ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.100.2018:35
sp. zn. 8 As 100/2018-35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Z. P.,
proti žalovanému: Úřad práce ČR - krajská pobočka v Liberci, se sídlem Dr. Milady
Horákové 580/7, Liberec, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne
20. 4. 2018, čj. 59 Ad 4/2018-6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, který nerozhodl
o jeho žádosti na ustanovení právního zástupce z řad advokátů a podle něj se tak dopustil
nečinnosti s vydáním tohoto správního rozhodnutí. V rámci tohoto řízení požádal o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Uvedl, že soudu je známa jeho
finanční situace z jeho úřední činnosti, ta se nijak nezměnila. K otázce ustanovení zástupce z řad
advokátů stěžovatel konstatoval, že nezbytnost jeho právní ochrany nelze posuzovat podle
schopnosti sepsat žalobu či jiné návrhy, a poukázal na specifičnost tohoto řízení týkajícího
se dávek hmotné nouze. Ustanovení zástupce je podle stěžovatele projevem zachování práva
na rovné postavení účastníků řízení, neboť žalovaný je státním orgánem disponujícím odborným
aparátem. Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a nález Ústavního soudu,
ze které dovozoval své právo na zajištění právní pomoci zástupce z řad advokátů pro řízení
vedená z úřední moci úřadem práce.
[2] Krajský soud stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků a současně zamítl jeho
žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel žije výhradně ze sociálních dávek
a splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Návrhu na ustanovení zástupce však
krajský soud nevyhověl, neboť ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně
stěžovatelových práv. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v minulosti opakovaně vystupoval před
soudem v pozici účastníka nebo obecného zmocněnce. V některých řízeních úspěšně docílil
zrušení napadeného správního rozhodnutí. Stěžovatel je tudíž dostatečně obeznámen s procesem
kontroly správních aktů a s tím, jak vystupovat v řízení před soudem. Krajský soud nadto
podotkl, že stěžovatel v žalobě řádně zformuloval své žalobní námitky a soud proto neměl důvod
pochybovat o tom, že je způsobilý k obraně svých práv před soudem.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, ve které namítal, že mu bylo upřeno
právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listiny“). S ohledem na svou tíživou finanční situaci nemá ani možnost se s advokátem poradit
ohledně rozsahu a způsobu uplatňování ochrany svých práv. Účelnost a potřebnost právního
zastoupení nelze dovozovat z úrovně právních znalostí, schopnosti podat žalobu nebo jiná
podání k soudu, případně z jejich kvantity či kvality. I osoby s formálním právním vzděláním mají
v určitých situacích právo na právní pomoc. Stěžovatel nadto stojí v řízení proti specializovanému
orgánu, který disponuje odborným zázemím a neomezenými možnostmi vedení řízení. Namítal,
že krajský soud ve svém rozsudku, i Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 4. 4. 2018,
čj. 10 As 75/2018-17, a ze dne 24. 5. 2018, čj. 7 As 181/2018-14, pochybily, pokud odvíjely
nezbytnost ustanovení zástupce z řad advokátů od schopností účastníka řízení a poukazoval
na popření principu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel konečně nesouhlasil ani s poukazem
krajského soudu na to, že může požádat o poskytnutí bezplatných právních služeb či služeb
za sníženou odměnu Českou advokátní komoru. To je možné pouze v případech, kdy účastník
řízení nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem. Stěžovatel však uzavřel,
že podmínky pro ustanovení advokáta soudem splňuje.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19,
č. 3271/2015 Sb. NSS, nepodléhá povinnosti zaplatit soudní poplatek a není požadováno splnění
povinnosti zastoupení advokátem dle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[5] Podle §35 odst. 9 s. ř. s. může být navrhovateli ustanoven zástupce z řad advokát tehdy,
(i) jsou-li u navrhovatele předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a (ii) je-li
to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. V případě stěžovatele byla první podmínka splněna,
sporné tedy je, zda byla splněna podmínka druhá.
[6] Nejvyšší správní soud uvádí, že skutkově i právně obdobnou věcí ohledně téhož
stěžovatele se již zabýval ve svých rozsudcích sp. zn. 10 As 75/2018 a sp. zn. 7 As 181/2018,
na které stěžovatel ostatně poukazuje. Otázkou potřeby ustanovení právního zástupce účastníku
řízení se Nejvyšší správní soud zabýval také v rozsudcích ze dne 3. 4. 2013, čj. 6 As 23/2013-9,
a ze dne 13. 5. 2016, čj. 6 As 84/2016-12. V nyní projednávaném případě soud neshledal žádné
důvody pro odchýlení se od již zaujatého názoru.
[7] Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy,
jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Toto právo zesiluje,
jde-li v řízení o uplatnění jiného základního práva (čl. 30 odst. 1 Listiny). Zajištěním právní
pomoci se realizuje materiální rovnost účastníků. Právo je zaručeno bez omezujících podmínek,
právní pomoc musí být dostupná i těm, kteří si ji nejsou s to opatřit smluvně. Judikatura při
rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce požaduje po soudech komplexní posouzení
konkrétních skutkových okolností dané kauzy. Kritériem může být např. vzdělání a zkušenosti
účastníka, jeho profese, důležitost sporu pro účastníka, složitost sporu, schopnost argumentace
ve sporu, složitost dokazování, emoční účast ve sporu vylučující efektivní obhajobu atd. (srov.
rozsudky sp. zn. 6 As 23/2013, body 6-9, nebo sp. zn. 6 As 84/2016, body 13-17).
[8] Obligatorní zastoupení advokátem zákon předpokládá u typově složitých či právně
náročných podání, resp. řízení. Typicky se jedná o mimořádné opravné prostředky jako
je dovolání, kasační stížnost směřující k meritornímu posouzení věci, nebo případy tzv. nutné
obhajoby v trestním řízení. V ostatních věcech zákonodárce předpokládá, že pokud je účastník
schopen hájit svá práva sám, zástupce nezbytně nepotřebuje. S ohledem na §35 odst. 9 s. ř. s.
a na nutnost splnění dvou kumulativních podmínek pro možnost ustanovení zástupce je zřejmé,
že úmyslem zákonodárce nebylo přiznat právo na ustanovení právního zástupce každému, kdo
o to požádá, jak tvrdí stěžovatel. V opačném případě by zákonodárce spojoval možnost
ustanovení zástupce pouze se splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků
a nikoliv též s nezbytností ochrany práv účastníka.
[9] Tím však stěžovateli není nijak upíráno jeho právo na právní pomoc. Na základě §35
odst. 2 s. ř. s. může být účastník zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává
specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich
uvedených. I práva znalý účastník se může radit s libovolným advokátem, případně se od něj
nechat zastupovat před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku
řízení. Zda tak účastník učiní, je ponecháno zcela na jeho vůli, což ostatně plyne i z nálezu
Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 187/06, na který stěžovatel poukazoval. Avšak
ustanoven mu může být advokát pouze za splnění i druhé zákonné podmínky, tedy je-li
to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 10 As 75/2018 a sp. zn. 7 As 181/2018 jsou tudíž zcela v souladu s výše uvedeným
nálezem Ústavního soudu. Ostatně jak sám Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 8. 2006,
sp. zn. I. ÚS 684/05 uvádí, pokud obecné soudy shledají, že ustanovení zástupce není třeba
k ochraně práv účastníků, nelze jim z pohledu ústavnosti ničeho vytknout. K obdobným závěrům
viz také například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2479/15,
ve kterém Ústavní soud konstatoval: „…soudce bude moci zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li
to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka. Pojem nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace,
v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr, že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout
nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany
státu. 10. V této souvislosti Ústavní soud také zdůrazňuje, že již dříve judikoval, že není porušením práva
na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení
zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny
podmínky …“
[10] Krajský soud dospěl k závěru, že zastoupení není nezbytně třeba k ochraně práv
stěžovatele, jelikož je sám schopen se kvalifikovaně hájit a zajistit si náležitou obranu svých práv
v řízení. S poukazem na opakované, a mnohdy úspěšné, vystupování stěžovatele před krajským
soudem (např. v řízení sp. zn. 59 Ad 8/2014) je zřejmé, že je dostatečně obeznámen s procesem
soudní kontroly aktů orgánů veřejné správy a s tím, jak v řízení před soudem vystupovat. Nejvyšší
správní soud souhlasí se závěry krajského soudu a dodává, že tuto skutečnost ostatně opět
potvrdil formulací nyní projednávané kasační stížnosti, z jejíž kvality je zřejmá dostatečná erudice
stěžovatele k samostatné obraně jeho práv. Je jistě paradoxní, že čím lépe stěžovatel argumentuje
ve prospěch vyhovění své žádosti, tím více se vyhovění této žádosti vzdaluje. To je však pouze
důsledkem toho, že účelem ustanovení zástupce je především zajištění efektivní ochrany práv
účastníka řízení, a proto, pokud je účastník schopen si tuto ochranu zajistit sám (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, čj. 4 As 21/2004-64 a rozsudek ze dne
19. 10. 2006, čj. 6 Azs 306/2005-66) a nevylučují-li to jiné okolnosti, jako například přílišná
emoční účast ve sporu, vyhovění návrhu na přiznání zástupce z řad advokátu není třeba. Právě
o takovou situaci se jedná v případě stěžovatele. Krajský soud nepochybil, pokud stěžovateli
zástupce neustanovil.
[11] Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s krajským soudem, že v posuzovaném případě
není splněna druhá podmínka §35 odst. 9 s. ř. s., tedy nezbytnost ustanovení zástupce k ochraně
práv stěžovatele.
[12] V závěru kasační stížnosti stěžovatel polemizuje s odkazem krajského soudu na možnost
přidělení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a to proto, že podmínky
pro ustanovení advokáta soudem podle svého názoru splňuje. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že daná část odůvodnění krajského soudu je řečena jen na okraj a soud pouze reagoval
na tvrzení stěžovatele obsažené v podání ze dne 17. 4. 2018 (č. l. 4-5 spisu krajského soudu),
že má právo také na ustanovení právního zástupce z řad advokátů pro řízení před Úřadem práce.
Nejednalo se proto o součást vlastního posouzení návrhu na ustanovení zástupce pro řízení
o žalobě, a proto pro posouzení kasační stížnosti není relevantní.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému žádné náklady nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. července 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu