ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.193.2017:24
sp. zn. 7 As 193/2017 – 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Ing. J. Č., zastoupena
JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 23, Praha 2, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. R. Č., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 6 A 239/2015 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne ze dne 4. 11. 2015, č. j. MHMP 1903133/2015, žalovaný zamítl
odvolání žalobkyně (a odvolání osoby zúčastněné na řízení) a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 12 ze dne 13. 7. 2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl zamítnut návrh
na povolení obnovy sloučeného řízení o umístění a povolení stavby řadového rodinného domu
č. 1 na pozemku p. č. X v k. ú. M., ulice K D., P.
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 25. 5. 2017, č. j. 6 A 239/2015 – 45.
[3] Zásadní námitkou žalobkyně bylo, že byla účastníkem původního správního řízení,
přestože správní orgány dospěly k opačnému závěru, v důsledku čehož nebyla aktivně
legitimována k podání návrhu na jeho obnovu.
[4] Městský soud konstatoval, že žalovaný dostatečně osvětlil, proč žalobkyně nesplňuje
podmínky účastenství v původním správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
je konkrétně, přehledně a přezkoumatelně uvedeno, že žalobkyně nebyla účastníkem původního
řízení o povolení stavby ve sloučeném územním a stavebním řízení, které bylo zakončeno
pravomocným rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 12 ze dne 18. 4. 2005, č. j. VYST/20135/
2004/Ja. V důsledku toho nemůže být žalobkyni právo na obnovu řízení přiznáno, neboť toto
právo přísluší pouze účastníkovi (předchozího stavebního řízení). Řadový dům č. 1 je od domu
žalobkyně vzdálen více než 35 metrů, mezi rodinným domem žalobkyně a rodinným domem č. 1
stojí 6 řadových domů a úzký volný pozemek. Odvolatelé (tedy žalobkyně a zúčastněná osoba)
nemohli být navrhovanou stavbou dotčeni. Pozemek je situován do zatáčky ulice S., která je
napojena na hlavní komunikaci G. Š., stavební doprava tak bude realizována po této trase, a
nikoliv kolem rodinného domu odvolatelů. Rovněž namítané nedodržení kódu míry využití
území nemůže být důvodem pro zařazení žalobkyně mezi účastníky řízení. Vzdálenost
jednotlivých staveb, existence dalších 6 staveb mezi navrhovanou stavbou a stavbou žalobkyně a
další okolnosti, které žalovaný uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podporují závěr, že
pozemek žalobkyně není v sousedství navrhované stavby.
[5] K námitce žalobkyně, že žalovaný nerespektoval právní názor městského soudu, který
k předchozí žalobě zrušil správní rozhodnutí, městský soud uvedl, že nic takového z odůvodnění
tohoto soudního rozhodnutí neplyne. Správní rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nikoliv proto, že by žalobkyně byla účastníkem původního
správního řízení.
[6] Městský soud rovněž nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V odůvodnění je konkrétně uvedeno, z jakých
podkladů žalovaný vycházel, a vyjádřil se i ke konkrétním odvolacím důvodům. Žalobkyně navíc
v žalobě konkrétně neuvedla, v čem měla být opomenuta její argumentace.
III.
[7] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Městský soud nesprávně posoudil námitku nepřezkoumatelnosti žalovaného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů. Žalovaný tvrdí, že stěžovatelka nebyla účastníkem předmětného
správního řízení o umístění a povolení stavby řadového rodinného domu, a to aniž by se zabýval
jí uvedenými konkrétními skutečnostmi o přímém dotčení jejích vlastnických práv. Ačkoli
stěžovatelka uvedla v bodě II.1. žaloby řadu konkrétních okolností prokazujících přímé dotčení
vlastnických práv k jejím nemovitostem umístěním a povolením předmětného řadového
rodinného domu, žalovaný se jimi v zásadě nijak nezabýval a nijak se k nim nevyjádřil. Žalovaný
v rozhodnutí pouze uvedl, že daný dům je od domu stěžovatelky vzdálen více než 35 metrů,
z čehož však bez dalšího vysvětlení dovozuje, že za této situace stěžovatelka „nemůže být
navrhovanou stavbou dotčena“. Vzdálenost pozemku stavby a nemovitostí stěžovatelky sama
o sobě nevyvrací to, co je uvedeno v bodě II.1. žaloby. I stavba vzdálená více než 35 metrů může
mít přímý vliv na vlastnictví stěžovatelky.
[9] Městský soud rovněž pominul argumentaci stěžovatelky o tom, že přímé dotčení práv
stěžovatelky k jejím nemovitostem ve vztahu k umístění všech daných domů je potvrzeno
správním orgánem v prvostupňovém rozhodnutí. V něm správní orgán konstatoval,
že ‚‚umístěním řadových domů byl učiněn negativní zásah do pohody bydlení žadatelů a zdravého
životního prostředí, neboť umístěním řadové zástavby vznikla stinná proluka s průvanem,
který znemožňuje pobyt na pozemku žadatelů, došlo k zásahu do užívání pobytových místností
vlivem nevhodně umístěné a řešené štítové zdi řadových domů a technicky nevhodně umístěných
komínů v novostavbách“. Sám správní orgán I. stupně tak potvrzuje dotčení práv stěžovatelky,
což však městský soud opomenul.
[10] Rozsudek městského soudu je podle stěžovatelky rovněž nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Není z něj zřejmé, jakým konkrétním způsobem soud posoudil
jednotlivé skutečnosti zakládající postavení stěžovatelky jako účastníka řízení o umístění
a povolení daného rodinného domu, tj. na základě jakých zjištění a na ně navazujících úvah
shledal, že jsou nedůvodné.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že s těžovatelka opakuje stále tytéž
námitky, které již uplatnila v odvolání a následně v žalobě. Se všemi žalobními námitkami
se městský soud dostatečným způsobem vypořádal a své závěry řádně a přezkoumatelně
odůvodnil. Stavba řadového rodinného domu č. 1 je od stěžovatelčina pozemku vzdálena
35 metrů. Mezi tímto řadovým rodinným domem č. 1 a pozemkem stěžovatelky, je dalších
6 řadových rodinných domů a další pozemek (ulička, pěšina). Stěžovatelka nemohla být
touto stavbou, která ani nebyla doposud realizována, nijak dotčena. Podle §100 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), může být
řízení obnoveno pouze v případě, že by nové skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí odůvodňovaly
jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Veškeré skutečnosti, které stěžovatelka
uvádí, byly známy již v době rozhodování o předmětné stavbě, nejedná se o nové skutečnosti.
Nelze tedy předpokládat, že by obnova řízení otázku umístění a povolení stavby řešila jiným
způsobem. Stěžovatelka navíc nebyla účastníkem předmětného řízení, a tedy nemohla podat
žádost o jeho obnovu. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu také pro jeho
nepřezkoumatelnost, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože
by bylo předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený
rozsudek nepřezkoumatelný.
[16] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatelka se závěry městského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod
pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je
třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl
městský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovatelkou
a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat
se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 130).
V tomto ohledu napadený rozsudek městského soudu plně obstojí.
[17] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením právní otázky
městským soudem, zda byla či měla být účastníkem původního sloučeného řízení o umístění
a povolení stavby řadového rodinného domu č. 1.
[18] Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 13. 7. 2011 tajemník Úřadu městské části
Praha 12 vydal rozhodnutí, kterým zamítl návrh stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízení
na povolení obnovy sloučeného řízení o umístění a povolení stavby řadového domu č. 1, které
bylo zakončeno pravomocným rozhodnutím Úřadu Městské části Praha 12 ze dne 18. 4. 2005,
č. j. VYST/20135/2004/Ja. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka a osoba
zúčastněná na řízení včasné odvolání. Dne 2. 11. 2011 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. S-MHMP
820447/2011/OST/Je, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Dne 9. 7. 2014
vydal Městský soud v Praze rozsudek č. j. 3 A 248/2011 - 44, kterým rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 11. 2011 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti
žalobou napadeného rozhodnutí. Dne 4. 11. 2015 vydal žalovaný rozhodnutí, kterým odvolání
stěžovatelky a osoby zúčastněné na řízení opět zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že návrh na obnovu řízení podle §100
odst. 1 správního řádu může podat pouze účastník řízení, čímž se myslí účastník předchozího
stavebního řízení. Odvolatelé nebyli účastníky předchozího stavebního řízení, a tudíž nejsou
aktivně legitimováni k podání takového návrhu.
[19] Podle §100 odst. 1 správního řádu řízení před správním orgánem ukončené pravomocným
rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy,
které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení
uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které
bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo
rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
[20] Podle §109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), účastníkem stavebního řízení
je a) stavebník, b) vlastník stavby, na níž má být provedena změna, není-li stavebníkem, c) vlastník pozemku,
na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem, může-li být jeho vlastnické právo k pozemku
prováděním stavby přímo dotčeno, d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavba prováděna, a ten,
kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva
prováděním stavby přímo dotčena, e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické
právo prováděním stavby přímo dotčeno, f) ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému
břemenu, může-li být toto právo prováděním stavby přímo dotčeno, g) osoba, o které tak stanoví zvláštní právní
předpis, pokud mohou být stavebním povolením dotčeny veřejné zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů
a o těchto věcech nebylo rozhodnuto v územním rozhodnutí.
[21] Z citované právní úpravy jednoznačně vyplývá, že návrh na obnovu řízení může podat
pouze účastník původního správního řízení. Při stanovení okruhu účastníků stavebního řízení
vychází stavební úřad z úpravy zakotvené v §109 stavebního zákona, kterou je třeba vnímat
jako úpravu speciální vůči obecné úpravě dané správním řádem (viz §192 odst. 1 stavebního
zákona). Účastníkem stavebního řízení tak mohou být pouze osoby zařazené v taxativním výčtu
uvedeném v §109 stavebního zákona.
[22] Stěžovatelka se dovolávala svého účastenství podle §109 písm. e) stavebního zákona,
neboť je spoluvlastnicí domu č. p. X a pozemků p. č. X, x a p. č. X, který má společnou hranici
s pozemkem stavby řadových rodinných domů, tj. s pozemkem p. č. X, přičemž tvrdila, že její
práva k těmto nemovitostem mohou být přímo dotčena rozhodnutím o umístění a povolení
stavby rodinného domu č. 1 na pozemku p. č. X.
[23] K problematice výkladu pojmu „sousední pozemek“ se vyjádřil Ústavní soud již ve svém
nálezu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 19/99, kterým bylo zrušeno ustanovení §139 písm. c)
předchozího stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.). Uvedené ustanovení, zavedené do předchozího
stavebního zákona jeho novelou zákonem č. 83/1998 Sb., obsahovalo legální definici pojmu
„sousední pozemky a stavby na nich“. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mj. uvádí,
že: „uzavřená legální definice absolutně vylučující možnost pojmout za účastníky řízení i vlastníky jiných
sousedních pozemků než pozemků majících společnou hranici s pozemkem, který je předmětem řízení
(tedy i vlastníky pozemku „za potokem“, „za cestou“, „za zjevně bagatelním co do výměry vklíněným pozemkem
ve vlastnictví jiné osoby“), jejichž práva mohou být dotčena, omezuje prostor pro správní uvážení správních orgánů
tam, kde je zjevné, že i přes neexistenci společné hranice mohou být práva „nemezujícího“ souseda dotčena.“
V předmětném nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že posouzení otázky, kdo je účastníkem řízení,
tedy osobou, která očividně může být rozhodnutím vydávaným ve správním řízení dotčena
ve svých právech, bude vždy věcí individuálního posouzení, a to jak při rozhodování stavebních
úřadů, tak i při rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví.
[24] Při zkoumání otázky, kterému z vlastníků sousedních pozemků a staveb na nich bude
ve stavebním řízení náležet postavení účastníka a bude mu tak i přiznáno, pak nepostačí
pouhá existence uvedených práv, nebude-li zároveň objektivně existovat možnost přímého
dotčení těchto práv v důsledku umístění či provádění stavby. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud připomíná, že neurčitý právní pojem „přímo dotčen na vlastnickém právu“ uvedený v §109
písm. e) stavebního zákona je třeba vykládat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti spočívající
v povaze stavby a jejích možných dopadech na okolí [srov. rozsudek ze dne 30. 4. 2008,
č. j. 1 As 16/2008 - 48, který se věnoval otázce účastenství v řízení o změně územního
rozhodnutí podle §34 odst. 1 předchozího stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.)]. Blíže se zdejší
soud věnoval výkladu tohoto pojmu např. v rozsudku ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008-111,
publ. pod č. 2029/2010 Sb. NSS, v němž uvedl, že „[p]římým dotčením lze nepochybně rozumět
především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé
imise (§127 odst. 1 občanského zákoníku). Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým
se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům.“
[25] V daném případě je zřejmé, že stěžovatelka není vlastníkem sousedního pozemku
a stavby na něm ve smyslu §109 písm. e) stavebního zákona. Je s ice pravdou, že její pozemek
p. č. X hraničí s pozemkem p. č. X. Uvedený pozemek o výměře 77 m
2
je však ve vlastnictví
Hlavního města Prahy a jedná se toliko o úzkou proluku, na níž se nachází nezpevněná cesta pro
pěší (pěšina). Navrhovaná stavba (rodinný dům č. 1) je ve skutečnosti umístěna a má být
postavena na pozemku p. č. X, který se nachází ve vzdálenosti cca 35 m od nemovitostí
stěžovatelky. Navíc mezi předmětným pozemkem a nemovitostmi stěžovatelky se nachází dalších
šest řadových rodinných domů a výše uvedená proluka. S ohledem na konkrétní okolnosti
spočívající v povaze navrhované stavby (rodinný dům) lze mít za to, že její dopady na
bezprostřední okolí budou v míře přiměřené poměrům, přičemž objektivní možnost přímého
dotčení vlastnických práv stěžovatelky lze právě s ohledem na její charakter a vzdálenost vyloučit.
Z námitek stěžovatelky vyplývá, že dotčení svých práv dovozuje z existence již postavených
rodinných domů, které se nacházejí blíže k jejím nemovitostem (pohled z oken, snížení tržní
ceny, praskání zdí, prašnost, hluk ze stavby apod). Městský soud proto dospěl ke správnému
závěru, že stěžovatelka nebyla účastnicí původního sloučeného řízení o umístění a povolení
stavby řadového rodinného domu č. 1, a proto nebyla aktivně legitimována k podání návrhu na
obnovu tohoto správního řízení.
[26] Námitka stěžovatelky týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného
rozhodnutí je rovněž nedůvodná. Jak bylo již výše uvedeno, předchozí rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 11. 2011 bylo zrušeno městským soudem právě pro jeho nepřezkoumatelnost. Městský
soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 9. 7. 2014 zavázal žalovaného, aby se v dalším řízení
zabýval konkrétně uvedenými odvolacími námitkami. Žalovaný se následně tímto závazným
právním názorem řídil a tyto odvolací námitky jednotlivě vypořádal (viz st. 3 až 7 napadeného
rozhodnutí). Není tedy pravdou, že se žalovaný nezabýval tvrzeními odvolatelů, která podle
názoru stěžovatelky prokazovala přímé dotčení jejich vlastnických práv. Městský soud tedy
nepochybil, pokud dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně vysvětlil, proč stěžovatelka nebyla
účastníkem původního správního řízení.
[27] K tvrzení stěžovatelky, že přímé dotčení jejích práv potvrdil správní orgán
v prvostupňovém rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že tak učinil pouze ve vztahu
k již postaveným rodinným domům, zejména pak rodinnému domu č. 7, který se nachází
v sousedství nemovitostí stěžovatelky a jehož výstavbou vznikla správním orgánem zmíněná
proluka. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatelce bylo přiznáno postavení
účastníka řízení právě v řízení o umístění a povolení stavby rodinného domu č. 7.
To, že by stěžovatelka měla být přímo dotčena na svých právech umístěním a povolením
stavby rodinného domu č. 1, pak z tohoto prvostupňového rozhodnutí nevyplývá.
[28] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[30] Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani právo na náhradu
řízení neuplatnila (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu