ECLI:CZ:NSS:2018:8.AFS.209.2016:46
sp. zn. 8 Afs 209/2016 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mg. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: FORMAN
Brno, spol. s r.o., se sídlem Kikrleho 1129/17, Brno, IČ: 26259320, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 9. 2014, č. j. 24063/14/5000-14202-701607, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2016, č. j. 62 Af 97/2014 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad Brno I (dále také jen „správce daně“) podle pomůcek žalobkyni
doměřil za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 dodatečným platebním výměrem
ze dne 18. 1. 2012, č. j. 12265/12/288914711018, daň z příjmů právnických osob (dále také
jen“ daň“) ve výši 569.520 Kč a penále ve výši 113.904 Kč, za zdaňovací období
od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 dodatečným platebním výměrem ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 12537/12/288914711018, daň ve výši 235.600 Kč a penále ve výši 47.120 Kč a za zdaňovací
období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 dodatečným platebním výměrem ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 12671/12/288914711018, daň ve výši 142.500 Kč a penále ve výši 28.500 Kč.
[2] Finanční ředitelství v Brně na základě žalobkyní podaných odvolání změnilo třemi
rozhodnutími ze dne 11. 9. 2012 uvedené dodatečné platební výměry tak, že daň za zdaňovací
období roku 2008 snížilo na částku 208.110 Kč a penále na částku 41.622 Kč, daň za zdaňovací
období roku 2009 snížilo na částku 194.000 Kč a penále na částku 38.800 Kč a daň za zdaňovací
období roku 2010 snížilo na částku 104.500 Kč a penále na částku 20.900 Kč. Krajský soud
v Brně svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 62 Af 99/2012 - 43 (dále také jen „první
rozsudek“) zrušil všechna rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně pro jejich
nepřezkoumatelnost.
[3] Odvolací finanční ředitelství (na něž v dané věci s účinností od 1. 1. 2013 přešla působnost
Finančního ředitelství v Brně) nato rozhodlo o odvoláních žalobkyně proti dodatečným
platebním výměrům rozhodnutím ze dne 17. 9. 2014, č. j. 24063/14/5000-14202-701607 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), kterým změnilo dodatečné platební výměry snížením daně včetně
penále za jednotlivá zdaňovací období ve shodné výši jako Finanční ředitelství v Brně
(viz odst. [2]) a změnilo bankovní spojení pro zaplacení této doměřené daně a penále.
II.
[4] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila další žalobou u Krajského soudu
v Brně. Ten ji zamítl, neboť žalobní námitky neshledal důvodnými. Nepřisvědčil námitce,
že vyloučením jedné z použitých pomůcek jako nespolehlivé došlo k nezákonnému zásahu
do výběru pomůcek žalovaným a tím i k nezákonnému stanovení výše daňové povinnosti.
Krajský soud vyslovil, že jakkoliv pomůcky užité správcem daně tvoří jeden celek, vyloučením
jedné ze skupiny pomůcek (neuznaná storna vydaných faktur) nelze zpochybnit stanovení
výnosů. Žalobkyně naopak byla zvýhodněna, neboť v důsledku vyloučení této pomůcky došlo
ke snížení výnosů, a tedy i ke snížení základu daně z příjmů právnických osob.
[5] Za opodstatněnou neshledal krajský soud ani námitku, že daň byla stanovena současně
na základě pomůcek a dokazováním. Údaje týkající se uskutečněných ekonomických transakcí,
které žalobkyně doložila, správce daně použil při stanovení daně také jako pomůcky.
[6] Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou nespolehlivosti pomůcky výpočtem průměrné
obchodní marže. Shledal, že z napadeného rozhodnutí plyne postup správních orgánů, jímž
byla tato marže vypočtena. Správce daně navýšil daňovou povinnost žalobkyně o zjištěné krácené
výnosy tak, aby se spolehlivě přiblížil realitě uskutečněných výnosů. Žalobkyně totiž do základu
daně nezahrnula všechny tržby v hotovosti. Při stanovení průměrné obchodní marže vycházely
správní orgány jak z údajů předložených žalobkyní, tak i z údajů od jejích odběratelů. Podle
krajského soudu žalobkyně nepředložila žádné relevantní podklady, jimiž by zvolený postup
zpochybnila. Krajský soud tuto pomůcku jako relevantní pro spolehlivé zjištění daně potvrdil.
[7] Nakonec krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že se žalovaný neřídil závazným právním
názorem vyjádřeným v jeho prvním rozsudku. Vady rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně
týkající se nepřezkoumatelného postupu při stanovení obchodní marže žalovaný v napadeném
rozhodnutí napravil, podrobnou argumentací vyložil, jakým způsobem stanovil výnosy, včetně
důvodů pro použití dané metody. Napadené rozhodnutí tudíž dostálo požadavkům na řádné
odůvodnění.
[8] Krajský soud neshledal vadu ani v tom, že ve zprávě o daňové kontrole není obsaženo
odůvodnění použití konkrétních pomůcek. Poukázal na skutečnost, že správce daně vymezil
pomůcky v úředních záznamech, s nimiž se žalobkyně seznámila a do nichž nahlédla a pořídila
z nich kopie.
III.
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti v záhlaví označenému rozsudku kasační
stížností. Namítá jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a také, že je v rozporu se skutkovým stavem, v čemž spatřuje naplnění kasačního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnila již v žalobě
a dodává, že je krajský soud vypořádal buď nedostatečně, nebo je opomněl vypořádat, tudíž
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[11] Uvedenou vadu vztahuje předně k námitce nedělitelnosti a také k nespolehlivosti pomůcek.
Pomůcky mají být podle stěžovatelky jednou množinou, aniž by správní orgány měly možnost
posuzovat jednotlivé pomůcky samostatně. Z toho dovozuje, že trpí-li jedna podmnožina
pomůcek vadou, respektive nespolehlivostí, je nutně vadná či nespolehlivá celá množina
pomůcek. Námitkou nedělitelnosti pomůcek se krajský soud nezabýval, „pouze konstatoval,
že argument o chybném součtu je nepřípadný, aniž by svůj závěr vysvětlil a zasadil do právního kontextu“.
Související námitkou, podle níž nesplňuje-li jedna podmnožina pomůcek požadavek dostatečné
spolehlivosti, nejsou dostatečně spolehlivé pomůcky jako celek, se krajský soud zabýval ze zcela
jiného pohledu, nikoliv s ohledem na skutečnost, že sám žalovaný považoval část pomůcek
za naprosto nespolehlivou.
[12] Nepřezkoumatelný je podle stěžovatelky i závěr krajského soudu, že žalovaný nezasáhl
do výběru pomůcek, i když žalovaný část pomůcek zrušil jako naprosto nespolehlivých.
Tím do výběru pomůcek zasáhl. Uvedený závěr je tak podle stěžovatelky i v rozporu
se skutkových stavem, čímž je naplněn též kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[13] Nepřezkoumatelný a v rozporu se skutkovým stavem je podle stěžovatelky napadený
rozsudek i proto, že krajský soud neodůvodnil závěr, podle něhož při stanovení daně nedošlo
ke kombinaci dokazování a pomůcek. Přitom správce daně stanovil (vypočetl) podle pomůcek
příjmy (které navýšil), výdaje však ponechal beze změny ve výši uvedené v řádném přiznání.
Právě tím došlo k nepřípustné kombinaci pomůcek s dokazováním, což vyslovil v napadeném
rozhodnutí i žalovaný.
[14] Stěžovatelka má za to, že krajský soud zcela pominul i další žalobní námitku. Ačkoliv
žalovaný shledal, že stěžovatelka nepředložila dostatečné důkazní prostředky pro kontrolu
výsledku hospodaření, při stanovení daně podle pomůcek správce daně příjmy přepočetl, naopak
výdaje ponechal beze změny, neboť je vyhodnotil jako dostatečné; přitom objem předložených
důkazů jak k příjmům, tak i k výdajům byl stejný (tj. stejně nedostatečný). Posouzení stejných
důkazních prostředků jako nedostatečných (z hlediska příjmů) a současně jako dostatečných
(z hlediska výdajů) podle stěžovatelky vykazuje znaky libovůle.
[15] Napadený rozsudek považuje stěžovatelka za překvapivý. To, co vytýkal krajský soud
jako vady původních tří rozhodnutí o odvoláních (nepřezkoumatelnost výše marže a odhad tržeb
v hotovosti), to nyní považuje za dostatečné přesto, že napadené rozhodnutí se od rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně v jejich kombinaci s úředními záznamy správce daně neliší
a obsahuje navíc v podstatě pouze jedinou tabulku na straně 14. Důvody, pro které považuje
za dostatečné nynější rozhodnutí žalovaného, jež je takřka shodné jako předchozí rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům, krajský soud
nesdělil. I v tom spatřuje stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
IV.
[16] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že dodatečné platební
výměry byly změněny ve prospěch stěžovatelky. Napadený rozsudek považuje za dostatečně
odůvodněný a s jeho závěry se ztotožňuje. Kasační námitky směřující k opomenutí,
resp. nedostatečnému vypořádání žalobních námitek považuje za neopodstatněné. Navrhuje
kasační stížnost zamítnout.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se především zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, jejíž opodstatněnost by sama o sobě postačovala k jeho
zrušení. Uvedená námitka nadto prolíná všemi stížními námitkami.
[20] Ve své ustálené judikatuře Nejvyšší správní soud mnohokráte konstatoval, že má-li být
soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné
skutečnosti posoudil (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Nejvyšší
správní soud přitom neshledal, že by v napadeném rozhodnutí krajského soudu absentoval
některý z výše uvedených požadavků. Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav
a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal a neopomněl poukázat ani na závěry
plynoucí z judikatury kasačního soudu, jež jsou použitelné i v souzené věci (viz východiska
právních úvah vymezená na stranách 6-7 napadeného rozsudku v části IV. nazvané „Právní
posouzení věci“).
[21] K námitce o nedělitelnosti pomůcek se krajský soud vyjádřil zcela srozumitelně
a dostatečně v části IV.a) napadeného rozsudku. Vysvětlil, že pokud jako nespolehlivou pomůcku
žalovaný v napadeném rozhodnutí vyloučil neuznaná storna faktur, která shodně jako pomůcka
průměrné obchodní marže navyšovala výnosy, nezpůsobuje tento postup nezákonnost stanovení
výše daňové povinnosti. Současně též vyložil, že neuznáním jedné ze skupiny pomůcek došlo
ke zvýhodnění stěžovatelky, jelikož tak došlo ke snížení výnosů a tím i základu daně z příjmů
právnických osob. Skutečnost, že se s těmito závěry stěžovatelka neztotožňuje, jejich
nepřezkoumatelnost nezakládá.
[22] S právě uvedeným souvisí i další dvě stěžovatelčiny kasační námitky, v nichž vytýká,
že krajský soud nepřezkoumatelným způsobem (bez dostatku důvodů) vypořádal v žalobě
vznesené výtky směřující k nedostatečné spolehlivosti použitých pomůcek a ke stanovení daně
nepřípustnou kombinací pomůcek a dokazování. Nejvyšší správní soud ani zde nemohl
stěžovatelce přisvědčit, že v napadeném rozsudku úvahy krajského soudu k těmto žalobním
námitkám chybí, nebo nejsou uvedeny s dostatkem důvodů, tedy jsou nepřezkoumatelné.
[23] Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které vyloučil jako nespolehlivou
pomůcku neuznaná storna vydaných faktur (viz strana 17-18 napadeného rozhodnutí). Shledal
totiž, že uvedená neuznaná storna faktur nejsou spolehlivě zjištěná a také, že jednu a tutéž
skutečnost (krácení tržeb) správce daně zpochybnil též porovnáním se srovnatelnými daňovými
subjekty. Krajský soud se k těmto závěrům žalovaného, tedy ke spolehlivosti použitých pomůcek,
vyjádřil v rámci závěrů o nedělitelnosti množiny pomůcek (viz výše odst. [20]) v části
IV.a) napadeného rozsudku, v níž potvrdil jako správný postup žalovaného, který vyloučil storna
vydaných faktur při stanovení výše daňové povinnosti stěžovatelky jako nespolehlivou pomůcku.
[24] V části IV.b) na to krajský soud navázal úvahou o stanovení daně kombinací pomůcek
a dokazování. Ani zde však v postupu správních orgánů neshledal pochybení a podrobně
vysvětlil, že v daném případě k takové nepřípustné kombinaci odporující požadavkům §98
daňového řádu nedošlo. Uzavřel, že „[d]aň byla stanovena na základě pomůcek, které umožnily správci
daně daň spolehlivě zjistit, a byly do nich zahrnuty i žalobcem doložené údaje týkající se jeho uskutečněných
ekonomických transakcí. Protože tyto údaje nebyly samy o sobě způsobilé k vyměření daně dokazováním,
byly použity jako pomůcky, neboť umožnily správci daně lépe zachytit ekonomickou realitu žalobce nežli údaje
zjištěné od jiných srovnatelných daňových subjektů. Tento postup naopak spíše přispívá k závěru ohledně
spolehlivosti pomůcek použitých v případě žalobce.“ Ani v tomto směru tedy nelze námitce
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů přisvědčit.
[25] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nezakládá ani skutečnost, že se v něm krajský
soud výslovně nevyjádřil k jedné ze souvisejících žalobních námitek (vznesených v části D žaloby
nazvané „Některé další nelogické závěry žalovaného“), v níž stěžovatelka polemizovala se závěry
žalovaného ohledně (ne)dostatečnosti jí předložených částí daňových evidencí. Krajský soud totiž
přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska zákonných požadavků na stanovení daňové
povinnosti podle pomůcek, tedy zda byly splněny podmínky pro přechod na pomůcky ve smyslu
§98 daňového řádu a především, zda daň za jednotlivá zdaňovací období let 2008, 2009 a 2010
byla stanovena správními orgány dostatečně spolehlivě (viz východiska na stranách 6-7
napadeného rozsudku). Přitom neopomněl zdůraznit i judikaturou Nejvyššího správního soudu
přijímaný závěr, že „[d]aňový subjekt nemůže soustředit svá tvrzení k prokázání špatného výběru pomůcek,
nýbrž ke skutečnosti, že výsledná daňová povinnost, která mu byla stanovena, je v hrubém nepoměru s tou, která
mu měla být, byť odhadem, stanovena.“
[26] Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že stěžovatelka neposkytla žádnou
argumentaci pro závěr, že výsledná daňová povinnost byla stanovena nesprávně, na základě
nespolehlivých pomůcek či s ohledem na její ekonomickou činnost v nereálné výši. V uvedeném
je implicitně obsažena i úvaha o stěžovatelkou namítaných nelogických závěrech žalovaného,
který považoval na jedné straně její daňové evidence (z hlediska výše výnosů) za nedostatečné,
ale na straně druhé výdaje vyplývající ze stejných (nedostatečných) evidencí za vyhovující (jejichž
výši neupravil).
[27] Z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž navazuje i judikatura soudu kasačního,
nadto vyplývá, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry
na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/2008).
Obdobě Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění
rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah
této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého
jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou
odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk
v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). (…) Odpověď na základní námitky však v sobě
může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“
[28] Výše citované judikaturní závěry se beze zbytku uplatní i v nynější věci ve vztahu
ke stěžovatelčině námitce týkající se opomenutí vypořádání námitky o (ne)dostatečnosti dokladů
k výdajům a příjmům. Tato námitka není důvodná.
[29] Stěžovatelka označila napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
a dokonce za překvapivý, tudíž porušující právo na spravedlivý proces i v otázce dodržení
závazného právního názoru vysloveného jím v prvním rozsudku ze strany žalovaného.
Stěžovatelka považuje za překvapivé, že napadené rozhodnutí nyní hodnotí soud
jako přezkoumatelné, ač oproti předchozím rozhodnutím o odvoláních proti dodatečným
platebním výměrům „se prakticky neliší“ a „v odůvodnění marže se prakticky shoduje s úředními záznamy.“
[30] Ani s touto stěžovatelčinou výtkou se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Krajský
soud v části IV.d) vyložil, z jakých důvodů považuje napadené rozhodnutí žalované za dostatečné
z hlediska požadavků na přezkoumatelnost správních rozhodnutí.
[31] V prvním rozsudku krajský soud považoval rozhodnutí o odvoláních proti dodatečným
platebním výměrům za nepřezkoumatelná v části týkající se stanovení výše marže a odhadu tržeb
v hotovosti, jako předpokladu celkové správnosti doměřené výše daně. Dovozuje-li nyní
stěžovatelka, že napadené rozhodnutí se od předchozích rozhodnutí o jejích odvoláních liší
pouze o jedinou tabulku na straně 14, Nejvyšší správní soud doplňuje, že z hlediska
přezkoumatelnosti správního rozhodnutí, a zde tedy i z hlediska respektování závazného
právního názoru krajského soudu není podstatné, o jak velkou část odůvodnění je napadené
rozhodnutí obšírnější oproti předchozím. Podstatné je, zda obsahuje přesvědčivé, argumentačně
vyvážené a logické závěry vycházející ze zjištěného skutkového stavu, s uvedením důvodů,
pro něž nepovažuje argumenty účastníka za opodstatněné, a také s uvedením úvah, jimiž
se při aplikaci relevantních právních norem na zjištěný skutkový stav žalovaný řídil. Krajský
soud poukázal na příslušné části napadeného rozhodnutí (jeho strany 13-19), v nichž
jsou tyto požadavky naplněny.
[32] Krajský soud tedy vysvětlil, že požadavek přezkoumatelnosti napadené rozhodnutí splňuje
a proč tomu tak je, aniž byl povinen tyto přezkoumatelné závěry žalovaného sám
reprodukovat. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje napadený rozsudek za překvapivý
ani za nepřezkoumatelný, neboť obsahuje důvody, pro které naplnění požadavků
přezkoumatelnosti napadené rozhodnutí splňuje respektujíc dříve vyslovený závazný právní názor
krajského soudu.
[33] Ostatně i ze skutečnosti, že stěžovatelka v žalobě s jednotlivými závěry žalovaného obsáhle
věcně polemizuje, lze shledat, že důvody napadeného rozhodnutí nechybí. Žalovaný
v napadeném rozhodnutí setrval ve výsledku (o snížení výše daňových povinností stěžovatelky
oproti dodatečným platebním výměrům) na předchozích závěrech, které však odůvodnil
tak, aby dostálo požadavkům přezkoumatelnosti (v úvahách o stanovení výše obchodní marže
srovnatelných subjektů a v navazujícím stanovení tržeb v hotovosti), včetně uvedení podkladů,
z nichž při tom vycházel.
[34] Nejvyšší správní soud k uplatněné stížní argumentaci o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů odkazuje na přiléhavé a v nynější věci plně použitelné úvahy
obsažené v jeho rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, že „nepřezkoumatelnost
není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek
odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí.“
[35] Nejvyšší správní soud za naplněný neshledal ani další uplatněný důvod kasační stížnosti,
spočívající v namítaném rozporu napadeného rozsudku se skutkovým stavem. Pro upřesnění
kasační soud dodává, že vada podřaditelná pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
se týká nedostatků či pochybení vztahujících se ke skutkovým zjištěním, jichž se dopustily správní
orgány, nikoliv soud. Vychází-li krajský soud při přezkumu ze skutkového stavu, jenž
nemá oporu ve spisech, zakládá to vadu podřaditelnou pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Přes právě uvedené však věcně námitky stěžovatelky ani v tomto bodě nemají své opodstatnění.
[36] Stěžovatelka vytýkala, že ačkoliv žalovaný zrušil část pomůcek jako naprosto
nespolehlivých, krajský soud vyslovil, že žalovaný do pomůcek nezasáhl. Právě v tom spatřuje
rozpor se skutkovým stavem.
[37] Na tomto místě nutno zdůraznit, že stěžovatelka závěry obsažené v napadeném rozsudku
přebírá nepřesně. Krajský soud totiž na žádném místě nevyslovil, že žalovaný do výběru pomůcek
nezasáhl. V části IV.a) napadeného rozsudku obsáhle vysvětlil důvody, pro něž považuje
za zákonný postup žalovaného spočívající ve vyloučení jedné z pomůcek jako nespolehlivé.
Přitom uzavřel, že „[d]ospěl-li žalovaný v rámci svého přezkumu k závěru, že neuznání storen vydaných
faktur je nespolehlivou pomůckou, tak s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry se nelze ztotožnit s názorem
žalobce, že by žalovaný nezákonně zasáhl do výběru pomůcek“ (zvýrazněno nyní soudem).
V této souvislosti je třeba připomenout judikaturu kasačního soudu (zde zejména rozsudek
ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 128/2005 - 126), z níž jako ze základních východisek krajský soud
v napadeném rozsudku vyšel (srov. opět strany 6-7 napadeného rozsudku).
[38] Stejně tak neshledává kasační soud důvodnou námitku vztahující se k tvrzenému rozporu
se skutkovým stavem při stanovení daňové povinnosti kombinací pomůcek a dokazování.
Stěžovatelka totiž účelově vytrhává z napadeného rozsudku i napadeného rozhodnutí části, které
zasazuje do nesprávného kontextu. Na straně 17 napadeného rozhodnutí žalovaný vysvětlil,
že stanovení daně kombinací pomůcek a dokazováním je nepřípustné. Dále vyslovil, že správce
daně se právě takové kombinace dopustil, a na straně 18 ve druhém odstavci napadeného
rozhodnutí vysvětlil, v čem tuto kombinaci spatřuje. Uvedl, že „zvýšení daňové povinnosti týkající
se storna vydaných faktur nelze akceptovat jednak z důvodu, že jednu a tutéž skutečnost (krácení tržeb) správce
daně zpochybnil pomůckami zjištěnými porovnáním se srovnatelnými daňovými subjekty (marže) a současně
dokazováním neoprávněnosti storna faktur.“ Se zvýrazněním uvedený závěr žalovaný zopakoval ještě
v prvním odstavci na straně 19 napadeného rozhodnutí.
[39] Dovozuje-li tedy stěžovatelka, že kombinace dokazování a pomůcek při stanovení daňové
povinnosti spočívá v navýšení příjmů (za použití pomůcky průměrné obchodní marže)
a ponecháním výdajů ve výši vyplývající z evidencí jí předložených, pak se ve svém závěru mýlí.
V tom kombinace pomůcek a dokazování žalovaný nespatřoval. Shledal-li krajský soud
v napadeném rozsudku, že daňová povinnost není stanovena kombinací daně a pomůcek,
vycházel ze skutkového stavu věci, z nějž vycházel i žalovaný.
[40] Nakonec považuje Nejvyšší správní soud za potřebné uvést, že ač v blanketní kasační
stížnosti uplatnila stěžovatelka ve výčtu i kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s,
v doplnění kasační stížnosti žádná konkrétní tvrzení, jež by k naplnění tohoto kasačního důvodu
směřovala, neuvedla. S ohledem na dispoziční zásadu, jež nachází své uplatnění i v soudním
řízení správním, však není povinností kasačního soudu za účastníka řízení doplňovat či domýšlet
jeho stížní argumentaci. Tudíž neuvedení konkrétních tvrzení směřujících k nezákonnosti
napadeného rozsudku jde plně k tíži stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se proto nemá k čemu
v tomto směru vyjádřit (viz také závěry obsažené v rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, jež jsou plně použitelné i pro řízení o kasační stížnosti v tomto případě).
VI.
[41] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[42] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu