ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.198.2018:17
sp. zn. 8 As 198/2018-17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: A. S.,
zast. Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 1312/6, Praha 3,
proti žalované: Univerzita Karlova, se sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, proti rozhodnutí
rektora žalované ze dne 22. 1. 2018, čj. POP/UKRUK/9/136510/2017-3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2018,
čj. 9 A 86/2018-43,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2018, čj. 9 A 86/2018-43, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížností napadla shora označené usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým soud zamítl její žádost o osvobození
od soudních poplatků. Tuto žádost stěžovatelka podala v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí
rektora žalované specifikovanému v záhlaví tohoto rozsudku, kterým rektor potvrdil své
rozhodnutí ze dne 21. 9. 2017, čj. POP/UKRUK/9/136510/2017-1 a neprominul stěžovatelce
poplatek spojený se studiem. Posledně zmíněným rozhodnutím byl stěžovatelce vyměřen
poplatek za delší studium ve výši 15 500 Kč.
[2] Stěžovatelka v podané žalobě požádala o osvobození od soudních poplatků. Uvedla,
že bydlí v družstevním bytě o velikosti 1 + 1, kde má celkové měsíční náklady na nájemné a další
platby spojené s užíváním bytu ve výši 4 273 Kč (3 238 Kč nájem, 900 Kč elektřina, 135 Kč
televizní poplatek), přičemž jejím jediným pravidelným příjmem je částka ve výši 6 000 Kč,
kterou je povinen hradit její otec na základě předběžného opatření nařízeného soudem. Z jejího
příjmu jí tak na stravu, ošacení, dopravu a výdaje na školu a zdraví zbývá měsíčně částka ve výši
1 727 Kč a občas menší částka z příležitostných brigád. Další výdaje pak tvoří nutnost hradit
nedoplatky na vyúčtování za služby, které byly v minulém období poskytovány za užívání bytu
(2 655 Kč, 7 592 Kč a 3 100 Kč). Aby mohla uspokojit alespoň své základní životní potřeby,
spočívající zejména v hrazení jídla, bydlení, základního ošacení, dopravy a zdravotních výdajů,
je odkázána na pomoc jiných, zejména zbytku své rodiny, a i oni jsou sami ve špatné finanční
situaci. Nemůže si v současné době najít pracovní poměr, jelikož musí chodit do školy, přičemž
dosud nesehnala zaměstnání, kde by zaměstnavatel toleroval, aby si sama určovala pracovní dobu
v návaznosti na svůj školní rozvrh.
[3] V dalším přípisu stěžovatelka soudu uvedla, že: „náklady na právní zastoupení ze žádných
prostředků nehradí, neboť žádné neuhradila“. Současně předložila vyplněné „Prohlášení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků,“ v němž uvedla,
že má příjmy z dohod konaných mimo pracovní poměr, a to dle dohody o provedení práce
s dobou pracovní činnosti nejvýše 300 hodin za rok u společnosti JLV, a.s., s měsíčním příjmem
2 280 Kč a dále má od r. 2014 družstevní podíl v bytovém družstvu spojený s nájmem bytu,
v němž stěžovatelka bydlí.
[4] K dotazu městského soudu stěžovatelka sdělila, že nemá prostředky k úhradám
souvisejícím s činností advokátky. Proto byla s ohledem na majetkovou situaci stěžovatelky
úhrada za činnost advokátky sjednána ve výši přísudku.
[5] Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že tzv. přísudek představuje náhradu nákladů
řízení stanovenou po skončení soudního řízení, které musí uhradit úspěšnému účastníkovi
neúspěšný účastník soudního řízení. Přísudek je příjmem klienta, nikoliv advokáta. Vzhledem
k tomu, že v dané věci není řízení skončeno a nelze dopředu odhadnout úspěch účastníků
ve věci, považoval městský soud vysvětlení stěžovatelky o úhradě jejího právního zastoupení
ve výši přísudku za nedostatečné. Nebude-li ve věci stěžovatelka úspěšná, nemůže své právní
zastoupení hradit ve výši přísudku. Není tak zřejmé, jak bude odměna hrazena, pokud
by stěžovatelka ve sporu úspěšná nebyla. Stěžovatelka po dobu soudního řízení zároveň může
hradit stanovený poplatek za delší studium ve splátkách. To znamená, že v době probíhajícího
soudního řízení může být stěžovatelka ve výhodě jak s platbou pravomocně stanoveného
poplatku za delší studium, tak dle jí tvrzené smlouvy s advokátkou o tom, že prozatím nehradí
službu právního zastoupení. Tyto obě skutečnosti mohou tvrzenou finanční situaci stěžovatelky
značně ulehčit
[6] Stěžovatelka sice dle městského soudu doložila své životní náklady, avšak příjmy doložila
jen zčásti, a to ve výši výživného ze strany jejího otce a z pracovní činnosti. Podíl matky
na výživném však nedoložila a ani k tomuto povinnému zdroji příjmů nic neuvedla. Vzhledem
k možnostem stěžovatelky plnit stanovenou povinnost ve splátkách a vzhledem k nezbytnému
srozumění stěžovatelky s tím, že by mohla hradit i náklady právního zastoupení (tudíž k tomu
musí mít odpovídající prostředky), tak soud neměl dostatečné poznatky o úplné finanční situaci
stěžovatelky. Soud proto pro neúplnost tvrzení a doložení situace stěžovatelky nenabyl
přesvědčení, že jsou dány důvody pro osvobození od soudních poplatků a její žádost
o osvobození od soudních poplatků zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Proti usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost. Dle jejího názoru je zcela obvyklé,
že si advokát s klientem ujedná odměnu ve výši přísudku za právní zastoupení. Tím na sebe
advokát bere riziko, že v případě neúspěchu ve sporu mu odměna nebude uhrazena nebo naopak
v případě úspěchu může získat více, než kolik by činila jeho standardní odměna. Takový způsob
určení odměny advokáta usnadňuje přístup k soudu i sociálně slabším. V případě neúspěchu
by stěžovatelka nemusela za náklady právního zastoupení uhradit nic.
[8] Městský soud opřel odůvodnění napadeného usnesení i o úvahu, že si stěžovatelka mohla
s žalovanou domluvit splátkový kalendář. Není však jisté, zda a v jakém rozsahu by žalovaná
vyšla stěžovatelce vstříc. Splátkový kalendář pro stěžovatelku však nemá význam, jelikož není
schopna hradit byť i část poplatku za delší studium (rozdíl mezi pravidelnými příjmy a výdaji
je 1 727 Kč). Dle internetových stránek žalované je pro dohodu o splátkovém kalendáři nutné
uznat dluh, což stěžovatelka nemůže učinit s ohledem na to, že rozporuje oprávnění poplatek
za studium stanovit, i jeho výši.
[9] Je porušením zásady rovnosti zbraní, pokud městský soud umožnil vyjádřit se žalované
k podané žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by vyjádření žalované přeposlal
k vyjádření stěžovatelce.
[10] Stěžovatelka nezahrnula do zdrojů příjmů příjmy od své matky, neboť ta je v obdobné
majetkové situaci a žádné výživné jí není schopna hradit. Matka jí může vypomoci v průměru 500 Kč
měsíčně, když tyto peníze má taktéž půjčené a sama má finanční problémy. Pokud tuto
skutečnost městský soud považoval za důležitou, měl ji k doložení vyzvat, jak to učinil dokonce
dvakrát v případě nákladů právního zastoupení. Stěžovatelka se odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 12. 2016, čj. 10 As 287/2016-17, dle kterého nemůže soud zůstat
zcela pasivní a v případě nejasností se musí účastníka dotázat, nebo ho vést k tomu, jakým
způsobem má určité skutečnosti doložit.
[11] Stěžovatelka navrhla, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek. Městský soud
ji totiž vyzval k zaplacení soudního poplatku. Pokud by kasační stížnosti nebyl odkladný účinek
přiznán, městský soud by pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastavil a podaná kasační
stížnost by postrádala smysl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a dle usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19,
č. 3271/2015 Sb. NSS, nepodléhá povinnosti zaplatit soudní poplatek. Poté přezkoumal
napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
[§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“)], ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[13] Předpoklady pro osvobození od soudních poplatků soudem zakotvuje §36 odst. 3 s. ř. s.,
který stanoví, že [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením
předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků
zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
[14] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem městského soudu, že v případě tzv. přísudku
by stěžovatelka musela hradit své právní zástupkyni náklady za její služby, pokud
by v projednávané věci nebyla úspěšná. Výše a vznik nároku na odměnu je primárně otázkou
smluvní volnosti advokáta a klienta. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ujednání o hrazení
nákladů řízení formou přísudku mezi advokátem a klientem, pokud se výslovně nedohodnou
jinak, znamená, že v případě neúspěchu ve věci není zástupci uhrazeno od jeho klienta nic. Podle
soudu jde o jistý přípustný druh odměny dle výsledku sporu. Na tento druh možného sjednání
smluvní odměny pamatuje i komentář k zákonu o advokacii (KOVÁŘOVÁ, Daniela. Zákon
o advokacii a stavovské předpisy: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-631-1):
„Někdy klient navrhuje advokátovi, aby pro něj pracoval zdarma a odměnu si posléze nárokoval na prot istraně, popř.
aby si ji strhl z částky, kterou advokát pro klienta vybojuje. Tento způsob smluvní odměny je v zásadě možný, není
však příliš výhodný pro advokáta, neboť závisí na řadě skutečností a okolností, na počátku právní pomoci neznámých.“
Lze dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, dovodil,
že advokát může poskytovat své služby i zdarma. K tomuto závěru dospěl na základě §22 odst. 1
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů: „Advokacie se vykonává zpravidla
za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu.“ V tomto rozsudku uvedl, že „zákon o advokacii
ponechává v tomto směru prostor pro autonomii vůle smluvních stran. Tomu nasvědčuje znění jeho ustanovení
§22, v němž je v souvislosti s výkonem advokacie za odměnu užito pojmu „zpravidla“. Zákon o advokacii tedy
předpokládá, že právní službu lze poskytnout také bezúplatně. […] Pakliže by měl zákonodárce úmysl takto
vůli advokáta omezit, jistě by to v zákoně o advokacii uvedl (slovy vyjádřil), přinejmenším by v ustanovení §22
zákona o advokacii nepoužil pojmu „zpravidla“, nýbrž by specifikoval výjimku (výjimky) z pravidla.“ Výše
zmíněný komentář k zákonu o advokacii zároveň uvádí, že druhy odměny lze libovolně
kombinovat. Není tedy v rozporu se zákonem, aby si stěžovatelka sjednala druh odměny formou
přísudku pro případ úspěchu ve sporu ve spojení s případným výkonem advokacie zdarma,
pokud ve sporu úspěšná nebude. Pokud advokátka v řízení potvrdila, že pro případ neúspěchu
ve věci nebude po stěžovatelce nic požadovat, není důvod jí nevěřit. Závěr městského soudu,
že stěžovatelka neprokázala, z čeho by hradila případné náklady na zastoupení pro případ
neúspěchu ve věci, tak není správný.
[15] Městský soud uvedl, že si stěžovatelka mohla se žalovanou dohodnout hrazení dlužné
částky za delší studium ve splátkách. Stěžovatelka však poplatek za delší studium do svých
nákladů, kterými prokazovala špatnou finanční situaci, nezahrnula, jak plyne z rekapitulace
v odst. [3] tohoto rozsudku. Nejvyšší správní soud přiznává, že pokud by nemožnost hradit
soudní poplatek byla způsobena nutností uhradit pravomocně stanovený poplatek za delší
studium, byla by to relevantní úvaha. Stěžovatelka však nedostatek finančních prostředků
dovozovala z jiných okolností. Nejvyšší správní soud se na tomto místě nemůže vyjádřit k tomu,
zda stěžovatelka na základě tvrzených výdajů a příjmů dosahuje na dobrodiní, kterým
je osvobození od soudních poplatků, jelikož k tomu se nejdříve musí vyjádřit městský soud
porovnáním právě výdajů a příjmů, což prozatím neučinil, jelikož žádost zamítl z jiných důvodů.
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že městský soud, když už zaslal žalované
i žádost o osvobození od soudních poplatků, ta se k ní vyjádřila a městský soud z tohoto
vyjádření v napadeném usnesení vycházel, měl toto vyjádření zaslat zpět stěžovatelce k dalšímu
vyjádření. Stěžovatelka tak neměla možnost reagovat na tvrzení, kterými žalovaná rozporovala
oprávněnost žádosti o osvobození od soudních poplatků. Tímto byla porušena zásada rovnosti
účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2008, čj. 1 As 18/2008- 68
nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 140/02).
[17] Poslední úvaha, na jejímž základě městský soud zamítl žádost, byla ta, že stěžovatelka
neuvedla příjmy své matky, která k ní má taktéž vyživovací povinnost. Městský soud vyzval
stěžovatelku, aby vyplnila formulář o majetkových a výdělkových poměrech. Nejvyšší správní
soud ověřil, že v tomto formuláři se nenachází žádná výzva na sdělení „potenciálních pohledávek,
na které má žadatel nárok“ nebo obdobný požadavek, ze kterého by plynula povinnost uvést
možné příjmy, které by žadatel mohl standardně využívat, ale nečiní tak z jakéhokoliv důvodu.
Do tohoto formuláře má žadatel uvést všechny příjmy a výdaje, nikoliv pak neexistující příjmy.
Není v lidských silách předjímat všechny úvahy rozhodujícího soudu a jeho ještě nevyřčenou
argumentaci rozporovat. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že pokud této
informaci přikládal městský soud takovou důležitost, měl ji vyzvat k jejímu doplnění.
[18] S ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadené usnesení je nezákonné,
protože všechny tři úvahy, které městský soud považoval za rozhodné pro posouzení věci, dle
Nejvyššího správního soudu posoudil nesprávně.
[19] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, jelikož o kasační stížnosti rozhodl přednostně a zejména z toho důvodu, že by to bylo
nadbytečné. Stěžovatelka odůvodnila návrh tak, že pro svou nemajetnost nebude moci zaplatit
soudní poplatek, k jehož úhradě ji městský soud vyzval. Po uplynutí soudem stanovené lhůty
k jeho zaplacení pak městský soud zastaví řízení, čímž by se stala projednávaná kasační stížnost
bezpředmětná.
[20] Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen
„zákon o soudních poplatcích“), ve znění do 29. 9. 2017, upravoval postup soudu v případě
neuhrazení soudního poplatku následovně: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu
na zahájení řízení, odvolání, dovoláním nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení
ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.“ Tato úprava znamenala,
že v případě, kdy poplatník uhradil soudní poplatek i po lhůtě k tomu dané výzvou soudu, soud
nemohl řízení zastavit, popř. musel zrušit usnesení o zastavení řízení, pokud poplatek byl uhrazen
alespoň ve stejný den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení řízení.
[21] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 75/2008-77, s odkazem
na předchozí judikaturu kasačního soudu uvedl, že „[k]asační stížnost proti rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudního poplatku je přitom ochranou účastníka před důsledky nezaplacení soudního poplatku
v případě, kdy požádal o osvobození od poplatku a rozhodnutí o této žádosti považuje za nezákonné. Krajský
soud nesmí v takovém případě zastavit řízení o žalobě, dokud Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
nerozhodne (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 132/2004 - 91, publikovaný pod
č. 608/2005 Sb. NSS). Z tohoto důvodu je však nutné považovat výzvu krajského soudu k zaplacení soudního
poplatku spojenou s hrozbou zastavení řízení o žalobě obsaženou v usnesení č. j. 30 Ca 57/2007 - 26
za zkonzumovanou podáním kasační stížnosti žalobci. Jinými slovy tím, že žalobci podali kasační stížnost proti
usnesení krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, nebyli povinni zaplatit soudní poplatek
ve stanovené lhůtě a krajský soud nemohl na základě předmětné výzvy řízení o žalobě zastavit, neboť tato výzva
se stala neúčinnou. V souladu s §36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen poskytnout účastníkům stejné možnosti
k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném
pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. V projednávaném případě tak bylo povinností krajského soudu vyzvat žalobce
po doručení rozhodnutí o kasační stížnosti opětovně k zaplacení soudního poplatku, určit jim k tomu přiměřenou
lhůtu a poučit je o následcích nezaplacení.“ Dle tohoto rozsudku tak krajský soud nemohl zastavit řízení
ani po marném uplynutí lhůty k uhrazení soudního poplatku při podání kasační stížnosti proti
usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků a zároveň v případě zamítnutí
této kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem musel krajský soud znovu vyzvat poplatníka
k uhrazení soudního poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu.
[22] Novela zákona o soudních poplatcích č. 296/2017 Sb. s účinnosti ke dni 30. 9. 2017
změnila §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích následovně: „Nebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovoláním nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka
k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší.
Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty
se nepřihlíží.“ Dle nyní platné a účinné právní úpravy soud řízení zastaví a později zaplacený
soudní poplatek pouze vrátí poplatníku. Na již vydané usnesení o zastavení řízení nemá pozdější
zaplacení soudního poplatku vliv. Shodně nemá vliv na povinnost zastavit řízení ani to, pokud
je soudní poplatek zaplacen sice ještě před vydáním usnesení o zastavení řízení, ale již po uplynutí
stanovené lhůty.
[23] Jak ve znění zákona o soudních poplatcích před nabytím účinnosti novely č. 296/2017 Sb.,
tak i po jejím nabytí, dochází k zastavení řízení úkonem soudu, a to vydáním usnesení o zastavení
řízení dle §47 písm. c) s. ř. s. Ani dle nového znění zákona o soudních poplatcích, nenastává
zastavení řízení přímo ze zákona uplynutím lhůty k úhradě soudního poplatku, jako tomu bylo
např. v daňovém řízení, kde ze zákona došlo k zastavení nalézacího řízení týkajícího
se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, ukončením přezkumného
jednání v insolvenčním řízení (§243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
účinném do 30. 6. 2017). Jediné, co se danou novelou zákona o soudních poplatcích změnilo
ve vztahu k zastavení řízení bylo, že se nově již nepřihlíží k poplatku uhrazenému po lhůtě.
K ukončení řízení je však stále nutné, aby soud o zastavení řízení rozhodl.
[24] Není proto důvodu i po uvedené novele zákona o soudních poplatcích nepostupovat
podle shora uvedené judikatury. Opačný výklad by žalobcům velmi znesnadňoval jejich
postavení, neboť by v případě neúspěšnosti jejich kasační stížnosti již nemohli soudní poplatek
uhradit ani dodatečně. Jednalo by se tedy o výklad výrazně znesnadňující jejich přístup k soudní
ochraně. Pro změnu přístupu v této otázce proto neshledává Nejvyšší správní soud důvod.
Podáním kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků dochází i nadále
k tomu, že pokud krajský soud určil v souladu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích žalobci
lhůtu k zaplacení soudního poplatku, je tato lhůta podáním kasační stížnosti konzumována.
I pokud je kasační stížnost neúspěšná, je krajský soud po doručení rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu povinen určit žalobci novou lhůtu pro zaplacení soudního poplatku.
[25] Jak již bylo uvedeno, městský soud tedy nemohl a nyní ani nemůže řízení o žalobě
zastavit, dokud nedá stěžovatelce možnost uhradit soudní poplatek v nové lhůtě znovu. Z toho
důvodu tak nebylo nutné rozhodovat o návrhu na přiznání odkladného účinku.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto napadené
usnesení městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení. Městský soud v něm bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. října 2018
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu