ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.283.2017:35
sp. zn. 7 As 283/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Otevřená Šumava, z. s.,
se sídlem Špičák 187, Železná Ruda, zastoupen JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem
Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2017, č. j. 51 A 59/2016 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Správy národního parku Šumava (dále jen „správní orgán I. stupně)
ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. SZ NPS 06190/2015/20 - NPS 05395/2016, byla žalobci podle §88
odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném
pro rozhodné období (dále též „ZOPK“) uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za pořádání
a organizování hromadné akce v Národním parku Šumava v rozporu s §16 odst. 1 písm. e)
ZOPK.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním. Rozhodnutím
žalovaného ze dne 27. 10. 2016, č. j. 1114/510/16-Bal, 58071/ENV/16, bylo odvolání zamítnuto
a napadené rozhodnutí potvrzeno.
II.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou. Krajský soud v Českých Budějovicích
(dále též „krajský soud“) žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Přisvědčil správním
orgánům, že žalobce organizoval hromadnou turistickou akci na území Národního parku Šumava
(dále též „NP“), aniž disponoval souhlasem orgánem ochrany přírody [§16 odst. 1 písm. e)
ZOPK]. Krajský soud dále zdůraznil, že žalobci nebylo kladeno za vinu porušení omezení nebo
zákazu vstupu podle §64 ZOPK, spočívající v tom, že osoby, které se pochodu zúčastnily,
vstoupily bez oprávnění na území vymezené jako I. zóna NP. Protiprávní jednání žalobce mělo
spočívat toliko v organizování a pořádání dané akce. Odpovědnost žalobce se proto nezakládala
na protiprávním chování jiných osob, ale výhradně jeho vlastním. Krajský soud tak nepokládal
za důvodné ani námitky, kterými se žalobce snažil přenést odpovědnost na jednotlivé fyzické
osoby, které se pochodu zúčastnily. Podle krajského soudu se nadto žalobce nesnažil dostatečně
účinně a s předstihem vyrozumět účastníky akce o tom, že je zrušená. Až na místě určeném jako
shromaždiště jim oznámil, že orgán ochrany přírody konání akce nepovolil. Podle krajského
soudu však mohl zájemce o akci informovat dříve, např. na webových stránkách nebo v tisku,
stejně jako zveřejnil pozvánku na danou akci. Takto však nepostupoval. Protože neshledal
důvodné ani námitky o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu, žalobu zamítl.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Úvodem připustil, že zamýšlel uskutečnit
turistickou akci, kterou byl pochod od informačních tabulí pod Březnickou hájenkou Luzenským
údolím až k bývalému hraničnímu přechodu Modrý sloup, tzn. I. zónou NP. Kvůli neobdržení
souhlasu orgánu ochrany přírody však od svého záměru upustil a akci rozpustil. Stěžovatel
nemůže být činěn odpovědným za protiprávní jednání druhého (jednání osob, které i přes
rozpuštění akce pokračovaly v pochodu), k čemu poukázal i na judikaturu správních soudů.
Stěžovatel dále uvedl, že výrazy „organizovat“ a „pořádat“ nejsou v právním řádu dostatečně
definovány (jsou vykládány nejednotně a neurčitě), což rovněž znemožňuje uložení sankce
za daný správní delikt. Dále uvedl, že shromaždiště akce určené v pozvánce se nacházelo mimo
I. zónu NP, proto nemohlo dojít k porušení §16 odst. 1 písm. e) ZOPK. Stěžovatel také klade
otázku, zda by postihnutelným jednáním bylo i to, kdyby na akci zval před obdržením povolení,
které by mu bylo následně uděleno. Poukázal i na porušení čl. 19 a 20 Listiny základních práva
svobod. Obecně poukázal i na vady řízení před správním orgánem a na nepřezkoumatelnost
rozsudku. Navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých argumentech, že šlo
o hromadnou turistickou akci pořádanou na území NP Šumava stěžovatelem. Je třeba přitom
odlišovat organizování hromadného turistického pochodu, jehož konání stěžovatel svolal,
a neoprávněný pochod turistů, kteří se na tuto akci dostavili. Podle žalovaného u pojmů
„organizovat“ a „pořádat“ nevznikají žádné interpretační problémy. Argumentace
shromažďovacím právem je podle žalovaného účelová, jelikož stěžovatel nikdy dříve netvrdil,
že vykonává shromažďovací právo. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Nutno předeslat, že stěžovatel uplatňoval v kasační stížnosti řadu námitek pouze v obecné
rovině. Správní soudnictví je však ovládáno dispoziční zásadou. Obsah, rozsah a kvalita žaloby
či kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí. Jsou-li
námitky koncipovány obecně, je i soud oprávněn k obdobnému vypořádání. Je-li tedy kasační
stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah
rozsudku soudu (srv. rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 488/2005 Sb. NSS, a rozsudky téhož
soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne
22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 - 94).
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecně namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn.
III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS),
podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je
povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např.
v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek
je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, 133/2004 Sb. NSS). Z rozsudku krajského soudu
jednoznačně vyplývají důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby.
[12] Stěžovatel dále poukazoval na vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Z důvodu,
že stěžovatele tyto námitky rovněž podrobněji nekonkretizoval, mohl se naplněním uvedeného
důvodu zdejší soud zabývat rovněž v obecné rovině.
[13] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[14] Nejvyšší správní soud není názoru, že by prvostupňové či odvolací správní rozhodnutí
uvedenými vadami trpěla. Správní orgány náležitě a v souladu s právní úpravou zjistily skutečný
stav věci. V řízení nedošlo k žádným zásadním vadám, které by vyvolávaly nutnost zrušení
rozhodnutí správních orgánů. Závěry správních orgánů jsou srozumitelné a plně přezkoumatelné.
I žalovaný dostál všem povinnostem odvolacího orgánu (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS atp.).
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami mířícími do nesprávného právního
hodnocení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[16] Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za správní delikt podle §88 odst. 2
písm. n) ZOPK. Tohoto deliktu se měl dopustit tím, že organizoval a pořádal v rozporu s §16
odst. 1 písm. e) ZOPK hromadnou turistickou akci na území národního parku.
[17] Podle §88 odst. 2 písm. n) ZOPK orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše
2 000 000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti, která
se dopustí protiprávního jednání tím, že „vykonává ve zvláště chráněném území, označeném smluvně
chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti činnost zakázanou nebo vykonává činnost,
pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu.“
[18] Podle §16 odst. 1 písm. e) ZOPK „Na celém území národních parků je zakázáno pořádat
a organizovat hromadné sportovní, turistické a jiné veřejné akce a provozovat vodní sporty mimo místa vyhrazená
se souhlasem orgánu ochrany přírody.“
[19] Podle §43 ZOPK výjimky ze zákazů ve zvláště chráněných územích podle §16 lze povolit
v případě, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany
přírody, nebo tehdy, pokud povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu
ochrany zvláště chráněného území. Výjimku uděluje příslušný orgán ochrany přírody a krajiny.
[20] Stěžovatel nemožnost postihu dovozoval z toho, že shromaždiště akce určené v pozvánce
se nacházelo mimo I. zónu NP. Dále uváděl, že kvůli neobdržení souhlasu orgánu ochrany
přírody od svého původního záměru upustil. Stěžovatel nemohl akci organizovat, neboť
od svého záměru sám upustil a jakékoli porušení zákona tak musí být přičitatelné výhradně
fyzickým osobám, které navzdory zrušení akci uskutečnily. Stěžovatel nemůže být činěn
odpovědným za protiprávní jednání druhého. Poukazoval i na neurčitost výrazů „pořádat“
a „organizovat“.
[21] Interpretací pojmu „hromadná akce“ se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
7. 11. 2012, č. j. 9 As 129/2011 - 92. Uvedl, že „v případě veřejné hromadné akce se bude jednat o akci
přístupnou široké veřejnosti, které se bude účastnit větší počet osob. (…) S ohledem na výklad teleologický
a logický je nutno pojem veřejné hromadné akce ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně přírody
a krajiny posuzovat rovněž se zřetelem na povahu národních parků, které jsou územími jedinečnými v národním či
mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy
(…) S ohledem na dané je pak při posuzování povahy každé jednotlivé akce nutno přihlédnout nejen k povaze
místa, v němž je akce pořádána, ale rovněž ke konkrétním okolnostem pořádané akce, jejich průběhu, charakteru
a organizaci akce.“
[22] Je pravdou, že ZOPK neobsahuje zákonnou definici pojmů „organizování“ ani
„pořádání“. To však automaticky neznamená, že by šlo o výrazy neurčité nebo nejasné, jak
dovozuje stěžovatel. Vzniká jen potřeba je interpretovat a následně zvážit, zda lze konkrétní
skutkové okolnosti pod tyto pojmy subsumovat. Tak krajský soud a správní orgány postupovaly,
a ani Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že pokud stěžovatel (resp. osoby v něm
sdružené) pojal záměr uskutečnit určitou veřejnou událost, konal právní kroky potřebné k jejímu
uskutečnění, tuto událost připravoval (např. tím, že ji inzeroval a rozšiřoval o ní povědomí mezi
širokou veřejností), organizoval, resp. pořádal akci ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) ZOPK.
Toto ustanovení chápe dané pojmy shodně s jejich obecným významem jako provádění
jednotlivých kroků směřujících k uskutečnění určitého záměru. Srov. i rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 14. 9. 2011, č. j. 5 Ca 170/2008 - 56, publ. pod č. 2758/2013 Sb. NSS, který dané
výrazy interpretoval obdobným způsobem.
[23] Není přitom sporné, že v době konání akce stěžovatel nedisponoval potřebnou výjimkou
(souhlasem) orgánu ochrany přírody a krajiny. To, že výjimku neobdržel, se přitom dozvěděl před
konáním předmětné akce (a nikoliv až v den jejího konání). I vzhledem k předchozí zkušenosti,
kdy podobnou akci zrušil kvůli nezískání pravomocného povolení, si stěžovatel musel být vědom
možnosti, že potřebný souhlas nemusí obdržet, a proto bude muset od uskutečnění záměru
ustoupit.
[24] Lze přitom souhlasit s krajským soudem i v tom, že stěžovatel mohl učinit efektivnější
kroky k tomu, aby rozšířil informaci o zrušení dříve, než v době jejího konání. V této souvislosti
nutno zdůraznit, že odpovědnost vznikající na základě §88 ZOPK je odpovědností objektivní.
Pokud by byl stěžovatelův výklad správný a jeho odpovědnost za správní delikt spočívající
v organizování by byla vyhlášením akce za zrušenou bez dalšího vyloučena, v budoucnu by
podobné chování mohlo sloužit k obcházení zákona. Mohly by být svolány veřejné akce, které by
sice byly formálně pořadatelem zrušeny, ale následně se fakticky uskutečnily „z vůle jejich
účastníků“ navzdory zákazu pořádat je na území národního parku bez povolení příslušného
orgánu ochrany přírody. Tím by bylo do značné míry ohroženo dosažení účelu daného
ustanovení, neboť tím by bylo umožněno obcházet odpovědnost pořadatele.
[25] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že jej správní orgány postihly za to,
že účastníci pochodu vstoupili do NP. Stěžovatel nebyl sankcionován za to, že účastníci vstoupili
do NP, ale za to, že organizoval, resp. pořádal hromadnou akci bez příslušného souhlasu orgánu
ochrany přírody. Z důvodu, že výjimka stěžovateli udělena nebyla, nepovažuje Nejvyšší správní
soud za nutné vypořádávat otázku stěžovatele, zda by se porušení zákona dopustil i tehdy, pokud
by mu byla následně výjimka udělena. Není úkolem soudu řešit hypotetické situace.
[26] Pokud pak stěžovatel dovozoval nemožnost svého postihu z toho, že se akce neuskutečnila
v I. zóně NP, konstatuje zdejší soud, že již z jazykového výkladu §16 odst. 1 písm. e) ZOPK
vyplývá, že se tento zákaz vztahuje na celé území národního parku bez ohledu na to, do jaké zóny
předmětné území konkrétně spadá. Interpretace, že je nutné o výjimku žádat jen pro území
I. zóny NP, nemá v zákoně oporu. Není přitom pravdou, že by se nesmělo shromažďovat
„nikde“, jak výslovně tvrdil stěžovatel. Je zakázáno pouze pořádání a organizování akcí mimo
místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody bez výjimky udělené orgánem ochrany
přírody. Při posuzování jednotlivých žádostí o výjimky z tohoto zákazu se jistě projeví, že některé
části národního parku jsou z přírodního hlediska cennější, a proto se veřejný zájem na konání
hromadné akce v těchto místech bude porovnávat se zvýšeným zájmem na ochraně přírody
a krajiny. To se ostatně projevilo i v případě stěžovatele, kterému výjimka pro pořádání pochodu
I. zónou NP nebyla udělena. Z důvodu, že uvedený zákaz vyplývá jednoznačně ze zákona, nelze
dovozovat ani porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
[27] Stěžovatelem v kasační stížnosti zmiňované rozsudky se pak nezabývaly identickou
skutkovou a právní situací, přičemž z nich ani nevyplývá, že by nebylo možno postihovat jednání,
kterého se dopustil stěžovatel.
[28] V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2014, č. j. 8 A 89/2010 - 22, byla
posuzována zákonnost rozhodnutí, kterým byla obci Adršpach uložena pokuta za to, že vyhradila
místa pro parkování motorových vozidel návštěvníků turistického okruhu na území CHKO
bez souhlasu příslušného orgánu ochrany přírody. Jedná se tedy o skutkově zcela odlišnou věc.
Městský soud nadto dospěl k závěru, že obec Adršpach v posuzované věci vyhradila místo pro
parkování návštěvníků CHKO na pozemku, kam bylo možné vjíždět a setrvávat s motorovými
vozidly toliko se souhlasem orgánu ochrany přírody, aniž by byl tento souhlas udělen, zatímco
správní delikt podle §88 odst. 2 písm. n) ve spojení s §26 odst. 1 písm. c) ZOPK, za nějž byla
potrestána, spočívá v tom, že pachatel vjede či setrvává s motorovým vozidlem na místě, kde je
k tomu třeba uvedeného souhlasu, aniž by mu byl tento souhlas udělen. Správní orgán uznal,
že žalobkyně (obec Adršpach) sama činnost zakázanou v §26 odst. 1 písm. c) nevyvíjela, nýbrž
měl za to, že ji organizovala a umožnila. Podle městského soudu však ZOPK ani jiný na danou
věc použitelný právní předpis neupravuje účastenství na správním deliktu, jako to činí trestní
zákoník v §22 a násl.; ZOPK tedy neumožňuje stíhat toho, kdo v něm uvedený správní delikt
zorganizoval či umožnil, nýbrž jedině toho, kdo naplnil skutkovou podstatu některého
ze stanovených správních deliktů. Z tohoto důvodu městský soud zrušil žalobou napadené
rozhodnutí (přičemž kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 As 236/2014 - 22).
[29] V nyní projednávané věci ovšem žalovaný nepovažoval stěžovatele za „spolupachatele“
protiprávního jednání účastníků pochodu. Jeho odpovědnost odvozoval z odlišného, byť
skutkově souvisejícího protiprávního jednání spočívajícího přímo v organizování hromadné
turistické akce na území národního parku bez potřebného povolení. Naproti tomu, v citovaném
rozsudku Městského soudu v Praze se správní orgán nepřípustně pokusil dovodit odpovědnost
za „spolupachatelství“ spočívající v tom, že dotyčný organizoval protiprávní jednání jiných osob,
ale sám se ho nedopustil. Byl to právě stěžovatel, kdo předmětnou akci organizoval a pořádal
(což ZOPK výslovně zakazuje). Stěžovatel nebyl trestán za to, že by umožnil spáchání deliktu
někomu jinému. V projednávané věci proto nejde o nepřípustné rozšiřování odpovědnosti
za správní delikt, jako k tomu bylo ve stěžovatelem uvedeném případě.
[30] Ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1 As 86/2011 - 50,
nevyplývá nemožnost postihu stěžovatele za předmětné jednání. Rozsudek se zabýval zcela
odlišnou skutkovou situací. Bylo v něm posuzováno jednání účastníka řízení (Lesostavby Frýdek-
Místek a. s.), který při provádění stavebních prací na stavbě bez pravomocného rozhodnutí
o udělení výjimky orgánem ochrany přírody škodlivě zasáhl do biotopu a tím rušil v rozhodnutí
uvedené zvláště chráněné druhy živočichů (rak říční, vydra říční, vranka pruhoploutvá a ledňáček
říční).
[31] Stěžovatel dále v obecné rovině poukazoval na porušení shromažďovacího a sdružovacího
práva. Takovou námitku stěžovatel neuplatnil ve správní žalobě. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49). Jak již Nejvyšší správní soud
konstatoval např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním
soudem. Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady
účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva nejprve
projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost
závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách
předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno uplatnění skutkových a právních novot,
vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném
opravném prostředku vystavěno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 4 Azs 1/2011 - 89, jakož i judikaturu Ústavního soudu, např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. III. ÚS 3796/15, sp. zn. III. ÚS 3797/15 atp.). Z procení opatrnosti zdejší soud dodává,
že právní úprava omezující uskutečňování hromadných akcí v určitých částech území nijak
nezasahuje do práva na pokojné shromažďování podle čl. 19 Listiny základních práv a svobod.
Toto právo ostatně připouští určitá omezení, jak plyne už z odst. 2 daného ustanovení. Je nadto
s podivem, že ani v řízení před správním orgánem stěžovatel relevantně netvrdil a nedokládal,
že účelem akce má být výkon shromažďovacího práva, sloužícího občanům k výměně informací
a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením
postojů stanovisek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 8 As 39/2014 - 56, publ. pod č. 3364/2016 Sb. NSS). Sám stěžovatel v pozvánce
na předmětnou akci uvedl, že zve „milovníky a obdivovatele neznámé Šumavy na turistický pochod
po historické spojnici Čech a Bavor Luzenským údolím na Modrý Sloup. Zde se setkáme s našimi přáteli z SC
Bodenmels. Odtud společně vystoupíme na vrchol hory Luzný“. Pokud pak stěžovatel obecně poukazoval
na čl. 20 Listiny základních práva svobod, odkazuje soud na výše uvedené (stěžovatel uvedený
článek nezmiňoval v žalobě) a v obecné rovině dodává, že v tomto článku je obsaženo právo
svobodně se sdružovat (ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích – čl. 20 odst. 1 in fine
Listiny základních práv a svobod). Právě takovým spolkem stěžovatel je, přičemž ze spisu
nevyplývá, že by došlo k zásahu či omezení do tohoto práva.
[32] Závěrem je nutno zmínit, že stěžovatel v kasační stížnosti nebrojil proti výši uložené
sankce, proti důsledkům daného rozhodnutí atp., ale omezil se pouze na shora vypořádané
námitky. Jak již přitom bylo výše uvedeno, obsah, rozsah a kvalita kasační stížnosti předurčují
rozhodnutí o ní. Na základě stěžovatelem uplatněných námitek zdejší soud neshledal důvod
ke zrušení rozsudku krajského soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil žádnou námitku,
na základě které by bylo třeba přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu. Zdejší soud se
(z pohledu uplatněných námitek) s rozsudkem krajského soudu ztotožňuje a v podrobnostech
na něj odkazuje.
[33] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
[34] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu