ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.178.2018:30
sp. zn. 7 Azs 178/2018 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: D. T., zast. JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 Az 41/2016 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 20. 6. 2016, č. j. OAM -345/ZA-ZA11-ZA14-2016, zamítlo žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji zamítl shora označeným rozsudkem, jenž je přístupný (stejně jako všechna dále uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) na www.nssoud.cz.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele
byl nedostatečně zjištěn skutečný stav věci stran jeho životní situace. Nebylo přihlédnuto
k jeho bezproblémovému chování po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jakož i k tomu,
že uzavřel sňatek. Nesouhlasí se závěry rozsudku městského soudu a žalovaného a považuje
je za nepřezkoumatelné a nesprávné.
IV.
[4] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém neshledal kasační námitky
důvodnými. Navrhl kasační stížnost zamítnout pro nedůvodnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost
také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu,
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský
soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č.j. 2 Azs 21/2006 - 59,
ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[7] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[8] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil
ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
Městský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší
správní soud důvod se odchýlit.
[9] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní
soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs
18/2004 - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 -
75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ.
pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí
správního orgánu, tak i rozhodnutí městského soudu požadavkům této judikatury plně dostála.
Nesouhlas stěžovatele se závěry soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 atd.).
[10] Stěžovatel dále poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav v řízení
před žalovaným. I touto otázkou se opakovaně zabývala judikatura zdejšího soudu, srov. např.
rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003
- 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 - 42,
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, ze dne
27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, ze dne 25. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17). Žalovaný postupoval v souladu s uvedenou judikaturou. Důkladně
se zabýval i důsledky neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli, resp. tvrzeným zásahem do jeho
rodinného a soukromého života, přičemž zohlednil i jeho dosavadní způsob života. Zabýval
se i vztahem stěžovatele k jeho manželce. V této souvislosti mj. poukázal na to, že manželka
stěžovatele po dobu jeho opakovaného výkonu trestu odnětí svobody nenavštěvovala. Stěžovatel
přitom v řízení sám uvedl, že jim nebrání žádné objektivní překážky v tom, aby společný život
realizovali v Bělorusku.
[11] Stěžovatelem ve správní řízení uváděné důvody žalovaný a následně i soud posuzovali
i z hlediska možného udělení humanitárního azylu (§14 zákona o azylu), resp. doplňkové
ochrany (§14a zákona o azylu), a věc posoudili v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Ve vztahu k doplňkové ochraně viz např. rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 463/2004 - 43, ze dne 17. 2. 2011, č. j. 1 Azs 31/2010 - 69, ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs
66/2008 - 70, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68 atp. Ve vztahu k humanitárnímu azylu
viz rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016
- 31 atp. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že je na uvážení správního orgánu, zda humanitární azyl
udělí, či nikoliv; míra volnosti uvážení správního orgánu je limitována pouze zákazem libovůle.
V dané věci k překročení uvedené míry nedošlo. Humanitární azyl je ze své povahy výjimečný
institut, který se uděluje například osobám těžce postiženým, těžce nemocným, či osobám, které
pocházejí z oblastí, jež jsou významně postiženy humanitární katastrofou způsobenou lidskými
či přírodními faktory, a je koncipován jako dobrodiní státu, a nikoli jako právo na přiznání azylu
(viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55,
ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 96, ze dne
29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 - 47, ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 32).
[12] Např. v posledně uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší správní soud zabýval i námitkami,
které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti. Mj. uvedl: „Zda dojde k zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele, je řešeno zejména v řízení o správním vyhoštění dle zákona o pobytu cizinců, a nikoli v řízení
o žádosti o mezinárodní ochranu v režimu zákona o azylu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. května 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Povinnost vycestovat z území České republiky,
která je důsledkem neudělení mezinárodní ochrany, je mnohem menším zásahem do práv cizince, než je případné
rozhodnutí o správním vyhoštění, jež je spojeno se zákazem vstupu na území Evropské unie po určitou dobu.
Má-li zásah do soukromého a rodinného života odůvodnit udělení doplňkové ochrany, musí jít o „případ,
kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem
do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71). Zároveň je třeba poukázat
i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. června 2011 Nu nez proti Norsku (stížnost
č. 55597/09), v němž bylo shledáno, že pokud byl rodinný život založen v době, kdy dotčené osoby věděly,
že jejich imigrační status je takový, že jejich rodinný život v dané zemi je od počátku nejistý, je zásah
do soukromého a rodinného života cizince v podobě vyhoštění nepřiměřený pouze výjimečně. Tím spíše to bude
platit pro řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, jehož pro žadatele nepříznivý výsledek není spojen
s bezprostřední nutností opustit území České republiky.“ Mezinárodní ochrana je institutem umožňujícím
legální pobyt na území České republiky ve zcela výjimečných případech a v žádném případě
ji nelze zaměňovat s jinými formami pobytu upravenými v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, nebo jí jiné formy pobytu nahrazovat (usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 32). Nejvyšší správní soud není
ani názoru, že by nutnost udělení mezinárodní ochrany vyvolávalo bezproblémové chování
stěžovatele po propuštění z trestu odnětí svobody, či obecně (a nově) tvrzená nutnost péče
o manželku z důvodu údajných zdravotních potíží (stěžovatel ani v rámci řízení o kasační
stížnosti relevantně nedokládal zdravotní stav stěžovatelky, resp. nutnost péče o ni). Takto zákon
o azylu koncipován není. Ani snaha o legalizaci pobytu nemůže být důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany (viz například rozsudky zdejšího soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs
333/2004 - 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs
187/2004 - 94).
[13] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu