ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.93.2018:57
sp. zn. 7 As 93/2018 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Oborová zdravotní
pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Roškotova 1225/1,
Praha 4, zastoupen Mgr. Ondřejem Čerychem, advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15,
Praha 5, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a,
Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Společnost pro eHealth databáze, a.s., se sídlem
Českomoravská 2408/1a, Praha 9, zastoupena JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem
Vinohradská 938/37, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 9 A 322/2014 - 70,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 7. 2013, č. j. PV 2002-2460/D082840/2012/ÚPV,
byl zamítnut návrh žalobce na zrušení patentu č. 297879 s názvem „Způsob shromažďování,
evidence a zpřístupnění informací o zdravotní péči a jejích výsledcích a jeho použití“, jehož
majitelem je osoba zúčastněná na řízení. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí předseda
žalovaného svým rozhodnutím ze dne 4. 7. 2014, č. j. PV 2002-2460/D53650/2013/ÚPV, zamítl
(dále jen „rozhodnutí o rozkladu“). Žalobce brojil proti rozhodnutí o rozkladu správní žalobou.
Městský soud v Praze rozsudkem specifikovaným shora (dále jen „městský soud“ a „napadený
rozsudek“) rozhodnutí o rozkladu i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Proti rozsudku městského soudu podala osoba zúčastněná na řízení (dále jen
„stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou doplnila podáním ze dne 21. 2. 2018, v němž
současně navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Uvedla, že v důsledku
napadeného rozsudku městského soudu je v současné době opětovně vedeno řízení o zrušení
jejího patentu, čímž došlo k vytvoření stavu zásadní nejistoty ohledně jejího postavení ve vztahu
k patentu. Současně nelze dle stěžovatelky vyloučit, že žalovaný rozhodne v novém správním
řízení o zrušení patentu, a to ještě před rozhodnutím o podané kasační stížnosti. Navíc,
již samotné zpochybnění patentu v podobě řízení o jeho zrušení způsobuje stěžovatelce značné
riziko újmy, neboť podstatným způsobem ovlivňuje její schopnost vstupovat do nových
obchodních vztahů jakožto provozovatel systému spadajícího pod patent a současně vytváří tlak
na snížení jejích odměn za provozování tohoto systému, omezuje ji v možnosti ucházení
se o veřejné zakázky, jejichž předpokladem je existence patentu a otvírá prostor k předčasnému
ukončování stávajících smluvních vztahů stěžovatelky vázaných na existenci patentu.
Zpochybnění patentu by proto mohlo pro stěžovatelku představovat riziko její faktické likvidace.
Přiznání odkladného účinku dle názoru stěžovatelky nemůže jakýmkoliv způsobem ohrozit zájmy
jiných osob, neboť dle jejího vědomí žádná jiná osoba neprovozuje obdobný systém a nemůže
být ani v rozporu s veřejným zájmem.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 3. 2018 k návrhu na přiznání odkladného účinku
uvedl, že právní stav spisu sp. zn. PV 2002-2460 se v důsledku napadeného rozsudku nezměnil
a držitelem patentu je nadále stěžovatelka. Za této situace má žalovaný za to, že nejsou splněny
podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřil.
[5] Podle §107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud
jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně.
Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Při rozhodování o návrhu
na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci
samé.
[6] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost zásadně odkladný účinek nemá.
Aby jí mohl takový účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě
tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku
může vzniknout jiným osobám. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (srov. např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel musí
konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná,
nikoliv pouze hypotetická či bagatelní. Na podporu svých tvrzení musí stěžovatel samozřejmě
navrhnout provedení patřičných důkazů.
[7] Z návrhu stěžovatelky vyplývá, že v souvislosti se zrušením rozhodnutí o rozkladu
a předcházejícího rozhodnutí žalovaného spatřuje hrozící újmu v několika skutečnostech. V prvé
řadě poukazuje na vytvoření stavu „zásadní nejistoty ohledně postavení stěžovatele ve vztahu patentu“.
V tomto ohledu nicméně Nejvyšší správní soud obavu stěžovatelky nesdílí. Na právním
postavení stěžovatelky jakožto držitelky patentu č. 297879 se totiž v důsledku zrušení rozhodnutí
o rozkladu, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí žalovaného nic nezměnilo, jak správně
poukázal žalovaný ve svém vyjádření. Není pochyb o tom, že stěžovatelka je nadále držitelkou
předmětného patentu. Teprve v případě naplnění podmínek pro výkon rozhodnutí o zrušení
patentu by bylo možné uvažovat ve vztahu ke stěžovatelce o hrozící újmě. To ovšem není hrozící
následek bezprostředně spojený s dopady napadeného rozsudku, ale až s účinky případného
nového rozhodnutí žalovaného o návrhu na zrušení patentu, proti kterému má stěžovatelka
možnost se příslušnými právními prostředky bránit.
[8] Stěžovatelka dále poukazuje na to, že po vydání napadeného rozsudku je opětovně
vedeno řízení o zrušení patentu s tím, že by ze strany žalovaného mohlo dojít ke zrušení patentu
ještě předtím, než Nejvyšší správní soud rozhodne o podané kasační stížnosti. Za újmu dosahující
intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nicméně není možno
považovat hrozbu, že žalovaný o návrhu na zrušení patentu rozhodne znovu před vydáním
rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu hodnotil
možnost přiznání odkladného účinku ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, v němž byl formulován
závěr, že: „Hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem
pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§73 a §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního).“ Z citovaného usnesení tak vyplývá, že v situaci, kdy nelze vyloučit existenci dvou
správních rozhodnutí v téže věci, a to i protichůdných, nejedná se o takový stav, který by bylo
možno považovat za újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud zrušil
rozhodnutí o rozkladu pro jeho nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí,
tj. žalovaný je povinen v novém správním řízení řádně odůvodnit, proč napadený patent splňuje
všechny podmínky dané §3 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., resp. proč nespadá do výluk
z patentovatelnosti uvedených v §3 odst. 2 citovaného zákona. Obava stěžovatelky z toho,
že dojde ke zrušení patentu dříve, než o věci rozhodne Nejvyšší správní soud, je proto
spekulativní.. Navíc, za hrozící újmu není možno považovat ani případné pro stěžovatelku
nepříznivé rozhodnutí žalovaného, neboť i to by mohlo být následně přezkoumáno a event.
též zrušeno ve správním soudnictví.
[9] Poslední skutečností, ve které stěžovatelka spatřuje hrozící újmu je vedení správního
řízení o zrušení patentu, tj. zpochybnění patentu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že za hrozící újmu není možno považovat bez dalšího samotné správní řízení o návrhu na zrušení
patentu. Vedení tohoto řízeni je nutným důsledkem skutečnosti, že obě předcházející rozhodnutí
vydaná ve správním řízení byla napadeným rozsudkem zrušena, a žalovaný je tedy povinen znovu
rozhodnout o návrhu na zrušení patentu. Z koncepce soudního přezkumu správních rozhodnutí
plyne, že zruší-li krajský, resp. městský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností
správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným
v pravomocném soudním rozhodnutí. Tato skutečnost jako taková nemůže být bez dalšího
důvodem pro přiznání odkladného účinku. Byť může být opakování řízení ze strany žalovaného
pro účastníky zatěžující, samo o sobě nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku.
[10] Stěžovatelka přitom nedoložila žádné dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení
o tom, že jí právě v důsledku vedení správního řízení vznikne nepoměrně větší újma, než jiným
osobám, a nijak nevysvětlila, v čem tato újma spočívá a jaký by mohl být její rozsah. Pouze
obecně poukázala na hypotetická rizika, která by pro ni mohlo opakované řízení o návrhu
na zrušení patentu vyvolat. Ať už se jedná o omezení schopnosti vstupovat do nových
obchodních vztahů, vytváření tlaku na snižování odměn, omezení v možnosti ucházet
se o veřejné zakázky nebo předčasné ukončování stávajících smluvních vztahů, v žádném
z těchto případů stěžovatelka neuvedla konkrétní okolnosti, ze kterých by bylo možné
na naplnění předestřených obav – v návaznosti na opakování řízení o zrušení patentu – usuzovat.
Stěžovatelka nespecifikovala žádné konkrétní údaje a důkazy o tom, že by skutečně měla být
v souvislosti s opakováním řízení o zrušení patentu vystavena nějakým omezením své činnosti,
tj. že by jí v souvislosti se zpochybněním existence patentu, jehož je nepochybně držitelkou,
hrozilo omezení či dokonce likvidace její obchodní činnosti.
[11] V této situaci nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelka již byla po dobu několika měsíců
správnímu řízení o návrhu na zrušení patentu vystavena. Pokud by se tedy samotné správní řízení
mělo v obchodní činnosti stěžovatelky projevit natolik fatálním způsobem, že by byla ohrožena
samotná její existence, pak je to právě ona, kdo má k dispozici konkrétní poznatky o tom, jaký
dopad má toto správní řízení na její činnost a jak zásadně ji omezuje, a měla by být proto schopna
je doložit. Nejvyššímu správnímu soudu však žádné dostatečně konkrétní a individualizované
tvrzení ani důkazy čerpající z této historické zkušenosti a reflektující aktuální poměry stěžovatelky
předloženy nebyly.
[12] S ohledem na restriktivní pojetí institutu odkladného účinku přitom nelze jeho přiznáním
bránit jakýmkoliv hypotetickým rizikům, která toliko mohou nastat, aniž by stěžovatelka doložila
konkrétní poznatky o tom, že tato rizika reálně hrozí. Břemeno důkazní ve vztahu k tvrzené
hrozící újmě nese stěžovatelka. Poukazuje-li stěžovatelka v této souvislosti na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 2 As 103/2015 – 157, pak zásadní rozdíl mezi
oběma případy spočívá právě v tom, že v citované věci stěžovatel sdělil a doložil konkrétní
negativní následky napadeného rozhodnutí a rovněž vyčíslil a doložil rozsah újmy, která
mu na základě těchto negativních následků ve vztahu k jeho podnikání hrozila. V nyní
posuzované věci stěžovatelka naopak žádné okolnosti, z nichž by bylo možné vyvozovat hrozící
újmu ve vztahu k jejímu podnikání, nekonkretizovala. Nejvyšší správní soud není v otázce
prokazování nepřiměřenosti možné újmy na straně stěžovatelky v důsledku nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti povinen ani oprávněn samostatně dohledávat
skutečnosti, které tvrzení stěžovatelky v návrhu prokazují. Na základě návrhu stěžovatelky přitom
Nejvyšší správní soud žádné skutečnosti dokládající její tvrzení, že pro ni řízení o zpochybnění
patentu může mít likvidační účinky, neshledal.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla ani břemeno dostatečně
konkretizovaného tvrzení, ani nesplnila svoji důkazní povinnost, a tudíž neunesla břemeno
důkazní. Proto nemohl soud jejímu návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
vyhovět a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
[14] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že výrok o přiznání či nepřiznání odkladného
účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj
předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, č. 1072/2007 Sb. NSS).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu