ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.203.2016:45
sp. zn. 8 As 203/2016 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: L. K., zast. Mgr. Kateřinou
Tomáškovou, advokátkou, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 11. 2015, č. j. KrÚ 73941/2015/ODSH/14, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 7. 2016, č.
j. 52 A 117/2015 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Svitavy, odbor dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
rozhodnutím ze dne 19. 6. 2015, č. j. 34651-15/OD-onp/1883-2015, zamítl podle §123f odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“), žalobcovy námitky proti provedení záznamu bodů
v registru řidičů a provedený záznam potvrdil.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem
zamítl.
[4] Dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně nepochybil, shledal-li námitky žalobce
nedůvodnými a zamítl je; z toho důvodu žalovaný rovněž správně zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
[5] Krajský soud nepřisvědčil žalobci, který namítal, že rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně bylo nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť mu nepředcházelo řízení ve věci zapsání
bodů, žalobci nebylo v dané věci sděleno obvinění, ani tyto body nebyly uvedeny na pokutových
blocích, z důvodu, že takový procesní postup zákon nevyžaduje. Neshledal důvodnou ani žalobní
námitku, že provedením zápisu do registru řidičů byl porušen princip „ne dvakrát v téže věci“.
Nepřisvědčil ani žalobcově argumentaci, že správní orgán prvního stupně opomněl
v jeho případě aplikovat zásadu retroaktivity ve prospěch přestupce a vymazat 1 bod za přestupek
ze dne 12. 1. 2011. Krajský soud shledal nedůvodnou i námitku, že na základě analogie
s trestněprávní úpravou měl správní orgán prvního stupně zahladit či vymazat některé z bodů
připsaných žalobci záznamy staršími tří let. Nakonec krajský soud odmítl také žalobcovu obecně
pojatou argumentaci týkající se neudržitelnosti systému bodového hodnocení.
III.
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s . Navrhuje napadený rozsudek v plném
rozsahu zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel má konrétně za to, že se krajský soud dostatečně nevypořádal
s jeho argumentací týkající ústavní nekonformnosti bodového systému; poukázal totiž toliko
na jazykový výklad zákona. Krajský soud se rovněž nezabýval žalobní námitkou, v níž stěžovatel
vyjádřil nesouhlas se závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2015 – 55, týkajícími se principu „ne dvakrát v téže věci“.
Krajský soud se nevěnoval ani námitce, že princip retroaktivity ve prospěch přestupce se uplatní
i na přestupek pravomocný před účinností novely zákona o silničním provozu č. 133/2011 Sb.
(dále jen „novela zákona o silničním provozu“), jak stěžovatel dovozoval z rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 62 A 65/2013 – 37. Krajský soud přehlédl i skutečnost,
že ačkoliv se přestupek spojený se záznamem bodů stal pravomocným před lety, tak záznam
bodů se z trestního hlediska stává pravomocným teprve ex post po letech dosažením 12 bodů,
protože až tímto okamžikem začíná tento před lety přidělený záznam bodů fakticky působit
jako trest. Také námitku, v níž stěžovatel na podkladě rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 11. 2015, č. j. 30 A 63/2013 – 65, uváděl, že v jeho případě měly být
některé z bodů spolu s příslušným přestupkem zahlazeny z důvodu aplikace trestní zásady
zahlazení trestu, krajský soud podle stěžovatele řádně nevypořádal. V uvedeném stěžovatel
spatřuje vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
[8] Stěžovatel dále namítá nezákonnost napadeného rozsudku z důvodu nesprávného
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Poukazuje přitom na to, že krajský
soud posuzoval žalobní argumentaci pouze podle jednoduchého psaného práva a nikoliv podle
právních principů a ústavního práva. Vyjadřuje se rovněž k problematice retroaktivity
ve prospěch obviněného z přestupku a k možnému využití principu zahlazení trestu jako principu
trestního práva v právu přestupkovém.
IV.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na svých závěrech
obsažených v napadeném rozhodnutí a ztotožňuje se se závěry krajského soudu; navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval námitku uplatněnou s poukazem
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci
samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost je natolik
závažnou vadou rozhodnutí soudu, že by se jí Nejvyšší správní soud musel zabývat
i tehdy, pokud ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že s tímto kasačním důvodem je nutno
zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje
okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen,
což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[14] Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel spatřuje napadený rozsudek
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
[15] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není
z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek
a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo v nichž zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci
a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí věnoval všem stěžejním námitkám
účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých
dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[16] Uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Krajský soud výstižně popsal skutkový
stav věci, stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní a ucelené právní závěry,
kterými stěžejní žalobní argumentaci vypořádal. Ostatně stěžovatel proti výkladu
podanému krajským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí a na více místech s ním polemizuje,
což by v případě chybějících důvodů prakticky nebylo možné. Nesouhlas stěžovatele
s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne
29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 As 179/2016 - 37).
[17] S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit žádné
ze stěžovatelových námitek týkajících se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů, jak byly vymezeny v odst. [7]. Krajský soud se neopomněl vyjádřit
k žalobní námitce týkající se ústavní nekonformnosti bodového systému, neboť na str. 11
uzavřel, že „námitky o neudržitelnosti bodového hodnocení jsou pro posouzení věci irelevantní“. Skutečnost,
že tuto žalobní námitku shledal krajský soud nedůvodnou, lze ostatně dovodit z textu
napadeného rozsudku, neboť v něm z úpravy týkající se bodového systému obsažené v zákoně
o silničním provozu vychází. Rovněž žalobní bod, v němž stěžovatel polemizoval se závěry
týkajícími se principu „ne dvakrát v téže věci“, uvedenými v již citovaném usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č. j. 6 As 114/2014 - 55, krajský soud vypořádal,
a to na str. 8-9 napadeného rozsudku. Krajský soud se na str. 9 věnoval i stěžovatelově námitce,
podle níž princip retroaktivity ve prospěch přestupce se uplatní i na přestupek pravomocný
před účinností novely zákona o silničním provozu.
[18] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu vytýká i to, že přehlédl skutečnost,
že „[z]atímco přestupek spojený se záznamem bodů se stal pravomocný před lety, tak záznam bodů se z trestního
hlediska fakticky stává pravomocný teprve ex post po letech dosažením 12 bodů, protože teprve dosažením
12 bodů začíná tento před lety přidělený záznam bodů fakticky působit jako trest“, nemůže mu Nejvyšší
správní soud přisvědčit. Tuto skutečnost totiž stěžovatel v žalobě vůbec netvrdil. Kasační
soud k tomu zdůrazňuje, že v soudním řízení správním vymezuje hranice soudního
přezkumu žalobce. Soud není povinen ani oprávněn nahrazovat jeho projev vůle, domýšlet
za něj argumenty a vyhledávat na místo něj možné vady napadeného správního či soudního
rozhodnutí, není-li k jejich přezkumu povinen z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78).
[19] Kasační soud nakonec nepřisvědčil stěžovateli ani ohledně namítaného nevypořádání
žalobní námitky, v níž stěžovatel na podkladě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. 11. 2015, č. j. 30 A 63/2013 – 65, uváděl, že v jeho případě měly být některé z bodů
spolu s příslušným přestupkem zahlazeny z důvodu aplikace trestního principu zahlazení trestu.
Uvedeným se krajský soud zabýval na str. 10-11 napadeného rozsudku. Skutečnost,
že se konkrétně nevyjádřil ke stěžovatelem zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové, mu nelze klást k tíži, neboť jak výše uvedeno, správní soud není povinen se vypořádat
se všemi dílčími žalobními námitkami, pokud se řádně vypořádá se stěžejní žalobní argumentací.
Této své povinnosti přitom krajský soud dostál.
[20] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený
rozsudek nevykazuje vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Nezjistil ani to,
že by napadený rozsudek trpěl vadou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či jinou vadu
řízení před krajským soudem, která by se týkala především porušení procesních ustanovení,
jimiž se krajský soud řídil či řídit měl a která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[21] Kasační soud tedy uzavírá, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl
naplněn. Zabýval se proto zbylými kasačními námitkami, spadajícími pod kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, v nichž stěžovatel namítal, že napadený rozsudek trpí vadou
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Ty však rovněž neshledal důvodnými.
[22] Nejvyšší správní soud předesílá, že správní soudy jsou oprávněny žalobní, resp. kasační,
námitky způsobilé k projednání posuzovat v té míře obecnosti, v níž byly formulovány. Míra
podrobnosti těchto námitek tedy do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci,
resp. stěžovateli, u soudu dostane. Čím je námitka obecnější, tím obecněji k ní může správní soud
přistoupit a posuzovat ji (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58).
[23] Stěžovatel v prvé řadě krajskému soudu vytýká, že „posuzoval žalobní argumentaci
podle jednoduchého psaného práva, nikoli dle právních principů a ústavního práva, jak ve své žalobě předestřel
žalobce.“ Nejvyšší správní soud v namítaném postupu krajského soudu neshledal pochybení.
Správní soudy včetně Nejvyššího správního soudu rozhodují podle „jednoduchého“ práva
a nejsou oprávněny zasahovat do působnosti Ústavního soudu, čehož se v podstatě stěžovatel
svou žalobou dovolával. Stěžovatel přitom nenamítal zásah do konkrétních základních lidských
práv ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), k čemuž by byl
Nejvyšší správní soud povinen v rámci kasačního přezkumu přihlédnout. Kasační soud
proto neshledal tuto námitku důvodnou a napadený rozsudek z tohoto důvodu nezákonným.
[24] Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas i s posouzením, které krajský soud učinil ohledně aplikace
zásady retroaktivity ve prospěch obviněného z přestupku. Má za to, že se tento princip uplatní
i na přestupek pravomocný před účinností novely zákona o silničním provozu, což dovozuje
z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 62 A 65/2013 – 37.
[25] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, s poukazem na již citované usnesení
rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014 – 55, že: „[n]ovela zákona o silničním provozu č. 133/2011 Sb.
(relevantní část) nabyla účinnosti dne 1. 8. 2011, avšak přestupek žalobce ze dne 12. 1. 2011 byl v té době již
pravomocně rozhodnut a bod za něj připsán. Nebyl tedy žádný důvod takový připsaný bod ke dni 1. 8. 2011
či později na základě ustanovení o snížení bodového ohodnocení spáchaného přestupku zakotveného touto
novelizací vymazávat či odečítat, neboť jak již uvedeno shora, změna právní úpravy ve prospěch přestupce nebyla
dána v době rozhodování o přestupku, nýbrž nastala až po právní moci rozhodnutí o přestupku a po zápisu bodů
do registru řidičů.“ Nejvyšší správní soud tomuto posouzení plně přisvědčuje. Co se týče rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2015, č. j. 62 A 65/2013 – 37, na který stěžovatel
poukázal, kasační soud dodává, že je mu z vlastní databáze známo, že tento byl napaden kasační
stížností, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 31. 7. 2017, č. j. 5 As 245/2015 – 47.
V něm vyslovil závazný právní názor, jímž byl vázán krajský soud v dalším rozhodování,
že při záznamu bodů do registru řidičů se ústavní princip podle čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny
uplatní toliko v případech, kdy změna zákona v pachatelův prospěch (snížení počtu bodů
zaznamenávaných za dané protiprávní jednání) nastala v období mezi spácháním přestupku
a okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Argumentaci stěžovatele je
proto i v tomto případě nutné odmítnout.
[26] Nejvyšší správní soud nakonec nepřisvědčil ani kasační námitce, v níž stěžovatel zřejmě
nesouhlasí se závěry krajského soudu ohledně problematiky zahlazení trestu jako institutu práva
trestního a jeho využití v právu přestupkovém. Kasační soud se ztotožňuje s posouzením
a závěrem krajského soudu, který v napadeném rozsudku uzavřel, že proces odečítání bodů je
přímo zakotven v zákoně o silničním provozu, a proto není důvod pro použití analogie
podle trestněprávní úpravy. Pokud stěžovatel svou argumentaci opírá o rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2015, č. j. 30 A 63/2013 – 65, poukazuje kasační soud
na to, že v něm krajský soud především zdůraznil, že ačkoliv je záznam bodů v registru řidičů
podle §123b odst. 1 zákona o silničním provozu považován za „trest“ ve smyslu čl. 40 odst. 6
Listiny a čl. 7 odst. 1 věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), jak uvedeno v již citovaném usnesení rozšířeného senátu č. j. 6 As 114/2014 – 55,
nelze z této skutečnosti vyvodit povinnost správních orgánů zaznamenávajících body do registru
řidičů podle §123c odst. 1 zákona o silničním provozu bez dalšího automaticky aplikovat
všechny zásady, které jsou vlastní trestnímu právu; mělo by se to ale týkat výlučně zásad
zakotvených v Listině nebo Úmluvě. S těmito závěry Krajského soudu v Hradci Králové
se kasační soud ztotožňuje i v souzené věci a uzavírá, že zahlazení trestu nelze za takovou zásadu
považovat; tento institut je zakotven v trestním zákoníku, nikoliv právním přepisu vyšší právní
síly. Pro uvedené je proto třeba odmítnout úvahu stěžovatele, že „princip zahlazení trestu není
analogie trestního práva, ale přímé promítnutí principu trestního práva do práva přestupkového a zákona
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.“
VI.
[27] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu