ECLI:CZ:NSS:2018:8.AFS.64.2017:43
sp. zn. 8 Afs 64/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: KRKONOŠSKÉ
POLESÍ, s.r.o., se sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1, zast. Mgr. Tomášem Kaplanem,
advokátem, se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství,
se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2014,
č. j. 15531/2014-MZE-14113, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 11 A 127/2014 - 120,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně podala dne 22. 10. 2012 u Státního zemědělského intervenčního fondu
(dále jen „SZIF“) žádost o poskytnutí dotace ve výši 4.495.500 Kč na projekt výstavby
ubytovacího a veřejného stravovacího zařízení, půjčovny sportovních potřeb a hřiště pro děti,
a to v rámci areálu „Na Vršku“, který se nachází na pozemku p. č. 1030/67 v k. ú. Harrachov,
z Programu rozvoje venkova ČR na období 2007 - 2013.
[2] SZIF rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, č. j. SZIF/2013/0074602, ukončil administraci
žádosti žalobkyně. Ta toto rozhodnutí napadla žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji usnesením ze dne 17. 6. 2013, č. j. 8 A 73/2013 - 18, odmítl
a věc postoupil žalovanému k rozhodnutí o opravném prostředku. Nejvyšší správní soud závěry
usnesení městského soudu rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, č. j. 1 Afs 63/2013 - 54, potvrdil.
[3] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 26. 9. 2013, č. j. 58427/2013-MZE-14113,
rozhodnutí SZIF o ukončení administrace žádosti žalobkyně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
[4] SZIF rozhodnutím ze dne 20. 12. 2013, č. j. SZIF/2013/0462511, žádost žalobkyně
o poskytnutí dotace zamítl podle §11 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském
intervenčním fondu a změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o SZIF“), kapitoly 3
písm. l) Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu
rozvoje venkova ČR na období 2007 - 2013 (dále jen „Pravidla“), Nařízení Rady (ES)
č. 1290/2005 ze dne 21. 6. 2005, o financování společné zemědělské politiky, a Nařízení Rady
(ES) č. 1698/2005 ze dne 20. 9. 2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského
zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV).
[5] Dospěl k závěru, že žalobkyně a další společnosti jednající s ní ve shodě
(tj. AGROPODNIK KRKONOŠE, s.r.o., SPOLEČNOST PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ
VENKOVA, s.r.o., NA VRŠKU, s.r.o.) předložily projekty, které tvoří jeden funkčně spjatý
ubytovací komplex v areálu „Na Vršku“, a tedy naplňují definici ekonomické neoddělitelnosti
podle Nařízení Komise (ES) č. 800/2008 ze dne 6. 8. 2008, kterým se v souladu s články 87 a 88
Smlouvy o ES prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné se společným trhem (obecné
nařízení o blokových výjimkách) [dále jen „nařízení č. 800/2008“]. Tím došlo ze strany žalobkyně
a dalších společností jednajících s ní ve shodě k vytvoření umělých podmínek tak, aby tyto získaly
výhodu, která není v souladu s cíli a podmínkami stanovenými v Pravidlech. Podle Pravidel
se totiž podpora vztahuje na malokapacitní ubytovací zařízení do 60 lůžek v rámci jednoho
projektu. Pravidla zakotvují také podmínku maximální výše výdajů, ze kterých je dotace
stanovena, a to 10.000.000 Kč na projekt. Ubytovací komplex v areálu „Na Vršku“ by jako celek
těmto podmínkám nevyhověl.
[6] Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí SZIF
potvrdil.
II.
[7] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu, který ji v záhlaví
specifikovaným rozsudkem zamítl.
[8] Městský soud neshledal důvodnou námitku, že ve správním řízení nebylo možné použít
závěry získané při kontrole ex ante ze dne 13. 11. 2013, neboť tu je možné činit pouze vůči
subjektu, který je v administraci (a tím žalobkyně v době kontroly nebyla); ze správního spisu
je totiž patrné, že v době, kdy byla tato kontrola u žalobkyně prováděna, již bylo rozhodnutí
o ukončení administrace žádosti žalobkyně vydané SZIF zrušeno, probíhala tedy řádná
administrace žádosti a podmínky pro provedení kontroly ex ante byly splněny.
[9] K tvrzení žalobkyně, že je samostatnou právnickou osobou – společností s vlastní právní
subjektivitou, čímž naplňuje definici příjemce dotace podle Pravidel, městský soud uvedl,
že žalovaný tuto skutečnost nezpochybňoval. Důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně
o poskytnutí dotace byl totiž závěr žalovaného o ekonomické neoddělitelnosti projektů žalobkyně
a dalších subjektů, rovněž žadatelů o dotaci. Ani zjištění, že žalobkyně je personálně propojená
s dalšími žadateli o dotaci nebylo samo o sobě důvodem pro zamítnutí žádosti žalobkyně.
[10] Ve vztahu k námitkám týkajícím se ekonomické neoddělitelnosti projektů žalobkyně
a dalších společností jednajících s ní ve shodě poukázal městský soud na rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Afs 275/2015 – 39, a ze dne 28. 11. 2016,
č. j. 7 Afs 167/2016 – 39, které se týkaly skutkově a právně obdobných případů. V nich Nejvyšší
správní soud vyslovil, že v případě, kdy více subjektů podalo žádost o dotaci a projekty v těchto
žádostech uvedené spolu souvisí tak, že je zřejmé, že zařízení je jediným funkčním celkem,
postačují tyto okolnosti k závěru o ekonomické neoddělitelnosti projektů a k zamítnutí žádostí
o dotaci. Městský soud uvedl, že neshledal důvod se od závěrů zde uvedených odchýlit.
V posuzovaném případě (na rozdíl od případů právě uvedených) navíc byla žádost žalobkyně
zamítnuta ještě před tím, než byla uzavřena dohoda o poskytnutí dotace, tj. před přiznáním
dotace správními orgány.
[11] Městský soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že si správnost řešení projektů ověřovala
u správních orgánů a žádný z oslovených úředníků nenamítal nevhodnost či umělé vytváření
podmínek pro přiznání dotace. Zdůraznil, že pokud nedošlo k vyhodnocení projektů žalobkyně
a společností jednajících s ní ve shodě jako ekonomicky neoddělitelných a nevyhovujících
Pravidlům v počáteční fázi správního řízení, neznamená to, že žalobkyni může a musí být
dotace vyplacena; podmínky pro přiznání dotace musí být splněny po celou dobu trvání závazku,
i po podpisu dohody o poskytnutí dotace. Rovněž ani chybná informace podaná pracovníkem
SZIF nemůže být důvodem pro vyplacení dotace, pokud se kdykoliv v průběhu administrace
zjistí, že jsou projekty ekonomicky neoddělitelné.
[12] Nedůvodnou shledal nakonec městský soud i námitku, že v průběhu správního řízení byly
porušeny některé z jeho základních zásad. Žalobkyně namítala porušení zásady ne bis in idem,
neboť SZIF již pravomocně rozhodl o tom, že žalobkyně splnila všechny podmínky
pro vyplacení dotace, a proto nebylo možné administraci žádosti ukončit; zásady právní jistoty;
zásady řádného postupu správních orgánů a zásady předvídatelnosti správního rozhodnutí.
Městský soud k tomu uvedl, že kladný výsledek administrativní kontroly nelze považovat
za příslib dotace, na což byla žalobkyně při ukončení kontroly podané žádosti výslovně
upozorněna.
III.
[13] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní napadá rozsudek městského soudu kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b). Navrhuje napadený rozsudek zrušit a vrátit
věc městskému soudu k dalšímu řízení.
[14] Stěžovatelka má především za to, že splnila veškeré podmínky, aby jí byla poskytnuta
dotace z Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013. Namítá, že se městský soud
nevypořádal se všemi jí uvedenými skutečnostmi a tvrzeními, případně se s nimi vypořádal pouze
okrajově, nedostatečně a nesprávně. V žalobě přitom stěžovatelka uvedla hned několik tvrzení
prokazujících, že její projekt není ekonomicky neoddělitelný od projektů jiných právnických osob.
Městský soud se s těmito tvrzeními vypořádal nedostatečně a pouze opakuje tvrzení žalovaného.
[15] Stěžovatelka zpochybňuje závěr o ekonomické neoddělitelnosti dotčených projektů. Uvádí,
že požádala o poskytnutí dotace na jeden samostatný projekt, novostavbu ubytovacího zařízení
s 18 hlavními lůžky a s venkovním sportovním hřištěm, který je bez dalšího plně samostatným
funkčním celkem nezávislým na jakékoliv další stavbě. Projekt podle stěžovatelky není součástí
ubytovacího komplexu, má přiděleno své vlastní číslo popisné a vztahuje se k němu zvláštní
kolaudační rozhodnutí. Splňuje tak definici podle bodu 1 písm. e) Pravidel, jelikož se jedná
o funkčně samostatný a soběstačný celek, který i bez realizace jiných projektů je plně
provozuschopný.
[16] Skutečnost, že k ubytovacím zařízením vede pouze jedna přístupová cesta,
není podle stěžovatelky relevantní, jelikož je zcela standardní, že např. k satelitním městečkům
nebo některým obcím vede jedna přístupová komunikace, pokud podmínky v daném místě jinou
možnost neposkytují. Stejně tak není relevantní, že projekt stěžovatelky i projekty ostatních
žadatelů jsou umístěny na jednom pozemku. V Pravidlech není stanoveno, že pozemek,
na kterém bude ubytovací zařízení, musí být ve vlastnictví žadatele. Dotčené řešení je podle
stěžovatelky standardní.
[17] Žalovaný ekonomickou neoddělitelnost dovozoval pouze z umístění projektů na jednom
pozemku a společné příjezdové cesty, ale nijak nehodnotil jeho technickou a funkční
soběstačnost. Ubytovací zařízení není spojeno s jinými zařízeními a bude schopné fungování
i v případě, kdy ostatní zařízení nebudou postavena. Společná půjčovna sportovního vybavení
a hřiště nedokládají neoddělitelnost těchto zařízení.
[18] Stěžovatelka také poukazuje na to, že se opakovaně dotazovala pracovníků
SZIF na správnost řešení jejího projektu a projektů společností s ní jednajících ve shodě.
Ti jí přitom sdělili, že tyto projekty nejsou ekonomicky neoddělitelné a každý zvlášť splňuje
podmínky pro poskytnutí dotace.
[19] Stěžovatelka dále namítá, že ve věci byly porušeny základní zásady správního řízení,
přičemž zdůrazňuje zásadu ne bis in idem. Má za to, že SZIF nemohl ukončit administraci
její žádosti o dotaci z důvodu, že v dané věci již bylo pravomocně rozhodnuto o tom,
že podmínky pro vyplacení dotace byly splněny, když nedošlo k vyžádání dalších podkladů.
Rovněž stěžovatelka upozorňuje na to, že byla porušena zásada právní jistoty, zásada
řádného postupu správních orgánů a zásada předvídatelnosti správních rozhodnutí. Stěžovatelka
totiž již od podání žádosti o poskytnutí dotace zcela otevřeně a transparentně uváděla
majetkovou a personální strukturu (svou i společností jednajících s ní ve shodě). Žalovaný
tudíž již od počátku věděl, jaké projekty jakých žadatelů jsou z jeho strany administrovány.
Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby správní orgán nejdříve tento stav cca 5 měsíců znal
a opakovaně aproboval postup stěžovatelky a následně učinil rozhodnutí, které je v příkrém
rozporu se všemi jeho dosavadními úkony v řízení.
IV.
[20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že projednávaná věc souvisí s dalšími
věcmi propojených společností, přičemž v některých z těchto souvisejících případů již bylo
Nejvyšším správním soudem rozhodnuto. Jedná se zejména o případ společnosti ROZVOJ
POHRANIČÍ, s.r.o., jejíž kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne
9. 6. 2016, č. j. 6 Afs 274/2015 - 36. V této souvislosti žalovaný odkazuje též na usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2837/16, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost
téže společnosti proti uvedenému rozsudku. Dále s projednávanou věcí souvisí věc propojené
společnosti s.e.z.e.m.e.,s.r.o., jejíž kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne
28. 11. 2016, č. j. 7 Afs 167/2016 - 39. Ve všech uvedených věcech se jednalo o skutkově téměř
identické případy týkající se ubytovacího areálu „Na Vršku“ (pouze jiné části areálu). Na rozdíl
od nyní projednávané věci však v těchto případech došlo k ukončení administrace žádosti ve fázi
po uzavření dohody o poskytnutí dotace. V případě stěžovatelky se naopak jedná o zamítnutí
žádosti o dotaci ještě před uzavřením dohody o poskytnutí dotace.
[21] Žalovaný rovněž upozorňuje na související případ týkající se samotné stěžovatelky
(a téhož ubytovacího areálu, avšak ve fázi po uzavření dohody o poskytnutí dotace),
v němž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Afs 275/2015 – 39, potvrdil
správnost postupu městského soudu a kasační stížnost zamítl. S projednávanou věcí
rovněž souvisí věci propojených společností NA VRŠKU, s. r. o. a AGROPODNIK
KRKONOŠE, s. r. o. Tato řízení však doposud nebyla ukončena.
[22] Žalovaný dále uvádí, že závěr o ekonomické neoddělitelnosti projektu se zohledněním
technické, funkční, strategické a geografické stránky, podrobně odůvodnil v napadeném
rozhodnutí. Tato otázka byla též opakovaně posuzována ze strany Nejvyššího správního soudu,
a to ve výše zmíněných rozsudcích týkajících se subjektů propojených se stěžovatelkou.
Lze tedy pouze stručně zopakovat, že i když jsou jednotlivé objekty areálu „Na Vršku“ do určité
míry funkční i bez výstavby ostatních objektů, společně zcela nutně a jednoznačně tvoří jeden
jediný celek – soubor budov a zařízení pro společné poskytování ubytovacích a rekreačních
služeb, neboť mají zejména společnou recepci, jednotný ceník, jednotný rezervační systém,
jednotné stravovací služby, jednotnou propagaci atd., což má nepochybně zásadní vliv
na ekonomickou výkonnost a konkurenceschopnost každého jednotlivého objektu v areálu.
Tyto jednotlivé objekty proto od celku fakticky nelze oddělovat. Uvedené skutečnosti považuje
žalovaný (jakož i městský soud) za zcela dostačující pro závěr o ekonomické neoddělitelnosti
projektů, a to v souladu s bodem 41 odůvodnění nařízení č. 800/2008.
[23] Podle žalovaného dále ze strany SZIF nedošlo k žádnému příslibu přiznání dotace,
jak se stěžovatelka mylně domnívá. Naopak v oznámení SZIF ze dne 29. 11. 2012,
č. j. SZIF/2012/0414544, byla stěžovatelka výslovně upozorněna, že kladný výsledek
administrativní kontroly nelze považovat za příslib dotace. Rovněž z dalších
úkonů SZIF (č. j. SZIF/2012/0368610, č. j. SZIF/2012/0393662, č. j. SZIF/2012/0414544,
č. j. SZIF/2013/0009113 a č. j. SZIF/2013/0047373) vyplývá, že těmito přípisy
pouze informoval o průběhu administrace žádosti o dotaci a o výsledcích administrativních
kontrol.
[24] Pokud stěžovatelka namítá, že učinila emailové dotazy u pracovníků SZIF a ti jí sdělili,
že projekty nejsou ekonomicky neoddělitelné, a splňují tak každý zvlášť podmínky pro poskytnutí
dotace, zdůrazňuje žalovaný, že tyto dotazy byly obecné, neobsahovaly konkrétní údaje
o projektu a žadateli a nebyla známa souvislost mezi tazatelem a (později) stěžovatelkou.
[25] Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že ve správním řízení byly porušeny některé z jeho
základních zásad. Co se týče namítaného porušení zásady ne bis in idem, zdůrazňuje, že ze strany
SZIF nebyl vydán žádný akt, který by bylo možné považovat za příslib dotace; naopak
stěžovatelka byla upozorněna, že kladný výsledek administrativní kontroly nelze považovat
za příslib dotace. Žalovaný má rovněž (s poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu,
které ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl) za to, že nebyl porušen ani princip právní
jistoty či legitimního očekávání.
[26] Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
V.
[27] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[28] Kasační stížnost není důvodná.
[29] Nejvyšší správní soud skutkově i právně obdobné případy týkající se areálu „Na Vršku“
posuzoval již v rozsudcích ze dne 9. 6. 2016, č. j. 6 Afs 274/2015 - 36 (stěžovatelka
ROZVOJ POHRANIČÍ, s.r.o.), ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Afs 275/2015 - 39 (stěžovatelka
KRKONOŠSKÉ POLESÍ, s.r.o.), ze dne 28. 11. 2016, č. j. 7 Afs 167/2016 - 39 (stěžovatelka
s.e.z.e.m.e., s.r.o.), a ze dne 20. 12. 2017, č. j. 4 Afs 219/2017 - 41 (stěžovatelka AGROPODNIK
KRKONOŠE, s.r.o.). Jelikož stěžovatelky v těchto věcech vznesly v podstatných ohledech
prakticky totožné námitky a Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů uvedených
v citovaných rozsudcích odchýlit, vycházel z nich také v nyní posuzovaném případě.
[30] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval výtku, podle níž se městský soud nevypořádal
se všemi námitkami vznesenými v žalobě a s jinými se vypořádal pouze okrajově. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu nemají správní soudy povinnost reagovat na každou dílčí
argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[31] V posuzovaném případě nicméně městský soud neopomněl vypořádat žádný okruh
žalobních námitek. Námitku ekonomické neoddělitelnosti projektu městský soud vypořádal
podrobně a zcela přezkoumatelně. Skutečnost, že se zde městský soud ztotožnil se závěry
žalovaného, nepředstavuje vadu rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130). Jiné námitky, které by městský soud opomněl v rozsudku
vypořádat, stěžovatelka v kasační stížnosti neoznačila a Nejvyšší správní soud žádné vady
odůvodnění v tomto směru neshledal.
[32] Stěžovatelka dále namítala, že městský soud nesprávně vyhodnotil otázku ekonomické
neoddělitelnosti projektů realizovaných v areálu „Na Vršku“.
[33] Ekonomickou neoddělitelnost projektů definuje nařízení č. 800/2008. Podle bodu 41
odůvodnění tohoto nařízení, „[a]by se zabránilo umělému dělení velkých regionálních investičních projektů
na dílčí projekty s cílem obejít prahové hodnoty oznamovací povinnosti stanovené v tomto nařízení, velký investiční
projekt by měl být považován za jeden investiční projekt, pokud je investice provedená v období tří let jednou
či více společnostmi a skládá se z dlouhodobých aktiv zkombinovaných ekonomicky neoddělitelným způsobem.
Při posuzování ekonomické neoddělitelnosti počáteční investice by členské státy měly vzít v úvahu technické,
funkční a strategické souvislosti a bezprostřední geografickou blízkost. Ekonomická neoddělitelnost se posuzuje
nezávisle na vlastnictví. To znamená, že při posuzování toho, zda velký investiční projekt tvoří jedinou investici,
není relevantní, zda projekt realizuje jeden podnik či více podniků, které se spolupodílejí na investičních
nákladech, nebo více podniků, které nesou náklady oddělených investic v rámci téhož investičního projektu
(například v případě společného podniku).“ K dodržení tohoto ustanovení byly v Pravidlech stanoveny
zcela konkrétní podmínky slučitelnosti se společným trhem. U poskytování dotací na ubytování
a sport bylo stanoveno, že dotaci lze poskytnout na stavbu malokapacitního ubytovacího zařízení
(tj. o maximálně šedesáti lůžkách) a že maximální výdaje, ze kterých je stanovena dotace,
jsou stanoveny ve výši 10.000.000 Kč na projekt.
[34] V rozsudku ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Afs 275/2015 - 39, Nejvyšší správní soud na základě
totožných skutkových okolností jako v právě souzené věci vyslovil, že „ […]V posuzované věci
byly zjištěny a doloženy skutečnosti zmiňované v odůvodnění jak napadeného rozhodnutí, tak i rozsudku
městského soudu, ze kterých zcela jednoznačně vyplývá, že více subjektů podalo žádost o dotaci v rámci
Opatření III.1.3 – Podpora cestovního ruchu. Dále bylo zjištěno, že projekty v těchto žádostech uvedené spolu
souvisí tak, že je zřejmé, že zařízení je jediným funkčním celkem. Tyto zjištěné okolnosti samy o sobě
zcela postačují pro správnost závěru městského soudu o ekonomické neoddělitelnosti projektů. Ekonomická
neoddělitelnost projektů jistě nespočívá jen v tom, zda lze některá ubytovací zařízení v rámci celého areálu oddělit,
samostatně je postavit a získat na ně samostatně stavební povolení či kolaudační rozhodnutí a číslo popisné,
nýbrž daný požadavek je třeba posuzovat komplexně s ohledem na to, jak dané projekty působí navenek
a jakým způsobem byly (či budou) realizovány. V případě předmětných projektů je z popsaných okolností zřejmé,
že se jedná o jeden komplexní a funkčně propojený projekt, který byl uměle rozdělen do několika menších
projektů. Fakticky je daný ubytovací komplex provozován společně, a to i s ohledem na skutečnost, jak navenek
působí na případné zájemce o ubytování. Není rozhodné, zda byl areál povolen a dotován po částech,
ale že se jedná o komplex, jenž společně nabízí větší ubytovací kapacitu, než předpokládají podmínky
pro poskytnutí dotace, společně navenek oslovuje zákazníky a je společně spravován, což dokresluje jedna
přístupová cesta a jedna recepce pro všechny projekty. Přestože každý jednotlivý projekt lze provozovat i odděleně,
jejich funkční nesamostatnost spočívá v popsaných okolnostech, které nelze uměle oddělovat pro účely získání
dotace. Nelze tedy souhlasit, že by žalovaný a soud usuzovali na ekonomickou neoddělitelnost pouze na základě
umístění projektů v jedné lokalitě a společné příjezdové cesty.“
[35] Citované závěry jsou zcela přiléhavé také na posuzovaný případ. Společná příjezdová cesta
a společný pozemek, jejichž význam stěžovatelka v kasační stížnosti relativizuje, jsou pouze
určitými indiciemi, které spolu s ostatními zjištěnými okolnostmi svědčí o ekonomické
neoddělitelnosti projektů realizovaných v areálu „Na Vršku“. Nejednalo se však o jediné,
či rozhodující okolnosti pro závěr o ekonomické neoddělitelnosti dotčených projektů.
Tato námitka proto není důvodná.
[36] Stěžovatelka dále namítá, že správní orgány ve věci postupovaly v rozporu s principy
správního řízení. Co se týče tvrzeného porušení zásady právní jistoty, zásady řádného postupu
správních orgánů a zásady předvídatelnosti rozhodnutí správních orgánů, považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné pro jejich přiléhavost na posuzovaný případ odkázat na závěry vyslovené
v již cit. rozsudku č. j. 6 Afs 275/2015 – 39:
„[39] K výkladu zásady legitimního očekávání v daném kontextu Nejvyšší správní soud odkazuje
zejména na rozsudek ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012 – 38, v němž se podrobně zabýval
také obsahem judikatury Soudního dvora EU týkající se zpětného vymáhání finančních prostředků
čerpaných z rozpočtu EU. Klíčovými evropskými předpisy upravujícími zpětné vymáhání finančních
prostředků čerpaných z rozpočtu EU byla nejprve nařízení Rady (EHS) č. 2052/88 a nařízení
Rady (EHS) č. 4253/88. K jejich zrušení došlo s platností od 1. 1. 2000 nařízením Rady (ES)
č. 1260/1999, které obě předchozí nařízení nahradilo, přičemž plně zachovává a recipuje principy,
na kterých byla uvedená nařízení postavena.
[40] Z judikatury Soudního dvora k uvedeným předpisům plyne, že za dodržení všech podmínek
dotací jsou výlučně odpovědni příjemci podpor. Skutečnost, že poskytovatel finančních prostředků
opomněl upozornit na nesrovnalosti při provádění dané akce, nevylučuje ani neomezuje takovou
odpovědnost. Opačný výklad by vedl ke stavu, kdy by byl příjemce dotace zbaven veškeré
odpovědnosti za nesrovnalosti, které nebyly oznámeny poskytovatelem. Předpokladem práva
dovolávat se legitimního očekávání je v takovém případě poskytnutí konkrétních ujištění ze strany
příslušného orgánu, která mohou vzbudit legitimní očekávání u toho, komu jsou určena,
a dále skutečnost, že tato ujištění jsou v souladu s použitelnými právními předpisy [viz rozsudek
Soudního dvora ze dne 25. 3. 2010, Sviluppo Italia Basilicata (C-414/08, Sb., viz zejména body
102 a 107 rozsudku]. Zásady legitimního očekávání se tak nemůže dovolávat příjemce,
který se dopustil zjevného porušení platné právní úpravy [viz rozsudek Soudního dvora ze dne
13. 3. 2008, Vereniging Nationaal Overlegorgaan Sociale Werkvoorziening a další (spojené věci
C-383/06 až C-385/06, Sb. rozh. s. I-01561); bod 56]. Soudní dvůr neshledal, že by došlo
k zásahu do zásady legitimního očekávání ani v případě, v němž příslušný vnitrostátní orgán
nemohl v okamžiku, kdy rozhodl o poskytnutí pomoci, nevědět, že příjemce nedodržel pravidla
pro zadávání veřejných zakázek, neboť vybral dodavatele pověřeného uskutečněním operace
financované z této pomoci ještě před tím, než mu byla pomoc poskytnuta [viz rozsudek Soudního
dvora ze dne 21. 12. 2011, Chambre de commerce et d'industrie de l'Indre (C-465/10, dosud
nezveřejněný ve Sb. rozhodnutí)].
[41] Samotná skutečnost, že v nynějším případě byl poskytovatel dotace v době před uzavřením
dohody obeznámen s indiciemi, které mohly vést k předpokladu o porušení Pravidel při realizaci
projektů ubytovacího komplexu v lokalitě „Na Vršku“ v obci Harrachov, tedy neznamená,
že by se stěžovatel mohl v řízení o ukončení administrace žádosti o dotaci úspěšně dovolávat zásady
legitimního očekávání. Stěžovateli se nedostalo žádných konkrétních ujištění ze strany poskytovatele
dotace ohledně oddělitelnosti jeho projektu od dalších projektů v lokalitě „Na Vršku“. Stěžovatel
se svým postupem zjevně dopustil porušení Pravidel. Proto se zásady ochrany legitimního očekávání
nemůže dovolávat.
[42] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že byť SZIF musí již od počátku zjišťovat,
zda podaná žádost splňuje dotační podmínky, nemuselo být skutečně od první chvíle zřejmé,
že se jedná o propojené projekty, resp. si je nemusel dát hned do souvislosti, jestliže se jednalo
o projekty různých společností, které byly prezentovány jako samostatné. Je zcela pochopitelné,
že teprve v návaznosti na zjištění dalších skutečností (společná recepce, vjezd se závorou, jednotný
ceník a společná prezentace na internetu) si SZIF spojil souvislost daných projektů a nastalou
situaci začal řešit. Naopak to byl stěžovatel, kterému musel být společný záměr od počátku znám,
a musel tedy požádat o dotaci s vědomím, že v případě zjištění daných souvislostí nemusí být dotace
vyplacena. Namítá-li, že má nepochybně právo podat si žádost o dotaci i pokud si není jist,
zda stanovené podmínky pro poskytnutí dotace splňuje, Nejvyšší správní soud toto právo nikterak
nezpochybňuje, avšak upozorňuje, že v takovém případě musí žadatel o dotaci nést zodpovědnost
za předložený projekt a musí počítat i s možností, že dotaci v budoucnu nemusí získat.
Tomu odpovídá i výklad provedený městským soudem, který Nejvyšší správní soud nepovažuje
za absurdní, jak tvrdí stěžovatel. Se stěžovatelem je třeba souhlasit jen potud, že jakmile
poskytovatel dotace zjistí nesoulad žádosti a projektu s podmínkami daného dotačního programu,
musí to žadateli oznámit a nemůže mu dotaci přiznat a poté teprve nevyplatit. V daném případě
však tento požadavek nebyl nijak porušen.“
[37] V citovaném případě přitom Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy byla již uzavřena
dohoda o poskytnutí dotace podle §11 odst. 4 zákona o SZIF. V posuzované věci tato dohoda
uzavřena nebyla. Tím spíše se tedy stěžovatelka nemůže dovolávat porušení výše uvedených
zásad. Je třeba také zdůraznit, že legitimní očekávání nemůže založit emailová komunikace
se zaměstnanci SZIF obsahující dotazy obecného charakteru bez konkrétních údajů o projektu
a žadateli, na kterou v kasační stížnosti odkazuje stěžovatelka.
[38] Co se týče stěžovatelkou tvrzeného porušení zásady ne bis in idem, ztotožňuje se Nejvyšší
správní soud se závěrem, který v napadeném rozsudku vyslovil městský soud. Podle
něj oznámení ze dne 29. 11. 2012, č. j. SZIF/2012/0414544, o provedené administrativní
kontrole nebylo příslibem poskytnutí dotace. Nelze z něj tedy dovodit, že by se jednalo
o rozhodnutí, kterým by byl schválen projekt, a na jeho základě by mohla stěžovatelka projekt
realizovat. K porušení zásady ne bis in idem tedy nemohlo dojít.
VI.
[39] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad
rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu