ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.161.2017:44
sp. zn. 8 As 161/2017 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally
a soudců Mgr. Simony Hájkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: O. S., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 3. 2016, č. j. DSH/14884/15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, č. j. 17 A 44/2016 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a závěry krajského soudu
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních
přestupků (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 10. 2015, č. j. MMP/246072/15,
byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Přestupku se žalobce dopustil tím,
že dne 29. 4. 2015 ve 23:39 hod. řídil v Plzni na pozemní komunikaci Klatovské tř., před domem
č. p. 16, ve směru jízdy z centra města, osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, RZ X
(v provedení TAXI), přičemž v úseku, kde je nejvyšší povolená rychlost jízdy stanovena
zvláštním právním předpisem do 50 km/hod., mu byla hlídkou Městské policie Plzeň, silničním
radarovým rychloměrem AD9C, výr. č. 06/0191 po odečtení možné odchylky měřícího zařízení
ve výši ± 3 % naměřena rychlost jízdy 65 km/hod. Za tento přestupek byla žalobci,
který v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou
rychlost stanovenou v §18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci o méně než 20 km/hod.,
uložena pokuta ve výši 2.300 Kč podle §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a §125
odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, a dále stanovena podle §79 odst. 1 zákona
o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb. povinnost uhradit náklady spojené s projednáním
přestupku v paušální částce 1.000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 3. 2016, č. j. DSH/14884/15 odvolání žalobce zamítl
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[3] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud v záhlaví
uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, když se ztotožnil s názory a závěry uvedenými
v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i odvolacího správního orgánu. Konstatoval,
že uplatněné žalobní námitky jsou obdobné jako námitky odvolací, kterými se správní orgány
zabývaly dostatečně podrobně a logicky, své závěry přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem
odůvodnily.
[4] Důkaz o rychlosti vozidla řízeného žalobcem byl pořízen radarem, který splňoval všechny
zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen obsluhou, jež byla
dle předloženého osvědčení řádně vyškolena, po provedení zkušebního měření. Měřicí zařízení
bylo nastaveno dle manuálu výrobce radaru, o identitě měřicího zařízení nebylo žádných pochyb,
bylo použito po dobu platnosti provedeného ověření. Měřicí přístroj funguje automaticky,
což znamená, že při jakémkoli chybném měření či poruše dochází automaticky k vypnutí
přístroje. Pokud tedy není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla zaznamenána není vůbec.
Z tzv. automatické funkce radaru s použitím šablony s vyznačenou pozicí radarového svazku tedy
vyplývá, že snímek vozidla byl pořízen správně v souladu s dokumentem s názvem
„Vyhodnocení záznamů ze zařízení Ramer 7CCD, Ramer 7M, Ramer 10, AD9“, ze dne
2. 4. 2015.
[5] Krajský soud zhodnotil provedený výslech strážníků, jejich postup při provedení měření
v souladu s návodem k obsluze měřicího zařízení, jejich řádné proškolení k jeho obsluze,
provedení ověření prostřednictvím kontrolních snímků, platnost ověření radarového rychloměru
AD9C, stejně jako fotodokumentaci, z níž je patrné místo měření rychlosti, jeho schválení Policií
České republiky, řádné ztotožnění žalobce, který předmětné vozidlo v okamžiku měření řídil,
stejně jako doložení konkrétní dopravní situace na pořízeném CD. Podklady, které správní
orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání viny žalobce, plně dle krajského soudu
postačovaly k vydání napadeného rozhodnutí.
[6] Krajský soud dále konstatoval, že žalobce je řidičem taxi služby, jako osoba s řidičským
oprávněním je povinen striktně respektovat a dodržovat pravidla silničního provozu z důvodu
bezpečnosti nejen převážených osob, ale i ostatních účastníků silničního provozu. Jako přitěžující
okolnost byla zohledněna skutečnost, že žalobce se dopustil překročení rychlosti v rámci dané
skutkové podstaty v míře blížící se horní hranici, rovněž bylo zohledněno, že žalobce se dopouští
opakovaně přestupků téže skutkové podstaty, proto jeho jednání nemohlo být hodnoceno
jako ojedinělé pochybení, ale jako nedostatek kázně v provozu na pozemních komunikacích,
stejně jako skutečnost, že předchozí sankce nevedly k nápravě.
[7] Krajský soud se rovněž vyjádřil k praktikám, které opakovaně používá zmocněnec
žalobce, a k námitkám, jež jsou uplatňovány v různých fázích správního či soudního řízení
v případě přestupků spočívajících v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, které hodnotil
jako účelový postup.
[8] Krajský soud neshledal jakékoli žalobcem, respektive zmocněncem žalobce předestřené
pochybnosti o správnosti měření za způsobilé založit důvodné pochybnosti o správnosti měření,
neshledal ani pochybení ve stanovení výše sankce. Jinými slovy uzavřel, že žalobní tvrzení nejsou
způsobilá správnost a zákonnost správních rozhodnutí v dané věci zpochybnit. Zdůraznil,
že správní orgány plně vycházely ze závažnosti přestupku, přihlédly k míře zavinění a k následku
jednání žalobce, kterým je ohrožení bezpečnosti silničního provozu jakožto chráněného zájmu
společnosti.
II. Obsah kasační stížnosti
[9] Žalobce napadl citovaný rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou se domáhá
jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
[10] Prvotní okruh námitek stěžovatele se týká provedeného měření rychlosti, které bylo
dle jeho názoru vadné, o jeho správnosti proto přetrvávají i nadále důvodné pochybnosti,
jež nebyly vyvráceny. Měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze. Stěžovatel
poukazuje na konkrétní důvody, pro něž nemohl být návod k obsluze rychloměru dodržen,
respektive, pro něž došlo k zániku jeho ověření. Bylo povinností správních orgánů pochybnosti
o skutkovém stavu věci odstranit, úvahy krajského soudu v této souvislosti označil stěžovatel
za nesprávné. Tvrdil, že zcela vyvrátil správnost argumentace žalovaného a krajský soud nebyl
proto oprávněn odkázat na odůvodnění rozhodnutí žalovaného tak, jak učinil. Krajský soud
se nevypořádal se vznesenými námitkami dostatečně, neboť se bez dalšího ztotožnil s úvahami
žalovaného ohledně postupu strážníků a správnosti provedeného měření, ač žalobce doložil
pochybení v jejich postupu, a to i fotografií, z níž je zřejmé, že „nebyl zachován předepsaný
úhel odklonu radarové hlavy k ose měřeného vozidla, vozidlo tedy nebylo zachyceno ve standardním úhlu
a tudíž se jedná o dostatečný souhrn okolností vyvolávajících pochybnosti o správnosti měření. Z logiky věci vyplývá,
že strážníci při ustavování vozidla nepoužili k tomu předepsaný nástroj, výtyčku. Z výpovědí strážníků je
tedy zřejmé, že nemohou skýtat oporu pro tvrzení, že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze“.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 As 77/2015 - 37,
stěžovatel zdůraznil, že ani odkaz na proškolení policistů neodpovídá na výtku stěžovatele,
že rychloměr byl v daném případě použit nesprávně, tedy samotné proškolení strážníků
dle stěžovatele nezaručí, že měření provedli v souladu s návodem k obsluze. K prokázání svých
tvrzení ohledně chyb měření navrhl stěžovatel zcela způsobilé důkazy, které, kdyby byly
provedeny, povedou ke zjištění správnosti jeho závěrů.
[11] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nevypořádal řádně jeho námitky směřující
proti zdůvodnění uložené sankce, která je nezákonná, nesprávně přihlédl k přestupkům, které
měly být již zahlazeny. Krajský soud nevyhodnotil správně postup správního orgánu,
jenž v rozporu se zásadou dvojího přičítání zohlednil překročení rychlosti o 15 km/h, ač tato
skutečnost je již součástí skutkové podstaty daného přestupku. Nadto upozornil, že „překročení
rychlosti o 15 km/h se jeví s odstupem času jako zanedbatelné, je zcela absurdní toto překročení posuzovat jako
přestupek“. Krajský soud nevzal tyto skutečnosti v potaz a postupoval nesprávně, když rozhodnutí
žalovaného pro tyto tvrzené zásadní vady nezrušil.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry
krajského soudu, který se s opakovanou argumentací stěžovatele vypořádal dostatečně
a podrobně stejně jako žalovaný ve svém rozhodnutí o odvolání, na jehož odůvodnění
odkázal. Dále žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2017,
č. j. 3 As 93/2015 - 41, s tím, že o správnosti měření nemohlo být nejmenších pochybností,
v důsledku čehož by ani případné vady v postupu strážníků při ověřování správnosti ustavení
měřicího vozidla, které však nebyly shledány, neměly žádný vliv na výstup z měřicího zařízení.
Žalovaný za nedůvodné považoval rovněž námitky směřující proti odůvodnění sankce. Odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6.2017, č. j. 1 As 54/2017 - 38, dle něhož je
„dostačující, jestliže jsou námitky účastníka vznesené a opomenuté v řízení v prvním stupni vypořádány v rámci
odvolacího řízení….Žalovaný proto nikterak nepochybil, když výše uvedenou stručnou argumentaci správního
orgánu prvního stupně rozvedl a k námitce stěžovatele, že měřící zařízení pozbylo metrologické vlastnosti,
neboť měřený úsek byl nepřípustně dlouhý, se v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně a obsáhle vyjádřil.“ Dále
zdůraznil, že u řidiče z povolání je dán zvýšený zájem na dodržování právních předpisů
s ohledem na množství přepravovaných osob, které svým jednáním ohrožuje. Míra překročení
nejvyšší povolené rychlosti v rámci rozpětí charakterizujícího danou skutkovou podstatu je
jednou z okolností mající vliv na posouzení závažnosti přestupku podle §12 odst. 1 zákona
o přestupcích a tím i na výši uložené sankce. Intenzita ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti
silničního provozu bude diametrálně odlišná podle toho, zda řidič překročí nejvyšší dovolenou
rychlost o 1 km/hod. či o 19 km/hod. Tento závěr vyplývá i ze stěžovatelem citované judikatury.
O porušení zásady dvojího přičítání se v posuzované věci nejedná, správní orgány hodnotily
rozporovanou skutečnost s přihlédnutím k tomu, že k jednání došlo v noci za snížené
viditelnosti, v širším centru města v blízkosti tramvajové zastávky a křižovatky, kdy provoz
na předmětné pozemní komunikaci nebyl zanedbatelný.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému je podání
kasační stížnosti přípustné, stěžovatel je zastoupen advokátem (§102 a násl. s. ř. s.).
[14] Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Tyto vady nebyly Nejvyšším správním
soudem zjištěny.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny
přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tj., že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je odůvodněno dostatkem
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku
jeho rozhodnutí.
[17] Výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí jednoznačně splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí, z něhož jsou důvody rozhodnutí krajského soudu zcela zřejmé, přičemž nepochybně
v opačném případě by stěžovatel nebyl schopen tak rozsáhlé argumentace a polemiky s důvody
napadeného rozsudku. Jinými slovy z odůvodnění rozsudku krajského soudu je seznatelné,
které skutečnosti byly jeho podkladem, proč považuje skutečnosti předestřené účastníkem
za nerozhodné, nesprávné, podle jaké právní normy rozhodoval, a jakými úvahami se při svém
rozhodování řídil při hodnocení důkazů.
[18] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
v němž uvedl, že za nepřezkoumatelné lze považovat ta rozhodnutí, „ze kterých nelze seznat,
o jaké věci bylo rozhodnuto či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek),
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
[19] Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku pak nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163 či ze dne 6. 12. 2016,
č. j. 7 As 179/2016 - 37). Uvedená kasační námitka je tudíž nedůvodná.
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžejním okruhem námitek stěžovatele,
které se týkaly měření rychlosti, jež dle jeho názoru proběhlo chybně.
[21] Tuto kasační námitku však neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Podle konstantní
soudní judikatury je pro věc klíčové, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval
všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2011, č. j. 1 As 42/2011 - 115). Shodný závěr učinil
Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 14. 6. 2017, č. j. 1 As 83/2017 - 59. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56, uvedl, že „oznámení o přestupku,
záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního
radarového rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci
přestupkového řízení žádný z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován.“ Taktéž v rozsudku ze dne
3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 - 54, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že takové důkazní
prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k objasnění skutkového stavu
věci, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel nepopírá, že to byl on, kdo byl změřen při jízdě,
a toliko tvrdí, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí.
[22] Poukazoval-li stěžovatel na nedostatečnost provedeného dokazování, Nejvyšší správní
soud odkazuje na výše uvedené a doplňuje, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil
tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost při jízdě v obci. Ve správním spisu je založen vedle
fotodokumentace jednoznačně prokazující značné překročení nejvyšší dovolené rychlosti
stěžovatelem i ověřovací list měřicího zařízení a potvrzení o proškolení policisty, který rychlost
měřil. Správní orgány se ve svých rozhodnutích důkladně (na podkladě správního spisu) zabývaly
otázkou, zda stěžovatel předmětný přestupek spáchal, přičemž listiny založené ve správním spisu
je nutno v daném případě považovat za plně postačující pro učinění závěru o spáchání
předmětného přestupku stěžovatelem (srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 - 56, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35 atp.).
I když se stěžovatel dopustil přestupku z nedbalosti, neměla tato skutečnost žádný vliv
na rozhodnutí o jeho vině, měla vliv pouze na výši sankce.
[23] Nejvyšší správní soud se neztotožnil se stěžovatelem ani v otázce neprovedení
jím navržených důkazů. Správní orgány řádně zdůvodnily nadbytečnost jejich provedení, stejně
jako skutečnost, že tyto důkazy nebyly způsobilé jakkoli změnit jimi přijaté závěry učiněné
i s přiléhavými odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu; stejně se k věci vyjádřil
i krajský soud.
[24] V případě, že by se stěžovateli podařilo některý důkaz zpochybnit, je na správním
orgánu, aby tuto nejasnost vysvětlil. Nicméně v nyní projednávané věci zůstala argumentace
stěžovatele v natolik obecné rovině, že se mu nepodařilo provedené měření (či další důkazy)
jakkoliv zpochybnit, jak zcela správně uzavřel krajský soud. Ten proto nepovažoval za nezbytné
a potřebné provádět další dokazování nad rámec toho, co bylo zjištěno ve správním řízení.
Krajský soud rovněž odůvodnil, proč považoval skutkový stav za náležitě zjištěný.
[25] Další kasační námitkou stěžovatel brojí proti výši uložené sankce. Ani uvedenou námitku
však neshledává Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Poukaz na dříve spáchané přestupky
na úseku provozu na pozemních komunikacích lze podřadit pod hodnocení osoby pachatele
podle §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Výše sankce, kterou správní orgán
stanovil při horní hranici zákonem stanovené sazby, odpovídá typové závažnosti daného
protiprávního jednání, jelikož stěžovatel překročil povolenou rychlost o 15 km/hod, tedy při
horní hranici skutkové podstaty ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním
provozu. Správní orgány nepřekročily zákonné meze správního uvážení a stanovily
sankci v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2016,
č. j. 6 As 119/2016 - 36) i s ohledem na zájem společnosti na dodržování bezpečnosti a právních
předpisů v oblasti provozu na pozemních komunikacích. Není na místě jakkoli bagatelizovat
jednání přestupce a překročení rychlosti charakterizující danou skutkovou podstatu.
[26] Pokud dále stěžovatel namítá, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
řádně s námitkou zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti nevypořádal, ani této námitce
stěžovatele nelze přisvědčit. O porušení zásady dvojího přičítání by se jednalo tehdy,
pokud by správní orgán přihlédl jako k přitěžující skutečnosti k okolnosti, že stěžovatel svým
jednáním naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty. To se však nestalo, správní orgán
v kontextu dané skutkové podstaty přihlédl k tomu, že se jednalo o výraznější překročení nejvyšší
dovolené rychlosti; jeho úvaha byla tedy zákonná.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnost
[27] Nejvyšší správní soud úvahy krajského soudu považuje za správné a souladné s citovanou
judikaturou, přičemž veškeré námitky přednesené v kasační stížnosti nejsou způsobilé vyvrátit
závěry uvedené v napadeném rozsudku.
[28] Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[29] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 věty první
za použití §120 s. ř. s. Soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznal, neboť stěžovatel byl procesně neúspěšný a z obsahu spisu nevyplývá, že by procesně
úspěšnému žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly jakékoli náklady
nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu