ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.384.2017:29
sp. zn. 7 Azs 384/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: A. M. M., zastoupen Mgr. et
Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 43 Az 41/2016 – 63,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2016, č. j. OAM-44/LE-LE21-K07-2014, žalovaný rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji zamítl rozsudkem ze dne 31. 10. 2017, č. j. 43 Az 41/2016 – 63. Rozsudek
krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Přijatelnost kasační stížnosti spatřoval
v tom, že nebyla naplněna základní funkce správního soudnictví, a to ochrana subjektivních práv
jednotlivce, která byla porušena správním rozhodnutím. Je tak dán důvod přijatelnosti kasační
stížnosti formulovaný v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, jako „zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.“
[4] Stěžovatel namítal, že krajský soud v napadeném rozsudku jen převzal hodnocení
správního orgánu s odkazem na to, že jeho skutkové i právní hodnocení všech otázek je správné.
Na žalobní námitky krajský soud přitom příliš konkrétně nereagoval. Tento způsob přezkumu
zavdává pochybnost, zda se krajský soud skutečně objektivně zabýval podstatou námitek
a objektivním rozborem informací o zemi původu stěžovatele. Rozsudek krajského soudu je
proto podle jeho názoru nepřezkoumatelný.
[5] Jak správní orgán, tak krajský soud pochybily při hodnocení (a správní orgán
i při zjišťování) skutkového stavu zejména k otázce hrozícího nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu. S ohledem na situaci v Kongu a na činnost jeho otce
mu v případě návratu do vlasti hrozí reálné nebezpečí mučení či nelidského zacházení ze strany
bezpečnostních složek. Splňuje tudíž podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[9] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich
základě dospěl. Že přitom zaujal stejný právní názor, jaký vyjádřil žalovaný v napadeném
rozhodnutí, nemůže vést k závěru o nepřezkoumatelnosti jeho vlastního rozhodnutí. Požadovat
po krajském soudu, aby vlastními a jinými slovy přeformuloval již jednou vyjádřené, by bylo
zbytečné a neúčelné. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení ze dne
22. 9. 2016, č. j. 6 Azs 167/2016 - 31, kde uvedl: „Jestliže soud v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. shledá
právní názor správního orgánu správným, je logické, že tento názor do odůvodnění svého rozhodnutí převezme.
Převyprávěním téhož, jen jinými slovy, by soud k ochraně práv stěžovatele nikterak nepřispěl.“
[10] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že mu hrozí po návratu do vlasti reálné nebezpečí vážné
újmy spočívající v mučení či nelidském zacházení, a to z důvodu zájmu bezpečnostních složek
o jeho osobu či jeho otce, pak je třeba ve shodě s krajským soudem poukázat na to, že v průběhu
správního řízení se ve výpovědích stěžovatele objevovaly zásadní rozpory. Stěžovatel rozdílně
hovořil nejen o svých politických aktivitách, ale i o obtížích, které podle jeho názoru měly mít
zásadní vliv na jeho rozhodnutí opustit vlast, tedy o slovních a fyzických útocích ze strany
neznámých osob. Rozdíly se týkaly nejen četnosti jím tvrzených střetů s těmito lidmi, ale i popisu
události, která měla být hlavním motivem jeho odjezdu, kdy měl být při jízdě automobilem
napaden neznámými lidmi. Rozdílně pak popisoval rovněž i vztah těchto jím tvrzených potíží
k aktivitám svého otce. Žalovaný se s těmito rozpory velmi podrobně vypořádal na stranách 7 až
9 žalobou napadeného rozhodnutí. Závěr žalovaného a krajského soudu o nevěrohodnosti
a účelovosti příběhu stěžovatele je tak správný, neboť rozpory v jeho tvrzeních lze označit
za natolik zásadní, že mohou být považovány za důkaz o nevěrohodnosti celého jeho příběhu.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, uvedl,
že „K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje některou
z podmínek uvedených v §12 zákona o azylu, je nutné, aby žadatel srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil
skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé z podmínek pro udělení azylu. Těmito tvrzeními je pak
ministerstvo povinno se náležitě vypořádat a posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují udělení
azylu. Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené skutečnosti s informacemi o zemi původu, které
si před vydáním rozhodnutí obstará. Naproti tomu v případě, že žadatel svoji povinnost tvrzení nesplní, a to buď
tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti, nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze
zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, nemůže ministerstvo v takovém případě shledat existenci podmínek pro udělení azylu. Ministerstvo
totiž za takové situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují přiznání azylu,
neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která by správní orgán mohl ve smyslu jednotlivých podmínek
pro udělení azylu posuzovat a případně porovnávat s informacemi o zemi původu. Jsou-li tvrzení rozporná, nelze
učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by měl správní orgán ve vztahu k jednotlivým
podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterých žadatel spatřuje podmínky pro udělení azylu.
Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu orgánu shledat
u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení
mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných
skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje
značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou
mírou pochybností.“ V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud i na rozsudek ze dne
18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, v němž vyslovil, že „Jelikož často není v možnostech žadatele
o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím
uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti.“
[11] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že situace ohledně dodržování základních lidských
práv v Kongu je problematická. V této souvislosti však odkazuje na rozsudek ze dne 21. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, kde uvedl: „Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování
nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace
odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost,
že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje
a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“ Nejvyšší správní soud ze zpráv o zemi
původu založených ve správním spise ověřil, že ačkoliv není bezpečnostní situace v Kongu zcela
ideální, odehrávají se nejzávažněji nepokoje ve východní části země, tedy vzhledem k rozlehlosti
Konga zcela jinde, než stěžovatel žil (Kinshasa v západní části Konga). Ze shromážděných
informací rovněž nelze dovodit, že by stěžovateli v případě návratu do vlasti hrozilo přímé
a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, a to ani
v souvislosti s podáním žádosti o mezinárodní ochranu v zahraničí. Zdejší soud současně ověřil,
že se žalovaný otázkou udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu
dostatečně zabýval, v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci a opatřil si důkazy.
Rozhodnutí žalovaného je velmi podrobně odůvodněno a zabývá se všemi stěžovatelem
tvrzenými skutečnostmi i ve vztahu k otázce udělení doplňkové ochrany (viz str. 11 až 15
rozhodnutí žalovaného).
[12] Je třeba poukázat rovněž na to, že stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany
za situace, kdy bez platného víza nebo povolení k pobytu vstoupil na území České republiky, kde
byl zadržen policií a bylo s ním dne 9. 3. 2014 zahájeno řízení o správním vyhoštění. Lze proto
předpokládat, že o udělení mezinárodní ochrany požádal, aby si legalizoval svůj pobyt na území
České republiky a vyhnul se tak správnímu vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat účelovost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je
dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného
zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu