ECLI:CZ:NSS:2018:7.AFS.53.2018:40
sp. zn. 7 Afs 53/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: METALVIS, s.r.o.,
se sídlem Areál ZD 61, Babice, zast. Mgr. Janem Drozdem, advokátem se sídlem třída Tomáše
Bati 3067, Zlín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7,
Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2015, č. j. 59180-2/2015-900000-304.4,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2018,
č. j. 29 Af 3/2016 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla výrokem
I. podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného
a výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto
odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 13. 5. 2015,
č. j. 144-25/2015-640000-51 (dále jen „celní úřad“).
[2] Rozhodnutím celního úřadu (dále jen „dodatečný platební výměr“) bylo stěžovatelce
podle §264 odst. 1 a 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v rozhodném znění
(dále jen „celní zákon“), ve spojení s čl. 78 odst. 3, čl. 201 odst. 3, čl. 220 odst. 1 a čl. 221
odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství,
v rozhodném znění (dále jen „celní kodex“), a na základě čl. 1 nařízení Rady (ES) č. 91/2009
ze dne 26. 1. 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „nařízení
č. 91/2009“), doměřeno antidumpingové clo ve výši 533 489 Kč. Dle §251 odst. 1 písm. a)
zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, vznikla stěžovatelce povinnost uhradit penále
z doměřené částky ve výši 20 %, celkem 106 698 Kč.
[3] K doměření antidumpingového cla celní úřad přistoupil na základě výsledků kontroly
po propuštění zboží zahájené u stěžovatelky podle čl. 78 celního kodexu a podle §127 celního
zákona. Touto kontrolou bylo dle správních orgánů prokázáno, že stěžovatelkou dovezené zboží,
deklarované v kontrolovaném rozhodnutí o propuštění, bylo sice dovezeno z Tchaj-wanu,
ale ve smyslu článků 22 a 23 celního kodexu pochází z Čínské lidové republiky. Jako důkazní
prostředky celní úřad použil zejména zprávu Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF)
č. OF/2011/0978/B1, THOR (2014) 30448 ze dne 3. 11. 2014 (dále jen „zpráva z 3. 11. 2014“),
která rekapituluje vyšetřování OLAF ohledně podvodů s dovozy železných nebo ocelových
spojovacích prvků z Tchaj-wanu, údajně tchajwanského původu, ve skutečnosti však čínského
původu, a závěrečnou zprávu OLAF ze dne 1. 12. 2014, č. OF/2011/0978/B1,
OLAF.B.1(S)(2014)34954, včetně příloh (dále „závěrečná zpráva“).
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že závěrečná zpráva, jejíž přílohou byla mimo jiné zpráva
z 3. 11. 2014, splňovala náležitosti stanovené čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 883/2013, o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF).
Zprávy OLAF přitom obsahovaly konkrétní údaje dostačující ke ztotožnění jím deklarovaného
zboží a k učinění závěru, že zboží nepochází z Tchaj-wanu, ale z Čínské lidové republiky.
K námitce neplatnosti nařízení č. 91/2009 krajský soud uvedl, že neplatnost aktů orgánů
Evropské unie může vyslovit pouze Soudní dvůr Evropské unie, přičemž pozdější zrušení
antidumpingového cla není základem pro vrácení cla vybraného před tímto zrušením.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že neměla povědomí o pořizování zboží z Číny
jejím dodavatelem a že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby investigativně zjišťovala,
jakým způsobem fungují odběratelsko-dodavatelské vztahy jejího smluvního partnera na opačné
straně zeměkoule. Zdůrazňuje také, že výše uložené „sankce“ mnohonásobně přesahuje výhodu,
která měla být nesprávnou deklarací původu zboží získána.
[6] Dále uvádí, že nařízení č. 91/2009 bylo od počátku (tedy od svého vydání) neplatné.
Upozorňuje, že dané clo (nikoli samotné nařízení č. 91/2009 – pozn. NSS) bylo zrušeno
prováděcím nařízením Komise (EU) č. 2016/278 ze dne 26. 2. 2016 o zrušení konečného
antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa
nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován
původ z Malajsie (dále jen „nařízení č. 2016/278“), z toho důvodu, že uvalení antidumpingového
cla bylo dle závěrů zprávy Odvolacího orgánu Světové obchodní organizace (WTO) „European
Communities – Definitive Anti-Dumping Measures on Certain Iron or Steel Fasteners from China“,
č. WT/DS397/AB/RW, ze dne 18. 1. 2016 (dále jen „zpráva odvolacího orgánu“) v rozporu
s čl. 2.4, čl. 2.4.2, čl. 4.1, čl. 3.1, čl. 6.1.2, čl. 6.4, čl. 6.2, čl. 6.5 a čl. 6.5.1 Dohody o provádění
čl. VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (dále jen „antidumpingová dohoda“).
[7] Jelikož samotné nařízení č. 91/2009 bylo vydáno na základě nařízení Rady (ES) č. 384/96
ze dne 22. 12. 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy
Evropského společenství, v rozhodném znění (dále jen „základní nařízení 1“), později
nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. 11. 2009 o ochraně
před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství, v rozhodném
znění (dále jen „základní nařízení 2“), a vzhledem k tomu, že obě základní nařízení byla vydána
též s cílem recepce závazků vyplývajících Evropskému společenství z antidumpingové dohody
a z čl. VI Všeobecné dohody o clech a obchodu (dále jen „GATT“), domnívá se stěžovatelka,
že závěry zprávy Odvolacího orgánu WTO nepřímo značí i rozpor nařízení č. 91/2009
se základními nařízeními 1 a 2.
[8] Ačkoli Evropská komise nakonec v reakci na zprávu odvolacího orgánu přistoupila
ke zrušení antidumpingového cla, učinila tak pouze s účinky ex nunc. Stěžovatelka má oproti tomu
za to, že důvody pro zrušení cla byly dány již od počátku, což má vyplývat ze samotné zprávy
odvolacího orgánu. Skutečnost, že Komise přistoupila ke zrušení cla toliko s účinky ex nunc, nemá
vliv na to, že nařízení bylo po celou dobu své účinnosti v rozporu s výše vyjmenovanými
ustanoveními antidumpingové dohody, stejně jako se základními nařízeními 1 a 2, takže bylo
od počátku neplatné.
[9] V návaznosti na výše uvedené dovozuje, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný,
neboť se v něm krajský soud nezabýval otázkou platnosti nařízení č. 91/2009.
[10] Konečně uvádí, že krajský soud postavil své rozhodnutí výlučně na neúplných
a spekulativních zprávách OLAF. Pokud jde o přílohy zpráv OLAF, jedná se o snadno
upravitelný formát souboru, takže může být jejich obsah velmi jednoduše pozměněn. Takové
důkazy nemohou dle stěžovatelky založit řádné zjištění skutkového stavu a má za to, že krajský
soud a správní orgány zcela rezignovaly na své povinnosti při provádění dokazování ve smyslu
§92 odst. 1 a násl. daňového řádu.
III. Vyjádření žalovaného
[11] Žalovaný zdůrazňuje, že každý, kdo podá celní prohlášení na propuštění zboží
dovezeného na území Evropské unie do režimu volného oběhu, nese dle čl. 199 nařízení Komise
(EHS) č. 2454/93 ze dne 2. 7. 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92,
kterým se vydává celní kodex Společenství, objektivní odpovědnost za správnost údajů,
které uvedl v celním prohlášení, a za pravdivost předložených dokladů. Tvrzení stěžovatelky,
že nevěděla a nemohla vědět o tom, že zboží není původem z Tchaj-wanu, je proto pro účely
doměření antidumpingového cla irelevantní.
[12] Dále uvádí, že si je vědom zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky,
zdůrazňuje však, že akty unijních orgánů jsou nadány presumpcí platnosti, a vyvolávají tedy
účinky tak dlouho, dokud nejsou vzaty zpět, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost
nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
nebo na námitku protiprávnosti. Nařízení č. 2016/278, kterým bylo antidumpingové clo zrušeno,
nabylo účinnosti 28. 2. 2016 a nezakládá právo na vrácení cla vybraného před tímto datem.
Krajský soud se nemusel touto otázkou výslovně zabývat, neboť ji stěžovatelka do řízení
před krajským soudem nevnesla. Rozhodnutí žalovaného, jakož i rozsudek krajského osudu,
pak obsahují dostatečně rozsáhlé úvahy o povaze a dostatečnosti provedeného dokazování
zprávami OLAF. Tyto zprávy jsou nadány domněnkou pravdivosti, a bylo tak na stěžovatelce,
aby prokázala, že skutková zjištění o původu zboží nejsou pravdivá, což však neučinila.
[13] Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve se věnoval námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů. Stěžovatelka ji odvíjí od skutečnosti, že se krajský soud v napadeném rozsudku
nevyjádřil k otázce platnosti nařízení č. 91/2009 s ohledem na zprávu Odvolacího orgánu WTO,
potažmo na zrušující nařízení č. 2016/278. Má za to, že bylo úkolem krajského soudu zabývat
se platností citovaného nařízení z úřední povinnosti, tedy bez ohledu na to, že ona sama tuto
otázku do řízení před krajským soudem nevnesla (její argumentace se poprvé objevila až v kasační
stížnosti).
[17] Pro posouzení uvedené námitky bylo především třeba zhodnotit, zda měl krajský soud
za popsané situace povinnost vyjadřovat se k platnosti nařízení č. 91/2009.
[18] Nejvyšší správní soud konstantně vychází z toho, že soud je vždy povinen učinit
si úsudek o tom, zda je pramen právní normy, kterou chce na věc použít, součástí právního řádu;
tento závěr jednoznačně vyplývá ze zásady iura novit curia (soud zná právo). Ve vztahu k aktům
přijatým orgány Evropské unie to znamená, že vyvstane-li v řízení otázka platnosti takového aktu
a považuje-li soud za nezbytné, aby tato otázka byla pro účely vynesení jeho rozsudku
zodpovězena, může požádat Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) o rozhodnutí
o této otázce postupem podle čl. 267 odst. 1 a 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (řízení
o předběžné otázce).
[19] Popsaná povinnost se nicméně ve většině případů realizuje jako myšlenková operace;
soud není povinen u každé aplikované právní normy zvlášť výslovně uvádět, že je součástí
právního řádu a že ji tedy aplikovat lze. V případě, kdy soud určitý právní předpis aplikoval,
je nutné mít za to, že shledal, že takový právní předpis může být pramenem práva, přičemž není
nezbytné, aby se o tom v rozsudku výslovně zmínil, ledaže by tato otázka byla mezi stranami
sporná nebo by ji soud samotný spornou shledal (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, publ. pod č. 1926/2009 Sb. NSS).
[20] V nynější věci krajský soud evidentně neshledal otázku platnosti nařízení č. 91/2009
spornou, neboť se o ní nezmínil. Vyjadřovat se k ní nemusel ani s ohledem na obsah žalobních
námitek, respektive vyjádření žalovaného – žádný z účastníků ji do řízení před krajským soudem
nevnesl. Nevyslovení se k této otázce tedy nezpůsobuje vadu napadeného rozsudku, rozsudek
je přezkoumatelný a je třeba vycházet z toho, že dle krajského soudu je nařízení platné.
[21] K posouzení otázky platnosti nařízení č. 91/2009 následně přistoupil Nejvyšší správní
soud. Pro pořádek nejprve uvádí, že tak činil bez ohledu na to, že stěžovatelka svoji související
argumentaci uplatnila poprvé až v řízení o kasační stížnosti, což je obecně důvodem
nepřípustnosti námitky podle §104 odst. 4 s. ř. s. Jak již bylo uvedeno, jedná se o problematiku,
kterou soudy posuzují z úřední povinnosti, tedy bez ohledu na to, zda ji účastník výslovně zmíní
(uplatnění námitky má význam pouze z hlediska povinnosti soudu vyjádřit se k ní v odůvodnění
rozhodnutí). V tomto případě tedy není důležité, že stěžovatelka svoji námitku vznesla
„opožděně“.
[22] Nejvyšší správní soud zhodnotil, že stěžovatelka svůj názor o neplatnosti nařízení
č. 91/2009 staví na logickém argumentu: bylo-li antidumpingové clo shledáno rozporným s výše
citovanými ustanoveními antidumpingové dohody (jak plyne ze zprávy Odvolacího orgánu, stejně
jako z odůvodnění nařízení č. 2016/278), pak bylo jeho zavedení od počátku v rozporu
s mezinárodními závazky Evropské unie, a tedy neplatné. S ohledem na to zvažoval, zda ohledně
platnosti nařízení č. 91/2009 položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Nakonec
tak nepostupoval, neboť zjistil, že obdobná otázka již byla Soudnímu dvoru předložena jiným
členským státem Evropské unie. Řízení o nynější kasační stížnosti proto podle §48 odst. 2 písm.
c) s. ř. s. přerušil s tím, že v něm bude pokračováno po rozhodnutí Soudního dvora.
O pokračování v řízení bylo rozhodnuto usnesením ze dne 12. 11. 2018, č. j. 7 Afs 53/2018 - 35.
[23] Námitka neplatnosti nařízení č. 91/2009 není důvodná.
[24] Soudní dvůr Evropské unie vydal dne 18. 10. 2018 rozsudek ve věci C-207/17, Rotho
Blaas Srl v. Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, kterým rozhodl, že přezkum položené předběžné
otázky neodhalil nic, čím by mohla být dotčena platnost nařízení č. 91/2009, prováděcího
nařízení Rady (EU) č. 924/2012 ze dne 4. 10. 2012 nebo prováděcího nařízení Komise (EU)
č. 2015/519. Z rozsudku plyne, že přijetí zprávy Odvolacím orgánem WTO, z níž vyplývá
nesoulad postupu vedoucího k zavedení předmětného cla s antidumpingovou dohodou
a tedy i s čl. VI. GATT, je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009, respektive daného
antidumpingového cla, irelevantní. Stejně tak Soudní dvůr jednoznačně vyjádřil, že zrušení
antidumpingového cla (nařízením č. 2016/278) nelze vnímat jako důvod jeho neplatnosti
(v podrobnostech srovnej body 44 až 51 rozsudku Soudního dvora).
[25] Citovaný rozsudek Soudního dvora implicitně objasnil i stěžovatelčinu pochybnost
ohledně souladu nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními. Stěžovatelka odvozovala rozpor
nařízení č. 91/2009 se základními nařízeními opět od toho, že Odvolací orgán WTO přijal zprávu
o nesouladu nařízení č. 91/2009 s čl. VI. GATT; samostatnou kritiku nařízení nezávislou
na kritice vyjádřené ve zprávě Odvolacího orgánu WTO nedoplnila. Soudní dvůr nicméně ve věci
C-207/17 konstatoval, že přijetí této zprávy je z hlediska platnosti nařízení č. 91/2009 irelevantní
(viz bod 46 rozsudku). Jedná se tedy o otázku, která již byla předmětem výkladu Soudního dvora
(tzv. acte éclairé), a nebyl důvod obracet se na něj s předběžnou otázkou znovu (k povinnosti podat
žádost o rozhodnutí o předběžné otázce viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci
C-283/81, Srl Cilfit – v likvidaci – a další v. Ministerstvo zdravotnictví a Lanificio di Gavardo SpA
v. Ministerstvo zdravotnictví).
[26] Námitka stěžovatelčiny neznalosti původu zboží a související nepřiměřenosti výše
„sankce“ byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti, byť ji stěžovatelka nepochybně mohla
vznést již v řízení před krajským soudem. Z tohoto důvodu je nepřípustná podle
§104 odst. 4 s. ř. s.
[27] Oproti tomu ve srovnání s obsahem žaloby stěžovatelka v kasační stížnosti jen stroze
namítala neúplnost a spekulativnost použitých zpráv OLAF. Krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku podrobně vyložil, proč jsou závěry OLAF dostatečně konkrétní
a vypovídající o původu zboží ve stěžovatelčině věci, a vysvětlil, proč jsou tyto zprávy použitelné
jako důkazy, a to i s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, takže
stěžovatelčiny obecné námitky nebyly způsobilé odůvodnění krajského soudu zpochybnit.
Za těchto okolností považuje Nejvyšší správní soud za dostačující odkázat na příslušné pasáže
rozsudku krajského soudu a na svoji judikaturu vztahující se k problematice zpráv OLAF,
zejména na rozsudek ze dne 10. 8. 2011, č. j. 1 Afs 44/2011 - 85. Pro úplnost dodává,
že stěžovatelka neuvedla žádné okolnosti, které by mohly zavdávat důvod domnívat se,
že příslušné přílohy zprávy OLAF byly jakýmkoli způsobem pozměněny. Tuto výtku proto
hodnotí jako ryze spekulativní.
V. Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst.
1, věty poslední, s. ř. s.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu