ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.124.2018:44
sp. zn. 7 As 124/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: O. P., zastoupen JUDr. Radkem
Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad
Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 2. 2018, č. j. 65 A
55/2016 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši
1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám žalobcova
zástupce, JUDr. Radka Bechyně, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Uničov (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 17. 2. 2016,
č. j. PO/416/89/15/Mmu, zamítl dle §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), žalobcovy námitky proti provedeným záznamům v jeho
evidenční kartě řidiče a věcně potvrdil provedený záznam dvanácti bodů ke dni 9. 12. 2015,
neboť shledal, že žalobcem zpochybňované záznamy bodů jsou plně podloženy oznámeními
o uložení pokuty v blokovém řízení za jednotlivé žalobcem zpochybňované přestupky.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 17. 5. 2016, č. j. KUOK 49642/2016. Žalovaný zdůraznil rozdíly mezi
řízením o přestupku samotném a řízením o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru
řidičů, jehož předmětem je pouze posouzení, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny
v souladu se zákonem, tedy zda bylo podkladem pro záznam oznámení o uložení pokuty
za přestupek v blokovém řízení či pravomocné rozhodnutí o přestupku a zda počet
zaznamenaných bodů odpovídá spáchanému přestupku. Žalobce dosáhl počtu dvanácti bodů
v důsledku spáchání čtyř přestupků: tři body dostal za překročení nejvyšší dovolené rychlosti
v obci dne 30. 7. 2013 a tři body třikrát po sobě dostal za to, že nebyl za jízdy ve dnech
12. 2. 2015, 8. 12. 2015 a 9. 12. 2015 připoután bezpečnostním pásem. Právě posledně uvedeným
záznamem dosáhl ke dni 9. 12. 2015 hranice dvanácti bodů. Žalovaný neshledal žalobcem
namítané formální nedostatky pokutových bloků, neboť spáchané přestupky na nich byly
označeny sice zkratkovitě, ale srozumitelně a dostatečně identifikovaly vše potřebné. Měl-li
žalobce pochybnosti o významu zkratek v nich použitých, nic mu nebránilo rozptýlit je dotazem
na přítomného strážníka či policistu nebo trvat na změně zápisu. Žalovaný se přitom dle svého
názoru neodchýlil od své dřívější rozhodovací praxe, kterou žalobce zpochybňoval předchozími
rozhodnutími jiných správních orgánů v obdobných případech.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) zamítl výše označeným rozsudkem
ze dne 21. 2. 2018. K žalobní námitce, podle níž se žalovaný nezabýval předloženými důkazními
prostředky, krajský soud uvedl, že byla uplatněna pouze zcela obecně bez vysvětlení spojitosti
předložených důkazů, tedy správních rozhodnutí jiných správních orgánů ve věcech jiných řidičů,
s řízením v žalobcově věci.
[4] Krajský soud dále připomněl, že řízení o námitkách proti záznamu bodového hodnocení
v registru řidičů nepředstavuje opravný prostředek proti rozhodnutí o přestupku samém,
ani takový opravný prostředek nenahrazuje. Proto posoudil pouze zákonnost a správnost
postupu správních orgánů při posuzování podkladů pro záznam bodů do registru řidičů. Shledal,
že na všech pokutových blocích, když byl žalobce pokutován za nepřipoutání bezpečnostními
pásy, je výslovně uvedeno, že se tak stalo za jízdy či při řízení. Zároveň je zde dostatečně
konkretizováno i místo spáchání přestupku. Z obsahu pokutových bloků je zcela zřejmé,
koho se týkají, kde byly přestupky spáchány a čeho se žalobce dopustil. I právní kvalifikace
v podobě „§125c/1f3 zák. č. 361/2000 Sb.“ – a podobně v případě dalších dvou pokutových
bloků – byla zcela dostatečná, neboť z ní musí být každému po přečtení tohoto údaje zřejmé,
jaké ustanovení zákona o silničním provozu v takovém případě pokutovaný řidič nedodržel.
I trojčíslí s lomítky, označující překročení rychlosti, je s ohledem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu dostatečnou specifikací činu, na jehož základě byl žalobce sankciován. Stejně
tak formulace „nepřipoután za jízdy bezpečnostním pásem“ či „nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem“
či „pásy – řidič, lékařské potvrzení nevlastní“ jsou dostatečně srozumitelné.
[5] Krajský soud také označil za lichou námitku absence výslovné zmínky o tom, že žalobce
porušil stanovené povinnosti za jízdy a v postavení řidiče. Ve všech pokutových blocích,
v nichž byl žalobce pokutován za nepřipoutání bezpečnostními pásy, bylo výslovně uvedeno,
že se tak stalo za jízdy či při řízení. Případná tvrzení, že byl žalobce v posuzovaných případech
v postavení spolujezdce, nikoli řidiče, popřípadě tvrzení, že se v době silniční kontroly nacházel
s vozidlem mimo pozemní komunikaci, mohla být relevantní toliko v samotném blokovém řízení,
kde by zajisté vedla žalobce k tomu, že by předmětné bloky vůbec nepodepsal a s vyřízením věci
v blokovém řízení by nevyslovil souhlas. Skutečnost, že se jednalo o osobu v postavení řidiče,
vyplývá z identifikace přestupce, neboť na bloku je uvedeno, že totožnost byla ověřena pomocí
řidičského průkazu. Je pak zcela logické, že jiná osoba než řidič při řešení dopravního přestupku
řidičský průkaz policistům nepředkládá.
[6] Také odmítl námitku, že v předmětných blocích jsou přestupková jednání nedostatečně
identifikována co do místa spáchání přestupku. Nedostatečně konkrétní vymezení místa spáchání
přestupku může mít v některých případech sice vliv na právní kvalifikaci skutku, ta však v řízení
o námitkách proti záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče nemůže být úspěšně namítána.
Tímto pohledem posoudil jednotlivé pokutové bloky a shledal žalobu nedůvodnou.
III.
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[8] Stěžovatel připomněl obdobně jako předtím v žalobě, že žalovaný zcela ignoroval
předložené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje vydané taktéž ve věci odvolání
proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu v řízení o námitkách proti provedenému
záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Z rozhodnutí je zřejmé, že lze posuzovat
i jednotlivé podklady z hlediska jejich způsobilosti pro provedený záznam bodů v bodovém
hodnocení řidiče. Tento odvolací orgán se zabýval kvalitou provedení jednotlivých rozhodnutí
v blokových řízeních a jednotlivá rozhodnutí po posouzení označil za nezpůsobilá pro provedení
záznamu bodů v bodovém hodnocení řidiče.
[9] Stěžovatel poukázal na zásadu legitimního očekávání, podle níž by správní orgány měly
ve věcech se shodnými či obdobnými znaky postupovat a rozhodovat shodně, přičemž
k takovému postupu postačí pouhá podobnost případu s případem jiným. Výjimky by měly
být řádně odůvodněny, což se však v tomto případě nestalo. Konečně i soudní praxe používá
pojmy jako „oprávněná důvěra v právo“ či „zákaz překvapivých rozhodnutí“, viz např. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132,
publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS.
[10] Z předložených rozhodnutí v blokových řízeních podle stěžovatele vyplývá, že nesplňují
dostatečnou individualizaci skutku a že nebyly dodrženy veškeré zákonem stanovené požadavky.
Není možné, aby za správnost údajů odpovídal přestupce, jak uvádí správní orgány i krajský soud.
[11] Dále stěžovatel uvedl konkrétní námitky ve vztahu k jednotlivým podkladům pro záznam
bodů do registru řidičů, spočívající zejména v chybějící identifikaci místa spáchání přestupku,
přestupku jako takového i aplikované právní úpravy a nejednoznačném používání zkratek typu
„neužil BP“, „rychlost“, „pásy-řidič“, apod.
[12] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
mu věci k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
IV.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že jak plyne z jeho setrvalé judikatury
(viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70), řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje
nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. To nepochybně platí
i o jednotlivých stížních bodech. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti
specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. V nyní
posuzované kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatel se zaměřil pouze na polemiku s rozhodnutím žalovaného a s odůvodněním rozsudku
krajského soudu vůbec nepolemizoval, kromě obecné výtky, že krajský soud převzal chybný
názor žalovaného.
[17] Systém bodového hodnocení řidičů byl zaveden zákonem č. 411/2005 Sb., kterým byl
změněn zákon o silničním provozu a některé další zákony, s účinností od 1. 7. 2006.
Z ustanovení §123a věty první zákona o silničním provozu plyne, že se bodovým hodnocením
zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků nebo trestných činů, spáchaných porušením
vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem
motorového vozidla. Smysl a účel zavedení tohoto institutu do českého právního řádu
lze vysledovat z důvodové zprávy, dostupné z www.psp.cz. Z ní plyne, že „bodový systém obecně
spočívá v tom, že řidičům motorových vozidel jsou za vybrané přestupky a trestné činy proti bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích zaznamenávány ‚trestné‘ body do určité výše […] Účelem systému je zejména
postihovat recidivu páchání přestupků proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. […] Dostatečný
preventivní účinek má pouze hrozba ztráty řidičského oprávnění. Bodový systém pak představuje administrativní
postup, kterým se hodnotí závažnost spáchaných přestupků, a který v tento důsledek může vyústit. Na druhou
stranu ale dává řidiči kdykoli před tím, než tento krajní důsledek nastane, možnost změnou svého chování
pozitivně ovlivnit své postavení a hrozbu ztráty řidičského oprávnění svým aktivním postojem odvrátit.“
[18] Bodovým hodnocením se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval. Již v rozsudku
ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008 - 44, uvedl: „Správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti
provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§123f zákona o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze
to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy
či soudu ve smyslu §123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela
v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu
obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán však v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost
a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba
nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem
předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů veřejné
moci).“
[19] Dále lze zmínit rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 6 As 67/2013 - 16, podle něhož je třeba rozlišovat mezi řízením „o jednotlivých přestupcích
(v podobě blokového či standardního řízení o přestupku)“ a řízením „o námitkách proti záznamu bodů
v registru řidičů dle zákona o silničním provozu. Předměty těchto řízení jsou zcela odlišné. Příslušný obecní úřad
obce s rozšířenou působností je v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů oprávněn
zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu
veřejné správy či soudu ve smyslu §123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu), zda záznam v registru řidičů
byl proveden v souladu s tímto podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu
s přílohou k zákonu o silničním provozu. Správní orgán v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost
a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba
nahlížet jako na správné, zákonné a nezměnitelné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci
zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (zásada presumpce správnosti aktů orgánů
veřejné moci).“
[20] Stejně tak lze poukázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1 As 21/2010 - 65, publ. pod č. 2838/2013 Sb. NSS, podle něhož v „§84
odst. 1 zákona o přestupcích jsou zakotveny tři podmínky pro uložení pokuty v blokovém řízení, které spočívají
ve spolehlivém zjištění přestupku, v nedostatečnosti jeho vyřízení domluvou a v ochotě obviněného z přestupku
pokutu zaplatit. Znění tohoto ustanovení by proto mohlo oproti dosavadní judikatuře vést k úvaze o principiální
možnosti obnovy blokového řízení i v případě tvrzeného nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Takový
názor by však neodpovídal povaze blokového řízení. Orgány oprávněné ukládat a vybírat pokuty v blokovém
řízení po odhalení skutku a ztotožnění osoby, která se jej dopustila, si nejprve učiní úsudek o tom, zda se jedná
o přestupek, zda je tento přestupek spolehlivě zjištěn, zda jej nestačí vyřídit domluvou a zda jsou splněny i další
zákonné podmínky pro jeho projednání v blokovém řízení. Následně zjišťují, zda je obviněný z přestupku ochoten
pokutu v blokovém řízení zaplatit. V případě udělení souhlasu s vyřízením přestupku v blokovém řízení orgány
oprávněné ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení vystaví pokutový blok, jehož převzetí potvrdí pachatel
přestupku svým podpisem. Na pokutovém bloku se přitom podle §85 odst. 4 zákona o přestupcích vyznačí pouze
údaje o tom, jaké pověřené osoby, komu, kdy a za jaký přestupek uložily pokutu v určité výši. […] Možnosti
zajištění dalších důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem a následného
zjišťování skutkového a právního stavu věci v běžném správním řízení se však obviněný z přestupku vzdává
udělením souhlasu s uložením pokuty v blokovém řízení. Tímto souhlasem obviněný z přestupku akceptuje
skutková zjištění a z nich vyplývající závěry o spáchání přestupku, o jeho právní kvalifikaci a o nedostatečnosti
jeho vyřízení domluvou, které byly učiněny v blokovém řízení. V důsledku toho pak nabývají závěry orgánu
oprávněného ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení charakteru nesporných zjištění, která tvoří podklad
pro uložení sankce. Ochota obviněného zaplatit pokutu v blokovém řízení tedy nepředstavuje pouhou jednu
z kumulativních podmínek tohoto řízení, nýbrž přímo jeho podmínku sine qua non, při jejímž splnění se navíc
bez dalšího vychází z toho, že je přestupek spolehlivě zjištěn a nestačí jej vyřídit domluvou a že jsou tak splněny
všechny podmínky pro uložení pokuty v blokovém řízení stanovené v §84 odst. 1 zákona o přestupcích. […]
[S] ohledem na zásadu vigilantibus iura (nechť si každý střeží svá práva) je nutné vycházet z toho, že obviněný
z přestupku se souhlasem s uložením pokuty v blokovém řízení dobrovolně vzdal důkladnějšího zjišťování
skutkového stavu věci […].“
[21] S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že správní orgán rozhodující o námitkách
proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§123f zákona o silničním provozu)
je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, zda byl záznam
v registru řidičů proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných
bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému bodovému hodnocení jednání.
Správní orgán není oprávněn přezkoumat správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci,
na jejichž základě byl záznam proveden.
[22] Na základě shora uvedené judikatury nelze souhlasit ani s tím, že by souhlas
s projednáním přestupku, resp. ochota obviněného z přestupku zaplatit pokutu v blokovém
řízení neměly žádnou relevanci. Ochota obviněného zaplatit pokutu v blokovém řízení
je podmínkou sine qua non blokového řízení, při jejímž splnění se bez dalšího vychází z toho,
že je přestupek spolehlivě zjištěn, nestačí jej vyřídit domluvou a že jsou splněny všechny
podmínky blokového řízení. Udělením uvedeného souhlasu se obviněný z přestupku vzdává
možnosti zajištění dalších důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování
před správním orgánem a následného zjišťování skutkového a právního stavu věci v běžném
správním řízení. V důsledku toho pak nabývají závěry přestupkového orgánu charakter
nesporných zjištění, která tvoří podklad pro uložení sankce. Žalovanému a krajskému soudu
proto nelze vytýkat, pokud akcentovali i souhlas stěžovatele s projednáním přestupků
v blokovém řízení.
[23] Ani stručné, resp. zkrácené formulace na blocích nevyvolávají nemožnost vycházet
z předmětných bloků. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014,
č. j. 4 As 127/2014 - 39, vyplývá, že „při zohlednění specifik blokového řízení je možno přijmout i strohé
a zkratkovité formulace, je-li z nich patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení
uložena. Podstatné je, aby konkrétní jednání osoby bylo v bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude
zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, jsou-li v kontextu dalších údajů
srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to ničeho nemění.“ K dané problematice
se Nejvyšší správní soud shodně vyslovil i ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2013,
č. j. 4 As 8/2013 - 27, v němž uvedl, že je „zřejmé, že popis přestupku stěžovatele na pokutových blocích
byl s ohledem na méně formální povahu blokového řízení a praktické důvody (velikost pokutového bloku, časové
omezení, terénní podmínky) zestručněn a uveden v hovorové formě. Podstatné však je, že ze slovního popisu
přestupku ve spojení s relevantním ustanovením zákona o přestupcích a zákona o provozu na pozemních
komunikacích je zcela nepochybné, jakého jednání (přestupku) se stěžovatel dopustil.“
[24] Optikou uvedené judikatury je třeba přitakat tomu, jak krajský soud posoudil jednotlivé
bloky, přičemž shledal, že mohly sloužit jako podklad pro záznam bodů. Stěžovatel pak v kasační
stížnosti pouze opětovně vyjmenovává domnělé nedostatky bloků, aniž by jakkoli reflektoval
způsob, jakým krajský soud tato jeho tvrzení vyvrátil. Nejvyšší správní soud proto ohledně
daných kasačních námitek odkazuje na rozsudek krajského soudu, s jehož závěry se plně
ztotožňuje a jako takové je přebírá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudek téhož
soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 2 As 209/2016 - 93).
[25] Rozhodnutí žalovaného tedy nelze označit za nezákonné, jak správně konstatoval krajský
soud, a stěžovatelův poukaz na některá rozhodnutí jiného správního orgánu, opakovaný
i v kasační stížnosti formou námitky ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., na tom nemůže
nic změnit.
[26] Nejvyšší správní soud přitakává krajskému soudu i v tom, že postup žalovaného neporušil
zásadu legitimního očekávání. Jak zdejší soud uvedl již v rozsudku ze dne 26. 3. 2018,
č. j. 7 As 66/2018 - 32 (v němž bylo posuzováno identické tvrzení účastníka řízení
zastupovaného stejným advokátem jako v nyní projednávané věci), závěry stěžovatelem
předložených rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje neodpovídají konstantní
judikatuře Nejvyššího správního soudu, o kterou se opřel žalovaný i při odůvodňování svého
rozhodnutí a která tenduje k omezenému přezkumu podkladů sloužících jako podklad
pro záznam bodů (mj. se opřel právě o shora citovaný rozsudek ze dne 6. 8. 2009,
č. j. 9 As 96/2008 - 44). Stejně tak srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014,
č. j. 4 As 127/2014 - 39. Z důvodu, že žalovaný (viz stranu 6 rozhodnutí o odvolání) svůj postup
spočívající v nepřevzetí závěrů jiného správního orgánu zdůvodnil, nelze dovozovat ani absenci
náležitého odůvodnění, pro kterou by bylo třeba rozhodnutí správních orgánů zrušit. Žalovaný
pak dostál i dalším povinnostem odvolacího správního orgánu (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 6. 2013, č. j. 2 As 73/2012 - 20, či ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109).
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[28] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
[30] Protože Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného
účinku, vrací stěžovateli již zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (§10 odst. 1 věta prvá
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu