ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.177.2018:42
sp. zn. 8 As 177/2018-42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci navrhovatele: Z.
P., o návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů
pro účely budoucího řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí
čj. MPSV-2018/115734-917, v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 7. 2018, čj. 59 Na 4/2018-8,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) se u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci (dále jen „krajský soud“) domáhal osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce z řad advokátů pro účely budoucího řízení o žalobě, kterou hodlá podat proti výše
uvedenému rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí. K otázce ustanovení zástupce z řad
advokátů stěžovatel konstatoval, že nezbytnost jeho právní ochrany nelze posuzovat podle
schopnosti sepsat žalobu či jiné návrhy, a poukázal na specifičnost tohoto řízení. Ustanovení
zástupce je podle stěžovatele projevem zachování práva na rovné postavení účastníků řízení,
neboť žalovaný je státním orgánem disponujícím odborným aparátem. Stěžovatel odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu a nález Ústavního soudu, ze které dovozoval
své právo na zajištění právní pomoci zástupce z řad advokátů pro řízení vedená z úřední moci
úřadem práce.
[2] Krajský soud stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků a současně zamítl jeho
žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Návrhu na ustanovení zástupce krajský soud
nevyhověl, neboť ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv.
Krajský soud uvedl, že stěžovatel v minulosti opakovaně vystupoval před soudem v pozici
účastníka nebo obecného zmocněnce. V některých řízeních úspěšně docílil zrušení napadeného
správního rozhodnutí. Stěžovatel je tudíž dostatečně obeznámen s procesem kontroly správních
aktů a s tím, jak vystupovat v řízení před soudem. Krajský soud nadto podotkl, že stěžovatel
prokázal dostatečné znalosti také tím, že řádně zformuloval svůj návrh na osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Soud proto neměl důvod pochybovat o tom,
že je samostatně způsobilý k obraně svých práv před soudem.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel doručil Nejvyššímu správnímu soudu dne 17. 7. 2018 podání nazvané „žádost
o ustanovení zástupce k podání kasační stížnosti“. Vzhledem k jeho obsahu vyhodnotil Nejvyšší správní
soud toto podání jako kasační stížnost proti usnesení krajského soudu v části, v níž nebylo
vyhověno jeho žádosti o ustanovení zástupce, spojenou se žádostí o ustanovení zástupce
pro řízení o kasační stížnosti.
[4] Stěžovatel žádal o ustanovení zástupce v řízení před krajským soudem proto, že doposud
jeho argumentace k typově stejným žádostem v situacích, v nichž mu bylo přiznáno plné
osvobození od soudních poplatků, nebyla úspěšná, což oslabuje argumentaci krajského soudu,
že je stěžovatel schopen sám sepsat kvalitní podání.
[5] Krajský soud dle názoru stěžovatele nesprávně posoudil otázku ustanovení zástupce
pro podání žaloby v řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi. Krajský soud se nevypořádal
s důvody uvedenými v žádosti a označil je za pouhou polemiku se závěry Nejvyššího správního
soudu. Rozhodnutí krajského soudu tak trpí vadou a je nepřezkoumatelné. V důsledku kratší
lhůty pro podání kasační stížnosti ve srovnání se lhůtou pro podání žaloby nebude mít právní
zástupce stěžovatele ustanovený až Nejvyšším správním soudem tolik času seznámit
se s podstatou věci, jako má Ministerstvo práce a sociálních věcí, disponující příslušným
odborným aparátem. Stěžovatel navíc může některé důležité skutečnosti přehlédnout či bude
za důležité považovat okolnosti, které jsou ve skutečnosti nepodstatné. Výrazně jej znevýhodňuje
již nemožnost poradit se s právním zástupcem. Jako osoba neznalá práva není schopen poukázat
na všechna právní pochybení správního řízení. Krajský soud nedostál své povinnosti
komplexního posouzení konkrétních skutkových okolností daného případu a neposuzoval,
zda je výběr kritérií v souladu s ústavním pořádkem. Dle názoru stěžovatele zdůrazňuje zákonný
požadavek na nezbytnost ustanovení zástupce pro ochranu jeho práv mimořádnost tohoto
institutu, avšak nemůže zpřísňovat podmínky pro vyhovění jeho žádosti. Stěžovatel proto
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu, ustanovil mu pro
zamýšlené řízení zástupce z řad advokátů a stanovil tomuto zástupci lhůtu dvou měsíců pro
seznámení se správním spisem a doplnění žaloby.
[6] Stěžovatel následně pětkrát doplnil kasační stížnost. S odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 2/2006-50 zdůraznil význam právního zastoupení
právě pro podání žaloby, která je zpravidla stěžejním úkonem účastníka řízení ve správním
soudnictví. V doplnění uvedl další důvody pro přiznání právní pomoci a dále rozvedl
argumentaci, proč své podání nepovažuje za kasační stížnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19,
č. 3271/2015 Sb. NSS, nepodléhá povinnosti zaplatit soudní poplatek a není požadováno splnění
povinnosti zastoupení advokátem dle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] O návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud již rozhodl usnesením ze dne 12. 9. 2018, čj. 8 As 177/2018-37. Stěžovatel
vymezil důvody svého nesouhlasu se závěry krajského soudu v rozsahu zcela postačujícím
pro posouzení kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto nepovažoval ustanovení zástupce
v tomto řízení za nezbytné pro ochranu stěžovatelových práv a jeho návrh zamítl. Pro případ,
že by měl stěžovatel v úmyslu zvolit si zástupce sám, stanovil mu soud k provedení tohoto úkonu
lhůtu jednoho týdne. Stěžovatel si zástupce nezvolil.
[9] K věcnému posouzení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že skutkově i právně
obdobnou věcí ohledně téhož stěžovatele se již zabýval ve svém rozsudku ze dne 7. 8. 2018,
čj. 6 As 256/2018-14. V nyní projednávaném případě soud neshledal žádné důvody pro odchýlení
se od již zaujatého názoru.
[10] Nejvyšší správní soud proto i v této věci odkazuje na závěry rozsudku sp. zn. 6 As 256/2018 .
Bylo by zbytečné znovu rozepisovat úvahy a závěry, které soud vedly k danému rozhodnutí.
Ve stručnosti proto odkazuje na rozhodnutí 6. senátu a jeho odůvodnění, kde se nyní nastoleným
otázkám vyčerpávajícím způsobem věnoval. Odůvodnění lze rekapitulovat tak, že rozhodnutí
krajského soudu je přezkoumatelné. Právo na právní pomoc je sice jedním z konkrétních projevů
principu rovnosti účastníků řízení, avšak nelze jej vykládat tak široce, jak jej stěžovatel
interpretuje. Právo na právní pomoc není právem absolutním a má své zákonné meze. Pokud
je účastník řízení prokazatelně schopen sám sepsat podání v určité kvalitě a hájit svá práva
v řízení, není třeba mu ustanovovat zástupce. Krajský soud zkoumal okolnosti žádosti
o ustanovení zástupce. Stěžovatel má nemalé zkušenosti s vedením soudních sporů, je schopen
samostatně a kvalitně formulovat žalobu, včetně rozvinuté argumentace a odkazů na relevantní
právní úpravu a judikaturu.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal ve věci rozpor s ústavním pořádkem. Ostatně Ústavní
soud v nálezu ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 684/05 uvádí, pokud obecné soudy shledají,
že ustanovení zástupce není třeba k ochraně práv účastníků, nelze jim z pohledu ústavnosti
ničeho vytknout. K obdobným závěrům viz také například usnesení Ústavního soudu ze dne
19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2479/15, ve kterém Ústavní soud konstatoval: „…soudce bude moci
zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka. Pojem nezbytnosti je přitom
třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr, že bez zastoupení
by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze o benefit poskytnutý
účastníkům soudních řízení ze strany státu. 10. V této souvislosti Ústavní soud také zdůrazňuje, že již dříve
judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud
žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové
ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky …“
[12] Krajský soud dospěl k závěru, že zastoupení není nezbytně třeba k ochraně práv
stěžovatele, jelikož je sám schopen se kvalifikovaně hájit a zajistit si náležitou obranu svých práv
v řízení. S poukazem na opakované, a mnohdy úspěšné, vystupování stěžovatele před krajským
soudem (např. v řízení sp. zn. 59 Ad 8/2014) je zřejmé, že je dostatečně obeznámen s procesem
soudní kontroly aktů orgánů veřejné správy a s tím, jak v řízení před soudem vystupovat. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu a dodává, že tuto skutečnost ostatně opět
potvrdil formulací nyní projednávané kasační stížnosti, z jejíž kvality je zřejmá dostatečná erudice
stěžovatele k samostatné obraně jeho práv. Je jistě paradoxní, že čím lépe stěžovatel argumentuje
ve prospěch vyhovění své žádosti, tím více se vyhovění této žádosti vzdaluje. To je však pouze
důsledkem toho, že účelem ustanovení zástupce je především zajištění efektivní ochrany práv
účastníka řízení, a proto, je-li účastník schopen si tuto ochranu zajistit sám, vyhovění návrhu
na přiznání zástupce z řad advokátu není třeba (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2004, čj. 4 As 21/2004-64 a rozsudek ze dne 19. 10. 2006, čj. 6 Azs 306/2005-66).
Právě o takovou situaci se jedná v případě stěžovatele. Krajský soud nepochybil, pokud
stěžovateli zástupce neustanovil.
[13] Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s krajským soudem, že v posuzovaném případě
není splněna druhá podmínka §35 odst. 9 s. ř. s., tedy nezbytnost ustanovení zástupce k ochraně
práv stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení, proto mu soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. října 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu