ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.149.2016:32
sp. zn. 8 As 149/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Obec Václavice,
se sídlem Václavice 3, Václavice, zast. JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem, se sídlem
Příběnická 1908, Tábor, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze,
se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2014,
č. j. ZKI PR-O-50/419/2014-6, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 48 A 28/2014 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov
(dále jen „katastrální úřad“) rozhodnutím ze dne 28. 2. 2014, č. j. OR-133/2014-201-22, rozhodl
tak, že pozemkové parcely č. 456/42, 456/82, 707/26, 817/23, 889/1, 1373/12, 1373/14,
2596/24 (dále jen „pozemky žalobkyně“ nebo „pozemky stěžovatelky“) budou v obnoveném
katastrálním operátu pro k. ú. Václavice u Benešova i nadále evidovány s druhem pozemku „orná
půda“ a současně zamítl námitku žalobkyně proti druhu pozemku výše uvedených parcel
zapsaném v obnoveném katastrálním operátu. Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně
odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí katastrálního úřadu
potvrdil.
II.
[2] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Namítala, že správní orgány nesprávně v obnoveném
katastrálním operátu zaevidovaly její pozemky s druhem pozemku „orná půda“. Pozemky
žalobkyně byly v dřívější evidenci před sloučením do větších půdních celků vedeny jako
komunikace (cesty). Žalobkyně proto požadovala, aby její pozemky byly v obnoveném
katastrálním operátu evidovány s druhem „ostatní plocha“ a způsobem využití „ostatní
komunikace“.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány při obnově katastrálního operátu
nepochybily, pokud výše uvedené pozemky žalobkyně zaevidovaly s druhem pozemku
„orná půda“. Vyšel ze skutečností vyplývajících ze správního spisu, že pozemky žalobkyně
byly v dřívější pozemkové evidenci (pozemkový katastr) vedeny jako cesty. V následných
pozemkových evidencích (jednotné evidenci půdy a evidenci nemovitostí) byly sloučeny
do větších půdních celků. V katastru nemovitostí před obnovou katastrálního operátu byly
pozemky žalobkyně evidovány jako pozemky ve zjednodušené evidenci (parcely původ
pozemkový katastr), u nichž se druh pozemku neevidoval. Správní orgány podle krajského soudu
postupovaly správně, pokud se řídily pravidly uvedenými v odstavci 8.16.5 Návodu pro obnovu
katastrálního operátu a převod vydaným Českým pořadem zeměměřičským a katastrálním
pod č. j. ČÚZK 6530/2007-22 (dále jen „Návod“). Postup správních orgánů podle Návodu
ani použité části Návodu neshledal krajský soud rozpornými s obecně závaznými právními
předpisy. Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů, že pozemky žalobkyně vznikly
doplněním části příslušného pozemku vedeného zjednodušeným způsobem, a to oddělením
z příslušné parcely většího půdního celku. Veškeré parcely větších půdních celků, z nichž
byly odděleny při obnově katastrálního operátu pozemky žalobkyně, byly před obnovou
katastrálního operátu vedeny s druhem „orná půda“. Pozemky žalobkyně evidované
před obnovou v rámci parcel větších půdních celků bylo proto třeba, po jejich doplnění
do souboru geodetických informací, zaevidovat se stejným druhem pozemku, jaký byl evidován
u parcel větších půdních celků, tj. „orná půda“. Krajský soud dále odkázal na závěry uvedené
v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 59 A 29/2015 - 33, a uvedl, že „při obnově katastrálního operátu přepracováním geodetických informací
nemá katastrální úřad prostor pro revizi údaje o druhu pozemku, a to na rozdíl od obnovy katastrálního operátu
mapováním. Při doplnění pozemku dosud evidovaného ve zjednodušené evidenci nelze hovořit o změně druhu
pozemku či způsobu jeho využití.“ Námitky žalobkyně týkající se nesprávného určení druhu pozemku
proto shledal nedůvodnými.
[4] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti či rozporu napadeného
rozhodnutí s §2 odst. 4, §3, §6 odst. 2 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „s. ř.“).
III.
[5] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a navrhla napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelka namítala, že rozhodnutími správních orgánů bylo nezákonně omezeno
její vlastnické právo. Odmítla poukaz krajského soudu na rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. 10. 2015, č. j. 59 A 29/2015 - 33, stejně jako závěr
krajského soudu o tom, že se v pojednávané věci jednalo pouze o „postup technického rázu“.
Následkem skutečnosti, že pozemky stěžovatelky budou v obnoveném katastrální operátu
evidovány s druhem pozemku „orná půda“ (namísto stěžovatelkou požadovaného druhu
pozemku „ostatní plocha“ se způsobem využití „ostatní komunikace“), dojde podle jejího názoru
ke znehodnocení (snížení tržní ceny) některých pozemků, které nebudou přístupné z veřejné
komunikace. Podle stěžovatelky tímto způsobem dochází k omezení jejího vlastnického práva.
Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že pro uvedení do souladu skutečného a právního stavu
(tj. pro změnu druhu pozemku), bude nucena vynaložit značné finanční prostředky na vynětí
pozemků ze zemědělského půdního fondu, na zaměření či zpracování geometrických plánů.
[7] Komplikovaná bude také případná realizace nové komunikace vedoucí přes pozemky
stěžovatelky. Potíže by mohly nastat zejména v případě, kdy by stavební úřad odmítl vydat
rozhodnutí o dělení pozemků (pozemků stěžovatelky i některých občanů), které přiléhají
k pozemkům stěžovatelky (přes něž vede cesta) s odůvodněním, že pozemky nejsou napojeny
na veřejně přístupné komunikace. Stěžovatelka podotkla, že podněty některých občanů byly
právě důvodem, pro který podala správní žalobu v nyní projednávané věci.
[8] Stejně jako v žalobě stěžovatelka uvedla, že postup správních orgánů podle ní představuje
legitimizaci křivd a nezákonností způsobených socialistickým režimem při slučování pozemků
do větších celků v roce 1985. Je proto nepřípustné, aby správní orgány na tyto nesprávné postupy
s přivolením správních soudů navázaly s odkazem na pouhý interní předpis (Návod) a s tvrzením,
že se jedná o „postup technického rázu“.
[9] Stěžovatelka dále vytýkala krajskému soudu, že se dostatečně nevěnoval všem jejím
žalobním námitkám. Napadený rozsudek proto podle stěžovatelky trpí vadami
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[10] Krajský soud se podle názoru stěžovatelky nezabýval její námitkou zásahu
do práva na samosprávu a územní rozvoj. Stěžovatelka odkázala na znění §2 odst. 2 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), podle nějž „[o]bec pečuje o všestranný rozvoj svého území
a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.“ Uvedla rovněž odkaz na nález
Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV ÚS 331/02 týkající se zásahu do práva
na samosprávu. Správní orgány podle názoru stěžovatelky rozhodly v rozporu se skutečným
i historicky doloženým stavem věci.
[11] Nedostatečně se krajský soud podle mínění stěžovatelky věnoval také námitce rozporu
rozhodnutí katastrálního úřadu s ustanovením §50 odst. 3 s. ř. Krajský soud bez bližší úvahy
uvedl, že nic nenasvědčuje tomu, že by zájmy stěžovatelky měly převážit nad zájmy společnosti,
což stěžovatelka nepovažuje za dostatečné vypořádání uvedené námitky.
[12] Ani námitku týkající se ustanovení 8. 16. 5 Návodu krajský soud podle stěžovatelky
dostatečně neposoudil. Konkrétně opomněl reagovat na výtku, podle níž se Návod vztahoval
k původnímu zákonu č. 344/1991 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)
(dále jen „katastrální zákon z roku 1991“), účinného do 31. 12. 2013. S pozbytím účinnosti
katastrálního zákona z roku 1991 se podle stěžovatelky stal neúčinným a neaplikovatelným také
Návod. Přestože krajský soud dospěl k závěru, že Návod není v rozporu s obecně závaznými
právními předpisy, nelze jej podle stěžovatelky v projednávané věci použít.
[13] Stěžovatelka vytýká krajskému soudu i to, že odmítl provést jí navržené důkazy.
IV.
[14] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil se závěry krajského soudu
uvedenými v napadeném rozsudku a navrhl kasační stížnost zamítnout. Poukázal na usnesení
zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 – 12, podle
nějž hlavním cílem činnosti katastrálního úřadu při obnově katastrálního operátu je jeho
„aktualizace buď po stránce obsahové (je-li skutečný průběh hranic v terénu jiný, než jak je zapsán ve stávajícím
katastrálním operátu – ať už následkem technické nedokonalosti původní evidence, faktického vývoje
či v důsledku provedených pozemkových úprav), nebo po stránce formální (převedením katastrální mapy z grafické
formy do formy grafického počítačového souboru).“ Katastrálnímu úřadu v procesu obnovy nepřísluší
nahrazovat odbornou činnost stavebního úřadu, ani předvídat výsledek případného odborného
posouzení toho, zda lze na pozemek umístit veřejnou cestu. Žalovaný poukázal také na rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 29 Ca 162/2005 – 52, v němž krajský soud
uvedl, že „institut obnovy katastrálního operátu slouží k vyhotovení nového souboru popisných informací
a převedení z původní grafické formy do formy počítačové. Jedná se o technický úkon, kterým nelze založit
či pozbýt vlastnické či jiné právo k nemovitostem.“ Námitka stěžovatelky, podle níž může dojít
k neřešitelné situaci v případě, že stavební úřad stěžovatelce při dělení pozemků nevyhoví,
je pouhou spekulací.
[15] Námitky stěžovatelky poukazující na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku považuje
žalovaný za nedůvodné. Stěžovatelka se také podle žalovaného mýlí, pokud má za to, že Návod
je pevně spjat s katastrálním zákonem z roku 1991. Návod byl v době rozhodování správních
orgánů plně aplikovatelný a k jeho zrušení došlo teprve na základě vydání nového Návodu
pro obnovu katastrálního operátu a převod ze dne 30. 1. 2015, č. j. ČÚZK-01500/2015-22,
jenž vešel v účinnost dne 1. 2. 2015. Tato skutečnost vyplývá z přechodných ustanovení posledně
citovaného návodu.
V.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. Ve své ustálené
judikatuře mnohokráte Nejvyšší správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí
přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný,
jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti
posoudil (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Nejvyšší správní
soud přitom neshledal, že by v napadeném rozhodnutí krajského soudu absentoval některý z výše
uvedených požadavků. Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními
námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal.
[19] Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud některou z podstatných námitek
stěžovatelky zcela opomenul. Obecně formulovanou námitku týkající se ochrany veřejného
zájmu, vlastnického práva a práva na samosprávu a územní rozvoj krajský soud souhrnně
vypořádal na straně 8 napadeného rozsudku a uzavřel, že „[u]platněná žalobní argumentace
v projednávané věci nikterak nesvědčí tomu, že by zmíněné zájmy žalobkyně, na které v žalobě upozornila, měly
převážit nad zájmem společnosti na bezchybném stavu a obsahu katastrální evidence, o který své rozhodnutí opírá
žalovaný.“
[20] Obdobně se na straně 8 napadeného rozsudku krajský soud věnoval i blíže neupřesněným
námitkám žalobkyně týkajícím se porušení §3 a §50 odst. 3 s. ř. Uvedl, že „[p]ochybnosti pak nelze
mít ani o zjištěném skutkovém stavu ze strany správních orgánů, který s odkazem na citovaný §3 správního řádu
žalobkyně taktéž zpochybňuje. V této souvislosti je především nutno zdůraznit, že žalovaný nikterak
nezpochybnil historický stav (evidence daných pozemků jako cest v pozemkovém katastru) a nerozporoval současně
ani skutečné aktuální využití sporných pozemků. Jak plyne z výše citovaných právních předpisů i shora
již uvedené argumentace, podstatou obnovy katastrálního operátu přepracováním však není a nemůže být, pokud
jde o určení druhu pozemků, uzpůsobení katastrální evidence skutečnému využití takového pozemku, a stejně
tak není možno dovodit, že by v rámci takové obnovy katastrálního operátu svědčila správním orgánům povinnost
přihlížet k tomu, jaký druh byl u sporných pozemků uveden v původní katastrální evidenci (tedy stav
předcházejícím tomu, než ve kterém byl katastr před obnovou příslušeného operátu).“ Na témže místě
napadeného rozsudku se krajský soud věnoval také námitkám týkajícím se použitelnosti Návodu
v nyní projednávané věci.
[21] Nutno dodat, že stěžovatelka v žalobě svoje námitky zásahu do práva na samosprávu
a územní rozvoj obce a porušení §3 a §50 odst. 3 s. ř. v žalobě uplatnila pouze obecným
způsobem a nepřipojila k nim, žádnou bližší argumentaci. V této souvislosti Nevyšší správní soud
dodává, že míra konkrétnosti žalobního bodu do jisté míry předurčuje míru konkrétnosti
odůvodnění soudního rozhodnutí. Pokud má soudní přezkum probíhat v mezích žalobních bodů,
nelze z povahy věci důvodnost či nedůvodnost obecné námitky odůvodnit zcela konkrétním
způsobem. Nelze předjímat, co konkrétně žalobkyně namítala (shodně kupř. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 3 As 12/2016 - 81, rozsudek ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 As 73/2006 - 121). Ve světle výše uvedeného považuje Nejvyšší správní soud rozsah,
v němž krajský soud reagoval na námitky stěžovatelky, za vyhovující. Požadavky
přezkoumatelnosti tak napadený rozsudek splňuje.
[22] Nejvyšší správní soud dále posuzoval stěžejní námitku žalobkyně, podle níž žalovaný
při obnově katastrálního operátu pozemkům stěžovatelky nesprávně přiřadil druh „orná půda“.
Stěžovatelka tvrdila, že k jejím pozemkům má být přiřazen druh „ostatní plocha“ se způsobem
využití „ostatní komunikace“. Tyto údaje o pozemku podle stěžovatelky vyplývají z původních
pozemkových evidencí, v nichž byly pozemky vedeny s druhem pozemku „cesta“; způsob využití
pozemků jako cest přitom odpovídá jejich skutečnému využití.
[23] Před samotným právním posouzením sporné otázky je třeba pro přehlednost uvést krátký
historický exkurs týkající se původních evidencí nemovitostí, na něž stěžovatelka, pokud
jde o druh pozemků, poukazuje. „Obecný knihovní zákon ze dne 25. července 1871 č. 95 ř. z. platný
na našem území až do konce roku 1950 obsahoval tzv. zásadu vkládání (intabulace), podle níž vlastnictví
a další věcná práva k nemovitostem vznikla a zanikla teprve zápisem do pozemkových knih. Střední občanský
zákoník (č. 141/1950 Sb.) zrušil konstitutivnost zápisů právních vztahů k nemovitostem v pozemkových
knihách a věcné vztahy k nemovitostem vznikaly nadále pouhou smlouvou, která nemusela být nikde zapsána.
Bylo ponecháno na vůli účastníka, zda změnu právního vztahu k nemovitostem do evidence navrhne, přičemž
v řadě případů k návrhu nedošlo (často pro snahu ušetřit za kolek).“ (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 – 104). Původní pozemkové knihy a pozemkový
katastr tak přestaly věrně odrážet stav vlastnických vztahů k půdě a pozbyly po roce 1951 svého
významu. Pozemkový katastr nahradil stát „jednotnou evidencí půdy“, v níž evidoval velké půdní
celky, do nichž byly sloučeny menší pozemky různých vlastníků. Na těchto velkých půdních
celcích hospodařila zpravidla zemědělská družstva. Zmíněné větší půdní celky byly označeny
jedním parcelním číslem a nezohledňovaly individuální vlastnické vztahy jednotlivých vlastníků.
Jednotná evidence půdy evidovala skutečnost, kdo na půdě hospodaří, nikoli však to, kdo půdu
formálně vlastní. V mapách jednotné evidence půdy nebyly jednotlivé vlastnické parcely vůbec
vyznačeny. Hranice vlastnických parcel v přírodě často zanikly orbou. Jednotná evidence půdy
se v roce 1964 stala základem pro vytvoření operátu „evidence nemovitostí“. U zemědělských
a lesních pozemků sloučených do větších půdních celků ani tehdy nebyly v mapách vyobrazeny
vlastnické hranice jednotlivých pozemků; ze zápisu v evidenci nemovitostí nebylo možné seznat,
kterému vlastníku náleží která část plochy zahrnuté do většího půdního celku (srov. Baudyš,
P. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k §62).
[24] Evidenci nemovitostí nahradil v roce 1993 katastr nemovitostí České republiky a převzal
její písemný i mapový operát. Převzaté informace o pozemcích sloučených do větších půdních
celků, u nichž nadále chyběly informace o vlastnických právech k jednotlivým sloučeným
plochám, byly v katastru evidovány tzv. zjednodušeným způsobem s odkazem na některou
z bývalých pozemkových evidencí, s jejíž pomocí bylo možno pozemky jednotlivých vlastníků
identifikovat (pozemkový katastr, pozemkové knihy a navazujících operáty přídělového
a scelovacího řízení, evidence nemovitostí) [viz §62 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (katastrální zákon)]. Takto evidované pozemky byly v mapě nadále vyobrazeny jako
jedna velká parcela s jedním parcelním číslem, která se ve skutečnosti skládala z řady pozemků
drobných vlastníků. Kromě toho, že pozemky jednotlivých vlastníků neměly přiřazeno parcelní
číslo, nebyly vyobrazeny v mapě, nebyl u nich evidován ani druh pozemku (srov. Baudyš,
P. Katastrální zákon. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, komentář k §62).
[25] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka nabyla pozemky do svého vlastnictví
jako pozemky evidované ve zjednodušené evidenci v rámci parcel větších půdních celků.
V katastrálním území Václavice u Benešova byla uskutečněna obnova katastrálního operátu
převedením souboru geodetických informací s platností od 6. 2. 2014, kdy byla doposud platná
analogová katastrální mapa převedena do grafického počítačového souboru a vznikla tak nová,
digitální katastrální mapa. V rámci této obnovy byly do digitální mapy doplněny pozemky
stěžovatelky, dosud vedené ve zjednodušené evidenci v rámci parcel větších půdních celků.
[26] Podle §62 odst. 1 katastrálního zákona se pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují
a jsou sloučeny do větších půdních celků, „do doby jejich zobrazení v katastrální mapě, nejpozději však
do doby ukončení pozemkových úprav podle jiného právního předpisu, v katastru evidují zjednodušeným způsobem
s využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího
řízení a evidence nemovitostí.“ Podle §60 odst. 2 téhož zákona se pozemky evidované v katastru
podle odstavce 1 považují „pro účely zápisu práv za pozemky podle tohoto zákona. Údaje zjednodušené
evidence se považují za součást katastrálního operátu.“
[27] Podle §40 odst. 1 zákona katastrálního zákona „[o]bnova katastrálního operátu je vyhotovení
nového souboru geodetických informací a nového souboru popisných informací v elektronické podobě, které
se provede a) novým mapováním, b) přepracováním souboru geodetických informací, nebo c) na podkladě výsledků
pozemkových úprav.“ Podle §40 odst. 4 katastrálního zákona se při obnově katastrálního operátu
„do katastrální mapy doplňují parcely pozemků evidovaných dosud zjednodušeným způsobem, pokud to umožňuje
kvalita jejich původního zobrazení.“
[28] Podle §93 odst. 2 vyhlášky Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního
č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), katastrální úřad „doplňuje
do souboru geodetických informací pozemky dosud evidované zjednodušeným způsobem na základě neměřického
záznamu nebo záznamu podrobného měření změn vyhotoveného katastrálním úřadem nebo na základě ohlášení
vlastníka doloženého geometrickým plánem.“
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že katastrální úřad (ani žalovaný) nepochybil,
pokud v rámci obnovy katastrálního operátu přepracováním souboru geodetických informací
[§40 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona] doplnil k nově definovaným pozemkům
parc. č. 456/42, 456/82, 707/26, 817/23, 889/1, 1373/12, 1373/14, 2596/24 údaj o jejich druhu
„orná půda“. Tyto údaje mají totiž podklad ve zjednodušené evidenci, jejíž údaje jsou podle §60
odst. 2 katastrálního zákona považovány za součást katastrálního operátu katastru nemovitostí.
V rámci zjednodušené evidence byly pozemky stěžovatelky evidovány v rámci větších půdních
celků, a to až do okamžiku jejích oddělení v rámci obnovy katastrálního operátu. Pozemky
stěžovatelky vznikly oddělením od sloučených parcel větších půdních celků (parc. č. X, X, X, X,
X, X), které byly v katastru nemovitostí před obnovou katastrálního operátu vedeny bez listu
vlastnictví s druhem „orná půda“. S ohledem na skutečnost, že zjednodušená evidence u
pozemků stěžovatelky samostatně neevidovala jednotlivé parcely stěžovatelky, neevidovala ani
jejich druh. Druh pozemku byl uveden pouze u parcely většího půdního celku, v jehož ploše byl
zahrnut ten který pozemek stěžovatelky. S ohledem na tuto skutečnost považuje Nejvyšší správní
soud za zcela logické, že katastrální úřad při oddělení jednotlivých pozemků stěžovatelky z parcel
větších půdních celků, u nichž byl ve zjednodušené evidenci evidován druh „orná půda“, přiřadil
takto obnovenému pozemku stěžovatelky tentýž druh pozemku, tj. „orná půda“. S tímto druhem
pozemku byly ostatně pozemky stěžovatelky evidovány po dlouhá léta, kdy byly zahrnuty do
parcel větších půdních celků. V tomto postupu katastrálního úřadu Nejvyšší správní soud
namítanou nezákonnost neshledal. Správní orgány také nepochybily, pokud postupovaly podle
odstavce 8. 16. 5 Návodu, který jim přímo ukládal postupovat způsobem popsaným výše.
[30] S námitkou, že stěžovatelka byla postupem katastrálního úřadu a žalovaného, dotčena
na svých vlastnických právech, nelze souhlasit. Katastrální úřad žádným způsobem nezasáhl
do vlastnického práva stěžovatelky, neboť stěžovatelka zůstala vlastníkem téže části zemského
povrchu (pouze se změněným parcelním číslem) při stejném geometrickém a polohovém určení
pozemků. Katastr nemovitostí je přímým „nástupcem“ evidence nemovitostí, která vznikala
od poloviny 60. let minulého století. Naopak mezi evidencí nemovitostí a předchozími zápisy
v pozemkových knihách, na něž se stěžovatelka odvolává, je diskontinuita daná obdobím let 1951
až 1964 (viz shora odst. [22]). Odlišují-li se údaje o druhu a využití pozemků přejatých do katastru
nemovitostí z evidence nemovitostí od údajů v dřívějších pozemkových knihách, neznamená
to automaticky, že má stěžovatelka právo, aby pozemkům byl přiřazen druh pozemku uvedený
v předchozí evidenci (pozemkových knihách) pouze z důvodu jí tvrzeného, totiž že současný
faktický stav se se zápisem v těchto pozemkových knihách shoduje.
[31] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uvádí, že obnova katastrálního
operátu přepracováním geodetických informací není nástrojem k přezkumu druhu
a skutečného využití pozemku. K charakteru postupu katastrálního úřadu při obnově
katastrálního operátu se Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení zvláštního senátu ze dne
15. 6. 2005, č. j. Konf 90/2004 - 12, kde uvedl, že „[o]bnova katastrálního operátu je úkonem
katastrálního úřadu, jehož cílem je jeho aktualizace buď po stránce obsahové (je-li skutečný průběh hranic v terénu
jiný, než jak je zapsán ve stávajícím katastrálním operátu – ať už následkem technické nedokonalosti původní
evidence, faktického vývoje či v důsledku provedených pozemkových úprav), nebo po stránce formální (převedením
katastrální mapy z grafické formy do formy grafického počítačového souboru). Již z tohoto stručného popisu
je zřejmé, že obnova katastrálního operátu je souborem úkonů evidenčního a technického rázu a že nesměřuje
ke změně právních vztahů.“ Ačkoliv se jedná o judikaturu vztahující se ke katastrálnímu zákonu
z roku 1991, lze z ní vycházet i v nyní projednávané věci, jelikož způsob obnovy katastrálního
operátu byl bez zásadních odlišností přejat do „nového“ katastrálního zákona z roku 2013.
[32] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uvádí, že obnovou katastrálního
operátu přepracováním nebylo zasaženo do vlastnických práv stěžovatelky, jelikož se jednalo
pouze o úkony technického a evidenčního rázu, bez vlivu na skutečné právní vztahy. Pokud
by katastrální úřad vyhověl námitce stěžovatelky, počal by nalézat právo, a překročil by tím svoji
evidenční úlohu, což mu v nyní projednávané věci nepříslušelo. Na základě výše uvedeného není
námitka stěžovatelky, že byla dotčena na svých vlastnických právech, důvodná.
[33] Důvodnou soud neshledal ani obecnou námitku stěžovatelky, v níž nesouhlasila
s neprovedením jí navržených důkazů v řízení o žalobě. S ohledem na skutečnost, že těžiště
posouzení věci spočívalo v podkladech, jež jsou součástí správního spisu, ztotožnil se Nejvyšší
správní soud se závěrem krajského soudu o nadbytečnosti důkazů navržených stěžovatelkou.
Ty se vázaly zejména k prokázání nynějšího faktického využití pozemku, což není skutečnost
relevantní pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. Ani prokázání skutečného využití
předmětných pozemků by nemohlo zvrátit závěr správních orgánů, podle nějž budou pozemky
stěžovatelky evidovány v obnoveném operátu katastru nemovitostí s druhem „orná půda“.
VI.
[34] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu