ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.407.2018:12
sp. zn. 7 As 407/2018 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba ČR, Věznice Horní Slavkov, se sídlem Hasičská 785, Horní
Slavkov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
24. 9. 2018, č. j. 57 A 104/2018 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Plzni (dále též „krajský soud“) domáhá
zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 8. 2018, č. j. VS-11769-12/ČJ-2018-8008PR, kterým byla
odložena jeho žádost o poskytnutí informace. Současně s podáním žaloby požádal, aby byl zcela
osvobozen od soudních poplatků a aby mu byl ustanoven zástupce.
II.
[2] Krajský soud obě žádosti žalobce shora uvedeným usnesením zamítl. Konstatoval,
že institut osvobození od soudních poplatků je namístě pouze v případech, kdy účastník řízení
nedisponuje žádnými či nedostatečnými prostředky, a byl by proto zbaven možnosti ochrany
svého práva. Osvobodit účastníka od soudních poplatků lze tedy zcela výjimečně, a to za splnění
podmínky, že doloží nedostatek prostředků a současně existují zvlášť závažné důvody pro takový
postup. Povinnost tvrdit a doložit nedostatek prostředků stíhá jednoznačně účastníka. Žalobce
prokázal, že je invalidní v I. stupni, nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody, není pracovně
zařazen a musí hradit náklady spojené s výkonem trestu. Jelikož žalobce neuvedl výši svých
příjmů, vycházel krajský soud ze sdělení žalované, dle které měl žalobce na svém účtu vedeném
žalovanou částku ve výši téměř 40 000 Kč. Dále žalobce pouze tvrdil, že má určité závazky,
které však blíže nespecifikoval a nedoložil, přestože byl ve výzvě ze dne 5. 9. 2018 poučen, jakým
způsobem má vady své žádosti odstranit. Žalobce tedy neprokázal, že nedisponuje dostatečnými
prostředky, pročež nebyla splněna základní podmínka pro osvobození od soudních poplatků
podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rovněž zohlednil, že předmětem sporu je rozhodnutí
o odložení žádosti podané dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) s tím,
že povaha požadovaných informací se nedotýkala přímo právní sféry žalobce. Proto by bylo
nehospodárné, aby náklady řízení nesl stát.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností.
Uvádí, že z důvodu druhotné platební neschopnosti v insolvenčním řízení vedeném
pod sp. zn. X, a proto je podle §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), od soudního
poplatku osvobozen. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud změnil napadené usnesení
tak, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků, a že se mu k ochraně jeho
zájmů ustanovuje zástupce z řad advokátů.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
ve smyslu §102 s. ř. s., přípustná. Soud zohlednil usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, podle něhož v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu
rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení
o žalobě končí), nevzniká stěžovateli poplatková povinnost ani povinnost být zastoupen
advokátem. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je. Nejvyšší
správní soud proto na podmínce zastoupení advokátem a úhradě soudního poplatku
v posuzované věci netrval (viz rozsudky ze dne 21. 6. 2017, č. j. 3 As 116/2017 - 20, a ze dne
28. 6. 2017, č. j. 4 As 114/2017 - 63, atd.).
[5] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatel namítá, že mu svědčí osobní osvobození od soudních poplatků dle §11 odst. 2
písm. n) zákona o soudních poplatcích. Podle uvedeného ustanovení se od poplatku osvobozují
insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího
do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku.
[8] Citované ustanovení vztahuje osobní osvobození výhradně na navrhovatele v daném typu
řízení. Pro to, aby mohl být tento typ osobního osvobození přiznán, je tedy třeba splnit dvě
podmínky: 1) navrhovatel je insolvenčním správcem či dlužníkem s dispozičními oprávněními
a 2) jedná se o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo
které mají být z tohoto majetku uspokojeny (typicky incidenční spory v insolvenčním řízení).
Obě podmínky musí být přitom splněny kumulativně. Nejedná-li se tedy o daný typ řízení,
nemůže být navrhovateli osvobození dle citovaného ustanovení přiznáno, byť by se jednalo
o insolvenčního správce či dlužníka s dispozičními oprávněními.
[9] Z obsahu spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadá
rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Věznice Horní Slavkov, vydané ředitelem věznice
podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Napadeným rozhodnutím ředitel věznice
odložil žádost stěžovatele o poskytnutí informací. V daném případě se zjevně nejedná o řízení
o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku. Osvobození od soudních poplatků z důvodu podle §11 odst. 2
písm. n) zákona o soudních poplatcích tedy na stěžovatele v posuzované věci nedopadá. Krajský
soud proto nepochybil, když neosvobodil stěžovatele od soudních poplatků z důvodu zahájení
insolvenčního řízení. Tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byl dlužník
automaticky osvobozen od soudních poplatků ve všech jím vedených soudních řízeních.
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatele, že u něj bylo zahájeno
insolvenční řízení. Z insolvenčního rejstříku ověřil, že usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 21. 6. 2018 byl zjištěn úpadek stěžovatele a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
Dle údajů v insolvenčním rejstříku nabylo toto usnesení téhož dne právní moci. Jak vyplývá
z §246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
prohlášením konkurzu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou
podstatou, do které náleží majetek, který dlužníkovi patřil do okamžiku, kdy nastaly účinky
spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu
insolvenčního řízení (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2014,
č. j. 7 Afs 161/2014 - 34). Lze tedy konstatovat, že ode dne prohlášení konkursu nemá stěžovatel
dostatečné prostředky k zaplacení soudního poplatku, neboť nemá dispoziční oprávnění
ve vztahu ke svému majetku, který patří do majetkové podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 8. 2016, č. j. 3 Afs 182/2016 - 6). Tato skutečnost přitom nastala ještě
před datem podání žaloby a stěžovatel na ni v žalobě poukazoval. Zamítnutí žádostí
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro neprokázání nedostatku
prostředků tedy nebylo důvodné.
[11] Krajský soud nicméně zamítl žádosti stěžovatele i z toho důvodu, že předmětem sporu je
rozhodnutí o odložení žádosti podané dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší
správní soud souhlasí s tím, že v daném případě je třeba zohlednit specifičnost oblasti
svobodného přístupu k informacím a zvažovat všechny aspekty tohoto ústavně zaručeného
základního práva. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66: „Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý
svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její
všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání.
Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů
veřejné moci z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky,
které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním
z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci,
proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se
za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“
[12] Krajský soud proto postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu,
pokud přihlédl k předmětu řízení a posuzoval, zda vedený spor má vztah k podstatným
okolnostem stěžovatelovy životní sféry, tj. zda se týká (byť i jen nepřímo) jeho majetku, životních
podmínek či jiných podobných záležitostí. Dospěl pak ke správnému závěru, že takový vztah zde
dán není. Nejvyšší správní soud k tomu doplňuje, že osvobození od soudních poplatků nemá být
institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti. Jeho smyslem je
zajistit, aby nedostatek finančních prostředků nebránil v účinné soudní ochraně nemajetným
osobám v případech, kdy tyto mají důvod vést soudní spor, protože jde o věc skutečně
se dotýkající jejich životní sféry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66).
[13] Jelikož dle §35 odst. 9 s. ř. s. je splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků
nezbytným předpokladem pro vyhovění návrhu na ustanovení zástupce, dopadají výše uvedené
závěry vztahující se k osvobození od soudních poplatků i na stěžovatelem namítané neustanovení
zástupce.
[14] Nadto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že stěžovatel nesplňoval
k ustanovení zástupce pro řízení o žalobě podmínku nezbytnosti k ochraně jeho práv. Stěžovatel
je českým občanem ovládajícím český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující
všechny nezbytné náležitosti po formální i obsahové stránce a svou schopnost orientovat se
v právním řádu (jakožto bývalý advokát) prokázal kromě sepsání řádné žaloby rovněž tím,
že se sám obrátil na Nejvyšší správní soud včasnou a bezvadnou kasační stížností, aby se bránil
proti shora označenému usnesení. Uvedenou problematikou se ostatně kasační soud v případě
stěžovatele již zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 4 As 275/2018 - 14).
[15] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu