ECLI:CZ:NSS:2018:8.ADS.81.2017:37
sp. zn. 8 Ads 81/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Simony Hájkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. P. J., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha,
o žalobě proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí ze dne 12. 1. 2016, č. j. 2014/65826-
42/51, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 1. 2. 2017, č. j. 72 Ad 5/2016 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 15. 5. 2014 podal žalobce dle §100 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
žádost o obnovu řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „správní orgán
I. stupně“), které bylo skončeno vydáním rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2012/29442-421. Tímto rozhodnutím, jež nabylo právní moci dne 11. 6. 2012, Ministerstvo
práce a sociálních věcí zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí Úřadu práce České
republiky – Krajská pobočka v Olomouci, č. j.: OLA-649/2012-HR ze dne 29. 2. 2012, jímž
byl žalobce ode dne 2. 1. 2012 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání podle §30 odst. 1
písm. b) bod 1 a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů,
za nesplnění oznamovací povinnosti ve lhůtě stanovené §25 odst. 3 citovaného zákona z důvodu
neoznámení výkonu činnosti na základě dohody o provedení práce uzavřené dne 2. 1. 2012
se stavebním bytovým družstvem.
[2] Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím
ze dne 15. 9. 2014, č. j. 2014/40500-421/1, žádost žalobce o povolení obnovy zamítlo
s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení dle §100 odst. 1 písm. a)
a odst. 2 správního řádu, neboť žalobcem předložené důkazy nelze považovat za dříve neznámé
skutečnosti nebo důkazy, které neexistovaly v průběhu správního řízení, přičemž se vznesenými
námitkami žalobce se již správní orgány v původním řízení vypořádaly jako s nedůvodnými,
stejně jako Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci a poté i Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 6 Ads 67/2013. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2002, č. j. 6 A 63/2002 - 40, dle něhož pokud účastník řízení určitou vadu
uplatnil již ve svém odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a tuto tvrzenou vadu
přezkoumával odvolací správní orgán, který ji neshledal důvodnou či ji shledal nevýznamnou
pro meritorní rozhodnutí, obnova řízení není možná. Zároveň bylo zdůrazněno, že žadateli
uplynula subjektivní lhůta pro uplatnění jednoho z tvrzených důvodů pro obnovu řízení.
[3] Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2016, č. j. 2014/65826-42/51 (dále také „napadené
rozhodnutí“), ministryně práce a sociálních věcí (dále také jen „ministryně“) zamítla rozklad proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014, č. j.: 2014/40500-421/1, jímž byla zamítnuta žádost
žalobce o povolení obnovy řízení ve věci ukončené pravomocným rozhodnutím správního
orgánu I. stupně o odvolání ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2012/29442-421. S důvody nevyhovění žádosti
o povolení obnovy se přitom zcela ztotožnila. Odkázala na závěry Nejvyššího správního soudu
uvedené v rozsudku ze dne 3. 4. 2014, č. j. 6 Ads 67/2013 - 48 v právní věci žalobce, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci,
ze dne 24. 7. 2013, č. j. 73 Ad 8/2012 - 84, v němž Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce
zamítl a zdůvodnil, proč byl skutkový stav věci správními orgány zjištěn v souladu s §3 správního
řádu, se zásadou materiální pravdy, kdy správní orgány rozhodovaly na základě dostatečných
podkladů a správně dospěly k jednoznačnému závěru o porušení povinnosti stanovené v §25
odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Jako účelové bylo vyhodnoceno tvrzení stěžovatele o zpětné
účinnosti dohody o provedení práce. S ohledem na zjištěný skutkový stav i Nejvyšší správní soud
považoval další dokazování za nadbytečné. Ministryně dále uvedla, že vznesené námitky, které
již účastník uplatnil, nemohou být posouzeny jako důvody obnovy a nově předložené důkazy
nemohou odůvodnit jiné řešení otázky, která byla předmětem rozhodování v původním řízení
dle §100 odst. 1 správního řádu. Dle ministryně není možné přistoupit ani na názor účastníka
řízení o počátku běhu subjektivní lhůty pro uplatnění důvodů obnovy, jež by měla plynout
od okamžiku doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž stručně shrnul řízení
před správními orgány, rekapituloval řízení před Krajským soudem v Ostravě – pobočka
v Olomouci i před Nejvyšším správním soudem. Uvedl, že je i nadále přesvědčen, že správní
orgány nesprávně interpretovaly ustanovení správního řádu o povinnosti seznámit účastníka
se spisem a umožnit mu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí, čímž byl zkrácen
na svých právech.
[5] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci žalobu proti rozhodnutí ministryně
ze dne 12. 1. 2016 rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 72 Ad 5/2016 - 57 zamítl, když neshledal,
že by v posuzované věci byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení dle §100 odst. 1
písm. a) správního řádu. Krajský soud detailně specifikoval zákonné podmínky pro povolení
obnovy řízení, jež musí být naplněny kumulativně. Zároveň konstatoval, že žalobci marně
uplynula subjektivní lhůta pro uplatnění jím tvrzených důvodů obnovy, na což poukazovaly
i správní orgány ve svých rozhodnutích, které se i nyní uplatněnými námitkami ke zjištění
skutkového stavu žalobce již zabývaly v původním řízení a s námitkami se řádně vypořádaly.
Krajský soud podrobně zdůvodnil, proč důkazy navržené žalobcem měl za nadbytečné, vzhledem
k tomu, že předmětem přezkumu je toliko naplnění podmínek pro nařízení obnovy, nikoliv
opětovný přezkum věci samé, jež byl již proveden ve věci vedené krajským soudem
pod sp. zn. 73 Ad 8/2012.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl citovaný rozsudek krajského soudu kasační
stížností, kterou se domáhá jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Po shrnutí skutkového stavu a zopakování námitek uplatněných v žalobě
proti rozhodnutí stěžovatel namítal, že krajský soud v nezákonném rozsudku nesprávně posoudil
otázku naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení dle §100 správního řádu. Dle stěžovatele
„krajský soud nepřesně interpretoval a právně hodnotil podstatná tvrzení stěžovatele, jež uváděl v návrhu
na povolení obnovy řízení a ve správní žalobě. Vůbec si nepovšimnul, že stěžovatel neuváděl pevný termín,
kdy se seznámil s vnitřními poměry v SBD. Stalo se tak po dni 9. 9. 2013, kdy se stal volbou členem
představenstva SBD a získal tak, z logiky věci postupně, z titulu této funkce bližší představu a přehled
o rozhodovacích a jiných procesech uvnitř SBD…. Soud tento stav zaměnil za pevný termín, od kterého
pak odvodil počátek běhu lhůty ve smyslu §100 odst. 2 správního řádu.“. Stejně tak dle stěžovatele soud
pochybil při věcném hodnocení nahlédnutí do správního spisu, k němuž došlo 12. 11. 2014
u správního orgánu I. stupně, neboť „obsah, bez zohlednění dalších souvislostí, byl pro stěžovatele zatím
bezvýznamný…teprve jejich uvedením do jednoznačné souvislosti s rozhodovacími a jinými procesy uvnitř SBD
může vyvstat najevo nová skutečnost.“ Tvrdil, že po 12. 11. 2014, kdy postupně získal přehled
o poměrech ve stavebním bytovém družstvu v souvislosti s obsahem listin, které získal
u správního orgánu I. stupně, se dozvěděl o důvodech obnovy, z „čehož soud mohl odvodit splnění
podmínky pro podání návrhu na obnovu řízení“. Stěžovatel dále namítal, že v řízení před správními
orgány byl porušen zákon, „a to §52 odst. 1 s. ř. s. “ S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 A 24/2002 – 34, tvrdil, že dodržel veškeré zákonné podmínky
při podání návrhu na povolení obnovy řízení.
[8] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
v tom, že neshledal podmínky pro povolení obnovy řízení, zrekapituloval svá rozhodnutí
a odkázal na obsah a závěry přijaté správními orgány, jakož i na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné (§102 a násl. s. ř. s.), stěžovatel je osobou s ukončeným
vysokoškolským vzděláním v oboru práva (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), přičemž žádná z těchto vad nebyla
Nejvyšším správním soudem zjištěna.
[11] Poté Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Obnova řízení (specificky dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, které je v daném
případě uplatňováno) je, a to na rozdíl od úpravy tzv. přezkumného řízení dle §94 správního
řádu, určena primárně k nápravě skutkových vad. K nápravě právních omylů a vad slouží institut
přezkumného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 6 As 39/2009 - 74). Jinými slovy obnova řízení je mimořádným způsobem přezkoumání
rozhodnutí, který se uplatňuje tehdy, jestliže se po správním řízení, které bylo ukončeno
pravomocným rozhodnutím, zjistí závady ve skutkových zjištěních nebo procesní vady, které
měly nebo mohly mít podstatný vliv na již pravomocné rozhodnutí.
[13] Správní řád pak stanoví důvody pro povolení obnovy taxativním způsobem. Teprve
za splnění zákonem stanovených podmínek má účastník řízení právní nárok na povolení obnovy
řízení. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem prolamujícím účinek právní moci
rozhodnutí, který je důležitým momentem z hlediska právní jistoty a stability všech subjektů
veřejné správy. Do pravomocného rozhodnutí je proto možno zasáhnout jen za zcela
mimořádných a zákonem striktně specifikovaných podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 - 74).
[14] Dle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení před správním orgánem ukončené pravomocným
rozhodnutím ve věci na žádost účastníka řízení obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti
nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl
v původním řízení uplatnit nebo se provedené důkazy ukázaly být nepravdivými. Dle §100 odst. 1 písm. b)
správního řádu se řízení obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí,
vydaného v řízení, které má být obnoveno. V obou případech je stanovena další podmínka, podle
níž musí být zjištěno, že tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné
řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Dle §100 odst. 2 správního řádu může účastník
řízení podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců
ode dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne právní moci rozhodnutí.
Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení.
O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že uvedený důvod obnovy slouží ke korekci postupu
správního orgánu při zjišťování podkladů pro rozhodnutí v původním řízení.
[15] I proto, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož důsledkem
je zásah do pravomocného správního rozhodnutí, tedy zásah do právních poměrů, které
již byly autoritativně správním rozhodnutím stanoveny, je třeba pojem „dříve neznámé
skutečnosti nebo důkazy“ chápat v objektivním smyslu. Za dříve neznámou skutečnost je nutné
považovat takovou skutečnost, která existovala v době původního řízení, kterou však objektivně
účastník řízení nemohl znát nebo nemohl uplatnit (viz. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009 - 74, publ. pod č. 2144/2010 Sb. NSS, dále ze dne
31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010 - 113 či ze dne 25. 1. 2018, č. j. 9 Ads 119/2017 - 35 ). Jinými slovy
obnova řízení je určena k nápravě skutkových nesprávností, které vyšly najevo po skončení
správního řízení. Je tedy třeba posoudit, zda stěžovatelem předložené důkazy splňují kritérium
novosti a pokud ano, zda by tyto důkazy mohly vést k odlišnému, pro žadatele o obnovu řízení
příznivějšímu, rozhodnutí ve věci.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, dle níž krajský soud nesprávně
posoudil existenci skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení. Je však nutné odlišit
skutečnosti, které lze účinně uplatňovat v řízení o povolení obnovy, od těch, které by účastník
uplatnil v obnoveném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004,
č. j. 5 A 24/2002 - 34). V řízení o obnově je proto třeba pouze zkoumat, zda existují důvody
pro povolení obnovy řízení, zatímco k důvodům vztahujícím se k rozhodnutí ve věci samé, které
by mohly mít význam v obnoveném řízení, přihlížet nelze (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 18/2010 - 113). Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení o povolení
obnovy správní orgán zkoumá pouze podmínky její přípustnosti.
[17] Správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 15. 9. 2014, č. j. 2014/40500-421/1, jímž
zamítl stěžovatelovu žádost o povolení obnovy, detailně poukázal na její obsah, zrekapituloval
velmi podrobně celý průběh řízení před správními orgány včetně veškerých námitek a nesouhlasu
stěžovatele s odůvodněním a závěry vydaných rozhodnutí, jež však nezpůsobuje jejich
nepřezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37). Správní orgán I. stupně
detailně vymezil, z jakých důvodů nebyly podmínky pro povolení obnovy řízení uvedené v §100
odst. 1 a 2 správního řádu naplněny. Konstatoval, že z návrhu na povolení obnovy nevyšly
najevo žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení
a které stěžovatel, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit,
anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými. Správní orgán I. stupně rovněž zdůvodnil,
proč tyto skutečnosti nebo navržené důkazy nemohou odůvodňovat jiné řešení otázky,
jež byla předmětem rozhodování správních orgánů. V zamítavém rozhodnutí také řádně
posoudil, zda stěžovatelem předložené důkazy splňují kritérium „novosti“ a zhodnotil,
zda by mohly vést k odlišnému, pro žadatele o obnovu řízení příznivějšímu, rozhodnutí ve věci,
rovněž zdůvodnil marné uplynutí tříměsíční lhůty k podání návrhu na povolení obnovy. Správní
orgán I. stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu dovodil, že pokud žadatel
použil argumenty, jimiž byl odůvodněn návrh na obnovu řízení, již v odvolání proti správnímu
rozhodnutí, tedy v odvolání proti rozhodnutí o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, které
odvolací orgán neshledal důvodnými či je shledal z hlediska meritorního rozhodnutí
nevýznamnými, obnova řízení není možná.
[18] Krajský soud při svém rozhodování nepochybil, pokud nezkoumal správnost právního
posouzení provedeného v původním řízení, ale pouze to, zda by bylo možné dojít k jinému
výsledku, kdyby bylo stejné právní posouzení aplikováno na skutkový stav obohacený o dříve
neznámou skutečnost tvrzenou stěžovatelem. Jeho postup byl zcela v souladu s §100 odst. 1
písm. a) správního řádu za situace, kdy zároveň zcela správně zkoumal kumulativní naplnění
podmínek pro povolení obnovy řízení.
[19] Přesto však stěžovatel dovodil z postupu krajského soudu porušení svých základních
práv, což vyplývá z jeho námitek, které však mají původ v nesprávném pochopení institutu
obnovy řízení. Nejvyšší správní soud nicméně neshledal, že by do práv stěžovatele
bylo nepřípustně zasaženo. Stěžovatel totiž při specifikaci svých námitek nebere v potaz,
že pro danou věc je irelevantní vznik dvou právních vztahů se stavebním bytovým družstvem,
a relevantní je pouze skutečnost, že byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání pro výkon
činnosti na základě dohody o provedení práce, přičemž započetí této činnosti úřadu práce
neoznámil v zákonné lhůtě. Nic na tom nemění skutečnost, že se jedná o pracovněprávní vztah
vzniklý v souvislosti se zvolením stěžovatele do funkce předsedy samosprávy tohoto družstva.
[20] Stěžovatel je přesvědčen, že jsou dány důvody pro obnovu řízení dle §100 odst. 1
písm. a) správního řádu. Podle jeho názoru totiž vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti
a důkazy, které sice existovaly již v době původního rozhodnutí, avšak mu nebyly známy,
a na jejichž základě se provedené důkazy jeví jako nepravdivé. Předložené a navržené důkazy
měly zvrátit závěr klíčový pro rozhodnutí ve správním řízení, v němž byl stěžovatel sankčně
vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání za nesplnění oznamovací povinnosti vůči úřadu práce
v zákonné lhůtě podle §25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, ač vykonával placenou činnost
na základě dohody o provedení práce ze dne 2. 1. 2012 pro stavební bytové družstvo. Navržené
důkazy měly prokázat, kdy a jakým způsobem byla skutečně uzavřena dohoda o provedení práce,
kdy byla stěžovateli doručena a zda byla dodržena zákonná lhůta. Nutno podotknout, že zpětná
účinnost dohody o provedení práce nebyla stěžovatelem tvrzena v původním správním řízení,
touto námitkou se zabýval až krajský a poté Nejvyšší správní soud, jenž ji vyhodnotil
jako účelovou s ohledem na záznam o jednání z 13. 2. 2012. Nejedná se tudíž o skutečnosti
podřaditelné pod §101 odst. 1 písm. a) správního řádu, neboť v předcházejícím řízení byla jejich
existence uplatněna.
[21] Nejprve tedy bylo třeba posoudit, zda stěžovatelem předložené či navržené důkazy splňují
kritérium „novosti“ a pokud ano, zhodnotit, zda by tyto důkazy mohly vést k odlišnému,
pro žadatele příznivějšímu, rozhodnutí ve věci, to vše v případě, byl-li by návrh na povolení
obnovy řízení podán v zákonné tříměsíční lhůtě. Krajský soud v napadeném rozhodnutí
své závěry ve vztahu k těmto požadavkům řádně odůvodnil, s jeho závěry se Nejvyšší správní
soud zcela ztotožňuje. Stěžovatel totiž v podstatě brojí proti právnímu posouzení věci
v původním řízení a nepředkládá žádné nové důkazy, které vyšly najevo po právní moci
rozhodnutí a mohly by vést k příznivějšímu rozhodnutí pro stěžovatele. Pokud krajský soud
vyhodnotil navržené důkazy jako nadbytečné, postupoval správně, stejně jako při vyhodnocení
zmeškání tříměsíční subjektivní lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, neboť její
počátek vždy určuje skutečnost, jež byla v každém konkrétním případě specifikována. Doručení
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 6 Ads 67/2013 - 48 stěžovateli
dne 28. 4. 2014, jímž byla jeho kasační stížnost zamítnuta, není v zákonem stanovených
taxativních důvodech pro povolení obnovy uvedeno. Nutno tedy uzavřít, že krajský soud správně
při zohlednění zákonných hledisek posoudil nesplnění podmínek pro povolení obnovy řízení.
[22] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, v níž poukazoval na vady správního řízení
při provádění dokazování mající za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť s touto námitkou
se již rovněž vypořádal Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku ze dne 3. 4. 2014,
v němž konstatoval, že správní orgány při dostatečně zjištěném skutkovém stavu vycházely
z podkladů, které jim předložil sám stěžovatel, nikoli z podkladů, které byly založeny
do správního spisu po výzvě k seznámení se s podklady rozhodnutí.
[23] Namítal-li stěžovatel, že splnil při podání návrhu na obnovu řízení všechny zákonné
podmínky s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004,
č. j. 5 A 24/2002 - 34, nelze se s ním rovněž ztotožnit. Toto rozhodnutí naopak potvrzuje závěry
krajského soudu i výše citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, neboť je z něj zřejmé,
že obnovu řízení lze povolit pouze tehdy, vyšly-li najevo nové skutečnosti nebo důkazy,
které účastník v původním řízení neznal nebo je bez své viny nemohl uplatnit a jež mu jsou
ku prospěchu.
[24] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu,
že stěžovatelem předložené důkazy pouze napadají způsob předchozího hodnocení důkazů,
nicméně nepředstavují nové důkazy ve smyslu §100 odst. 1 písm. a) správního řádu, které
by odůvodňovaly jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního správního řízení, tedy jiné
rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli o jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání.
Nesouhlas stěžovatele s právním posouzením skutkového stavu správními orgány v původním
řízení není důvodem obnovy řízení, stejně jako opakované námitky stěžovatele, s nimiž
se jak správní orgány, tak i soudy, již podrobně vypořádaly. I když pro povolení obnovy
by byly dostatečné i důvodné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů zjištěných správním
orgánem v původním řízení, v nyní posuzovaném případě stěžovatelem předložené důkazy žádné
konkrétní pochybnosti ohledně skutkového stavu relevantního pro rozhodnutí v původním
správním řízení nevyvolaly.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnost
[25] Nejvyšší správní soud úvahy krajského soudu považuje za správné a souladné s citovanou
judikaturou, přičemž veškeré námitky přednesené v kasační stížnosti má za nezpůsobilé vyvrátit
závěry uvedené v napadeném rozsudku.
[26] Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 věty první
za použití §120 s. ř. s. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal, neboť stěžovatel byl procesně neúspěšný a z obsahu spisu nevyplývá, že by procesně
úspěšnému žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly jakékoli náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu