ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.297.2018:40
sp. zn. 7 As 297/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. N., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 7. 2015, č. j. 38176-2/2015-900000-304.4, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 7. 2018,
č. j. 60 A 14/2016 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Celního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne
10. 4. 2015, č. j. 12536-9/2015-580000-12, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků
podle §42a odst. 2 písm. a) a odst. 2 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
ve znění účinném ke dni 4. 2. 2015, kdy ke spáchání přestupků došlo, za což mu celní úřad uložil
pokutu ve výši 4 000 Kč.
[2] Generální ředitelství cel (dále jen „žalovaný“) zamítlo rozhodnutím ze dne 27. 7. 2015,
č. j. 38176-2/2015-900000-304.4, žalobcovo odvolání jako opožděné.
[3] Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen
„krajský soud“), který ji výše označeným usnesením ze dne 12. 7. 2018 odmítl z důvodu
opožděnosti. Krajský soud se zabýval otázkou plné moci udělené žalobcem M. V., v jejímž textu
stojí, že byla udělena mimo doručování písemností. Dospěl však k závěru, že toto ujednání nelze
aplikovat, neboť bylo vyvráceno samotným jednáním zmocněnkyně, která již v samotném
podání, k němuž přiložila plnou moc, požádala celní úřad v rozporu se zněním plné moci o
doručování v rámci celého řízení na jí zvolenou elektronickou adresu. Správní orgány proto
nepochybily, pokud doručovaly své písemnosti na zmocněnkyní uvedenou adresu, a poté, co
nebylo potvrzeno doručení napadeného rozhodnutí na tuto adresu, přistoupily k doručení
zmocněnkyni prostřednictvím pošty. Ačkoliv tak učinily, neboť se domnívaly, že ujednání v plné
moci je neplatné, nikoliv z důvodu, že by v pochybnostech pokládaly plnou moc za neomezenou,
nelze jednání žalobce ani jeho zmocněnkyně poskytnout ochranu. Cílem takového jednání bylo
vyvolání procesního zmatku a lze ho hodnotit jako účelové. Žalobce se navíc sám o řízení ani
doručování ve své věci do doby uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku nezajímal,
ačkoliv se již dříve domníval, že mu ze strany správních orgánů nebylo řádně doručováno. Jelikož
tedy rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci fikcí při doručení žalobcově zmocněnkyni dne
12. 8. 2015, dvouměsíční lhůta k podání žaloby uplynula dnem 12. 10. 2015, přičemž žaloba byla
doručena až více než půl roku poté, dne 13. 6. 2016, tudíž opožděně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[5] Namítl, že není pravdou, že by jeho zmocněnkyně požádala správní orgán o doručování
písemností na elektronickou adresu „v rozporu s rozsahem zmocnění“, neboť zmocněnkyně byla
oprávněna činit podání, a takovým podáním je i stanovení elektronické doručovací adresy
samotného účastníka řízení. To nic nemění na tom, že když doručení na e-mail nebylo úspěšné,
byl správní orgán povinen doručovat písemnosti poštou přímo stěžovateli. Argument
o „obstrukci“ či „zneužití práva“ je v daném případě zcela nemístný, nelogický a nepřípadný.
Stěžovatel postupoval tak, aby byla zajištěna jeho obhajoba a zároveň aby správní orgán neměl
problém s doručováním písemností, neboť jeho zmocněnkyně se střídavě pohybovala ve dvou
městech a doručování písemností poštou přímo jí by bylo komplikované.
[6] Závěrem nesouhlasil ani s názorem krajského soudu, že se měl o řízení ve své věci více
zajímat. Upomínat se s vydáním rozhodnutí by bylo proti jeho zájmům, neboť je vždy přirozeně
ve prospěch obviněného, pokud uplyne prekluzivní lhůta. Navíc připomněl, že žalovaný vyjádřil
jasný názor, že doručoval jeho zmocněnkyni proto, že měl za to, že dané ujednání plné moci,
které vylučuje zmocněnce z doručování, je neplatné. Úkolem krajského soudu bylo tedy posoudit,
zda tento názor obstojí, nikoliv za žalovaného domýšlet nové důvody, kterými by zpětně
odůvodnil či legitimizoval jeho postupy.
[7] Z výše uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že se ztotožňuje s hodnocením
krajského soudu, neboť se on i celní úřad snažily o účinné doručení. Elektronická adresa,
kterou uvedla zmocněnkyně stěžovatele v podání jako adresu pro doručování, evidentně nepatřila
přímo stěžovateli, jak se nyní snaží naznačit v kasační stížnosti, ale přímo jí, tudíž její přání
o doručování bylo v rozporu s jí předkládanou plnou mocí. Krajský soud tak správně posoudil
otázku doručování a následně i včasnosti podané žaloby, neboť zmocněnec má obecně účastníku
řízení pomáhat, přičemž cílem jednání stěžovatele i jeho zmocněnkyně bylo naopak vytvoření
této nepřehledné situace a ztížení a prodloužení celého správního řízení.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Podle §33 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“), si účastník může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje
písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít účastník
současně pouze jednoho zmocněnce. Podle odst. 2 téhož ustanovení může být zmocnění uděleno
a) k určitému úkonu, skupině úkonů nebo pro určitou část řízení, b) pro celé řízení,
c) pro neurčitý počet řízení s určitým předmětem, která budou zahájena v určené době,
nebo bez omezení v budoucnu, nebo d) v jiném rozsahu na základě zvláštního zákona.
[11] Podle §34 odst. 1 správního řádu zástupce podle §32 a §33 v řízení vystupuje jménem
zastoupeného. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Podle odst. 2
téhož ustanovení s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují
se písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li
zákon jinak. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí v pochybnostech o rozsahu zastoupení,
že zástupce je oprávněn vystupovat jménem zastoupeného v celém řízení.
[12] Úkolem krajského soudu v projednávané věci bylo pouze ověřit, zda došlo ke včasnému
podání žaloby, přičemž takovou úvahu krajský soud provedl a dospěl k závěru, že žaloba byla
podána opožděně. K tomu, aby dospěl soud k takovému závěru, musel zjistit, zda došlo
ke správnému doručení žalobou napadeného rozhodnutí. Za tím účelem předestřel v nyní
napadeném usnesení své závěry týkající se konkurence plné moci a výslovného přání
zmocněnkyně. Z důvodu opožděnosti žaloby tak nemohl vůbec přistoupit k meritornímu
posouzení věci, což je také důvod, proč nelze souhlasit se stěžejní kasační námitkou, že krajský
soud dospěl k jinému právnímu závěru než správní orgány, a přesto napadené rozhodnutí
žalovaného nezrušil. Rozdílný právní náhled na doručování ze strany správních orgánů mohl být
předmětem posouzení krajského soudu pouze do té míry, do jaké se týkal otázky, zda bylo
žalobou napadené rozhodnutí doručeno správné osobě na správnou adresu, tak aby se od něj
mohl odvíjet běh lhůty pro podání žaloby. Podstatné tedy je, že krajský soud shledal, že došlo
ke správnému doručení žalobou napadeného rozhodnutí a žaloba byla podána opožděně.
[13] Se závěrem o opožděnosti žaloby se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Jak správně uvedl
krajský soud, ze správního spisu vyplývá, že již v podání ze dne 18. 3. 2015, ke kterému
zmocněnkyně M. V. celnímu úřadu přiložila plnou moc k zastupování stěžovatele, požádala celní
úřad o doručování veškerých písemností v rámci celého řízení na svou elektronickou adresu (X).
V přiložené plné moci je však uvedeno, že je udělena ke všem úkonům mimo doručování.
S ohledem na tento rozpor tak bylo třeba postupovat podle §34 odst. 3 správního řádu a
pokládat v pochybnostech stěžovatelovu zmocněnkyni za oprávněnou k vystupování za
stěžovatele v rámci celého řízení. Ze znění udané elektronické adresy je přitom zřejmé, že se
jedná o adresu zmocněnkyně, složenou z jejího jména a příjmení. Jelikož se nezdařilo
zmocněnkyni doručit rozhodnutí žalovaného na její e-mailovou adresu, přistoupil žalovaný
správně k doručení na adresu jejího trvalého pobytu.
[14] Nejvyšší správní soud se zároveň plně ztotožňuje s krajským soudem, že se ze strany
stěžovatele i jeho zmocněnkyně jedná o obstrukční jednání. Při posuzování rozsahu zastoupení
soud zkoumá, jakým úmyslem byli zmocnitel a zmocněnec vedeni při sepisování plné moci
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 8 Azs 16/2007 - 158, publ. pod č. 1811/2009 Sb. NSS). Obdobnou procesní situací
se Nejvyšší správní soud zabýval již v minulosti (viz např. rozsudky ze dne 31. 7. 2015,
č. j. 8 As 180/2014 - 45, či ze dne 17. 10. 2014, č. j. 4 As 171/2014 - 26). Procesní taktika, jakou
stěžovatel zvolil, je tedy soudu již dostatečně známa. Jedná se vždy o stejný postup,
kdy je účastník správního řízení zastoupen na základě plné moci udělené třetí osobě, která požádá
o doručování na elektronickou adresu a následně nepotvrdí převzetí takto doručované písemnosti
dle §19 odst. 9 správního řádu, písemnost se proto doručuje na adresu trvalého pobytu tohoto
zmocněnce, kde je písemnost doručena fikcí s následným vhozením do domovní schránky
a posléze (s odstupem delší doby) účastník správního řízení (obviněný z přestupku) v žalobě
zpochybňuje správnost doručování zmocněnci, někdy též samotnou existenci zmocnění. Je také
pravidlem, že v řízení o žalobě před správními soudy zastupuje žalobce vždy stejný advokát
(Mgr. Jaroslav Topol). Jedná se tedy zjevně o promyšlenou procesní taktiku, která má za cíl
protahovat správní řízení a dosáhnout prekluze odpovědnosti za přestupek.
[15] Stěžovatel závěrem své kasační stížnosti uvedl, že nebylo jeho povinností zajímat
se o správní řízení ve své věci, přičemž tato pasivita je mu teď chybně přičítána k tíži. Ani tomuto
argumentu však soud nemohl přisvědčit. Ačkoliv sice obecně zastoupený účastník řízení nemá
povinnost se o řízení, ve kterém je zastoupen, aktivně zajímat, je třeba zdůraznit, že pokud tak
nečiní, musí počítat se všemi následky, které pro něj v řízení vyplynou z jednání jím zvoleného
zmocněnce. Stěžovatel měl navíc zkušenost s doručováním zmocněnkyni již u celního úřadu,
tudíž nelze dospět k závěru, že nemohl předvídat budoucí postup správních orgánů v otázce
doručování. S ohledem na výše uvedená rozhodnutí, která jednoznačně poukazují na obstrukční
jednání v obdobných věcech, do něhož je zapojená i zmocněnkyně M. V., a rovněž s ohledem na
skutečnost, že stěžovatel již měl zkušenost s doručováním své zmocněnkyni, nelze než
pochybovat o úmyslech celého jeho jednání a dospět k závěru, že ani tato poslední kasační
námitka není důvodná. Jestliže stěžovatel chtěl, aby správní orgány doručovaly písemnosti přímo
jemu, měl o tom vyrozumět minimálně žalovaného, a to poté, kdy již bylo po doručování
rozhodnutí celního úřadu zřejmé, že celní úřad komunikoval pouze s jeho zmocněnkyní. Jeho
nečinnost v tomto směru tak jde k jeho tíži.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[17] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[18] Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., mohl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jemu žádné náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu