ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.303.2018:44
sp. zn. 7 Azs 303/2018 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: G. G., zast. Mgr. Matějem
Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 10. 2017, č. j. OAM-818/ZA-ZA11-HA08-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 1 Az 94/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů
ve výši 3 400 Kč. Tato částka bude vyplacena Mgr. Matějovi Šedivému, advokátu se
sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 10. 2017, č. j. OAM-818/ZA-ZA11-HA08-2017, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný poukázal na to, že žalobce
je státním příslušníkem Mongolska, jež je ve smyslu §2 vyhlášky č. 328/2015 Sb.,
kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, považováno za bezpečnou
zemi původu ve smyslu §2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Žalobce neprokázal,
že v jeho případě uvedený stát za bezpečnou zemi považovat nelze. Žalobce uvedl, že se v letech
2015 - 2016 stal prostředníkem mezi obchodní společností a svým kamarádem při jedné
obchodní transakci, při které měl svému kamarádovi předat 20 000 000 USD. Ten je však podle
jeho tvrzení následně zpronevěřil, zboží nedodal, a žalobce se proto v případě návratu do země
původu obává případného trestního stíhání za podvod. Jeho námitky však žalovaný označil
za azylově nerelevantní a dovodil, že s ohledem na to, že žalobce při pohovoru uvedl,
že při předání peněz byla přítomna i osoba vystupující za obchodní společnost, která může
předání dosvědčit, nehrozí mu v zemi původu bezprostřední nebezpečí trestního stíhání.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) zamítl, neboť stejně jako žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nijak
nedoložil, že by mu mělo v zemi původu hrozit nebezpečí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení výše
uvedeného rozsudku městského soudu z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel uvádí obdobnou argumentaci jako v podané žalobě, dle které se měly žalovaný
i městský soud více zabývat situací v zemi původu, jež by mohla zakládat opodstatněnost jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jak uvedl již dříve, obává se možné perzekuce v případě
návratu do domovského státu, neboť by mohl být stíhán pro trestný čin podvodu,
kterého se však nedopustil. Stěžovatel má obavy ze stavu vězeňství v zemi původu i z korupce,
která tam panuje, přičemž o vymáhání práva v Mongolsku žalovaný nic nezjišťoval. Závěrem
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
podle kterého je smyslem institutu azylu chránit všechny, kteří jsou v zemi původu ohrožováni
za uplatňování politických práv.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil stěžovatelovy námitky za nedůvodné
a odkázal na obsah správního spisu, přičemž se ztotožnil s rozsudkem městského soudu.
Zdůraznil, že se stěžovatel ochrany začal dovolávat až poté, co mu po odebrání pobytového
oprávnění hrozilo reálné riziko vycestování do Mongolska, přičemž nijak neprokázal, že by tato
země původu nebyla zemí bezpečnou. Podle jeho názoru stěžovatelova tvrzení stojí
na hypotetické tezi týkající se náhledu mongolských státních orgánů na jeho jednání, postrádající
logický základ v jím tvrzených souvislostech. Odkaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu
žalovaný hodnotí jako nepřiléhavý, a navrhl proto odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost,
případně zamítnutí pro nedůvodnost.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany, soud
se zabýval v souladu s §104a s. ř. s. nejprve tím, zda podaná kasační stížnost svým významem
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy ve smyslu citovaného ustanovení přijatelná.
Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[8] Soud neshledal, že by v nyní projednávané věci byl dán některý z důvodů pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost podstatně nepřesahuje svým
významem vlastní zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které by dosud
nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny
rozdílně. Nebyl také shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu. Nejvyšší správní
soud neshledal ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného
nebo procesního práva.
[9] Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem poukazuje na to, že charakteristickým
znakem řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných zemí původu oproti jiným
obdobným azylovým řízením je zdůraznění důkazního břemene ve vztahu k žadatelům.
Jelikož se dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů
u bezpečných zemí presumuje, leží hlavní odpovědnost za prokázání opaku právě
na žadatelích. K obdobnému závěru dospěl NSS např. ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, v němž uvedl: „Institut bezpečné země
původu zakotvený v §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)] a v čl. 29 a 30
procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země – srov. §16
odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes §16 odst. 2]. Jinými slovy, žadatel o mezinárodní
ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho konkrétním případě tento stát
za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí prokázat, že mu hrozí větší riziko
pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení. Jak bylo uvedeno výše, obdobné
podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně, pokud jde o zkoumání podmínek
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž označení určité země za bezpečnou
zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů o mezinárodní ochranu.“
[10] Jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 nebo 2 zákona o azylu může být podle závěrů
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřených v usnesení ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, publ. pod č. pod č. 2289/2011 Sb. NSS, zamítnuta pouze taková žádost
o udělení mezinárodní ochrany, která je zjevně nedůvodná z hlediska všech forem mezinárodní
ochrany, tj. z hlediska §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Žalovaný postupoval
v souladu s výše uvedeným postupem, zabýval se stěžovatelovými námitkami i situací v zemi
původu a dospěl k závěru o jejich nedůvodnosti.
[11] Nejvyšší správní soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, tedy, že stěžovatel
neprokázal, že Mongolsko nelze považovat ve vztahu k němu za bezpečnou zemi. Stěžovatelova
obava z hrozícího trestního stíhání zůstává v rovině tvrzení. Stěžovatel ani při pohovoru neuvedl
žádné konkrétní indicie, ze kterých by usuzoval na to, že mu hrozí trestní stíhání. S ohledem
na tento podstatný rozdíl proto nelze v projednávané věci aplikovat závěry vyplývající z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 Azs 137/2018 - 50, ve kterém bylo trestní
stíhání stěžovatele postaveno najisto a bylo zřejmé, že mu po návratu do Mongolska hrozí újma
z důvodu zacházení ve vězení. Tím ovšem Nejvyšší správní soud nijak nepopírá závěry
citovaného rozsudku o nedostatcích v zemi stěžovatelova původu, a to zejména co se týká
poměrů ve věznicích, korupce v justici apod. V případě stěžovatele však neshledal, že by mu
nebezpečí obdobného jednání reálně hrozilo, neboť neuvedl, že by proti němu již bylo zahájeno
trestní stíhání.
[12] Ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
který cituje stěžovatel v kasační stížnosti, není přiléhavý, neboť se zabýval politicky aktivním
žadatelem, jemuž by v případě návratu do země původu hrozila újma za uplatňování politických
práv. V projednávané věci však z ničeho nevyplývá, že stěžovatel byl nějak politicky aktivní.
[13] Ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou
odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a soud neshledal žádné další důvody pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle
§104a odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[15] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2018, č. j. 7 Azs 303/2018 - 19,
byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů. Ustanovený zástupce v řízení učinil jeden
úkon právní služby (podání kasační stížnosti), a jeho odměna tedy činí 3 100 Kč [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)]. Dále uvedenému zástupci náleží náhrada hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele není plátcem daně
z přidané hodnoty. Částka ve výši 3 400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu