady).
Dodat pak také lze, že pokud by případně daňová kontrola v případě stěžovatelky skončila
doměřením daňové povinnosti, bude moci při splnění všech zákonných podmínek příp.
rozhodnutí o tomto doměření napadnout správní žalobou (v tomto řízení pak stěžovatelka bude
moci vznášet i argumenty stran postupu vedoucího k doměření daně). Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s krajským soudem i v tom, že koncepční rozhodnutí o činnosti finanční správy
jsou v kompetenci ředitele Generálního finančního ředitelství.
[20] Pokud pak stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že kontrola porušuje zásadu zákazu
diskriminace (neboť výběr subjektů ke kontrole nebyl objektivní), jedná se o novou námitku
uplatněnou poprvé v kasační stížnosti. Jelikož stěžovatelka uvedenou námitku neuplatnila
v žalobě, ač tak učinit mohla, Nejvyšší správní soud se jí nemohl se zřetelem na ust. §104 odst. 4
s. ř. s. zabývat. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu „ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou
nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno
přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud
při svém rozhodování nepřihlíží“ (srov. rozsudek ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49).
Jak již Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155,
ust. §104 odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším
správním soudem. Jeho užití lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady
účastníků řízení proti pravomocnému správnímu rozhodnutí byly nejprve projednány krajskými
soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů
k jednotlivým skutkovým a právním otázkám. Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti
připuštěno uplatnění skutkových a právních novot, vedlo by to k popření kasačního principu,
který se uplatňuje v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89). Z důvodu procesní
opatrnosti kasační soud dodává, že neshledává diskriminaci v zahájení daňové kontroly
u subjektů vybraných na základě objektivního kritéria (emise předmětných dluhopisů).
[21] Přisvědčit nelze ani kasačním námitkám týkajícím se dokazování. Stěžovatelka vytýkala
krajskému soudu, že neprovedl všechny navrhované důkazy. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti konstatuje, že není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům, to jej však
nezbavuje povinnosti svůj postup řádně odůvodnit. Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, či další rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 23. 9. 2005,
sp. zn. III. ÚS 359/05, ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13, ze dne 14. 11. 2002,
sp. zn. III. ÚS 285/02, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 1215/11 atp. Přesně v duchu uvedené
judikatury krajský soud postupoval. Řádně odůvodnil, proč nevyhověl všem důkazním návrhům,
přičemž zdejší soud se ztotožňuje i s důvody, které krajský soud k tomuto závěru vedly. Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem dané důkazy považuje za nadbytečné. Již
z provedených důkazů totiž jednoznačně plyne, že ačkoliv ve věci korunových dluhopisů
probíhala intenzivní veřejná a politická diskuze, daňová kontrola u stěžovatelky jako emitenta
korunových dluhopisů nebyla zahájena na základě politického tlaku (jak tvrdí stěžovatelka).
Provedení dalších důkazů týkajících se zejména dané politické debaty by tak skutečně bylo
nadbytečné a nemohlo by změnit postavení stěžovatelky ve smyslu úspěchu ve věci. Ze stejného
důvodu ostatně ani Nejvyšší správní soud nepřistoupil k provedení důkazů listinami, které nebyly
jako důkaz provedeny krajským soudem, a které stěžovatelka předložila ke kasační stížnosti.
Pokud pak stěžovatelka tvrdila, že krajský soud zcela opomenul návrh na výslech svědků
navržených stěžovatelkou na ústním jednání proběhnuvším dne 10. 4. 2018 (mj. výslech
Ing. M. J. a JUDr. A. S.), uvádí zdejší soud, že na předmětném ústním jednání krajský soud
provedl některé z důkazů a následně vyhlásil usnesení, že návrh na provedení dalšího dokazování
se zamítá. Dané usnesení týkající se právě i navrhovaných výslechů pak soud odůvodnil
nadbytečností daných důkazů, když uvedl, že podstatné okolnosti byly již zjištěny z provedeného
dokazování. Není tudíž pravdou, že by krajský soud dané výslechy zcela opomněl. Za vadu
vyvolávající nutnost zrušení rozsudku nepovažuje Nejvyšší správní soud ani to, že se krajský soud
s danými návrhy vypořádal na jednání, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, pak nezopakoval
v rámci rozsudku. Povinností soudu přitom není zasílat účastníkovi řízení samostatně usnesení
o neprovedení důkazů vyhlášené na ústním jednání.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí krajského soudu ani žádné další vady,
pro které by bylo nutno jeho rozhodnutí zrušit. Zdejší soud se s hodnocením věci krajským
soudem ztotožnil a plně jej přebírá. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší správní soud shledat
případnou ani polemiku stěžovatelky s argumentací krajského soudu.
[23] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu