ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.367.2017:30
sp. zn. 7 As 367/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. Š., zastoupen
JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 292/15, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017,
č. j. 11 A 119/2016 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2016, č. j. MSP-125/2016-ODSK-OTC/13, žalovaný zamítl
žádost žalobce o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů z důvodu uvedeného v §30
odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon
o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných
činů“).
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, č. j. 11 A 119/2016 – 41.
[3] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že počátek běhu subjektivní lhůty u fyzické
újmy není sporný, když o této újmě žalobce věděl již v den spáchání trestného činu, tj. dne
26. 1. 2014. Pokud jde o psychickou újmu na zdraví, žalobce si jí byl vědom záhy po spáchání
trestného činu, nejpozději dne 28. 1. 2014, kdy se dostavil na pravidelnou kontrolu
k psychiatričce MUDr. J. S., kde popsal své subjektivní potíže z události ze dne 26. 1. 2014.
Poněvadž je subjektivní lhůta k podání žádosti dvouletá a je vázána na prvotní vědomost
o utrpěné újmě, je zřejmé, že žalobce svoji žádost podal až poté, co bylo jeho právo
prekludováno, a tedy zaniklo. Jeho žádosti o peněžitou pomoc ze dne 2. 5. 2016 tak nemohlo být
vyhověno.
[4] Městský soud dále neshledal důvodnou námitku, že rozhodnutí žalovaného je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože se žalovaný nezabýval tím, jakou povahu
měla újma, kterou žalobce utrpěl. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný žádost
žalobce o odškodnění zamítl proto, že byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty,
a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Z důvodu hospodárnosti proto nebylo nutné, aby řešil
podanou žádost z hlediska věcného, tedy aby se zabýval povahou vzniklé újmy. S ohledem
na důvod, pro který nebylo žádosti žalobce vyhověno, by takové úvahy správního orgánu byly
zcela nadbytečné.
[5] K námitce, že subjektivní lhůta nemůže běžet dříve, než se žadatel dozví o povaze újmy
na zdraví, kterou utrpěl, městský soud uvedl, že takový závěr ze zákona o obětech trestných činů
nevyplývá. Žalobce mohl podat žádost, aniž by znal konkrétní diagnózu. Z žádného zákonného
ustanovení totiž nevyplývá, že by žalobce musel mít v době podání žádosti jednoznačně
potvrzeno, zda mu bylo ublíženo na zdraví či mu byla způsobena těžká újma. Pro určení počátku
běhu subjektivní lhůty je rozhodný výklad pojmu „dozvědět se o újmě způsobené trestným
činem“. Tento termín neznamená okamžik, v němž se oběť dozví, jaký typ újmy utrpěl, nýbrž
postačí, že má v tomto okamžiku vědomost o tom, že jí byla újma trestným činem způsobena.
[6] Námitka, že žalobce musel vyčkat, zda osoby obviněné z trestného činu budou
pravomocně uznány vinnými a zda mu bude přiznán nárok na náhradu škody, je podle
městského soudu rovněž nedůvodná. Zákon o obětech trestných činů nevyžaduje jako podmínku
pro podání žádosti, ani pro přiznání odškodnění, předložení pravomocného rozhodnutí, kterým
byl pachatel uznán vinným.
III.
[7] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Stěžovatel namítal, že městským soudem zaujatý výklad počátku běhu subjektivní lhůty
podle §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů není správný. Městský soud pochybil,
když počátek běhu subjektivní lhůty u stěžovatele odvíjel od okamžiku pořízení lékařské zprávy
MUDr. S. s datem 28. 1. 2014. Prvotní vědomost o psychické újmě lze datovat nejdříve dne 15.
7. 2014, kdy stěžovatel také navštívil MUDr. S., která zjistila, že je stále neschopen soustavné
pracovní činnosti. Stěžovatel postupoval v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního
soudu (srov. nález ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15) a žádost k žalovanému podal až poté,
co se uzdravil a splňoval předpoklady k uplatnění práva před správním orgánem, tj. rozhodnutí o
trestném činu a přihlášku do adhezního řízení proti pachatelům trestného činu. Kdyby stěžovatel
na základě trestního oznámení nedosáhl vyslovení viny pachatelů trestným činem, nebyl by obětí
trestného činu a nesplňoval by podmínku uvedenou v §26 odst. 1 zákona o obětech trestných
činů. Kromě toho se peněžitá pomoc poskytne tehdy, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví
nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena (viz §25
odst. 2 cit. zákona). Protože se podařilo ztotožnit pachatele trestného činu, byl stěžovatel
povinen k žádosti přiložit nejen rozhodnutí o trestném činu, nýbrž i doklady o úkonech, které
učinil k vymáhání náhrady. Obojí měl k dispozici teprve nabytím právní moci rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 8. 2014, č. j. 30 T 89/2014 - 279. Dříve nemohl nárok
u žalovaného uplatnit, a proto subjektivní lhůta podle §30 odst. 2 zákona o obětech trestných
činů nezačala běžet před 23. 3. 2016. Předmětná subjektivní lhůta tedy před podáním žádosti dne
2. 5. 2017 neuplynula.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud dostatečně zjistil
skutkový stav a z takto zjištěného stavu vyvodil zcela správné právní závěry, se kterými se plně
ztotožňuje. Pro počátek běhu subjektivní lhůty podle §30 odst. 2 zákona o obětech trestných
činů je zásadní okamžik, kdy se stěžovatel dozvěděl o újmě na svém zdraví způsobené trestným
činem. Ohledně psychické újmy na zdraví, která může vzniknout i v určitém časovém horizontu
po prožitém traumatu, je významné, kdy si byl stěžovatel poprvé subjektivně vědom psychické
újmy, kterou přičítal právě traumatu majícímu počátek ve spáchaném trestném činu,
resp. kdy u sebe poprvé zaregistroval příznaky takové újmy. V daném případě k tomuto došlo
prokazatelně koncem ledna 2014, kdy se stěžovatel dostavil ke své psychiatričce, které popsal
svůj duševní otřes vyvolaný trestným činem. Případná pozdější diagnostika toho, o jakou
psychickou újmu ve smyslu konkrétní psychické poruchy se v daném případě jednalo, stejně jako
ustálení zdravotního stavu na této skutečnosti, tj. že si stěžovatel byl vědom újmy způsobené mu
trestným činem, nemůže ničeho změnit. V daném případě tak před podáním žádosti marně
uplynula subjektivní prekluzivní doba, neboť stěžovatel se o újmě způsobené trestným činem
(o její podstatě) dozvěděl ve dnech bezprostředně následujících po spáchání trestného činu,
protože v té době si uvědomoval a navíc byl schopen ventilovat psychickou újmu způsobenou
trestným činem (úzkost, neklid, poruchy spánku, zlé sny, nechutenství, nechuť cokoli dělat atd.).
Závěry, k nimž dospěl městský soud, plně korespondují se závěry, k nimž dospěl i Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 As 134/2016 - 59. Z obsahu kasační stížnosti
je pak zřejmé, že stěžovatel závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v citovaném rozsudku
buď nepochopil, nebo je zcela záměrně překrucuje. Zcela chybné je pak tvrzení stěžovatele,
že institut peněžité pomoci obětem trestné činnosti, o němž je rozhodováno v režimu zákona
o obětech trestných činů, je totožný s institutem náhrady škody na zdraví podle občanského
zákoníku s tím, že pro tyto dva instituty platí “stejná pravidla“. V tomto směru lze odkázat
na zejména ust. §23-31 zákona o obětech trestných činů, v nichž jsou upraveny speciálně
všechny podmínky, s nimiž je poskytování peněžité pomoci obětem trestné činnosti spojeno.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 834/15, který řeší problematiku běhu
promlčecí lhůty právě u nároků na náhradu škody na zdraví, je tedy zcela irelevantní
a nepřípadný. Též výklad §26 zákona o obětech trestných činů použitý ze strany stěžovatele je
vadný. Z výslovného znění daného ustanovení jednoznačně vyplývá, že nejen, že lze žádost
o peněžitou pomoc podat před pravomocným skončením trestního řízení, ale že lze o této
dokonce, za zde nastíněných podmínek, před koncem trestního řízení rozhodnout. Skutečnost,
zda bylo trestní řízení již zahájeno, v jaké fázi se případně nachází či zda již bylo pravomocně
ukončeno, je ve vztahu k možnosti podání žádosti o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné
činnosti zcela irelevantní. Závěrem žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení ve
výši 300 Kč.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Předmětem sporu v nyní posuzované věci je posouzení právní otázky, zda v době podání
stěžovatelovy žádosti o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů marně uplynula
dvouletá subjektivní lhůta k jejímu podání podle §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů.
[14] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal u žalovaného dne 2. 5. 2016 žádost
o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů ve výši paušální částky 50.000 Kč
s tvrzením, že je obětí trestného činu spáchaného dne 26. 1. 2014. K žádosti připojil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 T 89/2014, který nabyl právní moci
dne 23. 3. 2016. Tímto rozsudkem byli obžalovaní uznáni vinnými spácháním zločinu loupeže
podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem
porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 téhož zákona. Dále stěžovatel přiložil
lékařskou zprávu MUDr. J. S. ze dne 15. 7. 2014, podle které se dne 28. 1. 2014 dostavil
na pravidelnou kontrolu s tím, že byl před 2 dny ve svém bytě fyzicky napaden a okraden rodiči
dívky, se kterou se znal asi půl roku. Rodiče dívky stěžovatele obvinili z toho, že jejich dceru
znásilnil, a označili ho za sexuálního devianta. Lékařka ve zprávě rovněž uvedla, že stěžovatelův
stav se po této události výrazně zhoršil, má hlubokou depresi se sebevražednými sklony, prožívá
výrazné úzkosti, napětí, je paranoidní a četnost paranoidních stavů se zvyšuje. Tato událost podle
ní zmařila výsledky 10leté ambulantní léčby bez nutnosti hospitalizace.
[15] Podle §30 odst. 2 zákona o obětech trestných činů žádost o poskytnutí peněžité pomoci lze
podat u ministerstva nejpozději do 2 let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem,
nejpozději však do 5 let od spáchání trestného činu, jinak právo zaniká.
[16] Pro počátek běhu subjektivní lhůty je zásadní okamžik, kdy se stěžovatel dozvěděl o újmě
na svém zdraví způsobené trestným činem. V případě stěžovatele se jednalo o újmu psychickou.
Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným i městským soudem, že pro posouzení počátku
subjektivní lhůty je významné, kdy si byl stěžovatel poprvé subjektivně vědom psychické újmy,
kterou přičítá právě traumatu z přepadení, tedy kdy na sobě poprvé zaregistroval příznaky takové
újmy. Tento den jistě nesplývá se dnem napadení, neboť stresový stav jím vyvolaný může, třeba
za pomoci léků, odeznít. Jde-li o stav dlouhodobý či trvalý, je podstatná doba uvědomění si
takového stavu. Případná pozdější diagnostika toho, o jakou psychickou újmu se ve smyslu
konkrétní psychické poruchy jednalo, již na této vědomosti nemůže ničeho změnit (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 As 134/2016 – 59). Nejvyšší
správní soud tak nemůže se stěžovatelem souhlasit, že psychická újma vznikla až dodatečně,
když byla diagnostikována při návštěvě psychiatričky dne 15. 7. 2014. Kasační soud
nezpochybňuje, že se stav stěžovatele mohl v době od spáchání trestného činu změnit (zhoršit),
nicméně skutečnost, že stěžovatel o své psychické nepohodě a problémech věděl již o hodně
dříve, než to tvrdí, je zřejmá z jeho vlastních tvrzení, případně z listin jím předložených
a nacházejících se v předloženém spisovém materiálu. V lékařské zprávě psychiatričky MUDr. S.
ze dne 15. 7. 2014 doložené stěžovatelem je mimo jiné uvedeno, že stěžovatel ji navštívil již dva
dny po svém napadení, tj. dne 28. 1. 2014. Při této návštěvě jí popsal uvedenou událost i svůj
nepříznivý psychický stav. Lékařka uvedla, že stěžovatelův stav se po této události výrazně zhoršil
a že od svého napadení nebyl vůbec schopen pracovní činnosti. Rovněž stěžovatel ve své žádosti
ze dne 2. 5. 2016 výslovně uvedl, že utrpěl v důsledku trestného činu psychickou újmu spočívající
v prudkém a dlouhodobém zhoršení již tak nepříznivého zdravotního stavu. Nastoupily u něj
hluboké deprese se sebevražednými tendencemi a již od ledna 2014 byl zcela neschopen práce.
Z uvedeného je zřejmé, že psychické trauma a stres pociťoval stěžovatel v zásadě již
od okamžiku spáchání trestného činu. Za takových okolností je nutno souhlasit se žalovaným
i městským soudem, že počátek vědomosti stěžovatele o jeho psychických problémech spadá
nejpozději do období konce ledna 2014, a nikoli až do doby diagnostikování konkrétní psychické
poruchy ke dni 15. 7. 2014. Poněvadž je subjektivní lhůta k podání žádosti dvouletá a je vázána
na prvotní vědomost o utrpěné újmě, je zřejmé, že stěžovatel svoji žádost podal až poté, co bylo
jeho právo prekludováno, a tedy zaniklo. Jeho žádosti o peněžitou pomoc ze dne 2. 5. 2016 tak
nemohlo být vyhověno.
[17] Nejvyšší správní soud dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že s podáním žádosti
o poskytnutí peněžité pomoci musel vyčkat až do okamžiku pravomocného odsouzení pachatelů
trestného činu. Jak zcela správně uvedl již městský soud v napadeném rozsudku, toto tvrzení
stěžovatele nemá oporu v platné právní úpravě. Ze znění zákona o obětech trestných činů
[viz §26 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 1 písm. a) tohoto zákona] je zřejmé, že žádost lze podat již
v průběhu trestního řízení a peněžitou pomoc lze přiznat i v situaci, kdy trestní rozhodnutí dosud
nebylo vyhlášeno nebo nenabylo právní moci. Předložení pravomocného rozhodnutí, jímž byl
pachatel uznán vinným, tedy není podmínkou ani pro podání žádosti, ani pro přiznání peněžité
pomoci. Z uvedeného důvodu proto nelze počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty vztahovat
k datu 23. 3. 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
19. 8. 2014, sp. zn. 30 T 89/2014.
[18] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že odkaz stěžovatele na nález Ústavního
soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 834/15, je irelevantní. Jak správně konstatoval žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti, Ústavní soud v předmětné věci řešil skutkově i právně odlišnou
věc, a to otázku běhu dvouleté promlčecí lhůty u nároků na náhradu škody podle §106 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013. Z uvedeného je
zřejmě, že závěry přijaté v tomto nálezu se nevztahují na problematiku poskytování peněžité
pomoci podle zákona o obětech trestných činů, který obsahuje vlastní speciální úpravu podmínek
nutných pro vznik předmětného nároku.
[19] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, který byl naopak plně úspěšný, požadoval přiznání
náhrady nákladů řízení v paušální výši 300 Kč za jeden úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.,
o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu. Podle ustálené
judikatury správních soudů však lze procesně úspěšnému správnímu orgánu přiznat náhradu
pouze takových nákladů řízení, které přesahují rámec jeho běžné úřední činnosti (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47,
publ. pod č. 3228/2015 Sb. NSS). V daném případě však žalovaný netvrdil, že mu vznikly
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, a ani z obsahu soudního spisu takové náklady
nevyplývají. Soud proto žalovanému požadovanou náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu