ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.414.2017:38
sp. zn. 7 Azs 414/2017 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. G. A., zastoupeného Mgr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.
12. 2017, č. j. 75 A 28/2017 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2017, č. j. KRPU-200065-25/ČJ-2017-040022-ZZ,
zajistil žalobce na 30 dnů za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady
č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
Učinil tak na základě §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Žalobce byl dne 10. 10. 2017 kontrolován žalovaným v mezinárodním linkovém
autobusu jedoucím z Vídně do Berlína, přičemž se prokázal iráckým pasem bez platného víza
a identifikační kartou pro cizince vydanou ve Finsku. Následně bylo zjištěno, že žalobce z Iráku
odcestoval v červenci 2015, a to z důvodu válečného stavu, cestoval přes Turecko a další státy až
do Finska, kam se dostal v srpnu roku 2015. Ihned po příjezdu do Finska zažádal o azyl
a následně získal povolení k pobytu na dobu jednoho roku. Toto povolení mu posléze nebylo
prodlouženo, jeho žádosti o mezinárodní ochranu nebylo vyhověno a žalobce obdržel
rozhodnutí o povinnosti opustit Finsko i státy Schengenského prostoru. Žalobce poté pobýval
ve Finsku několik měsíců nelegálně a následně se vydal do Rakouska, kde doufal v legalizaci
svého pobytu. Jelikož ani v Rakousku nebyl úspěšný, získal kontakt na právníka v Německu,
který mu měl pomoci, a odjel tedy z Rakouska přes Českou republiku ve snaze dostat
se do Německa. Žalovaný dospěl k závěru o nutnosti jeho zajištění s cílem jeho předání
do Finska, členského státu, kde žalobce požádal o azyl a který je příslušný k rozhodnutí o této
žádosti i k výkonu jeho vyhoštění v případě, že mu není mezinárodní ochrana udělena. Žalobce
návrat do Finska zjevně neplánoval, snažil se o legalizaci svého pobytu v různých státech
Schengenského prostoru a zároveň žalovanému nebylo známo, že by ve Finsku docházelo
v rámci azylových řízení k systémovým nedostatkům, které by žalobce mohly vystavit nelidskému
či ponižujícímu zacházení. Žalovaný proto dospěl k závěru, že je jeho zajištění za účelem předání
potřebným krokem.
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“). Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,
neboť předpoklady zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců byly splněny. Přestože žalovaný
v rozhodnutí výslovně nepojednal o splnění předpokladu „vážného nebezpečí útěku“ podle §129
odst. 4 zákona o pobytu cizinců, z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že se tímto kritériem zabýval.
Žalobce neoprávněně vstoupil na území České republiky, existuje u něj vážné nebezpečí útěku,
neboť již jednou nerespektoval rozhodnutí o opuštění území Finska a zdržoval se tam
neoprávněně i nadále, přičemž z jeho jednání je zřejmý úmysl nerespektovat soudní rozhodnutí
a neopustit území Evropské unie dobrovolně. Žalobce se pravděpodobně bude nadále pokoušet
získat pobyt v jakémkoliv členském státě EU. Byť žalovaný přímo necitoval požadavek vážného
nebezpečí podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, věcně jeho odůvodnění obsahuje
i vypořádání s touto podmínkou, a rozhodnutí žalovaného proto není nepřezkoumatelné.
III.
[3] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodu vymezeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti vycházel z definice „vážného nebezpečí útěku“ podle §129
odst. 4 zákona o pobytu cizinců, s tím, že se jím žalovaný ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval
a krajský soud tuto chybu dostatečně nezhojil. Závěry krajského soudu o tom, že žalobce pobýval
neoprávněně na území Finska a následně bez platných dokladů cestoval po území členských států
Evropské unie, nestačí k prokázání vážného nebezpečí útěku.
[5] Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 15. 3. 2017, Al Chodor, C-528/15, uvedl, že čl. 2
písm. n) ve spojení s čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III ukládá členským státům povinnost stanovit
obecně závazným právním předpisem objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody,
pro které je možné se domnívat, že žadatel o mezinárodní ochranu, s nímž je vedeno řízení
o přemístění, může uprchnout. Absence takového právního předpisu má za následek
neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení. Jestliže tedy Soudní dvůr vyžaduje takovou
vnitrostátní úpravu, kterou je nyní §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, je tím spíše povinností
vnitrostátních orgánů každý jednotlivý případ posuzovat podle kritérií zde obsažených.
[6] Žalovaný zjevně zaměnil zajištění podle §129 zákona o pobytu cizinců, při kterém musí
být posuzovány výše uvedené skutečnosti, se zajištěním podle §124 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, neboť v rozhodnutí o zajištění uvádí, že žalobce nechce opustit území Schengenského
prostoru, což je zjevně projevem nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění a důvodem
pro zajištění podle §124 zákona o pobytu cizinců. Hlavním důvodem řízení v žalobcově případě
je zajistit, aby se cizinec nevyhýbal azylovému řízení probíhajícímu v konkrétním státě, a nikoliv
dosáhnout toho, aby cizinec opustil území Schengenského prostoru.
[7] Takové zaměnění je podstatným důvodem pro to, aby údajné vypořádání se s vážným
nebezpečím útěku nemohlo být vypořádáním dostatečným, tj. takovým, jaké v případě zajištění
podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců předpokládá nařízení Dublin III.
IV.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a zdůraznil, že z jeho strany k žádnému zaměnění uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců
nedošlo. O tom, že důvodem zajištění je předání stěžovatele do státu příslušného k posouzení
jeho žádosti o mezinárodní ochranu, tedy do Finska, není pochyb a je to jednoznačně uvedeno
ve výroku i v odůvodnění rozhodnutí. Taktéž je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že Finsko
přistoupilo k vydání rozhodnutí o vycestování stěžovatele z území členských států EU z důvodu
neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu. Je rovněž zřejmé, že stěžovatel z území EU vycestovat
nechce, zjevně se chce své povinnosti vyhnout a hodlá požádat o mezinárodní ochranu v jiném
státě EU. Finsko, jakožto stát odpovědný za posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní
ochranu, je rovněž zodpovědné za jeho vycestování v případě, že tato žádost není úspěšná.
Ze spisu je zcela zřejmé, že stěžovatel naplnil hned několik alternativ vážného nebezpečí útěku,
když pobýval na území neoprávněně, z jeho jednání lze usuzovat na zjevný úmysl nerespektovat
pravomocné rozhodnutí o přemístění a úmysl vycestovat do SRN, přičemž stěžovatel má být
předán do Finska, tedy do státu přímo nesousedícího s Českou republikou, do nějž nemůže
legálním způsobem cestovat, čehož si je vědom, a ani nemůže uvést adresu místa pobytu
na území ČR.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] V projednávané věci vyvstala sporná otázka, zda se žalovaný dostatečně zabýval „vážným
nebezpečím útěku“ podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, a zda byl tudíž oprávněn
stěžovatele zajistit.
[12] Podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 18. 12. 2015, policie
rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným
předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí
útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk
anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného
přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného
přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže
oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.
[13] Nejvyšší správní soud zaznamenal stěžovatelův odkaz na rozsudek Soudního dvora EU,
a proto pokládá za vhodné připomenout, že usnesením ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 10 Azs 122/2015 - 88, vskutku 10. senát Nejvyššího správního soudu předložil Soudnímu
dvoru EU předběžnou otázku, která se zabývala chybějící definicí vážného nebezpečí útěku
v zákoně o pobytu cizinců, ve stavu do 17. 12. 2015. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne
15. 3. 2017, Al Chodor, C-528/15, uvedl, že čl. 2 písm. n) ve spojení s čl. 28 odst. 2 nařízení
Dublin III uložil členským státům povinnost stanovit obecně závazným právním předpisem
objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat, že žadatel
o mezinárodní ochranu, s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout.
[14] Uvedený deficit zákona o pobytu cizinců byl s účinností od 18. 12. 2015 odstraněn
novelizací tohoto zákona provedenou zákonem č. 314/2015 Sb., kterým se mění zákon
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony. Jím byl v §129 zákona o pobytu cizinců za odstavec 3 vložen nový odst. 4 ve znění,
v jakém byl účinný i pro žalovaného v době vydání napadeného rozhodnutí. Na základě tohoto
rozsudku Soudního dvora EU pak Nejvyšší správní soud rušil rozhodnutí soudů i správních
orgánů, která byla založena na neúplném ustanovení §129 zákona o pobytu cizinců ve stavu do
17. 12. 2015 (viz např. rozsudky ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 Azs 14/2016 - 41; ze dne 31. 3. 2017,
č. j. 2 Azs 208/2015 - 75; ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 227/2015 - 58; či ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 4 Azs 260/2015 - 32).
[15] O takovou situaci se však v daném případě nejedná, neboť rozhodnutí žalovaného bylo
jednoznačně vydáno v době účinnosti novelizovaného §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
[16] Zároveň je třeba upozornit na to, že se v rozhodnutí žalovaného mluví o zajištění podle
§129 zákona o pobytu cizinců několikrát. Již ve výroku rozhodnutí je uvedeno, že se žalobce
zajišťuje podle §129 odst. 1 ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení zákona o pobytu cizinců
za účelem předání podle nařízení Dublin III. I v odůvodnění rozhodnutí je zmíněn §129 zákona
o pobytu cizinců, a to na str. 1, 2, 3 a 6 rozhodnutí, takže rozhodnutí jednoznačně nevzbuzuje
pochyby o tom, že žalovaný zajistil cizince podle tohoto ustanovení (viz např. na str. 1 a 3
rozhodnutí jednoznačná formulace, že se má jednat o „zajištění za účelem předání“). Stěžovatelově
námitce o zaměnění zajištění podle §129 se zajištěním podle §124 zákona o pobytu cizinců
proto nelze přisvědčit.
[17] Následně se Nejvyšší správní soud zaměřil na otázku, zda se žalovaný dostatečně
vypořádal s §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců a s předpokladem „vážného nebezpečí útěku“.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom smyslu, že žalovaný §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců ani
vážné nebezpečí útěku ve svém rozhodnutí explicitně nezmínil. Z rozhodnutí však vyplývá,
že se jím žalovaný zabýval. Žalovaný mimo jiné uvedl, že „účastník řízení pobýval minimálně dne
10. 10. 2017 na území České republiky neoprávněně“ (str. 3 rozhodnutí), dále, že „prochází evidencí
EURODAC ve Finsku“, dále „z důvodu, že účastník řízení přes území České republiky pouze tranzitoval
do SRN, na území České republiky nemá žádné rodinné příslušníky, příbuzné či blízké osoby, a k České
republice nemá ekonomické, společenské a ani kulturní vazby, bylo správním orgánem konstatováno, že vydání
rozhodnutí o zajištění cizince za účelem podle Dublinského nařízení je přiměřené“ (str. 4 rozhodnutí,
obdobně rovněž na str. 5). Na str. 5 rozhodnutí žalovaný uvádí, že „vycházel také z čl. 28
Dublinského nařízení a v jednání účastníka řízení spatřuje naplnění podmínek pro zajištění dle tohoto článku.“
[18] Ačkoliv tedy žalovaný přímo ve svém rozhodnutí o vážném bezpečí útěku nemluvil, je
splnění podmínek pro aplikaci zajištění jednoznačně zřejmé. Primárně totiž stěžovatel pobýval
na území České republiky neoprávněně, nemohl uvést adresu místa pobytu na území (viz str. 5
rozhodnutí), nemohl oprávněně samostatně cestovat do tohoto státu (v tomto případě
do Finska), přičemž Finsko není přímým sousedem České republiky. Zároveň je
ze stěžovatelova chování zřejmý úmysl nerespektovat pravomocná rozhodnutí správních orgánů,
když nerespektoval rozhodnutí finského správního orgánu o opuštění území Finska a dalších
zemí nacházejících se v EU a i po vydání tohoto rozhodnutí několik měsíců pobýval ve Finsku
a následně se zjevně pokoušel požádat o azyl v jiném státě Schengenského prostoru.
[19] Stěžovatelově námitce o tom, že žalovaný nezvážil naplnění „vážného nebezpečí útěku“, tak
nelze vyhovět.
[20] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud žalovaný zmiňoval
neochotu stěžovatele opustit území Schengenského prostoru, nebylo to z důvodu pochybení
při kvalifikaci zajištění, ale proto, aby podpořil svá tvrzení o nutnosti zajištění stěžovatele,
který nerespektoval ani rozhodnutí o opuštění území po neudělení mezinárodní ochrany ze strany
finských orgánů a nadále se na území států Schengenského prostoru pohyboval.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[23] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 20. 11. 2017, č. j. 75 A 28/2017 - 17,
ustanoven zástupcem Mgr. Ing. Jakub Backa. Podle §35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Podle první věty téhož ustanovení, ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci
stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát.
[24] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní
služby, kterými jsou písemné podání ve věci samé – podání kasační stížnosti a porada s klientem
dne 21. 12. 2017 [§11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za jeden úkon právní služby zástupci
stěžovatele náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve sp ojení s §7
bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. S ohledem na skutečnost, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny podle ustanovení §35 odst. 9, věty druhé,
s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce
za dva úkony tak činí 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu